Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nikdo neví, kdo tomu osamělému a neoblíbenému starci začal jako první říkat Věštec. Každý uhýbal z cesty, i toulaví psi se mu vyhýbali, když se pomalu a zvolna belhal ulicí, ztěžka se pohybující pomocí francouzské hole. Zloděj se domníval, že kolem něj nevšímavě projde a zase zmizí, ale on se zastavil a zakřičel směrem ke vchodu supermarketu, měl třaslavý, alkoholem zdrsnělý hlas: "Nenávidím vás. Všechny!" tahle slova vmetával do vzduchu a měl zvednuté obě ruce a holí šermoval na všechny strany. Vždy pronášel své temné a mstivé projevy se zanícenou tváří a s očima divoce vytřeštěnýma. Lidé si už navykli neposlouchat, co říká, protože se ho tak trochu ošklivili. Zloděj vnímal ten jejich skrytý posměch promísený štítivou lítostivostí. To obtížně skrývané opovržení, když se museli s Věštcem minout, a hodit mu pár drobných mincí do papírové krabice. Možná byl Zloděj nakonec jediný, kdo Věštci naslouchal, a nepociťoval ani posměch, ironický nadhled nebo nechuť či něco podobného. Je to proto, že Zloděj patřil k těm četným návštěvníkům, kteří zaplavují na krátký čas Prahu, kvůli povinnostem, které trestní řád klasifikuje jako krádež nebo loupež? Ano. Díval se totiž na toho ubohého starce pohledem lovce. Protože se dozvěděl, že Věštec má pohádkové bohatství. Věštec křičel a prskal svoje zlobné věštby na všechno kolem. Začal proklínat i stěny domů, ulice a auta, a městskou hromadnou dopravu, a metro a nakonec i radnici a její zaměstnance včetně starosty. A nakonec svůj otrávený slovní výron nasměroval na parlament a vládu, a také proti prezidentovi. Vztekle nadával na úplně všechno a každého. A na úplný závěr přešel od pozemských věcí ke kosmickým záležitostem. "Všechny hvězdy se rozprsknou a zničí se navzájem. Slunce praskne jako nafouklá bublina a měsíc se roztříští jako kulaté zrcadlo, a všichni chcípneme a bude konečně klid!" A pak už neřekl nic. Rozcuchané šedé vlny vlasů mu zvlhly potem. Na špinavém čele si Zloděj všiml průsvitných pramínků potu mezi hlubokými vrstvami vrásek. Věštec vychrtlé tělo, oblečené do plandavého dlouhého hubertusu černé barvy, přitiskl k tmavému kmeni starého dubu, který tu osaměle strměl. Číhající v bezvětrném dni, přikryt chladným stínem. Přísně hledící na lidské hemžení před supermarketem. Sípavě, rychle a kašlavě oddychoval. Se zvířecí nenávistí pozoroval dění okolo sebe. Plíživě klouzal jedovatým zrakem po všem, co viděl, a přitom měl v zlostné křeči zkřivené rty. Věštec. Zdejší obyvatelé této málo známé, a také nepříliš velké pražské čtvrti o tomto Věštci vykládají a rozšiřují spoustu fantastických nesmyslů a nejrůznějších pověstí. Mezi lidmi se o něm vypráví, že je prý tak bohatý, že by si mohl koupit, co by mu na mysl přišlo, a ještě by mu zbylo, a že když dokončil studium lékařské fakulty, nešťastnou náhodou mu zahynuli oba rodiče, potom co je pochoval, začal hodně cestovat, a údajně díky svému doktorskému umění si ve světě přišel na pěkné peníze. Ale možná jsou to jen babské povídačky. Dnes je už tak starý, že se už ani nenajde člověk, který by věděl něco z jeho dávného mládí. Taky se o něm povídá, že se v daleké cizině nešťastně zamiloval. Ale podle mnohých je to podivín a ještě ke všemu špinavý opilec, který by se měl léčit v protialkoholní léčebně anebo pobývat v nějakém ústavním zařízení. Asi ale má nějaké tajemství, když v lidských myslích vzbuzuje takové rozporuplné dohady na svou minulost. A dnes už nikdo neví, ani to, jak se doopravdy jmenuje. Ale má svůj vlastní dům. Na ulici před jeho zchátralou barabiznou toporně trčí do vzduchu opracované kusy kmenů nějakých exotických stromů. Jsou před jeho domem. Nikdo neví odkdy. Dovezl si je a bůh ví z jaké země. Jsou pomalované ostrými a křiklavými barvami a seskupené tak, že připomínají totemy známé z některých indiánských vesnic. Tato exotická sbírka nahání všem lidem z blízkého okolí pořádný strach. A jsou tu i jiné okolnosti, které odpuzují a straší zvědavce, co by měli případně zájem zjistit, zda je pravda, co se o Věštci povídá, hlavně o jeho údajném bohatství. Ti kdo si troufli projít brankou a vstoupit, a nakouknout do oken v zadní části domu, co nesměřuje do ulice, ale do zelenavého stínu zanedbaně zarostlé zahrady, ti tvrdí, že viděli dům úplně prázdný. Není tam ani postel, židle, stůl, prostě jediný kousek nábytku. Žádná přikrývka, ani nádobí nebo kamna či sporák, v domě neteče voda a nesvítí elektřina. Věštec používá vodu z pumpy a svítí svíčkami. Čím topí a hlavně kde, nikdo neví. Ještě žádnou zimu neviděli, aby se mu kouřilo z komína. Všichni, kdo Věštce znají, si myslí, že za ním stojí nějaká temná síla, vždyť ten neduživý, téměř bezmocný protivný dědek, obtížně se pohybující pomocí francouzské hole, kterou pokud nepronáší svoje proroctví, křečovitě svírá v třaslavé ruce, tak tenhle roztřesený, alkoholovou demencí stížený stařec, přece nemůže, i v největších mrazech spát na holé zemi! Určitě tajně přespává v metru nebo někde po kanálech. Není možné, aby tak dlouho vydržel bez tepla. Zloději bylo tohoto osamělého a neoblíbeného starého muže trochu líto. A proto s jistotou nevěřil ani tomu, co se o Věštci žvaní po hospodách, že právě může rafinovaně zabíjet silné a zdatné muže, kteří se pokoušeli zjistit Věštcovo tajemství. To je holý nesmysl. Věštec musí mít někde zahrabaný poklad, a on to z něj vytluče. Však zazpívali i jiní. A tenhle ubožák nebude žádnou výjimkou. Ke své návštěvě zvolil dnešní noc. Domluvil si s kamarádem, aby jistil nedaleko od Věštcova domu. Měl čekat v zaparkovaném autě, před vraty ve zdi, sousedící zahrady. Toto nezbytné opatření mělo zaručit včasný únik před nenadálými a hlavně životu nebezpečnými událostmi, kdyby se snad náhodou přece jen mělo stát něco strašného, měli připravený nouzový plán. Podle předběžné domluvy se už rozdělili o dva bloky dál. Zloděj vystoupil z auta a k Věštcovu domu došel pěšky. Zloději bylo poněkud nápadné, a pocítil studené mrazení na zátylku, jak přízračně a zlověstně se odráží měsíční paprsky, od pestře pomalovaných totemů. Pevněji stiskl francouzák, který mu zvolna těžkl v pravé ruce. Velmi tiše a opatrně se připlížil k jedinému osvětlenému oknu, které mihotavě a slabě zářilo do houstnoucí tmy. A uviděl a uslyšel, jak se stařec šišlavě a naprosto dětinsky baví s kamínky vyskládaných v jakýchsi zvláštních obrazcích na špinavé podlaze. Okamžitě poznal, že jsou to diamanty. Na ušpiněné podlaze viděl několik desítek duhově, stříbrně, zlatavě a jinak vybarvených oblázků, které ve chvějivém svitu svíček nádherně prskaly dlouhé jiskry světla. S těmi kousky neživé přírody si Věštec povídal neznámou řečí, možná jazykem nějakých domorodců z ostrovů jižního Pacifiku. Zloděj nedočkavě pozoroval dění za oknem, které bylo dokořán otevřené. Věštec čpěl na bobku, a nemytýma rukama se něžně dotýkal nevyčíslitelných pokladů. Zloděj vše bez dechu pozoroval, a pak se rozhodl. Myslel si, že ho stařec nemohl vidět ani slyšet. Skočil dovnitř. Stařec prudce zvedl hlavu a podíval se směrem k oknu. Zloděj si nikdy dřív nepovšiml barvy jeho očí; až teď viděl, že jsou žluté a podlité rudou krví. Mezitím Zlodějův kumpán seděl za volantem auta a kouřil. Zaparkoval na smluveném místě se zhasnutými světly. Čas mu utíkal nesmírně pomalu. Byl to netrpělivý, nepokojný a velice neklidný člověk. A proto se mu paradoxně ulevilo, když uslyšel z Věštcova domu nelidské výkřiky. Rychle uhasil cigaretu. Podíval se na hodinky. Znepokojeně začal uvažovat o tom, aby někdo nezavolal policii, přece ten křik bylo slyšet, i když jen jednou, ale byl děsivý. Co když se stala vražda? Kumpánovi nepůsobilo moc velké potěšení, že musel čekat tak dlouho na tak opuštěném a nevlídném místě, a navíc se začal hrozně bát. Nerad by prožíval horor na vlastní kůži. Konečně! Zaslechl za zdí šouravé kroky a spatřil, jak se branka pomalu otevírá. Přidal do kroku. V kalném světle pouličního osvětlení a ve zsinavém svitu měsíce se marně pokoušel rozeznat, co vidí na pozadí toho hrozného domu, který se rýsoval proti světle černému nebi. Nekonečné vteřiny se snažil ostřit pohled na postavu. Opírala se o francouzskou hůl. Na chodníku nestál Zloděj, ale Věštec! V Praze, i přesto že ji lze počítat mezi evropská velkoměsta, vyvolá pořádný rozruch ledajaká maličkost, a co teprve nález zohavených mrtvol mladých a silných mužů, které Vltava vyplavila na břeh nedaleko odsud. A někteří obyvatelé této ne moc známé čtvrti se nechali slyšet, že se hned vedle domu Věštce našlo opuštěné auto, nebo že zaslechli několik smrtelných výkřiků. Pověsti kolující po Praze, ale Věštce ani trochu nezajímaly. Od smrti svých rodičů byl ke všemu skeptický a rezervovaný. Ostatně takového cestovatele a tuláka jakým Věštec byl, potkalo během života jistě mnohem víc záhadnějších a tajemnějších příhod, než byla tahle. A navíc do jeho sbírky přibyly další dva krásné diamanty, o které Věštec musí bděle pečovat.