Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Příprava a psaní této knihy poznamenaly můj pohled na svět, změnily způsob myšlení a především posunuly můj cynický pohled na mezilidské vztahy. Při svém pátrání jsem poznal Francesku Johnsonovou a Roberta Kincaida natolik, že jsem si uvědomil, o kolik širší mohou hranice takového vztahu být. Možná budete mít po přečtení knihy stejný pocit i vy.
Ale nebude to jednoduché. Ve stále bezcitnějším světě žijeme všichni v ulitách svých ošuntělých pocitů. Nejsem si jistý, kde končí vášnivý cit a začíná sentiment. A naše sklony vysmívat se všemu starému a přirozené a upřímné city označit za ubrečené nám ztěžuje proniknout ke zbytkům laskavosti, která je pro pochopení příběhu Francesky Johnsonové a Roberta Kincaida nezbytná. I já jsem musel tyto tendence překonat, než jsem se pustil do psaní.
I když přistoupíte k následujícím stránkám nakloněni podezíravosti a nedůvěře, jak říká Coleridge, věřím, že prožijete totéž co já. Někdy ve svém srdci můžete dokonce, jako se to podařilo Francesce Johnsonové, najít místo k tanci.

Chtěl něco namítnout, ale Francesca ho zarazila.
"Roberte, ještě jsem nedopověděla všechno. Kdybys mě vzal do náruče, odnesl do auta a přinutil mě jet s tebou, neprotestovala bych. Dokázal bys mě i přemluvit. Ale nemyslím, že k tomu dojde. Na to jsi příliš citlivý a ohleduplný. A já zase přehnaně odpovědná.
Ano, jistě, můj způsob života je nudný. Chybí v něm romantika, smyslnost, tanec při svíčkách a muž, který ví, jak dát ženě najevo lásku. Ale to je ten můj proklatý smysl pro odpovědnost. K Richardovi, k dětem. Pro Richarda by byla velká rána už pouhý můj odchod. Už jen ten by ho zničil.
Navíc by byl nucen po celý zbytek života poslouchat řeči jako: To je ten Richard Johnson. Žena mu utekla před pár lety s nějakým dlouhovlasým fotografem. On i děti by to museli snášet tak dlouho, pokud by tu žili. Trpěli by tím a nenáviděli by mě za to.
I když tě moc chci, chci být s tebou i v tobě, nedokážu se odtrhnout od skutečnosti a povinností. Už jsem ti řekla, že pokud mě přinutíš, pojedu s tebou. Neumím se tomu ubránit. Na to nemám sílu. A i když jsem se zmínila o tom, že bych ti nechtěla brát tvůj styl života, jela bych s tebou jen pro svou sobeckou touhu mít tě.
Ale prosím tě, nenuť mě. Nenuť mě opustit můj svět tady a mé povinnosti. Nedokázala bych se zbavit pocitu provinění. Kdybych teď odjela, odvezl by sis s sebou úplně jinou ženu, než do jaké ses zamiloval."
Robert Kincaid mlčel. Rozuměl jí, když mluvila o cestě, povinnostech i o tom, jak by ji pocit viny změnil. Věděl, že má pravdu. Díval se z okna a bojoval sám se sebou. Pokoušel se pochopit její pocity. Rozplakala se. Potom se dlouho objímali a on jí šeptal: "Chci ti říct jen jednu jedinou věc. Už to nikdy nikomu opakovat nebudu a prosím tě, aby sis to zapamatovala. V tomhle nejistém světě se taková jistota objeví jen jednou, víckrát ne. Bez ohledu na to, kolik člověk prožije životů."

Čtenářský deník

-

Madisonské mosty, Madisonské mosty (2)