Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

IV.

Netrvalo dlouho a Bystrouška cítila se takřka paní v lidském domě. Ukázalo se, že Lapák je naprosto nezkušený, že se bojí lidí a chová se hrozně zbaběle. Jen mu dali čuchnout k důtkám, a již lezl do nejtemnějšího koutka pod postelí. To Bystrouška byla podnikavější. Jednala vždycky odhodlaně a rázně jako emancipované děvče. Jestliže zapomněli dáti jí včas snídaní nebo jí dali jakési bryndy, kterou bylo maličko cítit mlékem a mnoho spáleništěm, neváhala ani okamžik a postarala se hbitě o něco onačejšího na zub. Než se ostřílela, přihodila se jí arci nejedna nehoda. Tu vylila talíř polévky a znamenitě si pochutnala, jindy zas vyskočila na lavici u kamen v kuchyni a pustila se odvážně do neznámého lidského jídla. Bylo řídké a chutnalo nakysle. Bystrouška neměla ovšem potuchy, že je to těsto na lívance. Když se však do toho jednou dala, nehodlala povolit, a hubujíc na lidskou neumělost kuchařskou, žrala vytrvale, až jí bylo z toho zle. Jindy zas bývaly dny, kdy byla s životem v myslivně načisto spokojena.
Paní revírníková vytáhla z trouby kachnu, do zlata upečenou. Vonělo to po celém stavení a Lapák si brousil zuby na kosti. Bystrouška měla také laskominy, ale ani jí nenapadlo čekati až do poledne, kdy se lidé krmívali. Umínila si, že si ke kačeně jen přičichne. Na víc si netroufala, protože se bála, aby jí nevyprášili kožich. Přičichla, a vůně byla tak svůdná, tak líbezná, že otrčila všecky vousy. "Nech teho!" zafňukal pod lavicí Lapák.
"Neboj se, jen kósek paprčky," zašeptala obezřele Bystrouška.
Ne, něco takového neměla dosud v hubě. Hlava se jí zatočila, a tož ukousala paprčku a za chvilečku přitáhla celou kačenu pod pecínku. Lapák, hlupák, díval se na ni, po vousech mu teklo, ale bál se třeba jen přičichnout.
"Neboj se, strašpytle," domlouvala mu, "ukósni si taky sóstečko, šak jim necháme kosti."
Tenkrát z toho byl takový řádný výprask, že si podruhé Bystrouška také raději utřela pouze vousy a všecko, co z trouby vycházelo, nechávala na pokoji. Ale mlsnota ji nepřecházela. I jala se proto mudrovat, jak si dopřát pochoutky, aniž vzbudila pozornost a hněv lidí. Po dvoře běhá tolik slípek, kuřátek, všady to pípalo a tikalo, že paní revírníková jistě je nemohla spočítat. A když paní revírníková povídala kdysi služce, že musí pozabíjet zbytečné kohouty - "k ničemu ta havěť beztak není" - nerozpakovala se jí Bystrouška pomoci. Kohoutek ukdákanec daleko nevyletěl a neuběhl. Bystrouška zaťala mu do krčku tak obratně zuby, až hlavička odletěla a za krátko byla z něho hromádka peří za plotem. Bystrouška byla docela spokojena a s lítostí vzpomínala na starého tátu lišáka, co se chudák časem nasháněl a nastaral, než přinesl starou kavku pro celou svou rodinu.
Pouze jedno trápení, za to citelné, měla Bystrouška při tom pěkném živobytí v myslivně. Bylo to lidské mládě: Pepík, vnuk starého revírníka. Kluk byl jak ostříž, a nemohl-li uklovnout, aspoň drbl. Nedal jí chvilky pokoje, burcoval ji z nejkrásnějšího spánku a ke všemu dovedl si občas jiného malého člověka, aby mu pomohl Bystroušku soužit.
"Kóké, Franto, že nevíš, co máme. Podivé se, máme lišku, to," chlubil se svému příteli, chytl Bystroušku za krk a vyzvedl ji, byť se mračila, aby si ji kluk mohl dobře prohlédnouti.
"Co mám z teho," odsekl Franta. "Šak je krotká, nekóše."
"Že, vsaď se," posmíval se Pepík.
Liška nedbala těchto urážlivých slov a slíbila si, že je pomstí, až přijde čas. Smyslili si kluci na konec hru, která Bystroušku uváděla v bezmezný vztek. Pepík ji držel a Franta jí přistrkoval k nosu prut. Oba kluci se při tom nehorázně smáli. Pepík chtěl to také zkusit, ale byl důkladnější. Strčil jí prut až do nosu a měl ukrutnou radost, že Bystrouška kýchla. Tak ji škádlili nyní oba.
"Copak su já nějaké pes jak Lapák? To ešče ne," zahubovala liška.
"Slyšíš ju, jak vrčí," zajásal Pepík a Frantík šup jí zas prutem po nose.
"Neché teho," zavrčela Bystrouška, "pohládnu tě."
Nyní zas Pepík se přikradl a čib ji.
"Klučisko ušmórané, přestaň," vyjekla Bystrouška liščí řečí. "Ešče jen hni."
Kdežpak, aby kluci přestali!
"Počké, včil ju polechtáme oběma ščagélky zajednou," ponoukal Pepík Frantu. "Už je dožraná, dé pozor, chce kósat!"
Frantík napomenutí uposlechl a stoupl si o půl šosu za Pepíka.
"A včilka na ňu," kázal Pepík.
Bystrouška se jen naježila. Umínila si, že ani nepípne, pouze vycenila zuby a tlamu výhružně rozevřela. Pepík, který byl dědečkův a babiččin mazel a tudíž pořádný nevázanec, ušklíbl se zlomyslně a udeřil ji prutem po uchu.
"Tož ty tak, uderils a včil poteče tvoja krív." Vyletěla jako šipka a neuvažujíc, co počíná, již držela Pepíka za nohu. Chtěla ho původně jen postrašit, aby dal pokoj, avšak ve zlosti se zapomněla a stiskla zuby vydatně. Pepíkovi se až gatě otřásly lekem, zakřikl a spustil: "Aáááá, búúúúú, to bólí, ona mně uhryzla létko. Dědečku, kde ste? Babičko, pote sem! Ona mě sežere. Franto, pomoz! Aááá, búúú..."
Franta stál jako sloup, jako pobóchanec - jak mu později Pepík vytkl - a vyčkával daleko trpělivěji než Pepík, až liška povolí. Bystrouška si uvědomila, že se unáhlila a že bude zle. Nechala kluků a rozběhla se hledat bezpečné skrýše. Pepíkův křik a brek ji štval dál a dále, a čím více se vzdalovala, tím rychleji běžela.
Franta se zatím vzpamatoval.
"Nevřéské," domlouval Pepíkovi. "Ešče přindó vaši a nabijó ti. Víš, jací só dědóšek zlí a jak nám kázali, abysme nedráždili ani Lapáka, třeba si sedí jako knedla. Mě vyženou a ty dostaneš naliskáno."
Pepík uznal, že Franta mluví rozumně, zaťal zuby a trpěl jako mučedník boží. Kamarád přiklekl, ohledal znalecky ránu a povídal: "Díru máš v noze pěknou, ale to se zahojí a gatí neroztrhla. Pojď, radši té potvoře vypráskáme kožuch."
Bystrouška byla už u vrátek, ale zaslechla přece výzvu Frantíkovu. Nechť se jí dařilo v myslivně dobře, nerozpakovala se. Výprask je šeredná věc, a les hluboký, klidný zvonil zpěvem ptáků, šuměly rozvážně bory a jedle a Bystrouška zatesknila po lesní tiši, po domově, po svobodě, nedbala mis a hrnců a hnala se úprkem do boří.
Ohlédla se a litovala, že Pepíka nekousla pořádněji, neboť kluci blížili se k ní každým okamžikem. Postřehli její úmysl a nechtěli ji jen tak zhola pustit.
"Chyťte ju!" řvali oba o přítrž.
Kdo by chytal lišku utíkající do lesa! Kohout ne a slípky teprve ne. Vlaštovky se chechtaly těmto závodům, chrobák vylezl na hromádku, ve které nalezl slušné živobytí, a div se za břicho nepopadal, ospalá sůva ve vršku modřínu hubovala, že ji ani ve dne nenechají spát, a veverka si povídala, že liška není stvoření docela ošklivé a že taky umí slušně s ocasem zacházet, chce-li.
Veškero ženské pokolení na světě od hodiny stvoření svého je zvědavé. Jen z toho důvodu vypustil patriarcha Noe z archy holubici, aby obhlédla zatopenou zemi. Kdyby byl poslal holuba, byl by se ohlížel po nějakém dobrodružství a byl by se vrátil stejně hloupý a nevědomý, jak byl vyletěl. Tož vrozená zvědavost to byla, jež zavinila nové otroctví Bystrouščino. Napadlo jí mrknouti okem po pronásledovatelích a možná, že tak učinila trochu i ze zlomyslnosti; ohlédla se. Darmo cvrček v mezi volal varovně: "Zdrhé, zdrhé, zdrhé!"
Neštěstí bylo tu. Rump, a už ležela hore břichem a všecky čtyři od sebe. Hodně se lekla, jak se převalila, ještě více se zastyděla. Dívčí stydlivost zabránila jí vstáti a pelášiti dále. Vždyť k lesu bylo jen několik kroků! Ne, Bystrouška se pečlivě zahalila proutkem. Aby tak někdo uviděl, co by neměl!
Pepík s Frantíkem zajásali, poskočili a již ji měli. Bystrouška, stále ještě v záchvatu cudnosti, zapomněla pro to ostatní, kde má zuby. Kluci ji lapli za kožich a s uprchlicí hnali se vítězně zpátky do myslivny.
Paní revírníková objevila se na zápraží. Vidouc kluky i lišku uválenou a zvlášť Pepíka s porvaným lýtkem, dohněvala se a zavolala na manžela, jenž prohlížel pozorně pasti na škodnou.
"Ty, tato, tu lišku ti vyhodím. Smrdí a zavazí všude, a děti pořád za ňó spózijou. A co škodé nadělá."
"Tož ju uvážu," řekl rázně revírník a hned učinil, jak byl pravil.