Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Život v míru je plynulý a uspořádaný. Člověk potkává stejné lidi, stýká se s nimi, ztrácí je z očí a setkává se s nimi znova. Události na sebe harmonicky navazují jako v antických tragédiích. Ve válce je všechno zpřeházené, bez spojitosti, vnitřní logiky, bez souvislosti.
Nejvíc mě dráždí ta strašná marnost toho všeho.
Díval se na muže kolem, předurčené k smrti. Bylo to zvláštní! Díval se na ně, jako by on sám nebyl jedním z nich. Věděli, že zemřou, a proto nemluvili, proto nic nedělali. Jejich tváře neměly žádný výraz. Čekali. Bylo to těžké, ale trpělivě čekali. Nebyla to rezignovanost, v jejich čekání byla jakási mužná síla.
"No proč bojuješ? Mohl jsi zběhnout nebo spáchat sebevraždu. Když bojuješ, znamená to, že sis vybral."
"Tomu říkáš volba? Když ti někdo řekne: ‘Buď půjdete okamžitě do boje s pětasedmdesátiprocentním rizikem, že budete zabit, nebo vás okamžitě zatknem jako dezertéra!’, tomu říkáš volba?"
‘Umírají muži,‘ pomyslel si Maillat, ‘které zabili jiní muži, a tito jiní muži budou zabiti taky.‘ Má tohle nějaký smysl? K čemu je to dobré? Necítil pohnutí, cítil, jak v něm postupně roste údiv.
Válka jim připadá napřed úplně pitomá. Pak se pomalu rozehřejí jako při fotbalu nebo cyklistickém závodu. Přijdou jí na chuť. Je to totiž jejich válka! Pravá, jedinečná a slavná válka, protože ji dělají oni. Je to válka jejich života, když se to tak vezme. A přesně tak se na ni taky dívají. Já ale ne! Pro mě je tato válka něco nepochopitelně zbytečného a nesmyslného jako letopočty v učebnici dějepisu.
Věřit je podstatné, kdyby tě to zajímalo. To je jedno v co. To je jedno v jakou hloupost. Stačí jí věřit. To je to, co dává smysl životu.
To bych nevydržel. Zatím to jde. Zatím to pořád ještě jde. To, co prožívám teď, je uzavřeno v závorce. Válka je pro mě závorka. Ale nemůžu žít do smrti v závorce.
"Ostatně to není jen válka," dodal hned, "ale i vražda nebo rozsudek smrti. Zabít člověka je vždycky absurdní."
Láska, když má k něčemu vypadat, tak se jí musí věřit. A musí se jí věřit, i když si zaslouží, aby se jí věřilo jen napolovic.
"Kdepak, mě to nezabije," řekla Jeanne. "Možná, že je to hloupost, ale vsugerovala jsem si, že kdybych odešla z domu, spadla by na něj bomba, ale když zůstanu, za odměnu se mu nic nestane."
Alexandr tam ležel. Ležel trochu našikmo. Měl utrženou hlavu, visela u krku jen na vlásku. Ležela skoro na rameně.
"Proč jste mě neodvedl?"
"Neodvedl?"
"Daleko odtud! Pryč z tohoto domu!"
Pozoroval prázdno před sebou.
"Ano, ano," řekl.
Uplynula vteřina, potom mu hlava pomalu sklouzla na polštář vedle Jeanne. Podíval se na ni. Pak znovu otevřel ústa a vydal chraptivý hlas, jako by celé měsíce nepromluvil.
"Ano, to jsem měl," řekl.
Dolehlo k nim pronikavé zasvištění. Přitiskla se zoufale k němu a v záblesku výbuchu uviděl docela nablízku její obrovské uštvané oči, které se na něho upíraly.
Najednou mu blesklo hlavou. Trám! Trám na Jeannině hlavě! Jen klid, jen žádné šílení! Je to přece docela jednoduché. Vstane a trám odstrčí. Jeanne musí trpět. Vstane a trám odstrčí. Je to docela jednoduché.
Po chvíli se pod ním otevřela země a začal padat do prázdna. Padal mezi dvěma svislými stěnami jako na dno studny. Ubíhaly kolem něho šílenou rychlostí. Padal a zakláněl hlavu, aby viděl nebe. V nedohledné výšce nad sebou viděl malý kruh hvězd. Postupně bledly. Rozhodil paže od sebe. Jeho ruka se zachytila vyčnívající hroudy. Na okamžik mu zasvitla zoufalá naděje. Země se však v jeho ruce rozdrobila a rozpadla v prach. Zaklonil hlavu dozadu a otevřel dokořán oči. V tom okamžiku všechny hvězdy pohasly. A Maillat netušil, že právě umírá.

Čtenářský deník	-	Malevil, Malevil (2)
	-	Muži pod ochranou
	-	Ostrov
	-	Smrt je mým řemeslem, Smrt je mým řemeslem (2), Smrt je mým řemeslem (3), Smrt je mým řemeslem (4), Smrt je mým řemeslem (5)
	-	Víkend na Zuydcoote
	-	Výlučná vlastnost člověka

Čítanka	-	Malevil
	-	Smrt je mým řemeslem
	-	Víkend na Zuydcoote