Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Zaorálek (Práce, 1985)

Starší bratr opět přijel na několikadenní dovolenou. Hned prvního večera zpozoroval, že se v rodinném ovzduší něco změnilo. Co? Nebyl by dovedl říci co, ale bylo mu to nepříjemné. Lidský duch má tykadla vnímající i na dálku, ještě než vědomí může vnímaný předmět zjistit hmatem. A nejjemnější bývají tykadla ješitnosti. Filipova tykadla se chvěla, hledala a divila se: něco jim chybělo... Což tu neměl obvyklý kruh lásky, přinášející mu jako vždy daň uctivých pozorností? Což neměl pozorné posluchačstvo, jemuž skoupě odměřoval svá vypravování? Neměl tam rodiče zahrnující ho rozněžnělým obdivem? Neměl mladšího bratra? Ach, pozor! Právě on, Petr, neplní své rodinné povinnosti.
Byl ovšem zde, ale neprojevoval staršímu bratrovi dosti horlivou pozornost. Nedožadoval se, jak to dělával dříve, aby mu Filip vypravoval o svých důvěrných zážitcích (Filip mu s oblibou takové důvěrnosti odpíral). Žalostná sebeláska! Filip, ačkoli dříve k dychtivým otázkám mladšího bratra vždycky předstíral povýšenou a výsměšnou nechuť, tentokrát byl uražen, že se ho Petr nevyptává. A snažil se sám ho k tomu přimět: stal se hovornějším a pohlížel přitom na Petra, jako by ho chtěl upozornit, že to mluví pro něho. Jindy by se byl Petr zachvěl radostí a ihned by se byl chopil takové výzvy. Teď však nechával Filipa, aby si, chce-li, sám hledal náměty, kterým by upoutal zájem svých posluchačů. Filip tím byl podrážděn a zkusil mluvit ironicky. Ale Petr, místo aby se vzrušil, rozvážně odpověděl tónem stejně nenuceným. Filip chtěl debatovat, rozčiloval se, rozumoval. Ale po chvíli si uvědomil, že řeční sám. Petr se na něho díval, jako by mu říkal: "Jen si mluv, přítelíčku! Když to tě baví! Jen mluv! Poslouchám tě... "
A na rtech nestoudný úsměv... Úlohy byly vyměněny.
Filip zmlkl; hrozně ho to mrzelo; pozoroval teď mnohem pozorněji toho mladšího bratra, který se o něj již nezajímal. Jak se změnil! Rodiče, vídající ho denně, nepozorovali nic; ale pronikavé a mimo to žárlivé oči Filipovy již nenalézaly po několikaměsíční nepřítomnosti známý výraz bratrovy tváře. Petr vypadal šťastně, unyle, opojeně, zasněně; byl netečný k lidem, nevšímavý k věcem; vznášel se v ovzduší nějakého slastného snu jako dospívající dívka. A Filip cítil, že on sám neznamená v duchu mladšího bratra již nic.
Protože stejně jako v pozorování jiných byl zkušený v rozboru vlastního nitra, brzy si uvědomil svou rozmrzelost a hned ji zesměšnil sám sobě. Odvrhl ješitnost a zajímal se teď o Petra. Snažil se najít tajemství té jeho proměny. Velmi rád by ho byl požádal, aby se mu svěřil; ale takovým otázkám nebyl zvyklý; a ostatně Petr, jak se
zdálo, nijak po tom netoužil; s netečným a posměšným klidem se díval na Filipa, jak se neobratně namáhá přimět ho k řeči; ruce maje v kapsách, usmívaje se, v myšlenkách zatoulán kamsi jinam, pohvizduje si tichý nápěv, odpovídal neurčitě, ani dobře neposlouchaje, co se ho Filip ptá, a potom se ihned vracel do svého myšlenkového světa. Dobrou noc! A byl pryč. Zbyl z něho jenom odraz na vodě, unikající mezi prsty. - A Filip si teď jako odmítnutý milenec uvědomoval cenu a pociťoval svůdnost tajemství toho srdce, jež ztratil.
Vysvětlení této záhady se mu dostalo náhodou. Když se večer vracel po Montparnaském bulváru, střetl se ve tmě s Petrem a s Lucií. Zalekl se, že ho snad uviděli. Ale oni si téměř nevšímali, co je kolem nich. Tiskli se k sobě; Petr měl paži přiloženu na paži Luciině a svíral v dlani její ruku s prsty vpletenými mezi prsty jeho; tak šli drobnými kroky s dychtivou a nenasytnou něhou Erota a Psychy ležících na svatebním loži ve Farneském paláci. V objetí pohledů splývali v jeden celek. Filip se opřel o strom a pohlížel za nimi, jak jdou, zastavují se, jdou dále a ztrácejí se v šeru. A srdce měl plné soucitu s těmi dvěma dětmi. Říkal si: "Můj život je obětován. Budiž! Ale není spravedlivé brát život také těm dvěma. Kdybych aspoň mohl svým životem vykoupit jejich štěstí!"
Druhého dne Petr přes svou zdvořilou nevšímavost nejasně postřehl, ne hned, to je pravda, teprve po krátké úvaze, laskavý bratrův tón, když s ním mluvil. A probudiv se napolo ze zasněnosti, uviděl na něm zase ty dobré oči, jež u něho již neznal. Filip na něj pohlížel tak jasně, že Petr měl dojem, jako by ho ten pohled zpytavě zkoumal; a neobratně pospíšil zastřít své tajemství. Ale Filip se usmál, vstal, položil mu ruku na rameno a navrhl mu, aby si vyšli na procházku. Nemohl odolat té nové důvěře, která mu byla zase projevena; šli spolu do nedaleké Lucemburské zahrady. Filip nechal ruku na bratrově rameni; a Petr byl hrdý na obnovené přátelství. Jazyk se mu rozvázal. Vzrušeně mluvili o věcech duchovních, o knihách, jež četli, o svých úvahách o člověku, o svých nových zkušenostech, o všem - vyjma o námětu, na který oba myslili. Bylo to jakoby obapolná tichá dohoda. Blažil je pocit, že přes vzájemnou důvěru je mezi nimi tajemství. Rozmlouvaje s bratrem, Petr přemítal: "Ví to? Ale jak by to mohl vědět?"
Filip se na něho díval, jak klidně mluví, a usmíval se. Nakonec se Petr uprostřed věty zarazil... "Proč se usmíváš?"
"Jen tak. Dívám se na tebe. Mám radost."
Stiskli si ruce. Když se vraceli domů, Filip se zeptal: "Jsi šťasten?"
Petr mlčky přikývl.
"Máš pravdu, hochu. Štěstí je krásné. Užij ho i za mne..."
Aby ho neznepokojil, Filip se za této dovolené ani slovem nezmínil, že také Petrův ročník bude již brzy povolán na vojnu. Ale v den odjezdu se neubránil, aby neřekl, jak ho trápí, že i Petr bude zanedlouho podroben
krušným útrapám, jež on sám tak dobře zná. Ale jenom nepatrný stín přelétl čelo zamilovaného jinocha. Svraštil mírně obočí, zamžikal očima, jako by odháněl nějaký nepříjemný obraz, a řekl: "Ach co! To má ještě čas! Chi lo sa? Kdopak ví, zdali k tomu dojde?"
"To se ví už naprosto jistě," řekl Filip.
"A já zas vím naprosto jistě," odpověděl Petr, protože bratrovo naléhání ho vy dráždilo, "že já zabíjet nebudu, až tam přijdu."
A Filip mu neodporoval; jenom se smutně usmál, neboť věděl, co dovede udělat neúprosná stádná síla ze slabých duší a z jejich vůle.