Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Skelný vzduch nad městečkem je prosycený chladným předjařím. Jaro nepospíchá. Na zahrádkách své bílé hlavičky vystrkují z jemně zelenající trávy vstříc ještě studenému slunci sněženky a bledule. Lehounký sem tam mrazivý vánek nutkavě připomíná nevratně ustupující zimu. V parcích subtilně kvetou nahokvěté jasmíny a dříny. Cestou k téměř zbořené, kdysi výstavní vile ukryté v nepěstované zeleni divoce rostoucích a zplanělých ovocných stromů, a která se nachází na nejsevernějším konci městečka, je možné pozorovat čerstvě kvetoucí koniklec, podbílek a dymnivku a občas do očí modravě blýskne jaterník.
Tady do bohem zapomenuté ulice už dávno nevede žádná telefonní linka a před mnoha lety tu odpojili přívod vody, plynu a elektřiny. Zdejší vedení pošty vymazalo tuto ulici z tras poštovních doručovatelek, před několika roky. Právě sem do návštěvníků vyhýbaného koutu městečka, zabrouzdá leda tak už jen opuštěný pes nebo zdivočelá kočka. V rozbitých sklepeních si nerušené žijí krysí hejna. Prázdnými okenními rámy do obnažených útrob domů buď praží slunce, prší studené deště či vanou sněhové vánice. Domy tu tiché a odevzdané trpí. Čekají na drsnou ruku demoličních čet. Na střechách si štěbetaví ptáci zhotovují hnízda a již po několik generací tu vyvádí mláďata čápi, poštolky, vrabci, vlaštovky, rorýsi i holubi. Co nezničila devastující katastrofální povodeň před dvanácti lety, kdy nemilosrdná voda rozbíjela a ničila všechno, co stálo v cestě nesmírně tvrdým vlnám, to letos v lednu likvidoval orkán Kyrii. Zničeny jsou i všechny příjezdové cesty směřující do této ulice, a proto sem už ani nesměřuje jízda městské hromadné dopravy.
Radní rozhodli, vzhledem ke škodám, které v letošním roce v lednu ve městečku napáchal strašlivý orkán, a zejména v této ulici mnoho domů už bylo po náporu ničivé síly na spadnutí, že tuto nehezkou část městečka nechají strhnout, a vystavějí tady nové rodinné domy.
Ale tohle Marcel nevěděl, a vlastně by ho to ani nezajímalo. Už dávno neuchopoval skutečnost kolem sebe. Byl mimo tento svět. Pomalu ale jistě přestával patřit lidskému mraveništi, které si hrdě říká civilizace a postupně vzlínal do smrti. Nehybné Marcelovo tělo leželo na špinavé podlaze, obklopené zbytky nedojedených jídel, mezi střepy rozbitých láhví od piva a vína v exaltovaném opojení již několik desítek minut. Jak dlouho byl vydaný napospas toxickému působení kokainu? Neregistroval. Včera si sehnal dalších pár dávek. Na pár dní se mohl zdekovat a ukrýt se tady. Podvolit se lenivé snivosti a vznášivým obrázkům. Věděl, že policajti do těchto míst nechodí. A že by se zrovna tady nepředvídaně s někým potkal, je asi taková náhoda jako že by se tu najednou objevil člověk koupěchtivý nějakého domu.
Marcel se ponořil do jiných vesmírů. A jeho duše se vysmekla ze sevření ostnaté reality a ve sněžném svitu se pozvedla a vynesla se mimo jeho nahé tělo. Okoušel, jak mu duše vyletěla prudkou rychlostí do nezměrné dálky a začala splývavě kroužit a tančila v širokém nekonečnu a byla uvolněná, zbavená vší tíhy pozemské gravitace. Vychutnával si, jak jeho duše létala nad každým stínem myšlenek.
Marcel si slastně uvědomoval, že ho již žádná pouta netíží, ani hlubina, ani žádná propast mu už nejsou překážkou, ani nejvyšší nebo nejnižší myslitelné místo mu nebránilo v podivuhodném vzletu. Duše si prýštivě stékala za neviditelnou stěnou přítomnosti a byla vznášivou myslí. Marcel poznával světy, jaké se rozkládají ve světech za mlhou. Propadal se do ledového svitu prachového světla, a hned se vznášel v bezedné neurčitosti absolutní temnoty. Nikdy předtím ten pocit nezažil. Toulat se. Vznášet se do neznáma. Splývat do nikam. Vzlétnout. Nechat se kamkoli unést. Ať si ho sny nesou, kam chtějí. Ať se myšlenky volně vznáší a nenutí ho měnit směr a rozhodnutí.
Marcel v toxickém zajetí kokainu neviděl, jak skrze vítr a deštěm rozbitou střechu a jejími zejícími otvory s roztřepanými okraji pozvolna začalo v šedavě ojíněném závoji vířivou a jemnou září stékat bledé světlo měsíce. Barvy v místnosti zešedly do téměř černé šedi a najednou jakoby všechen nábytek a předměty visely ve vzduchoprázdnu. A právě v ten okamžik se ve ztemnělé místnosti objevila průsvitná splývavě poletující bytost. Postava měla Klářiny pohyby i její vzezření. Na jednou svoje neklidné a neslyšné poletování zastavila. Klára nehybná se tam vznášela u dveří několik minut. Nakonec se rozhodla. Mlčky padala pokojem a opatrně přilétla k posteli. Zastavila svůj pád. Zamilovaným pohledem ve tváři shlížela na Marcelovo tělo. Najednou si svlékla šaty a jemně vklouzla vedle snícího. Něžně uchopila Marcelovu hlavu a objala ji průsvitnými pažemi. Položila si jí na ňadra. Čekala, až se probere? Ano, to ano. Avšak neviděl by ji. Ještě nemohl ani vytušit Klářinu vznášivou postavu. Byla by pro něj zatím neviditelná. Marcelovu duši totiž stále držel ještě pořád v rukou život, i když už slábnoucích, ale zatím měl nad ním moc. Den co den, noc za nocí Klára toužila, aby jí Marcel znovu zahlédl. Tolik si přála s ním mluvit. Od Novoroční noci, kdy od něj utekla uprostřed bujarého veselí, provonělého kořeněnou vůní marihuany, tabákového kouře a prosyceného rockovou hudbou, už uběhly skoro tři měsíce. Pohádali se. Marcel se spustil kokainem. Stalo se přesně to, čeho se nejvíce bála. Marcelovi už nestačila extáze. Chtěl něco silnějšího a lepšího. Křičeli na sebe a nakonec ona utekla z místa oslavy pryč. Nepřemýšlela. Brečela. Běžela. Bylo jí naprosto jedno kam. Vzpomíná si, že tehdy hustě sněžilo. Nebyl mráz, ale sněhová průtrž, která jí brzy promokla až na kost. Utíkala ulicemi, brala jí hrozná zima. Vraha potkala v parku nedaleko centra. Vzpomíná, jak k setkání došlo. Zavolal na ni jejím jménem. Otočila se. Nepoznávala muže před sebou. Měl na hlavě čepici, jak se jí říká zmijovka, přes pusu černý šál a límec černého baloňáku vysoko zdvižený. Nebylo mu moc vidět do tváře. Na rukou měl kožené rukavice. Zpoza kabátu čouhaly zimní galoše. Ptala se, kdo je a jak to že jí zná. Neodpověděl. Přiblížil se k ní skoro na dosah. Vzpomíná si, že byla hrozně vyčerpaná tím bezúčelným během, a taky byla opilá a navíc ještě silně vnímala marihuanové opojení. Byla pro něj velice snadnou kořistí. Vtáhl její chabě se bránící tělo do jakéhosi domu a potom dolů do temného sklepení a tam jí znásilňoval až do rána.
Kláru ze smutných vzpomínek vyrušil nečekaný pohyb. Marcelovo tělo sebou v křečovitých vlnách zaškubalo. Klára si šťastně pomyslela, že by už teď? Ale ještě ne. Stále měl v těle jiskry života. Dnes Klára věděla, že se konečně naplní její přání. Bude moci s Marcelem promluvit. Ano dnes Marcel zemře a spatří ji. Klára Marcelovu najednou horkou hlavu jemně položila na polštář. Pomalu ji pustila. Dlouze políbila Marcelovy jemně se vlnící rty. Neodpovídal na její rozpálený a dlouhý polibek. Opět se vedle něj položila. Kdyby teď mohla brečet, plakala by. Pouštět slzy? Prudce se vznesla vzhůru, ale hned se snesla k Marcelovi. Sklonila se nad něj a začala zasněně hladit jeho dlouhé černé vlasy. Dívala se mu přitom do očí, ale Marcel měl nepřítomný výraz. Byl jinde. Strašně moc daleko zatím ve světě živých. A prozatím ještě bez ní. Chtěla křičet a ptát se proč. Ale tuhle etapu zoufalství má již za sebou. Teď uvažuje o tom, co bude, až se Marcelovi zviditelní? Až dosáhne do jeho myšlenek? Až opět vstoupí do jeho světa? Dnes se spolu setkají. Ví to, moc dobře to ví. Levitovala nad Marcelovou tělesnou schránkou a bolestně vnímala ostré pocity osamělosti. V duchu se utěšovala, dnes naposledy. Tuto noc, její utrpení skončí. Konečně pronikne skrze neprostupnou zeď vlastní neviditelnosti. A stane se to dnes. Uběhlo dalších několik desítek minut a Marcelovo tělo se postupně začalo zbavovat provazů života. Dlouhými půsty vyhublé začalo sebou divoce škubat. Jak do něj vtékala smrt, bolestivě se svíjelo v dlouhých křečích. Smrt neměla mnoho práce. Marcel byl vyčerpaný a slabý. Klára hladila Marcelovo tělo průsvitnými dlaněmi a líbala jej průhlednými rty. Konečně ustaly křečovité záškuby. Chvíli se Marcel pokoušel vstát, ale nakonec se nehybný sesunul zpět do postele. Klára se nad něj naklonila a pohlédla mu zblízka do očí.
"Co tu děláš, Kláro?"
Na tuhle otázku netrpělivě čekala, tolik dní! Konečně ji spatřil.
"Miluji tě." Zašeptala a políbila ho. On polibek opětoval.
"Proč jsi utekla bez rozloučení? Nikdy jsem nemiloval jinou než tebe. Hledal jsem tě a nikde nemohl najít. Kde jsi byla?"
"Promiň."
"Zůstaneš se mnou?"
"Proč bych neměl?"
"To je fakt." Zasmála se Klára šťastně.
Mlčky a dlouze se objali. Potom Marcel řekl:
"Konečně jsme spolu."
"A já myslela, že potom, co jsem zmizela, se už neuvidíme."
"Proč bychom se neměli vidět?" kroutil udiveně hlavou Marcel.
Klára se přitulila:
"Ale to nic, miláčku."
Chvíli se líbali a pak se začali milovat.
Probouzející se den je zastihl spokojeně a blaženě spící. Nemohli vidět a slyšet, když se zvolna šeřilo ranním svítáním, jak do rozbité místnosti vstoupila Marcelova starší sestra Jana. Vyzáblá blondýna s extatickým pohledem velikých modrých očí. S bratrem Marcelem se naposledy viděla minulý rok v únoru, když se loučili na Ruzyňském letišti v Praze. Ona měla před sebou dlouhou a objevnou vědeckou výpravu. A Marcel? Měl pokračovat ve studiích, ale drogy nad ním získali neomezenou vládu. Naprosto podlehl marihuanovému mámení a pak kokainovému opojení ve společnosti stejně smýšlejících přátel. Bylo mu s nimi nesmírně dobře. Necítil se tolik osamělý a Klára byla opravdu krásné a milé děvče, milovala se s ním oddaně a ráda. Drogy mu přivedly přátele, proč je nevpustit do vlastního světa? Tohle samozřejmě Jana netušila, zrovna před několika dny se vrátila z ostrovů Jávy a Borneo. Je antropoložkou a zkoumala skupiny tamějších domorodců.
Jen co si prošla lékařskými prohlídkami, běžela nedočkavě navštívit rodiče a mimo jiné vedla s nimi velmi vážný rozhovor na téma její mladší bratr Marcel. Prý se už od včerejška neukázal doma. Jana moc dobře věděla, kde bratra najde. Znala Kláru a vlastně nejen jí, ale dalších pár lidí ze zdejšího nechvalně proslulého drogového jeviště. Věděla a znala místa, kde a kdy se scházejí a kam si chodí nakupovat. Pro svou závěrečnou diplomovou práci si totiž vybrala téma: Současná drogová scéna a užívání drog v populaci.

Jenom co Jana vešla dovnitř podkrovního pokojíku, rozkřičela se hrůzou. Hned poznala, že je Marcel mrtvý. Kláru neviděla. Přece my živí nemůžeme patřit na ducha, ledaže by si to výslovně přál duch sám. Marcel moc chtěl, aby ho Jana spatřila. Když se jeho sestra uklidnila, nalezla v sobě odvahu přistoupit k jeho nahému tělu, aby je zakryla ušpiněnou pokrývkou. Potom se sklonila, aby zatlačila bratrovy nehybné oči. Jak se naklonila blíž ke tváři, rozkřičela se děsem znovu, bratrova tvář měla zamilovaný a šťastný výraz. Prudce vystřel ruku a pevně ji uchopil za paži. Takovou hrůzu nikdy předtím, ani potom už neprožila. Jakoby ho slyšela promluvit. Byla již téměř v mdlobách.
"Jano, vyřiď mámě a tátovi, že mě to moc mrzí, ale já nemohl jinak. Klára mě volala. A teď jsme spolu. S nikým jsem nebyl nikdy tak šťastný jako s Klárou. A ode dneška budeme spolu navždy."
Vymanila se z ocelového sevření bratrovy ruky a s křikem plným nepopsatelné hrůzy utekla ke dveřím. Něco jí ale donutilo se zastavit a pomalu otočit hlavu. Roztřesená svíravým strachem a ledovým zděšením spatřila něco, čemu dodnes neuvěřila. Marcelovo mrtvé tělo bezvládně ležící na zemi se již více nepohnulo. Ale pozorovala dvě průhledné postavy, jak se zvolna prolnuly stěnou a zvolna vyprchaly do neznáma. Jana do dnešní chvíle nemá nejmenší tušení, odkud se najednou vzala odvaha, ale přiběhla k místu, kde viděla mizet vzdušné bytosti a zakřičela:
"Marceli! Marceli! Prosím tě vrať se! Prosím! Neodcházej!"
Několik dlouhých vteřin bušila do zdi, dokud jí nezastavila vzlínající bolest dlaní. Sesula se k zemi a nahlas se rozbrečela. Marcel se už ale neobjevil. Vytratil se do světů za mlhou navždy.
Zůstaly po něm jen vzpomínky.
Jana dodnes nechápe, co v té ušpiněné místnosti, zaplavené zbytky nedojedených jídel a vyprázdněných lahví od alkoholu a plné nasládlého pachu vlastně prožila. Od té události uběhlo pěkných pár měsíců. Celou ulici, ve které se nacházela polozřícená vila, v níž zemřel Janin bratr, radní městečka nechali úplně celou zbourat. Během léta a podzimu zde několik stavebních firem ohromnou rychlostí vystavělo úplně novou čtvrť samostatných, ale i řadových domků. A že si dali záležet! Postavili tu dokonce i obchodní středisko. Vede sem pěkná asfaltová silnice a chodníky jsou upravené a bez výmolů. Nikdo si nechce připomínat, jaké to tady vlastně dříve bylo. Jenom Jana sem pravidelně přichází a přemýšlí o tom, zda se jí to všechno zdálo anebo to byla skutečné?