Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Zaorálek (Práce, 1985)

V dobách míru by takové němé okouzlení patrně nebylo trvalo dlouho. V tomto období jinošství, kdy je mladý člověk zamilován do lásky, vidí lásku ve všech očích; dychtivé a nerozhodné srdce ji slastně loupí hned v těch, hned v oněch dívčích pohledech; a nic je nepobízí, aby se rychle ustálilo: vždyť stojí teprve na začátku života.
Ale dnes bude život patrně krátký; je tedy třeba pospíšit si.
Petrovo srdce pospíchalo tím více, že se omeškalo. Ve velikých městech, ačkoli z dálky vypadají jako dýmající sopky smyslnosti, žijí také čisté duše a nezkušená, nevinná těla. Kolik jinochů a dívek tam má lásku v posvátné úctě a uchovává si panenské smysly až do sňatku! I v prostředích zjemnělých, kde rozumová zvídavost bývá předčasně vydrážděna, jak podivné nevědomosti se v nich tají pod nevázaným hovorem dívenek z "lepší společnosti" nebo studentíků, kteří znají všechno a nevědí nic! Přímo uprostřed Paříže jsou takové prostinké samoty, klášterní zahrádky, studánky čistoty. Paříž je zrazována svou literaturou. Ti, kteří mluví jejím jménem, bývají nejvíce ušpiněni. A je ostatně příliš dobře známo, že falešný lidský ostych brání často nevinným, aby se přiznávali k své neposkvrněnosti. - Petr lásku ještě neznal; a teď podlehl jejímu prvnímu zavolání.
K okouzlení jeho myšlenek se připojovalo ještě to, že láska se v něm zrodila pod křídlem smrti. V té chvíli vzrušení, kdy cítili, že jim nad hlavami letí hrozba bomb, a kdy jim pohled na toho krvácejícího raněného člověka svíral srdce, zrovna v té chvíli se jejich prsty našly; a oba v tom stisku ucítili jak záchvěv poděšeného těla, tak vroucí posilu neznámého přítele. Ó, toho chvilkového stisku! Jedna z těch dvou rukou, mužova, říká: "Opři se o mne!" - A druhá, mateřská, tlumí vlastní strach, aby mohla říci: "Miláčku!"
Nic takového nebylo řečeno ani slyšeno. Ale ten šepot, ztajený v nitru, naplnil duši mnohem lépe než slova, zastírající myšlenku jako listnatý závěs. Petr se dal kolébat tím vnitřním bzukotem. Znělo to jako píseň zlaté vosy, která se vznáší v zšeřelém svitu života. Jeho dni malátně plynuly v tomto novém roztoužení. Osamělé, obnažené srdce snilo o teplém hnízdě.
V těch prvních týdnech měsíce února Paříž přehlížela své trosky z posledního nepřátelského náletu a lízala si rány. Tisk, zavřený v psinci, štěkal po odvetě. A francouzská vláda vypověděla, jak řekl Clemenceau, válku Francouzům. Začalo se období vlastizrádných procesů. Podívaná na ubožáka obhajujícího svou hlavu, které se houževnatě domáhal státní žalobce, bavila celou Paříž, neboť její zálibu v takových divadlech neukojila ani čtyři léta války a deset milionů padlých, zhroucených za kulisami.
Ale Petr byl zaujat jen a jen oním tajemným hostem, který ho navštívil. Jak zvláštní je prudkost a síla takových obrazů lásky, vtištěných v nejhlubším nitru ducha, a přece nemajících jasné obrysy! Petr by nebyl dovedl popsat podobu její tváře nebo barvu očí nebo linii rtů. Nalézal z toho v nitru jenom vzrušený dojem. Všechny jeho pokusy o zpřesnění toho obrazu .se končily pouze tím, že jej zkreslovaly. A o nic lépe se mu nedařilo, když se jal ten obraz hledat v pařížských ulicích. Každou chvíli se mu zdálo, že ji vidí. Tu to byl úsměv, tu mladá, bílá šíje, tu nějaký zásvit v očích. A krev mu bušila v srdci. Ale nebyla žádná, naprosto žádná podoba mezi těmito chvilkovými obrazy a oním obrazem skutečným, který hledal a který, jak byl přesvědčen, miloval. Což jej nemiloval? Ale ovšem, miloval jej; a právě proto jej viděl všude a ve všech podobách. Neboť každý úsměv, každé světlo, každý život je láska. A chtít ji vidět v přesné podobě, to by znamenalo oklesťovat ji.
Přece však po této přesné podobě toužíme, abychom svou lásku mohli sevřít v náručí a zmocnit se jí.
I kdyby ji už nikdy nespatřil, to věděl, že docela jistě je a že znamená hnízdo pro jeho duši. Přístav v té světové vichřici. Maják v nočních temnotách. Stella Maris, Amor. Lásko, ochraňuj nás v hodině smrti!