Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pátrání po panu Hydovi

Večer se pan Utterson vrátil do svého mládeneckého bytu zasmušilý a neusedal k jídlu s chutí. V neděli měl ve zvyku vysedávat po večeři u krbu s nějakou suchopárnou bohosloveckou knihou na čtenářském pultíku, dokud hodiny na sousedním kostele neodbily dvanáctou, načež se střízlivý konečně odebral na lože. Avšak toho večera, jakmile se najedl, vzal svíčku a šel do své kanceláře. Tam otevřel nedobytnou pokladnu, z jejího nejtajnějšího koutku vytáhl dokument v obálce, nadepsané Závěť dr. Jekylla, se zachmuřeným čelem se posadil a zahloubal se do jejího, obsahu. Závět byla sepsána Jekyllem, protože pan Utterson, ačkoli ji přijal do úschovy, když už byla hotová, odmítl jakoukoli pomoc při jejím sepsání. Stanovila nejen to, že v případě úmrtí Henryho Jekylla, doktora lékařství, doktora práv, člena Královské učené společnosti, atd., veškerý jeho majetek má zdědit jeho "přítel a dobrodinec Edward Hyde" - ale i to, že v případě, "kdyby dr. Jekyll zmizel, nebo z nevysvětlitelných příčin byl nezvěstný déle než tři kalendářní měsíce", bez odkladu přechází jeho majetek do vlastnictví jmenovaného Edwarda Hyda, bez zatížení jakýmikoli povinnými závazky, až na několik drobných částek, splatných členům doktorovy domácnosti. Ta závěť byla advokátovi odedávna trnem v oku. Pohoršovala ho jako právníka i jako člověka, který si liboval ve zdravých, normálních životních poměrech a každé podivínství považoval za nemrav.

Až dosud ha závěť pohoršovala tím víc, že neměl tušení, kdo ten Hyde je, a najednou se to náhodou dověděl. Byla už dost zlé, když to bylo pro něha pouhé jméno, o němž nemohl nic bližšího vypátrat. Ale bylo to horší, když se začalo odívat ohavnými přívlastky a z kolotavé, beztvárné mlhoviny, která tak dlouho šálila jeho bystrozrak, znenadání se vynořila představa zloducha.

"Pokládal jsem to za šílenství," řekl si, když nenáviděnou listinu opět ukládal do nedobytné pokladny, "a teď se začínám obávat, že to je hanebnost."

Poté sfoukl svíčku, oblékl si teplý plášť a vydal se směrem ke Cavendishově náměstí, té tvrzi lékařství, kde měl dům jeho přítel, proslulý dr. Lanyon, a čekárnu vždy plnou pacientů. "Ví-li někdo něco, bude to Lanyon," byla jeho první myšlenka.

Vznešený sloužící ho znal a přivítal - pan Utterson nemusel ani chvíli čekat, rovnou byl uveden do jídelny, kde dr. Lanyon seděl sám při víně. Byl to svěží, zdravý, čilý růžolící pán s předčasně zbělelou kšticí a hlučnými mi, ráznými způsoby. Jakmile uviděl pana Uttersona, vyskočil ze židle a srdečně mu podal obě ruce. Ta upřímnost, jako všechno v jeho chování, působila na pohled poněkud divadelně, ale prýštila z opravdového citu. Byli totiž s panem Uttersonem staří přátelé, dávní spolužáci ze školy i z university, oba měli sami k sobě i navzájem jeden k druhému úctu, a což z toho vždy nevyplývá, jeden i druhý si libovali v přítelově společnosti.

Chvíli si pohovořili o všem možném, a pak začal advokát o věci, která mu tak nepříjemně ležela na srdci. "Předpokládám, Lanyone, že my dva jsme patrně nejstarší přátelé, které Henry Jekyll má," spustil.

"Škoda, že ti přátelé nejsou mladší," usmál se dr. Lanyon. "Dejme tomu, že jsme. Co z toho? Vídám ho teď málokdy." "Tak?" podivil se Utterson. "Domníval jsem se, že vás poutá společný zájem."

"Poutal," odpověděl doktor. "Ale už víc než deset let je z Henryho Jekylla pro můj vkus moc velký podivín. Začalo to s ním duševně jít náramně z kopce, a ačkoli o něho mám pořád zájem kvůli starým časům, jak se říká, vídám ho a slýchám o něm pekelně málo. Takové pitomosti, kterým on říká věda, byly by odcizily i Phytiase Damonovi," dodal a najednou se zarděl do ruda.

Při tom malém výbuchu zlosti se panu Uttersonovi poněkud ulevilo. "Pohádali se jen o nějaký vědecký problém," pomyslil si, a jelikož vůbec neměl vášeň pro vědu (leda pokud šlo o sestavování postupních listin), řekl: "Když to není nic horšího než tohle!" Dopřál příteli několik vteřin, aby se zas uklidnil, a pak začal o věci, o níž si přišel pohovořit. "Setkal ses někdy náhodou s jeho chráněncem - nějakým Hydem?" zeptal se.

"Hydem?" opáčil Lanyon. "Ne. Jakživ jsem o něm neslyšel." To bylo všechno, co se advokát dověděl a s čím uléhal potmě na své veliké lože, na němž se z boku na bok převaloval až do jitřních hodin. Za tu noc si jeho utrmácený mozek moc málo odpočinul - trmácel se v samých temnotách a potýkal se s dotěrnými otázkami.

Šestou hodinu už odbily zvony na kostele, tak pohodlně blízkém obydlí pana Uttersona, a pořád ještě mu ta záhada vrtala v hlavě. Až dosud se jí zabýval jen po rozumové stránce, ale té noci zaujala, či spíše ujařmila i jeho obraznost, a když se tak převaloval v nočních temnotách v pokoji za staženými roletami, odvíjelo se mu v duchu vyprávění pana Enfielda jako sled světelných obrazů. Měl před sebou až k obzoru spoustu svítilen v městě, pohrouženém v noční tmu, potom postavu pospíchajícího muže, pak děvčátka, jak běží od lékaře, potom se ti dva srazili a lidský Džagannáth bezohledně na děvčátko šlápl a šel dál, nedbaje na jeho křik. Nebo zase viděl pokoj v zámožném domě, kde jeho přítel spal, něco se mu zdálo a on se ve snu usmíval, pak se dveře do pokoje otevřely, záclony kolem lože se prudce rozhrnuly, spáč byl vyburcován a vida! - u postele najednou stála postava, nadaná zvláštní mocí, a on musel uprostřed noci vstát a vykonat její rozkaz. Ta postava v těchto dvou obdobách strašila advokáta celou noc, a jestliže chvilkami podřimoval, viděl ji znovu, jak se pokradmu plíží spícími domy, nebo zas rychleji, a ještě rychleji, až závratně rychle se žene rozsáhlejším bludištěm osvětleného města a na každém rohu ulice podupá dítě a nechá je tam křičící ležet. A pořád to byla postava bez obličeje, podle kterého by ji mohl poznat, ani v jeho snech neměla obličej, nebo jen takový, že mu unikal a před očima se mu rozplýval. A tak se stalo, že se v advokátově duši zrodila a neustále vzrůstala kromobyčejně mocná, až nezřízená zvědavost, jak asi vyhlíží tvář skutečného pana Hyda. Domníval se, že kdyby ho mohl jen jedinkrát spatřit, tajemství by se osvětlilo nebo možná úplně odhalilo, jak tomu po bedlivém prozkoumání obvykle bývá se vším tajuplným. Pak by možná pochopil příčinu podivné přítelovy záliby nebo poroby (ať se to nazve jakkoli) a třeba i překvapujících ustanovení v jeho závěti. Při nejmenším by stálo za to uvidět tu tvář: tvář člověka bez milosrdného srdce - tvář, která jen se ukázala, a hned vzbudila u Enfielda, muže tak málo podléhajícího dojmům, prudkou a trvalou nenávist.

Od té doby začal pan Utterson obcházet kolem dveří v boční uličce s krámky. Ráno před počátkem úředních hodin, v poledne, kdy bylo hodně práce a času namále, v noci při měsíčku, zastřeném londýnskou mlhou, v jakémkoli světle a kteroukoli hodinu, osamělou či rušnou, bylo advokáta vidět na vyvoleném stanovišti.

Konečně byla jeho trpělivost odměněna. Byla pěkná, suchá noc - mrzlo - ulice vymetené jako taneční sál - svítilny, neotřásané větrem, vrhaly zřetelný vzor světla a stínu. Asi tak k desáté, kdy krámy byly zavřené, byla boční ulička velice pustá, a přestože se kolem dokola ozýval přitlumený londýnský hřmot, velice tichá. I nepatrný zvuk se daleko rozléhal - z domů po obou stranách jízdní dráhy bylo jasně slyšet zvuky, obvyklé v domácnosti, a ohlas kroků dávno předbíhal blížícího se chodce. Pan Utterson byl už na svém stanovišti několik minut, než zaslechl podivné lehké kroky, které se přibližovaly. Na svých nočních hlídkách už dávno přivykl zvláštnímu dojmu, jaký budí kročeje jednotlivce, ještě hodně vzdáleného, když se najednou zřetelně ozvou uprostřed rozléhajícího se šumu a lomozu velkoměsta. Ale nikdy ještě neupoutaly jeho pozornost tak rázem, tak naprosto - honem se v silné, pověrčivé předtuše úspěchu schoval ve vratech do sousedního dvora.

Kroky se rychle přibližovaly a najednou se ozvaly hlučněji, jak zahýbaly do uličky. Advokát vyhlédl ze vrat a za chvíli už viděl, s kým má co činit. Byl to muž malý, ustrojený dost obyčejně, a jakmile ho advokát spatřil, už z dálky na něho ten zjev působil kupodivu jaksi nelibě. Muž zamířil rovnou k těm dveřím, šikmo přešel přes ulici, aby se nezdržoval, a ještě v chůzi vytáhl z kapsy klíč jako člověk, který se blíží k domovu.

Pan Utterson vykročil ze svého úkrytu, a když ho muž míjel, položil mu ruku na rameno. "Pan Hyde, nemýlím-li se?" Pan Hyde sebou škubl a zatajil dech, až zasípal. Ale strach ho okamžitě přešel - nepodíval se sice advokátovi do tváře, ale odpověděl docela klidně: "Ano, to je mé jméno. Co si přejete?"

"Vidím, že se vracíte domů," odpověděl advokát. "Jsem starý přítel doktora Jekylla - Utterson z CTzké ulice - jistě jste mé jméno už slyšel, a když se s vámi štastnou náhodou setkávám, mohl byste mě snad pustit dovnitř."

"Doktora Jekylla nezastihnete, není doma," namítl pan Hyde a profoukl klíč. A najednou se zeptal, ale ani pak nepozdvihl oči: "Jak jste mě poznal?"

"Buďte tak hodný," řekl pan Utterson, "neprokázal byste mi laskavost?"

"S radostí," odpověděl druhý. "Co to má být?"

"Dovolíte, abych se vám podíval do tváře?" otázal se advokát.

Pan Hyde zřejmě zaváhal, a pak jako by si to byl najednou rozmyslil, vyzývavě se k němu obrátil tváří v tvář a několik vteřin se ti dva na sebe zadívali náramně upřeně. "Teď už vás po každé poznám," řekl pan Utterson. "Může to prospět."

"Ano, je dobře, že jsme se seznámili," odpověděl pan Hyde. "Ale měl bych vám snad dát svou adresu." A udal číslo domu v jedné ulici v Soho.

"Panebože!" pomyslil si Utterson. "Snad také nemá na mysli tu závěť?" Ale nechal si své myšlenky pro sebe a adresu vzal na vědomí s pochvalným zabručením.

"A teď mi řekněte," zeptal se druhý, "jak jste mě poznal?" "Podle popisu," zněla odpověď.

"Kdo mě vám popsal?"

"Máme společné známé," odpověděl pan Utterson.

"Společné známé!" opáčil pan Hyde trochu sípavým hlasem.

"Koho?"

"Na příklad Jekylla," řekl advokát.

"Od toho jste se nic nedověděl!" rozkřikl se pan Hyde v návalu zlosti. "Nebyl bych si myslel, že budete lhát."

"Dejte pokoj," řekl pan Utterson, "takhle se přec nemluví." Druhý zavrčel divým smíchem, ve chvíli neuvěřitelně rychle odemkl dveře a zmizel v domě.

Když se pan Hyde ztratil, zůstal tam advokát chvíli stát, zřejmě znepokojený. Potom začal zvolna odcházet uličkou, po každých dvou krocích se zastavoval a sahal si rukou na čelo jako zmámený. V chůzi se zabýval záhadou, která patřila k těm, jež se jen zřídka dají rozřešit. Pan Hyde byl bledý a zakrslý - budil dojem člověka zrůdného, ač se ta zrůdnost nedala popsat, měl nepříjemný úsměv, choval se k advokátovi odporně bojácně a zároveň vyzývavě a mluvil ochraptělým, sípavým, až selhávajícím hlasem - to všechno svědčilo proti němu, ale ani to všechno dohromady nemohlo vysvětlit dosud nepoznaný odpor, hnus a strach, jaký budil v panu Uttersonovi. "Jistě za tím vězí něco jiného," řekl si, celý popletený. "Určitě za tím vězí něco víc, jen kdybych to dovedl pojmenovat! Chraň nás pánbůh, vždyť an ani nevypadá jako člověk! Spíš jako nějaký troglodyt, nebo by snad byla pravdivá ta povídačka starého Fella? Nebo takhle proniká navenek hanebná duše a přetváří jinak neporušenou tělesnou schránku? Tohle to, myslím, bude, protože jestli jsem někdy v něčí tváři uzřel znamení Satanovo, je to v obličeji tvého nového přítele, nešťastný Henry Jekylle!"

Za rohem boční uličky byl blok starobylých, pěkných domů, většinou už pozbavených vznešeného lesku a rozdělených v byty a kanceláře, pronajímané lidem z nejrůznějších vrstev: kresličům map, stavitelům, pokoutním advokátům a všelijakým podezřelým podnikatelům. Ale jeden dům, druhý od rohu, dosud zaujímal jediný byt, a u jeho dveří, které svědčily o velké zámožnosti a blahobytu, ačkoli byly ponořeny v temnotu až na osvětlený obloukový vikýř nad nimi, zůstal pan Utterson stát a zaklepal. Dveře otevřel pěkně ustrojený starší sluha.

"Je dr. Jekyll doma, Poole?" zeptal se advokát.

"Já se podívám, pane Uttersone," odpověděl Poole a pustil návštěvníka do veliké prostorné haly pod nízkou střechou, s vydlážděnou podlahou, vytápěné (jak tomu bývá ve venkovských sídlech) velikým krbem. Kolem zdí stály drahocenné dubové skříně. "Počkáte laskavě tady u krbu, pane Uttersone? Nebo vám mám rozsvítit v jídelně?"

"Děkuji, počkám tady," odpověděl advokát, přistoupil k ohni a opřel se o vysokou mřížku před krbem. Ta hala, kde osaměl, byla obzvláštní libůstkou jeho přítele doktora, a Utterson sám o ní mluvíval jako o nejpříjemnější místnosti v Londýně. Ale té noci jako by měl v žilách mrazení, vzpomínka na Hydovu tvář ho tísnila a skličovala, měl pocit (což se mu stávalo zřídka), že se mu život hnusí a protiví, a v té ponuré náladě jako by četl nějakou hrozbu v odlescích ohně z krbu, které se míhaly po leštěných skříních a znepokojivě se kmitaly na ztemnělé skleněné střeše. Až se zastyděl, jak se mu ulevilo, když se Poole za chvíli vrátil a oznámil mu, že dr. Jekyll odešel z domu.

"Poole, viděl jsem pana Hyda, jak vcházel dveřmi do bývalé pitevny," řekl advokát. "Je to v pořádku, když dr. Jekyll není doma?"

"Úplně v pořádku, pane Uttersone," odpověděl sluha. "Pan Hyde má od nich klíč."

"Zdá se, že váš pán tomu mladému muži náramně důvěřuje, " pokračoval zamyšleně advokát.

"Ano, velice mu důvěřuje," řekl Poole. "Všichni máme rozkaz, že ho máme poslouchat."

"Já jsem se u vás s panem Hydem asi nikdy nesetkal?" otázal se Utterson.

"Jistě ne, pane Uttersone. Nebývá tu nikdy na večeři," odpověděl sluha. "V téhle části domu ho vůbec vídáme jen málokdy, přichází a odchází skoro vždycky přes laboratoř."

"No tak dobrou noc, Poole."

"Dobrou noc, pane Uttersone."

Advokát vykročil k domovu s velice těžkým srdcem. "Chudák Henry Jekyll!" pomyslil si. "Obávám se, že je ve velké bryndě. V mládí byl divoch, to je ovšem už dávno, ale zákon boží neuznává promlčené lhůty. Nemůže to jistě být nic jiného - přízrak nějakého dávného prohřešení, rakovina nějaké utajené hanby - a trest přichází pede claudo po létech, kdy se už na to zapomnělo a sebeláska provinění prominula." A advokát, vystrašený tím pomyšlením, zahloubal se na chvíli nad svou vlastní minulostí a slídil ve všech koutech paměti, zda náhodou odtamtud najednou nevystrčí růžky nějaká jeho dávná ničemnost. Minulost měl celkem bez hany, málo lidí se mohlo začíst do letopisů svého života s menšími obavami, a piece ho pokořily až do prachu mnohé nepěkné věci, jichž se dopustil, ale pak ho zase povznesly k střízlivé a bohabojné vděčnosti vzpomínky na mnohé jiné, kterých by se byl málem dopustil, ale přece se jich vystříhal. A pak se znovu vrátil k svým dřívějším úvahám a zasvítila mu jiskřička naděje. "Kdybychom se na toho pana Hyda důkladně podívali," pomyslil si, ;jistě má také nějaká svá tajemství - ošklivá tajemství, vypadá na to - tajemství tak temná, že v porovnání s nimi i to nejhorší chudáka Jekylla bylo by jako sluneční jas. Takhle to nemůže jít dál. Mráz mi běhá po zádech při pomyšlení, že se tenhle tvor může připlížit k Jekyllově posteli jako zloděj - a to probuzení, chudáku Henry! A jak to je nebezpečné! Protože jestli má Hyde tušení, že existuje ta závěť, nemohl by se časem třeba dočkat, kdy bude dědit. Musím zkrátka přiložit ruku k dílu - jen jestli mě Jekyll nechá," dodal, "jen jestli mě Jekyll nechá!"

A znovu v duchu uviděl jasně jako světelný obraz podivná ustanovení závěti.