Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• publikováno pod zkratkou R. P. (= Rudolf Pokorný)
• podtitul: Ve prospěch nového Národního divadla!

Juž oko vidí, co nám shltil požár,
leč srdce - srdce dosud nevěří...

Bouř tříská lodí, vlna rve nám stožár -
hoj, peklo! pojď si k večeři!
Po nebi proudy vody plynou
a na Tebe se nevyřinou!
A lidé, kteří jindy zázrak mají v rukou,
dnes jenom zmalátněle do lebek se tlukou!

Ó plačte, plačte, starci nade hroby -
Vlasť-matka ztrácí vše - vše, co Ji zdobí,
tvář tlačí v dlaně, roucho s ramen visí,
a vzlykotem svým syny v hrobech křísí.
Ó, plačte, děti! Kdože nenaříká,
když v srdci matčině zas vězí dýka?

My před světem svou matku chtěli vidět,
by přestal Jí, té mučednice, nenávidět;
my chtěli slavit vítězství zas prvé
od časů kalicha a Táboritské krve;
my postavili, svatyni Jí drahou,
teď vidíme Ji, Vlasť, lkát u ní polonahou!
- - - - - - - - - - - - - - -

Ó, vyplačme se!...
Ale vzhůru hlavy!
Pracujme opět všichni bez únavy!
Když hoří český chrám, Čech kabát svlekne!
Vzdor osudu! Nechať se zlostí vztekne! -

Ten národ, který jednou rukou slzy stírá
a druhou pracuje a sbírá -
ten národ neumírá!
Ten národ, jenž se s popraviště kácel
a pod ním k životu se vracel -
ten teď by mysl ztrácel? -

Hoj, do práce! Ať vidí svět,
co v dějinách lze sotva uvidět,
ať vidí národ bít se s osudem - -
A kdyby náš chrám shltil ještě stokrát,
a kdyby tisíckrát nám hruď měl ještě proklát,
hoj, Čechové, my zoufat nebudem!