Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Záhada dveří

Advokát pan Utterson byl muž s tváří zakaboněnou, jíž se nikdy nemihl paprsek úsměvu - chladný, málomluvný, v rozmluvě rozpačitý, citově netečný - hubený, vyčouhlý, ušmouraný, zasmušilý, a přece docela milý. Na přátelských schůzkách a když mu víno bylo po chuti, zableskla mu v očích vysloveně lidská sympatie - cosi, co se u něho nikdy nedovedlo uplatnit v hovoru - projevovalo se to mlčky v jeho obličeji jako známka uspokojení, ale častěji a výrazněji jeho životními zásadami. Byl na sebe přísný, o samotě pil gin, aby zahnal chuť na staré ročníky vína, a měl rád divadlo, ale už dvacet let se v žádném neukázal. Vůči druhým byl však shovívavě snášelivý - někdy se až závistivě divil, z jakého mocného duševního popudu jsou asi ponoukáni k nepravostem, a v krajní nouzi měl spíše sklon pomáhat než odsuzovat. "Mám sklon ke Kainově kacířství," takto podivně se o sobě vyslovoval. "Ať si můj bližní pro mne za mne jde k čertu svou vlastní cestou." Při takové povaze se mu nejednou poštěstilo, že v životě lidí na šikmé ploše byl posledním slušným známým, který na ně nakonec přece zapůsobil dobrým vlivem. A takovým lidem, pokud se k němu uchýlili jako k advokátovi, nikdy neprojevil ani stín změny ve svém chování.

Pro pana Uttersona to bezpochyby nebyla úloha nesnadná, protože ani v nejlepším případě nedával své sympatie okázale najevo, ba i jeho přátelské vztahy se patrně zakládaly na podobné všeobsáhlé dobrodušnosti. U člověka to svědčí o skromnosti, jestliže okruh svých přátel přijímá tak, jak je a jak mu jej poskytne příležitost - a tak jej také přijímal náš advokát. Jeho přátelé byli pokrevní příbuzní nebo lidé, s kterými se znal nejdéle - jeho náklonnost k nim vzrostla časem, jako popínavý břečťan, nezávisle na tom, zda ji opětovali. Takové byla též pouto, jež ho spájelo s jeho vzdáleným příbuzným panem Richardem Enfieldem, velmi známým společenským zjevem v městě. Mnohým vrtalo hlavou, ca ti dva navzájem na sobě mají nebo co asi mohou mít společného. Ti, kdo je potkávali na nedělních procházkách, tvrdili, že spolu vůbec nepromluví, že se zřejmě nesmírně nudí a s očividnou úlevou uvítají setkání s kýmkoli známým. Přesto přese všechno o ty procházky náramně stáli, pokládali je za zlatý hřeb celého týdne a nejen zanedbávali příležitost k zábavám, ale dokonce odolávali svodům, jež souvisely s jejich povoláním, jen aby jich mohli nerušeně užívat.

Na jedné takové toulce se náhodou octli v boční ulici rušné londýnské čtvrti. Byla to ulička malá, jaké se říká tichá; ale ve všední dny se tam provozoval výnosný obchod. Obyvatelé byli všichni zřejmě mohovití, všichni řevnivě doufali, že se jim povede ještě lip, a nadbytečný výdělek vynakládali na parádu, takže výkladní skříně po obou stranách vypadaly lákavě jako špalír usměvavých prodavaček. I v neděli, kdy ulička zastírala své vábnější půvaby a ruch tam byl poměrně nepatrný, vynikala oproti zchátralému sousedství leskem jako oheň v lese a její rolety s čerstvým nátěrem, vyleštěné mosazné mříže, všeobecná čistota a veselá tvářnost okamžitě zalahodily očím chodců.

Dva domy od rohu, po levé straně směrem k východu, byla v řadě stavení mezera vyplněná zdí dvora a hned za ní vyčníval do ulice boční zdí jaksi zlověstně vyhlížející barák. Byl jednopatrový, bez oken do ulice - v přízemí jen dveře a v prvním poschodí bezbarvá, šedivá slepá zeď. Celým svým zevnějškem svědčil sešlý barák o tom, že je odedávna zanedbaný. Na dveřích nebylo ani zvonítko, ani klepátko, byly oprýskané a špinavé. V dveřním výklenku se povalovali tuláci a škrtali sirkami o výplně, na schůdkách kramařily děti, školák si vyzkoušel nožík na vyřezávaných ozdobách a snad už celý lidský věk patrně nikdo neodháněl takovéto náhodné návštěvníky, ani se nesnažil napravit spoušť, kterou natropili.

Pan Enfield a advokát šli po druhé straně ulice, ale když se octli naproti tomu baráku, pan Enfield na něj ukázal holí.

"Všiml sis někdy těch dveří?" zeptal se, a když jeho druh přisvědčil, pan Enfield dodal: "Připomínají mi velice podivný příběh."

"Tak?" prohodil pan Utterson trochu vzrušeným hlasem. "A jaký je to příběh?"

"Bylo to takhle," odpověděl pan Enfield. "Jednou jsem se asi ve tři hodiny ráno vracel domů až bůhví odkud - tma jako v pytli, bylo to v zimě, a má cesta vedla městskou čtvrtí, kde nebylo doslova vidět nic než svítilny. Ulice za ulicí, a všude lidé spali - ulice za ulicí, a všude plno světel jako k nějakému procesí, všude prázdno jako, v kostele - až mě to přivedla do takového duševního stavu, kdy člověk nastavuje uši a nemůže se dočkat, kdy se zjeví nějaký strážník. Najednou jsem uviděl dvě postavy - jednu malého mužíčka, který si rázně a spěšně vykračoval směrem k východu, a druhou asi osmiletého až desetiletého děvčátka, které utíkalo boční uličkou, co mu nohy stačily. No, a na rohu se přirozeně srazili; a teď přijde ta hrůza - muž klidně na to děvčátko šlápl a nechal je tam ležet na zemi. Děvčátko křičela. Když se to poslouchá, není to možná nic zvláštního, ale byla to pekelná podívaná. Jako by to nebyl člověk - jako by to byl nějaký zatracený Džagannáth. Ihned jsem na něho křikl, rozběhl jsem se za ním, popadl jsem milého pána za límec a přivlekl jsem ho zpátky - kolem ječícího děvčátka zatím už byl shluk lidí. Ten člověk byl úplně klidný a nebránil se; ale vrhl na mne pohled tak ošklivý, až mi po těle vyrazil pot. Ukázalo se, že ti shlukli lidé jsou rodina děvčátka, a za chvilku se objevil lékař, pro kterého mělo doběhnout. Na dobrá, děvčátku se celkem nic nestalo, bylo podle mínění toho, ranhojiče spíš jen vystrašené, a tak by si člověk mohl. myslet, že tím se všechno skončilo. Ale stalo se cosi podivného. Mne milý pán hned na první pohled odpuzoval. I rodinu děvčátka, což bylo docela přirozené. Ale ranhojič upoutal mou pozornost. Byl to celkem obyčejný mastičkář, neurčitého stáří a zabarvení, s výraznou stopou edinburského nářečí, a vznětlivý jako troud. To se ví, bylo mu jako nám ostatním - jak se jen podíval na dopadeného, viděl jsem, jak mu je, zrovna tak jako věděl on, jak je mně, a poněvadž zabití nepřicházelo v úvahu, udělali jsme to nejlepší, co se dalo dělat. Řekli jsme tomu člověku, že z případu uděláme takový skandál, až jeho jméno zostudíme od jednoho konce Londýna na druhý. Má-li nějaké přátele nebo někde úvěr, že se postaráme, aby o ně přišel. A jak jsme to do něho hodně za horka hustili, snažili jsme se zároveň vší silou zadržet ženské, aby se na něho nevrhly, protože byly rozzuřené jako lítice. Jakživ jsem kolem sebe neviděl takové nenávistné obličeje, a ten člověk tam stál v prostředku, chladný a zarytě posměšný - ovšem také postrašený, to jsem viděl - ale počínal si přitom, panečku, ďábelsky klidně. "Jestli chcete z téhle nehody vytlouct kapitál," řekl, "jsem samozřejmě bezmocný. Žádný slušný člověk nemá rád výstupy," povídá, "a tak jmenujte cifru." No, vyšroubovali jsme mu to na sto liber pro rodinu děvčátka - zřejmě se mu nechtěla nám povolit, ale vyhlíželi jsme asi všichni náramně výhružně, a tak si na to plácl. První bylo dostat z něho ty peníze - a kam myslíš, že nás zavedl? Právě tady do těch dveří - vytáhl klíč, vešel dovnitř a hned se zas vrátil asi s deseti librami ve zlatě a s šekem na zbytek té částky na Couttsovu banku, splatný doručiteli. Šek byl podepsán jménem, které nemohu prozradit, ačkoli má v tom příběhu velký význam, ale řeknu jen tolik, že je to jméno velice známé a často se objevuje v tisku. Byly to mastné peníze, ale podpis ručil za mnohem víc, byl-li ovšem pravý. Dovolil jsem si milého pána upozornit, že celá věc vyhlíží jaksi podezřele a že se normálně v životě nestává, aby člověk prostě vešel ve čtyři hodiny ráno do takové barabizny a vzápětí zase vyšel ven s šekem na téměř sto liber, podepsaným někým jiným. Ale vůbec jsem ho nepřivedl do rozpaků, řekl výsměšně: "Buďte klidný, zůstanu s vámi, dokud banka neotevře, a dám šek proplatit sám." Tak jsme se všichni, lékař, otec děvčátka, náš milý pán a já, vydali do mého bytu, kde jsme vyčkali do, rána, pak jsme se nasnídali a korporativně jsme se odebrali do banky. Sám jsem předložil šek s podotknutím, že se plným právem domnívám, že je padělaný. Ale kdepak, ani nápad 1 Ten šek byl pravý."

"Ale, ale," podivil se pan Utterson.

"Vidím, že máš stejný dojem jako já," řekl pan Enfield. "Ano, je to ošklivý příběh. Ten člověk byl individuum, s jakým by nikdo nechtěl nic mít - ohavný chlap, skutečně - a vlastník bankovního účtu je vrchol počestnosti, proslulá osobnost, a co je horší, patří k lidem, kteří konají, čemu se říká dobro. Patrně případ vyděračství - poctivý člověk chtě nechtě platí za to, že si v mládí vyhodil z kopýtka. A proto tamté barabizně s těmi dveřmi říkám U vyděrače. Jenže ani tohle zdaleka všechno nevysvětluje," dodal a po těch slovech se zahloubal do úvah.

Vytrhl ho z nich pan Utterson tím, že se dosti znenadání zeptal: "Ale to se neví, třeba tam vlastník bankovního účtu bydlí?"

"Cože - v téhle barabizně?" odbyl ho pan Enfield. "Ale všiml jsem si náhodou jeho adresy - bydlí někde na nějakém náměstí."

"A ty ses nikdy nevyptával na - ten dům s dveřmi?" otázal se pan Utterson.

"Kdepak - je mi to proti mysli," zněla odpověď. "Moc nerad se vyptávám - čpí mi to přespříliš posledním soudem. Začneš s otázkou, a je to, jako když svalíš s kopce kámen. Sedíš klidně nahoře - a kámen se kulí dolů a strhuje s sebou jiné, a najednou jakýsi milý chlapík, který si hoví v zahrádce za domem (na kterého by sis ani nevzpomněl), dostane po hlavě a jeho rodina si musí změnit jméno. Kdepak, já se, panečku, řídím zásadou: čím víc něco smrdí, tím míň se vyptávám."

"Moc dobrá zásada," podotkl advokát.

"Ale věnuji tomu domu pozornost," pokračoval pan Enfield.

"Náramně divný barák. Jiné dveře nemá, a tamtěmi nikdo nevchází ani nevychází, jenom jednou za uherský rok ten pán, hrdina mého příběhu. V prvním patře jsou tři okna do dvora, dole není žádné - ta okna jsou pořád zavřená, ale jsou čistá. A pak je tam komín, z kterého ,,e obyčejně kouří, musí tam tedy někdo bydlet. Ale není to tak docela jisté, kolem dvora je namačkáno tolik domů, že je těžko říci, kde jeden končí a druhý začíná."

Chvíli šli ti dva mlčky dál, a pak řekl pan Utterson: "Enfielde, to máš znamenitou zásadu."

"Také si to myslím," odpověděl Enfield.

"Ale přesto bych se na jedno rád zeptal," pokračoval advokát. "Rád bych se dověděl jméno člověka, který na to dítě šlápl."

"Na, to snad nemůže škodit," řekl pan Enfield. "Ten člověk se jmenuje Hyde."

"Hm - a jak ten člověk vypadá?' zeptal se pan Utterson. "Není lehké ha popsat. V jeho zevnějšku něco neklape, je to něco nepříjemného, něco přímo odporného. Jakživ mi nebyl nikdo tak protivný, a přece vlastně nevím proč. Jistě má někde nějakou znetvořeninu - budí silný dojem čehosi zrůdného, ale blíž bych to nedovedl určit. Na pohled je jaksi kromobyčejný, ale nemohl bych věru říci, v čem. je odlišný. Ne, opravdu nevím, co za tím vězí - nedovedu ho popsat. Nikoli proto, že by mi selhávala paměť - ujišťuji tě, že ho před sebou vidím, jako by tu stál."

Pan Utterson zase šel chvíli dál mlčky, zřejmě pohřížen v úvahy. "Jsi si jist, že ty dveře otevřel klíčem?" zeptal se konečně.

"Ale můj milý..." namítl Enfield, celý zkoprnělý.

"Ano, já vím," řekl Utterson, já vím, že se ti to jistě zdá divné. Ale já se tě neptám na jméno toho druhého pána, protože je už znám. Tak vidíš, Richarde, trefil jsi tím svým příběhem do živého. Jestli jsi v některém bodě nebyl docela přesný, měl bys svůj údaj opravit."

"Také jsi mi mohl dát předem výstrahu," odpověděl druhý trochu zlostně. "Ale byl jsem puntičkářsky přesný, jak se říká. Ten člověk měl klíč, a co víc, má jej dosud. Viděl jsem ho před týdnem, jak si jím otvíral."

Pan Utterson si zhluboka vzdychl, ale už ani nehlesl, a za chvíli mladší muž prohlásil: "Zase poučení, že má člověk držet jazyk za zuby. Stydím se, že jsem tak povídavý. Plácněme si, že o tom už víckrát nebudeme mluvit."

"Z celého srdce," řekl advokát. "Dám ti na to ruku, Richarde."