Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 3. básnická sbírka Richarda Weinera, jež poprvé vyšla v roce 1918, obsahuje autorovu poezii z let 1914-1916
• ačkoliv je zrod této sbírky ještě spojen s předcházející básnickou tvorbou Richarda Weinera, projevují se tu už poněkud odlišné akcenty, které pravděpodobně souvisí s autorovou nervovou chorobou, jež se dostavila v důsledku jeho účasti v bojích 1. světové války na srbské frontě
• do Weinerovy poezie najednou vstupují rušivé tóny, kladný přístup k životu je nahrazen úzkostí a obavou, nedůvěrou v lidské činy, skepsí a pochybnostmi; tyto pocity nemizí ani tehdy, když se ocitne v rodném Písku, kde se zotavuje
• v rozsáhlé a proslulé básni Doma se sice objevují úzké vazby s krajem, odkud pochází a ze kterého čerpá "novou sílu", ale v tomto sepětí, opětovném nalezení a zaslíbení zemi, jsou rovněž přítomny mraky a blesky či stíny prožitých hrůz a děsů

Cesta

Váhavě kráčím cestou,
konečky prstů jak slepec dopředu tápám.
A přece mám v očích světla
a v prsou je vůle.

Jak školáci ve škamnách sedíte řadou,
pozorně sledujete hru, kterou počínám.
Toho všeho nedbám, neboť jsem jako nevidoucí
a oslepen skvoucími světly.

Je mně, jako bych pohladit jen svůj útulek směl,
dojdu-li tam, a po jeho stěnách jen rukou přejeti jemně.
A potom zas odejdu, aniž kdy zatoužím nazpět:
tak svaté je místo, kam kráčím.

Snad proto váhám cestou
a konečky prstů jak slepec dopředu tápám.
Neboť nechci stanouti ve světle jako vzpurný vetřelec,
nýbrž jako vděčný poutník před svojí zázračnou soškou.

Chvíle navečerní

Ticho sedí ve všech koutech a rozích,
ruce na kolenou a napřímený trup,
hlavu vzhůru - jako ten, jenž naslouchá zvuku už nezvěstnému,
oči upřené dovnitř. - Kolos.
Mihotavý plamen svíce do stropu tence kouří.
V obloučku jakoby sirém, postrkány sem tam,
židle, kde jste seděli vy,
nad nimi vážně pluje hudba patera dechu
a patera myšlenek přátelství právě zpečetěno. -

Jak je mi hanba a líto,
že pomyslil jsem - a třeba jen na malou chvíli,
abych spořádal židle zas a pokrčené koberce srovnal,
kalíšky vymyl a z podlahy popel smet,
pak široce zotvíral okna -
neboť cože bych ničil vaši stopu
a ve zvyklé vrásky zas uložil malou tu síň,
aby se nějakým konšelům zalíbila, až přijdou
sem k poradě lhostejné, lhostejné, lhostejné,
jak jim právo,
kdyžtě před krátkou chvílí pět nás tu dobře dlelo
v taký sraženi shluk,
a patero dechů se rozložilo jak stan
nad potyčkami přátel. -

Přemnohé ještě zde zbylo - ó ano!
Je proud a v proudu jsem já,
jako koupající v čilém jenž toku stojí,
s rukama svislýma, s rukama zcela svislýma.
- Proudu se bezděčně vzpírám.
Což neměl bych odstoupit stranou
a volnému průchodu této řeky přát -
a ve vlastních čtyřech zdech jen trpěným cítiti se?
Což nenáleží
odejít, když byl krásně náš zazpíval sbor,
a přijati potlesk s pokorným uzarděním?
Což nenáleží
vystoupiti z vln rozvířených námi
a ptáti se jen: Kdo je ztiší?
Ó kéž bych mohl zůstat,
moje láska když v dáli pluje v ústrety jiné,
ó kéž bych mohl
zdáli se dívati za ní, jež není už mnou -
- když objala -
myšlenkou sycen, že já byl přístav, zkad plula.

Kde jest mé právo? Ni zde, mezi čtyřmi zdmi.
Já vymodlil domov svůj, vymyslil, vypracoval,
zasloužil, získal -
pánem bych mohl být v něm a směl.
Já nechci. -
Běda mi, chtěl-li bych, drzý,
stopu vaši zde smést,
pouhý vlastník čtyř těch stěn. -
Leč jdu-li teď, chudý člověk
a šťastný,
leč jdu-li přec po oné práci, tu říkám: Chtějte,
abych směl služebnost vykonati pro vás,
byste vy, až příště přijdete opět
v síň, jež vás čeká,
tak našli vše, jak slavnostní síni sluší,
kde se slaví radost.
A zatímco tropiti bude svůj rozkošný zmatek,
já budu se radovat.
A jestliže uvidím, že jste tu spokojeni,
tehdy se zardím.

Břímě života

Milé mým pažím, které se jím tuží
pro pozdrav, potlesk a hry a veselí,
je břímě života.
Milé těm pažím, jež vezmou, co nasely,
ne víc, ni méně - tak sluší se muži.

A nohy vědí: máme nést
života břímě, kam chce náš pán.
Odměna není a není trest,
jděme, jděme, jděme!
Ale zato svátky jsou a neděle jsou
pod přísně modrou oblohou.
Tehdy nám krátký spočinek dán,
potom dobře zatančeme.

Široké, široké plece mé,
sklenuté jako do statků vjezd,
tiše si praví: Neseme
břímě života.
Taký byl povel, a proto je nést.
Vztyčené paže též nereptají
a nohy jdou jak volci trpěliví,
ve službě věrní - a povelu dbají.
Možná že dojdeme mezi lesy a nivy,
a blatouchy kvést tam budou.

Tam vdechne se horký a živý pach,
v polích vypocený hrudou,
v lesích kanoucí s vůní pryskyřnou,
zralou a prudkou - a po níž žhnou
i bledé pachy v bylinách.

Milé je břímě života
hlavě mé. K pozemským věcem ji víže,
úkoly denní v moudrosti vystře,
učí, že není všední tíže.
A oči mé dbají, aby hleděly bystře
a poznaly sklad, kde jest.
Hlavě není spočinku v noci ni ve dne,
ni nedělí, svátků, ni kvetoucích polí.
Ale neříká: "Břemeno bědné!"
ale neříká: "Život bolí!"
Moudrou sestrou je srdci mému,
srdci lehkomyslnému,
a shovívavý úsměv pro ně má.

Neboť srdce mé, neboť srdce mé
je lehkovážný, špatný žák,
je zmate mrak,
je svede pták,
jde, lehké, kam se namane,
ať chceme, nebo nechceme
my: hlava, ruce, nohy.
S břemenem života vzdory má,
hude si, hude,
důvěřivýma očima
pátrá - a všude
a všude a vše, co spatřilo, již musí milovat.

Ale ruce mé, mlčky vzpřímené
pod tíží života,
ale nohy mé, jež statně jdou
pod tíží života,
ale plece mé a hlava má,
já celý,
my konáme svou povinnost
věrně pozorní na povely.
Leč lehké srdce takto zní,
leč lehké srdce takto zní:
Chtěj kráčet, směj se a půjdeš!
To slyšet! a co k tanci se kráčí
s takými pomahači.
To znát! a pod života břímím
se přímím, se přímím.