Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

IX.

"Memnésthó anér agathos einai," říkal si po několikáté důstojný pan farář, když se byl rozešel se svými přáteli. "Pamatuj, abys byl mužem dobrým," opakoval si řecká slova i po česku.
"Hrome, z kterého klasika je tato věta?"
Zadumal se nad ní. Svítalo mu. Ach ano, tenkrát býval mladičkým studentem, když slova ta po prvé četl. Vyřezal si je do lavice jakožto heslo svého budoucího života. Toužil tehdy státi se mužem dobrým, hercem, a ne hercem ledajakým, nýbrž prvním milovníkem, louskati srdce jako vlašské ořechy, milovati, stále milovati. Neboť to znamenalo mu v oněch letech - anér agathos einai.
A zatím?
"Přešlo to všecko a teď tu stojíš jako smeták zapomenutý v koutě, když jím po plesu zametli. Anér agathos einai... to je přece z Xenofontovy Anabase. Jak stárneme, jak zapomínáme!"
A pan farář, zajistiv se též třemi opěrnými body jako asi v téže chvíli rechtor, uspokojen, že se upamatoval, zapaloval si bůhví po kolikáté kubovku. Nehořela a nehořela, jako továrna dobře pojištěná proti požáru. Napjal všechny síly své, zapukal, avšak tu opěrný bod poměrně nejjistější zakolísal, hůl, o kterou se opřel, ujela a farář posadil se drobet náhle na tvrdou zemi.
"Nechť, však nehoří," povídal si chlácholivě, "sedě dá se také přemýšlet. Co jsem já se takto nasedával, ale ne sám. Copánek měla jako ze zlata, těžký, svítivý, a očima se dívala takto, nevinně, nechápavě, jak by nevěděla, co je svět."
Pan farář ještě svedl ten něžný pohled dívčích zraků, který kdysi bodával u srdce. Dávno, dávno tomu. To on, jako "panáček Álois", věren už jen zpola svému heslu, s mládeží hrával divadlo, divadlo dojemné, například "Na statku a v chaloupce".
No tož, pak byl konec pěkné té idyly, když kterási Mařenka octla se v požehnaném stavu s řeznickým tovaryšem, a ten se vzpíral jejímu nařčení zuby nehty a vymlouval se na něho, na panáčka Áloisa.
"Oči jako tůň, v hloubce obloha nebeská a ještě hlouběji ošemetnost a zrada jak slizké dno. Mne obviňovali, protože já nepoklesl. Bývala jako kočička na jívě. Zuzana cudná v lázni. Od té doby neměl jsem již pohledu čistého ani pro jedinou."
A pan farář dlouze se zadumal a myšlenky jeho nenalézaly vyjádření.
"Proboha, tady nesmím sedět," vzpamatoval se po chvíli. " Sedl jsem si zrovna před ševcem Nesrstou. Za živý svět nechce rozumět tomu, že každý člověk je křehká nádoba, a popsal by mne hezky v novinách."
Nazvedl se trošku a zas klesl, nazvedl se znovu a dostal se na kolena, čtvernožky sebral klobouk, který se mu prve zakulátel, sebral i kubovku, jež se jak na zlost rozhořela jako voňavý františek, a po několika pokusech dosáhl normální lidské polohy. Zpocen a znaven, s hlavou těžkou, s očima samovolně se zavírajícíma vykročil k faře. Bylo mu hůře, když doklopýtal ku prahu, než rechtorovi, ježto on klíč zapomněl. Pozvedl tedy hůl, zabušil na dveře a dopadl na ně veškerou svojí tíhou.
"Otevřte," zakřičel, "otevřte."
Dychtil uniknouti výčitkám zmařeného života, které ho pronásledovaly v šeru noci jako upíři. Jeho věrná hospodyně, jež znajíc způsoby milostpánovy a nemohouc usnouti pro loupání pod levou lopatkou, doposud bděla, zaslechnuvši úder do dveří, sběhla rychle se schodů, aby mu odemkla. Byla úplně oblečena a prosta veškeré koketní svůdnosti. Otevřela hbitě a hodlala ustoupiti s náležitou uctivostí stranou, když dveře se rozlétly a pan farář padl dovnitř, jí přímo k nohám. Doutník mu z úst ani nevypadl, ač mumlal horlivě slova hospodyni neznámá.
"Memnésthó anér agathos einai."
Hospodyně zaslzela nad jeho ubohostí."Zas už ti kumpáni hříšní, rechtor a revírník, měli ho v práci," posteskla si v hněvu. Odtáhla faráře z prahu, zamkla a s nadliským úsilím vláčela ho do ložnice. Vlastníma rukama ho vysvlékla jako dítě, spodní kalhoty mu zavázala, aby mu nespadly - ovšem se při tom zarděla a odvrátila se cudně - a uložila jej posléze na lůžko.
"Tož co, jak je?" tázala se.
"Dobře, ach tak dobře," vzdechl farář blaženě a vzápětí usnul. Memnésthó anér agathos einai - pamatuj, abys byl mužem dobrým!