Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Zaorálek (Práce, 1985)

Všichni, kdož přečkali dny a viděli onen úžasný, šťastný obrat ve vývoji událostí, patrně již zapomněli na těžký, hrozivý let chmurného křídla, které v tom velikonočním týdnu zastřelo střední Francii a na chvíli vrhlo stín i na Paříž. Radost snadno zapomíná na minulé hrůzy. - Německý nápor dosáhl mezi pondělím a středou velikonočního týdne vrcholu. Nepřítel překročil Sommu: Bapaume, Nesle, Guiscard, Roye, Noyon, Albert byly ztraceny. Ukořistili jedenáct set děl. Šedesát tisíc zajatců... Symbol zdeptané vlasti, harmonický Debussy umřel zrovna to úterý. Strhaná lyra... "Ubohé dokonávající Řecko...!" Co z něho zbude? Několik tepaných nádob, několik překrásných štíhlých sloupů, a i ty zmizí, pod travou rozrůstající se po hřbitově. Nesmrtelné stopy zničených Athén...
Petr a Lucie viděli stín, jenž se blížil k městu, jakoby s návrší. Protože byli ještě stále zahaleni paprsky své lásky, očekávali konec krátkého dne svého života bez bázně. Budou teď v noci smrti dva. Jako večerní klekání jim ve vzpomínkách zněla slastná zádumčivost krásných Debussyových akordů, jež tak milovali. Hudba vyhovovala potřebě jejich srdcí více než kdy jindy. Bylo to jediné umění, jež se stalo hlasem osvobozené duše za záclonou tvarů.
Na Zelený čtvrtek šli, Lucie zavěšena do Petra a tisknouc mu ruku, po předměstských cestách, smáčených deštěm. Po zmoklé rovině se honily poryvy větru. Nevšímali si ani deště, ani větru, ani ošklivosti polí a blátivé cesty. Usedli na nízkou zahradní zídku, jíž se nedávno kus zřítil. Pod Petrovým deštníkem, chránícím sotva hlavu a ramena, Lucie, nohy majíc volně svěšeny, ruce zvlhlé a nepromokavý plášť zmoklý, dívala se, jak kapky padají jedna za druhou. Kdykoli vítr pohnul větvemi, drobná prška kapek zabubnovala "klop! klop!" Lucie byla zamlklá, usměvavá, klidně rozzářená.
Oba je naplňovala hluboká radost.
"Proč se máme tak velice rádi?" zeptal se Petr.
"Ach Petře, jistě mě nemáš rád velice, když se ptáš proč."
"Ptám se tě proto, abych od tebe slyšel to, co vím stejně dobře jako ty."
"Ty chceš, abych tě chválila, abych ti řekla, proč tě mám ráda. Ale toho se nedočkáš, neboť víš-li ty, proč tě mám ráda, já to nevím."
"Ty to nevíš?" zaraženě se zeptal Petr.
"Nevím! (V duchu se smála.) A naprosto to nepotřebuji vědět. Ptáme-li se, proč je to nebo ono, znamená to, že si tím nejsme jísti a že je to špatné. Teď, když miluji, neznám již žádné proč! Již žádné kde, kdy, neboť, nebo, jak! Má láska prostě je, opravdu je. Na ostatním mi nezáleží."
Jejich tváře se políbily. Déšť toho využil, vklouzl pod nemotorný deštník a poškádlil je svými prsty po vlasech a po lících; jejich semknuté rty vsály studenou kapičku.
Petr řekl: "Ale co ti ostatní?"
"Kteří ostatní?"
"Ti ubožáci," odpověděl Petr. "Všichni ti, kteří nejsou námi?"
"Ať dělají totéž co my! Ať milují!"
"A jsou milováni! To, Lucie, nemůže každý."
"I může!"
"Nemůže, Lucie. Neznáš cenu daru, který mi dáváš."
"Dávat své srdce lásce, své rty milenci, to je přece totéž jako dávat oči světlu; to není dávání, to je braní."
"Ale mnozí lidé jsou slepci."
"My je nevyléčíme, Petříku. Dívejme se místo nich!"
Petr se odmlčel.
"Nač myslíš?" zeptala se ho.
"Myslím na to, že tohoto dne velmi daleko od nás, a přece tak blízko, vytrpěl hrozná muka a umřel Ten, jenž přišel na svět uzdravovat slepce."
Lucie ho vzala za ruku: "Ty v Něho věříš?"
"Ne, Lucie, už nevěřím. Ale zůstává navždy přítelem všech, jež někdy přijal u svého stolu. A ty? Ty ho znáš?"
"Velmi, velmi málo," odpověděla. "Nikdy mi o něm
nikdo nevypravoval. Ale miluji ho, třebaže ho neznám... Neboť vím, že také on miloval."
"Ale jinak než my."
"Proč jinak? My, my máme jenom ubohé, malé srdíčko, a to je schopno milovat jenom tebe, má lásko. On nás miloval všechny. Ale láska je to stále táž."
"Nechtěla bys, abychom zítra šli uctít jeho smrt?" zeptal se Petr vzrušeně... "Slyšel jsem, že v chrámu svatého Gervasia bude krásná hudba!"
"Ano, ráda bych s tebou šla do kostela v takový den. Vím jistě, že nás uvítá laskavě. A budeme-li blíž u něho, budeme také blíž u sebe."
Oba mlčí... Prší, prší, prší. Stále prší. Stmívá se.
"Zítra v tento čas už tam budeme," řekla.
Mlha pronikala do kostí. Lucie se mírně zachvěla.
"Není ti zima, miláčku?" znepokojil se Petr.
Vstala: "Ne, není. Všechno je pro mne láskou. Miluji všechno a všechno mě miluje. Miluje mě déšť, miluje mě vítr, to šedivé nebe i ta zima - i můj drahý, milý Petr."