Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Anna měla dnes opět svůj houslový den.
Svoje nemístně mohutné tělo si oblékla do růžových kombiné. Cítila se v ní dost těsná. Přímo se dusila. A slyšela jemné praskání ve švech toho drahého kousku spodního prádla. A úzká ramínka se jí ostře zařezávala do tlustých a snědých ramen. Avšak pro krásu se musí i trpět!
Anna vycházela ztěžka ven a bosou nohou zakopávala o ztrouchnivělý práh otřískaných a poloshnilých dveří. Ocitla se na špinavém dvoře, ve kterém se to hemžilo hlasitě kdákajícími slepicemi, zlostně hudrujícími krocany, kejhajícími husami a gágajícími kačenami.
Anna v pravé ruce třímala staré housle. Stradivárky. Byly dědictvím po pradědečkovi, který byl vášnivý sběratel a na konci života propadl ještě větší neřesti, kartám. Housle byly to jediné, co po sobě zanechal, tedy, co nestihl prokarbanit.
Anna mžouravě pozorovala divé hemžení pod sebou a nad sebou a přitom pomalu a zvolna mezi ukazováček a palec masité levé ruky pevně vložila dlouhý smyčec.
Svítilo slunce.
Žhavé paprsky ozařovaly Annino mohutné břicho, jež zoufale trčelo daleko před sebe.
Anna si pod třetí podbradek vložila housle. Ve smavé a odulé tváři zasněný výraz. Vyloudila první tóny. A vše živé náhle zmizelo z doslechu. Až na Petra. Jeho drobounká postava se jakoby najednou vynořila zpoza nízké a páchnoucí králíkárny. Na alkoholem vybarveném nose mu poskakovaly mohutné dioptrické brýle. Nejraději by Anně řekl:
"O co ti zase jde? Proč na sebe upozorňuješ? Nikdo na tebe není zvědavý! Koukej jít po své práci! Přece za tebe nebudu všechno dělat!"
Ale neodvážil se. Jen se ustrašeně krčil nedaleko natřásající se manželky. Přece již dávno věděl, že by nereagovala na jeho tichý a bázní nasáklý hlas. Zlostně by jen směrem cosi k němu odfrkla. A opět by se po něm zle oháněla smyčcem. A to je hodně bolestivé! Ještě teď ho občas štíplo pár blednoucích šlehů na jeho drobných zádech. Manželka ho vždycky tak snadno přepere! Když naslouchal její úporné a protivně falešné hře na housle, bolestně si uvědomil manželčin velmi nepřitažlivý vzhled. Srdce se mu zalilo hlubokým smutkem. Co si pamatoval, nikdy nebyla hezká. A dodnes nechápal, proč právě Annu pojal za manželku. Byla z velmi chudé rodiny. Jediné co ti ubozí nuzáci svému jedinému potomkovi zanechali, jsou ty odporně vrzající housle. A měsíc po svatbě její rodiče umřeli. Musel je pohřbít za své peníze. A o hrob se stará taky sám a taky za svoje.
Anna nebyla nikdy hubená. Jako otylá se už narodila. A ode dne svatby je obtloustlejší a ohyzdnější. Kdyby se jen tolik necpala! A snažila se nějakým způsobem svou děsivou nadváhu kontrolovat! Promiňte mi ten hrozně škaredý a nepěkný výraz. Anna žere. A to myslím v pravém smyslu tohoto slova. Kvůli jídlu vstává i v noci. To pak sedí a ztěžka funí u ledničky. Nacpává si to svoje obrovské panděro. A mlaská na všechny strany. Děs a hrůza. A mě nezbývá, než s větším a větším odporem pozorovat stále širší a širší stín.
Anna je užvaněná. Svou žvanivostí obtěžuje sousedy. S tím bych se ale smířil, že není schopná držet pusu, a ovládat se i v mluvení. Ale, co mě přivádí k šílenství je něco jiného.
Anna mi zanáší. Od první chvíle, co se tady nastěhoval ten nový soused. Co se tu objevil, není s ní k vydržení. Mluví jen o něm a kvůli němu stále víc a častěji hraje na ty hnusné housle. Bože, jak já ten nástroj nesnáším. A kdybych je chtěl zničit, zabila by mě. To vím zcela jistě. A pak by si jen užívala s tím přivandrovalcem. A to v žádném případě nesmím dopustit!
Dokud ten budižkničemu z vedlejšího domu nepřišel, všechno šlo u nás alespoň normálně. Možná stejně jako na každém jiném statku. Žádné extravagance. Nijaká extempore. Jistá pohoda, a také klid tu snad i byly. Prostě vše tady fungovalo a svým způsobem jelo ve vyježděných kolejích.
A proč vám to všechno vyprávím? Proč si vám stěžuji?
Anna měla odjet do lázní. Na roční odtučňovací kůru. Do Karlových Varů. A tím, že se tu objevil nový soused, odložila svůj odjezd na neurčito.
Kdybyste jen slyšeli, jak vyváděl pan doktor, který tam manželku na mou tisícerou žádost poslal! Jaké mi dělal scény. A nejsmutnější na tom je, že jsme byli spolužáci ze střední školy. Udržovali jsme přátelské vztahy do okamžiku manželčiny neústupné tvrdohlavosti. Teď se jeden druhému, velkým obloukem vyhýbáme. Ještě štěstí, že on pracuje jako chirurg v okresní nemocnici a já v psychiatrické léčebně v jiném městě. Musíme oba za prací dojíždět, ale bohudík se nepotkáváme ve vlaku. Škoda, že mě bývalý spolužák nevozí občas autem. Já bohužel na auto nemám, protože Anna má nemístně vysoké životní náklady. Ale o tom se raději nebudu více rozšiřovat. Do uší mě znovu tvrdě a nemilosrdně udeřily vrzavé tóny houslí.
"Poznáváš, co hraji?"
"Ne!" odtuším znechuceně.
"Ale Petříčku, no tak! Vždycky jsi to poznal a teď ne?"
Vzpurně mlčím. A usilovně přemýšlím, jaký si vymyslet důvod, abych se od ní vzdálil. Najednou mi hlavou svitl spásný nápad. Mám to!
"Vysprchuji rochňátka. Byla horká noc. Chudáčci mrňaví to potřebují!"
Anna dělala, že neslyšela. Dávala mi okatě najevo, že je ponořena do přednesu Paganniniho. A věci ryze pozemské Annu v tento okamžik nevratně míjely.
"Proč jen si mi zrušila tu cestu do lázní!" vzdychám naštvaně i zhnuseně, když vidím jak se její mohutné tělo bezmocně tísní v růžovém kombiné.
Falešná melodie houslí se nesla vysoko nad statkem a mísila se všemi vesnickými zvuky. Petr spěchal ke chlívku. Za dveřmi měl schovanou vychlazenou lahvinku pravé valašské slivovice. Dárek od švagra, kterému nejen že záviděl snadný každodenní přísun výborného alkoholu, ale zejména a nejvíc jeho krásnou manželku Danielu. Znovu se vynořila před jeho vnitřním zrakem. Aby rychle zahnal hříšné obrazy a myšlenky, hltavě si několikrát přihnul. Brzy pocítil příjemně se rozlévající hřejivé teploučko po těle. Hned se mu udělalo lépe. Vyhnal prasnici se selaty ven na slunce. Vycházel nazpět bosý na dvorek. Se zasněným výrazem pozoroval rejdící drůbež i prasnici s růžovými prasátky. Bylo mu čím dál tím krásněji a lehčeji. Dělal, že neuviděl Annu vstupovat do sousedovy zahrady. A nevšímal si, když o něco později vstoupila do cizího domu. Zatím nechtěl vidět. Prozatím ještě ne. Už skoro opilý ostřikoval vlažným proudem ze zahradní hadice vše, co se hýbalo na dvorku, a nevěděl, proč se začal smát. Možná proto, že byl vteřinu nebo dvě šťastný? Anebo už byl blázen? Že by se stával sám sobě svým pacientem? Ale ne. Chtěl být sám. Vychutnávat si harmonii pohybu vlastní drůbeže a svých prasátek. A byl rád, že ty odporné housle dozněly. Nadšeně se zaposlouchal do melodií a tónů srpnového odpoledne v naší malé vesnici.
A slunce mezitím postupovalo průzračným dnem zvolna k západu. Petr začal vnímat a pociťovat, jak v něm roste rozhodnutí. Ještě je neuměl definovat. Zatím je nedokázal obléci do slov, ale seznával, že již brzy bude vědět, jak svou pitomou situaci vyřešit. A konečně bude mít klid. A nikdo se nebude po mě vozit a dávat mi najevo, jaká je to milost, když s ním vůbec promluví!
Spokojeně si mnul prací unavené ruce. Byl vlastně rád, že nemusel slyšet Annu a její housle. Zamilovaně vdechoval pach domácích zvířat. Láhev byla téměř prázdná. Smutně dopíjel zbytek voňavé slivovice. Prasnici se selaty nahnal nazpět do chlívku. A potom vstoupil s nohama zapráskanýma od hnoje a kuřinců do špinavé kuchyně přeplněné bzukotem tlustých masařek. Přišel k upatlané lednici. Vytáhl tam odtud pár orosených piv. Měl chuť se opít do němoty. Vrávoravě usedl za rozviklaný stůl. A otevřel si obě piva. A čekal. A pil. A bosé nohy ho začínaly studit a svědit. Znovu se vydal k lednici a objevil tam další dvě piva. A ty si odnesl ke stolu. Svět se kolem něj roztočil.
Náhle se objevila Anna. Se zarudlou a upocenou tváří. Krátce střižené rovné černé vlasy rozcuchané. Ani se nestačila dát do pořádku. A dokonce měla natržené kombiné na dost choulostivých místech!
"Co máš na jídlo?"
"Ty sis nic nevzal?"
"Jak vidíš, tak ne!"
"Ale hlavně, že zase chlastáš!"
"Co je ti potom! Já se taky nezajímám o to, co jsi dělala vedle!"
Neodpověděla. Místo toho před Petra postavila talíř kuřecí polévky. Hltavě ji vysrkával do sebe. Byla vlažná.
"Dnes jsi tam byla nějak dlouho!"
"Ale no tak Petříčku! Snad nežárlíš?" a rozesmála se.
Cítil růst v sobě vztek. Ale ovládl se. Sáhl po láhvi piva a chtěl ji dopít. Jenomže Anna mu chytla za ruku a láhev z ní vytrhla. Držela ji v masité a snědé dlani.
"A to se ty, moulo, ani nezeptáš, co jsme tam spolu dělali?"
Petr už opilý vstal od stolu a ztěžka odkráčel do své ložnice. S Annou ve společné ložnici nespal již léta. Hlavou mu bleskl nápad. Najednou už věděl. Konečně už vytušil, co udělat, abych měl navždy klid a pokoj. A jen sebou ztěžka praštil na postel, v tu ránu usnul.
Nad statkem se rozklenula hluboká srpnová noc. Obrovský měsíc zvolna vyplul mezi třpytivé hvězdy. Celé nebe se proměnilo v měsíční studnu. A ze zahrad se ozývalo ospalé pípání ptáků a z okolních dvorů vzdálené štěkání psů. Nad západním obzorem se zvolna ukazovaly temné hradby hustých mračen.
Těsně před rozbřeskem, právě ve chvíli, kdy se zběsile rozbouřila černá mračna a prudký déšť začal smáčet pole, louky a lesy, právě v ten okamžik se Petr tajně vykradl z pokoje směrem k obýváku. Anna nehybná tvrdě spala. Neměla nejmenší tušení, co se kolem ní děje. Z lékárničky nad její hlavou vzal ještě trochu opilý Petr léky. Ne, nepodíval se na Annu ani na okamžik dolů. Slyšel její hlasité chrápání a rostl v něm hnus a ošklivost. Byla mu odporná, protože se spustila s tím chlapem od vedle. Petr vyběhl rychle ven. A spěšně utekl na dvůr. Ve vteřině byl promočený skrz na skrz.
"Hnusné počasí!" nadával.
Honem začal plnit zvířatům jesle, krmítka a korýtka senem a žrádlem a zrním nejméně na týden dopředu. Připravil si i nádoby s vodou. Když byl s prací hotov, která mu zabrala kupodivu pouhou čtvrthodinku, vyběhl do zahrady. Musel spěchat, dokud se neprobudila Anna. Ona by to nedovolila. S kapsy vytáhl připravenou tubu s léky. Otevřel ji. Do rozechvělých prstů uchopil první prášek. Ještě se na okamžik zarazil. Ne proto, aby přestal, či ze strachu nebo nerozhodnosti. Ale jestli měl housle skutečně u sebe a jestli dávka, kterou se rozhodl pozřít, je skutečně letální. Po krátkých propočtech se ujistil, že ano. Vložil si tedy první prášek do úst. Zaklonil hlavu a polkl. A takhle to udělal třicetkrát. Ani ve snu by Petra nenapadlo, že odchod ze světa je tak prostý a nesložitý! A věděl už naprosto jistě, že jej nikdo a nic nezastaví. A nezabránil by mu ani soused, kvůli kterému začala Anna hrát víc a častěji na housle. Už jen velmi matně a rozmazaně viděl ten strašlivý hudební nástroj. Do dlaně ho tlačil hubený a ohmataný hmatník. Sáhl na struny, byly zplihlé. Štítivě uchopil kobylku a vší silou ji vytrhl. Do šumění deště se ozval nádherně trhavý zvuk. Petrovým hubeným, deštěm promáčeným tělem, proběhlo dlouhé úlevné zachvění. Housle mu přitom vypadly z rukou. Opatrně se začal pro ně zohýbat, ale divoce se mu zamotala hlava. Musel se přemáhat, a dlouze odpočívat, aby neomdlel. A nesměl v žádném případě zvracet. Podařilo se mu rozbité housle zvednout, ale opět mu vyklouzly z roztřesených prstů. Jakoby se bránily a nechtěly skončit rozbité na deštěm promoklé zemi. Z posledních rychle ubývajících sil po nenáviděném hudebním nástroji dupal. Viděl a poslouchal, jak se ten hnusný nástroj tříští na milión kousků. Bylo by mu nádherně, však mu docházel dech. Zvolna přestával dýchat. A pak slyšel ze sebe vycházet chroptivé výkřiky. Byly to jeho smrtelné steny. Petrovo už bezvládné tělo se lehounce sesouvalo k promoklé zemi. Bouřka i déšť zesílily. V Petrovi se rozléval blažený pocit satisfakce. Umíral s pocitem vykonané spravedlnosti. Nebude mít mě, a nebude mít ani housle!

Anna neměla dnes opět svůj houslový den. Probudila se ve stejném okamžiku, kdy Petr zemřel. Už několik dní tušila, co chce její manžel udělat. Spáchat sebevraždu. A dnes věděla, že ten den nastal. Neví jak, ale prostě to vycítila a vytušila. Svoje nemístně mohutné tělo si oblékla do černých kombiné. Cítila se v ní dost těsná. Přímo se dusila. A slyšela jemné praskání ve švech toho drahého kousku spodního prádla. A úzká ramínka se jí ostře zařezávala do tlustých a snědých ramen. Avšak pro smutek se musí i trpět! Anna vycházela ztěžka z ložnice, ve které se Petr již neobjevil léta. Bosýma nohama zakopávala o ztrouchnivělý práh dveří, kterými vešla do kuchyně a na umaštěném stole mezi horou několik dní nemytého nádobí zaregistrovala kus papíru narychlo vyškubnutého ze zápisníku. Opatrně jej uchopila do tlustých a krátkých prstů levé ruky a krátkozrakýma očima si přečetla jedno jediné slovo.
"Sbohem!"
Zvedla hlavu, na nic nemyslela, v tu chvíli měla v sobě hluboké nic a prázdno. Očima se dívala z okna ven. Nevnímala dění na zabláceném dvoře, který zel promočenou prázdnotou. Všechny jindy hlasitě kdákající slepice, zlostně hudrující krocani, kejhající husy a gágající kačeny, se třásli zimou v dřevěném přístěnku. Smutně, mlčky a jakoby zaraženě se dívali směrem do otevřeného okna, kde viděli odulou Aninu tvář s rozcuchanými, nakrátko střiženými a černými vlasy. Anna v pravé ruce třímala staré housle. Stradivárky. Byly dárkem od souseda, který byl vášnivý muzikant a silně si přál, aby Anna hrála v jeho slovácké kapele. Právě dnes se chtěla Petrovi pochlubit. Oznámila by mu tuto novinu již včera, ale když byl opilý, nebyla s ním kloudná řeč. Anna mžouravě pozorovala divé hemžení dešťových kapek za otevřeným oknem, a přitom pomalu a zvolna mezi ukazováček a palec masité levé ruky pevně vložila dlouhý smyčec. Hustě pršelo protáhlými provazy deště. Anna hrála a v jejich černých očích se odrážely deštěm nasáklé mraky.