Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vydalo nakladatelství Kalous v roce 1902
• sbírka lyrických dialogů, silně ovlivněných symbolismem a vykazujících melancholické a dekadentní prvky, je juvenilním dílem významného autora počátku dvacátého století

Píseň poháru nenaplněného

Rty její perlivé v tónech hlubokých zdušeně skomírají
v tůň chodby zamlklé a chvějí úzkostí stonků ženskou postavou její,
květ svlačce, cukrem pečiva chladnoucího vonící, roztřáslé stíny slejí
těch brunatných lamp věčných, jež s průvanem láskou si hrají.
To v doprovod její písně, její nemoci světlé;
neb hluboko, hluboko - - Stíny mostu se ztratí v náručí noci a řeky - - -
Dvou prstů něha svlačcovou obejme číši - květy to s třešní slétlé -
z hluboka štká, z hluboka volá ztlumené šumění řeky.
Ten ston? A výbuchem kytice jisker odprýskává,
karafiát i lustrů sen v půlnoci rozžatých a dlouhá vílí pole lněná
i vína výbuch i granátů požár nad zlatem rozjitřený -
a mrtva píseň Tvá, ó číši nedosněná (již v průvan postavili)
- pod něhou prstů dvou, jež zkrvácíš zlomením šíje.

Mrazivá noc

JAN - kaplan
FARÁŘ
FANY - hospodyně
MARIE - služka
EMINKA

Kaplánka. - Hřbitov u kostela.

I

Šerá jizbička. Na stěně mezi dvěma zamříženými okny visí tmavý kříž s věčnou lampou. U stolu sedí JAN, skráně stiská dlaněmi. Otevřená kniha leží před ním. Do hlubokého ticha zakvílí chvílemi vítr.

JAN (vstane, přejde pokoj, zastře oči stanuv a s úpným výkřikem): Bídný!

Vrhá se na sedadlo. Zas hluboké ticho, až vstoupí prudce slečna FANY.

FANY: Velebný pane, pan farář prosí, abyste k němu sešel dolů.
JAN: Hned jdu, hned. (Odchází.)
FANY: Podivín. Co mu pořád v té hlavě hučí?! Tak bled je a nemocen, věčně mu něco schází a neodpočine si. Dnes štědrý den - a pokoje si přec nedá, zas v knize vězí a pan farář sedí dole sám. To by mi byl pěkný pořádek. Kdyby mu aspoň pomohl stromek rozsvěcovat, za chvilenku jsou tu ty děti, nemůže se jich ani dočkat - a on by ani k nadílení nešel. (Naslouchá.) Však jsou již tady!

Někde dole otvírají se dveře a zaléhá sem měkce refrén koledy:

FANY: Hajej, nynej, Ježíšku můj milej.

FANY utírá si oči, uklízí stůl.

FANY: A tu má podobiznu své nebožky matky. - - - Marjánko! Kde­pak ta holka vězí, člověk se jí nedovolá.
MARIE (vejde kvapně): To je, slečno, krása!
FANY: Velebný pán také nadílí?
MARIE: Jak by ne. Pan farář omlád radostí.
FANY: A on?
MARIE: Věčně stejný.
FANY: Zrovna teď to povídám. Tak se jen podívej, zas tu čte, od knihy se nehne.
MARIE: Ale snad plakal, tady jsou slzy.
FANY: Snad. Možná, že vzpomínal na svou matku. Zde má její podobiznu. Byla mu hodně podobna, viď?
MARIE: A také tak bledá a smutná. Jestli se dnes rozveselí? Kdyby mu tak pan farář trochu domluvil, dal by si snad říc’; snad se mu nestýská? Co mu zde schází? Jako v nebi je tu.
FANY: To jsou již takoví lidé, plní smutku a bolestí - - - Mrazem spálená poupata.
MARIE: Už je po nadělování, musím běžet.
FANY: Pojďme.

Ve dveřích se ještě ohlíží. Pak nastane dlouhá, tichá pauza. Vejde JAN, přechází kvapně po pokoji.

JAN: Bída. Jak se třásly nedočkavostí! Tak se chvěji také já, také tak chud, také tak bídný. Konce bídě mojí není, nikde není. Bože, tu jsem, je mi tu všecko cizí, tu mne nikdo nezná, nechci, aby mne znali. Bolest často zoufá, a stesky jsou slova, jen slova a ta se vyslechnou a pak? - - - Přece ve mně cosi hřeje, myslil jsem, že již tam zchladlo všecko - a přece ještě - - - Zda je to štěstí. Tak usnout, dokud tu je teplo, dokud tu hřeje. Tak však chladnout, tuhnout zvolna. - Kdy umru já? Spát! Spát tiše, na věky, jako spíš ty, matičko moje; již tě nebolí choré srdce, již nepálí, ba nepálí jako uhel, zledovatělo, ztuhlo bez léku samo. Mně se po tobě tak stýská, já nesmím za tebou a nemám tu přec nikoho, jsem tu cizinec, vyhoštěnec a rád bych šel k tobě. To svítá mi v duši, ty předtuchy rostou, houstnou - - - ano, ještě dnes budu u tebe, ještě dnes. Teď to byl chybný krok zpět, já chci vždy vpřed. Půjdu.
MARIE (vstoupí tiše a nevidouc nikoho vrací se, a pak zahlédnuvši JANA, vejde a položí na stůl list): Velebný pane, prosím - - -
JAN: Můj bože, nedají mi pokoje. Co chcete? Proč? Co? Povězte honem, chci dnes mít klid, pokoj, honem!
MARIE (zaraženě): Prosím, psaní.
JAN: Psaní? Od koho? Ukažte. Psaní? Co s ním?
MARIE: Dal mi je šafář ze zámku.
JAN: Jaký šafář? Tak, již vím. Kdo mi to ale píše, dnes - proč mne nenechají usnout, v mojí duši je tma, když je všude tolik světel, v duši mojí ukřižování a všude jinde jesličky, Betlém. Kdo mi to jen píše, kdo si to vzpomněl, že tu ještě jsem? Já, já tu ještě jsem?! To písmo! To ona psala, Eminka... Ona vzpomněla - a proč také dnes, proč dnes, aby toho ohně bylo víc. (Směje se trpce.)

MARIE zatím u okna cos urovnává.

JAN: Marjánko, slyšíte, není tam na zámku někdo návštěvou, nevíte snad?
MARIE: Povídali, že je tam sestra paní správcové. Já nic nevím, já nikoho neviděla.
JAN (zvolna, tiše): To je Eminka. Prosím vás, neříkejte nikomu - (Zamyslí se a roztržitě pohrává listy v knize.) Šafář je tu ještě?
MARIE: Čeká v čeledníku.
JAN: Počkejte, vezmete mu odpověď.
MARIE: Prosím.
JAN: Co jí psát? Je to možno? Co bych jí psal? (Přechází vášnivě.) Nic jí nebudu psát. To jsou sotva zacelené rány, jizvy jsou ještě krvavé - ne, nic, nic, jděte, žádnou odpověď.
MARIE (odcházejíc): A tak - Eminka - -
JAN: Prosím vás, neříkejte... Eh, všecko jedno.

MARIE odejde.

JAN (usedne, zamyslí se, vezme psaní a čte): Přece někdo v široširém světě. Dosud mne má ráda jako tehdy. Škoda toho. A dnes již to všecko padá na mne, všecko mne dusí, pálí, všecko všude září a tu vlhké šero, to srdce zledovatělo ke všemu. A krása, mé smělé sny - než proč naříkat pro ně, proč litovat toho všeho - ta jako písek sypala se pod mou rukou, jako světelný přízrak, horečný jen odlesk - - - A pročpak...? Snad není to nic, snad jen sen, mátoha - ach ano, krása umřela. Já nedovedl vytrvat, já nedovedl snést bolest až do konce, to byl jsem sláb. (Zamlčí se.) Zde hledal jsem klidu. Tam - žil jsem jako pes, jen z milosti - já neuměl prosit. Zakopáno. Sem jsem utek. Ani tu míru. Jaká sladkost, když se zvolna tmělo, věčně světlo dosínalo, stín již na všem a na oltáři svítila bledá hostie. Byl to měsíc té noci, kterou jsem miloval. (Vroucně.) Dej mi aspoň ty mír, ty Kriste! Či nenašel jsi ho ani ty, či za ním jsi spěchával na poušť?

Slyšeti hlas hospodyně.

FANY: Marjánko, jděte zavolat velebného pána k večeři, pan farář na něj čeká. (Pauza.) Slyšíte? Pan farář čeká sám.
JAN: Vždyť jdu. To teplo dnes mi hoří v duši. Proč není ani ta naše bolest věčná? Ještě někdo vzpomněl, nejsem tu přec jen zbytečný pahýl. Trp, jen trp! (Kráčí ke dveřím, náhle se prudce obrátí.) Ne, nepůjdu tam! (Líbá list.) Ona mne ještě má ráda, přec vzpomněla. Tolik let. Je to bláhovost všecko.

Přijde FARÁŘ.

FARÁŘ: Jeníčku, Jeníčku, copak, co zas? Copak? Ale jděte, jděte, co už zas smuten, teskliv? To ne, to nesmíte. Víte, je dnes ten Boží Štědrý den, a to se musíte radovat, že přišel Pán, to musíte zpívat, jako všichni dobří: Pokoj lidem dobré vůle. Taky jsem to míval, taky; taky ty bolesti hlodaly a trápily a přešlo to, všecko přešlo. A nejste nemocen, Jeníčku? Jen pěkně řekněte, seženou vám, co se dá.
JAN: Ne, děkuji, nic mi není, docela nic, jen trochu horečky, ale docela nic to není.
FARÁŘ: Nono, jak pravím. A těšilo vás to dnes, to nadílení? Je to radost, viďte. Co tu má člověk, když zestárne. Nic, nic, jen aby pomáhal. Tak je to, Jeníčku, tak. Hezky přijdeme na půlnoční, pan učitel brzy přijde a zůstaneme hezky vzhůru, tak, tak, půjdete dolů potom, pošlu Marjánku pro vás. Jen být vesel, trochu jasné oči.

Pohladí ho po hlavě a odejde. JAN dívá se za ním.

JAN: Ba, co tu člověk má. Zemřelo pro mne všecko. Zhnusilo se mi vše a vše je tak krásné. Smrt nejkrásnější. Ach trpět, zvolna, tiše trpět, jako ve snu skonávat. Miluji smrt, která tiší. A to, co tu hřálo, je neštěstím, ta marná touha po světle zde. Zde není světla, zde není a nebude světla, země nemá svého světla, má jen studenou almužnu - a člověk je země. (Přejde několikráte prudce.) A dnes je Štědrý večer. (Zahledí se oknem do sněžné noci.) Tehdy vyšla hvězda. Šli za ní a nám svítí daleko na konci obzoru hvězda, je v ní tolik naděje, tolik míru, a my přec nejdeme za ní. Spasitel našich snů smrt. - Dnes i to slovo hřeje - nesmím být přece šťasten, já nechci, chci zavřít za sebou. A má hlava. Ó létavice zbloudilá. (Opět usedá ke knize. Pojednou prudce vstane a vrhá se na klekátko. Obejme křečovitě nohy Kristovy a skloní k nim hlavu.) Kriste ukřižovaný, králi bolesti, králi utrpení, králi smrti. Vyslyš mne. Děsím se. Proč ty jsi zemřel? Spása byla smrt, smrt spásou. Vím, vím, kde je tvůj osten, ó smrti! Tam daleko, daleko za tou zemí, tam kvetou jiné kraje, tam žít, tam spět. Och ty můj Kriste! Proto jsi zemřel.

Ztichne. Lampa hoří skomíravě. JAN tiše klečí a zdá se, že usíná. Někdo vystupuje po schodech.

JAN (jako ze sna zašeptne): Jde, přijde.

II

V zasněženém horském kraji starý kostelík uprostřed zpustlého, zapadlého hřbitova. Proti dveřím vysoká, srázná skalina, k jejímuž čelu vinou se zdola chmurné borovice. Okna chrámku září a hlaholí zvony, a táhle zní: "Narodil se Kristus Pán". EMINKA přichází tiše od hřbitovních vrat.

EMINKA: Jeníčku, Jeníčku, snad jsi zapomněl.

Někdo vychází z kostela, ona pokročí prudce vpřed.

EMINKA: Snad on! Snad on to přichází, snad nezapomněl, snad vzpomněl na ony krásné večery v starých alejích, či...? Ba, to bude lépe - Kdybych jej uviděla aspoň.

MARIE vychází se slečnou FANY, nevidouce hned EMINKY.

MARIE: Jako blázen sápal se na mne, nevěděl, co dělá, jak to psaní dostal.
FANY: Byl rád? To si myslím. Proto pořád tak stýskal, proto byl tak smuten. To se věru nedivím.
MARIE: A líbal je a plakal.
EMINKA (k sobě): Bože, on posud nezapomněl.

Spěchá blíž ke dveřím. Zastaví se a vejde do chrámu.

FANY: Není to ona?
MARIE: Je, opravdu je to ona.
FANY: Já pořád, jaké to má psaní. Přijdu do pokoje, aby šel dolů. Ležel na klekátku, jako by se modlil, něco šeptal a psaní měl v ruce, tisk je jako v křeči. Lekla jsem se a volám pana faráře. Byl v mdlobě. Co člověku strachu nahnal.
MARIE: Ba věru.

Pauza.

FANY: Bude již brzy konec?
MARIE: Bude asi. - Slečno, slečno, již jde z kostela.
FANY: Pojďme honem.

JAN přichází s hlavou svěšenou, zemdlen maně potácí se ke skalině.

JAN: Ach, ten oheň tu pálí. Je možno být šťastným?! Odříkat, zapírat tiše, zvolna mřít k jinému životu. A není-li dál života? - - - Nechťsi, pak bude aspoň noc, krásná věčná noc, bez hvězd, věčná a nebude tam světel. Ó jak uvidíme světlo, to jako červi nepřestaneme se svíjet až zas pod tou studenou zemí... Tak... Svatá noc - jak šumí ty borovice!

Vystoupí si na skalinu. EMINKA vyjde z chrámu.

JAN (hledě do dálky, kde zrcadlí se řeka): Kam bloudí ta řeka? Hučí temně, nejasně. A kam jdu já, já také do nekonečného moře. Bože můj... Závrať mnou lomcuje, bojím se dýchnout - co to šeptá, slova ta jsou sladká - - že stojím blízko té, po které toužím...
EMINKA (hlasem harmonického unesení): Jeníčku!
JAN: Ona mne volá? Zas to hřeje, kde vychladlo. To je přece krok zpět, krok chybný, krok vedle. Cítím, jak je to všecko těžkým snem. Či bdím?

EMINKA spíná ruce ku skalině.

EMINKA: Jeníčku, pojď!
JAN: Dnes jej přinesli zmrzlého... napolo živ. - K čemu tu chudák - šeptá si - k čemu? Aby hynul jako pes, aby trpěl a umřel... Raději zašlápnout jako housenku. - Kristus byl také chuděra. Byl to poslední bůh, syn bohů všech, syn nebes, bratr Buddhy, Adonis, Apollo, Osiris, Ormuzd - poslední jitřenka na vyhaslém nebi. Pak umřel... Teď nevidíme do toho severního oceánu, tam všude ledy, tam, kde palmy, kde aloe kvetly... Grönland... tam věčná noc - a to je ta bolest, že nevidíme světla, že tam jen led cinká do věčného uhasínání severní záře.

Rozjásají se zvony.

EMINKA: Och, Jeníčku můj. (Spěchá několika prudkými kroky. Strnule stane.)
JAN: A jen krok. Je mrtva ta bolest A já toužím po smrti krásné a tiché. Tak... ano... to je nejlépe, ten krok nebude chybný, bude vedle, ale nebude zpět.

Po tom vášnivém výkřiku se skloní k hlubině. EMINKA vyrazí prudký výkřik. Padl.

JAN (v pádu): Ach, Ježíši, jdu!

Kameny rachotí, lidé vycházejí z kostela, FANY se vrací. Souzvuk svaté radosti vane krajinou.

FARÁŘ: Kam šel asi Jeníček?
FANY: Nejspíš domů.
EMINKA (dosud strnule zírá na skálu; postava její příšerně napjatá se hroutí, rty šeptají): Domů, domů!