Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

NA OSTROVĚ SVATÉHO ALEXEJE V MOŘI ADRIATICKÉM

1.

Byl ostrov malý v středu vln
byl anemon a tial pln
jak mozaikou kryt.
P. B. Shelley

Usmyslila jsem si napsati podivuhodný a strašlivý příběh svého života, ale přemýšlím-li o tom, cítím, že není lze ani stínem pověděti toho, co jsem prožila. A přece nemohu myslet o ničem jiném. Všechny tyto sny o minulosti stravují mne jako plamen svíci, ale zpřítomňují mně zároveň svým horoucím a posvěceným dechem hodiny lásky, hodiny života s ním, jež jedině daly mému bytí smysl a velikost.
Odstěhovala jsem se na tento malý, smutný ostrov, kam mně můj manžel dovolil odejiti, provázeje toto svolení úsměvem nejposměšnějším.
Řekla jsem mu, že chci zemříti, že nemám již co činiti na pustých luzích tohoto světa. Smál se. A proč by se nesmál? jeho pevné, šťastné, střízlivé srdce, jeho tvrdé, umíněné způsoby člověka zdravého a sytého byly vždy každému pohledu mému jenom výsměchem. Trpěla jsem jím, on snažil se netrpěti mnou, ačkoliv jsem mu život ztěžovala. Dovolil mi odejiti, když poznal, že je moje bolest nevyléčitelná.
Odešla jsem na pustý ostrov bez břehů, do zámku, který je stavěn jako pevnost přímo až do zelených vod mořských. Jen tam, kde mohou přistáti loďky, je malá píď země nepokrytá zdmi.
Začala jsem zde studovati mnoho nauk a umění, ale všechno mne na konec unavilo, přesvědčilo o své marnosti a navrátilo tomu, co jsem jedině na světě cenila, čím jsem žila a čím umírám.
Nevrátila jsem se již do knihovny. Nechť leží pokojně všechny bílé svazky ve svých policích. Nemohou mne o ničem poučiti.
Měla jsem jen jediné nadání: milovati, jedinou schopnost: uctívati ty, pro něž jsem chvíli žila, pro něž zdlouha a bolestně zhasínám.
Ztrácela jsem knihami mnoho času, který jsem musila bráti přemýšlení; a měla jsem tolik promýšleti, tolik snů přesníti, že kdybych žila miliony let, nebyla bych všeho domyslila, všech snů dosnila, všech vzpomínek zopakovala. Nač bych četla v knihách o cizích předmětech, když mám sama svůj předmět, o němž budu mysliti do skonání?
Žiju nyní sama na tomto pustém ostrově: má jedinou alej cypřiší na terase a jedinou magnolii ve dvoře. Mám zde jenom dvě služky, které ho obě znaly. Proto jsem je sem vzala, ačkoliv o něm nikdy nemluvíme.
Pronášívám jeho jméno hlasitě jenom za velikého vlnobití mořského. Volám je, a vonný silný vítr je rychle a lakotně odnáší.
Je-li moře tiché, šeptám s ním a říkám mu: "Kdybych žila i tak dlouho jako ty, každou minutu svého života budu děkovati za toto setkání, a kdybych umřela s dnešním západem slunce, budu děkovati, že jsem pro to jediné setkání žila."
Chodívám po terase svého malinkého ostrova, svého dobrovolného vězení, již za východu slunce. Bdím mnoho, srdce mám poplašené a nemohu ho uspati.
Z jiných vzdálených ostrovů jezdí za svítání mimo nás do města loďky s rybami, se zeleninou a s kvítím. Jsou plné ohromných žlutých a rudých tulipánů, jako mušle krabatých a vrapovaných, plavých fial, bílých kornoutů sametových cal a růžových karafiátů, a jiné jsou plné artičoků, špenátu a ředkví.
Zlacené svítilny gotické, zastrčené v pilotech, s okénky lepenými cínem, svítí jim v modrém jitru jako bílé hvězdičky na cestu k starému slavnému městu, po němž jsem ještě nezatoužila.
Plují mimo veliké koráby, bílé jako mléko, brouzdají se vodou zelenou jako světlé hrozny. Na nich též hoří světýlka, lesklá jako drahé kamení.
Zalétá ke mně hudba s paluby, zpěv, housle nebo smích, ale mne, ačkoliv jsem mladá, nic z toho nezavolalo, neroztoužilo, neodloudilo poslednímu snu.
Sedím zde na ostrově sama a píšu si oněm, abych si vše obnovila tisíckráte v mysli.
Bylo to před dvěma lety a já byla sedmnáctiletá. Tenkrát bylo přede vším, nyní je po všem.
Zavřeli mne do kláštera, abych doma nepřekážela. Otec se ženil po druhé a nebylo mu třeba mé přítomnosti, mých bdělých očí, mého mládí právě probuzeného.
Klášter, kam mne zavezli, stál v bílém, starém, téměř mrtvém městě s ulicemi prázdnými, dlážděnými velikými čtverci kamennými, s ulicemi tvořenými zdmi románských a gotických paláců a zahrad, vonnými promíšenou vůní neviditelných květů. Jeho budova byla prostá a bílá, na vratech viselo klepátko, v zahrádce kvetly fraisie a zimostrázy; stará křížová chodba s pobořenými sloupy ji obepínala. Veliký a chladný refektář byl dlážděn mramorem. Vedle fortny byl zařízený pokoj pro přijímání hostů: bílá komnata se svátými obrazy, se židličkami a s pohovkami přísně ke stěně přistavenými, které tam stály sto let a budou tam státi ještě dlouho, až z mého srdce zbude jen prach.
Mluvím-li o tomto chladném, vysokém saloně, srdce mé ustává biti a dech se mi krátí, neboť tam jsem ho spatřila po prvé.
Přišel za mnou neznámou do kláštera, sám jsa v městě cizincem, který uslyšel o mně, o dívce vězněné. Přišel ulicemi pustými, palácovými, naplněnými vůní šeříku, kráčel chodbou, a jeho jemná, bílá ruka pozvedla klepátko a zaklepala.
Jaké to byly zvuky, můj bože, že probudily můj osud?
Jaké to byly zvuky, že do dneška neumlkly, že nikdy, nikdy již nestichnou, že po tisíciletích můj prach v kosmu se bude jimi chvěti, že je uslyším v minutě smrti a ve chvíli znovuzrození? Mám oči plné slz a pláču jimi své poděkování za vše.
Neznám než to jméno a přece ho nevyslovím! Budu vzpomínati dále na to, co následovalo.
Chodila jsem jednou po zahradě v jarním slunci. Milovala jsem svět a toužila po něm, protože jsem v něm chtěla najíti věčnou lásku. Byla jsem smutná, protože mne zavřeli, abych jí nenašla.
Přišla pro mne fortnýřka, malá stařenka polořeholnice, a zavolala mne k abatyši.
Abatyšfe, která měla nejpřísnější rozkazy mé macechy a sama si učinila odpornou povinností vězniti vše svobodné, držela list, psaný rukou strýcovou.
"Jest zde návštěva," pravila, "má vysoké doporučení vašeho strýce. Je to šlechtic, cizinec. Smíte přijmouti jeho návštěvu v mé přítomnosti. Pojďme."
Mé černé kadeře rozevlál vítr. Zašla jsem upravit je do své komnatky. Uzřela jsem svou tvář v zrcadle a nepoznala jsem jí. Byla bílá jako mramor, vlasy, obočí a oči vysloveně černé. Hleděla jsem na sebe, náhle prosta nudy, prosta únavy z ní. Nikdy se mi nelíbila tak má mladá tvář.
Nevěděla jsem, kdo mne očekává, ale srdce se mi rozplesalo radostí jako před vysvobozením.
V chladném, vysokém saloně stál pěstovaně štíhlý, nemladý muž s očima velikýma, rozzářenýma, se ztemnělými zornicemi, a pohlížel na mne zvědavě.
Měl víčka temná a znavená, rty neklidné, chvějící se rys kolem nich, pleť bílou, vlasy jemné.
Bylo zřejmo, že trpěl již v životě mnoho, že žil život intensivně. Promluvil na mne.
Strýc můj četl mu list, v němž jsem žalovala nad uvězněním. Četl mu, že se nudím, bloudím dlouhými chodbami klášterními jako odsouzená duše.
"Četl jsem," pravil, "a zželelo se mi vás za to, že vidíte ubíhat mladá léta bez cíle a bez budoucnosti. .Jest stvořena k lásce/pravil váš strýc. Polévá květiny v své cele, neboť nemá nic jiného, co by milovala/Zželelo se mi vašeho mládí, vaší pýchy, vaší krásy. Přišel jsem vám říci slovo přátelské. Přijel jsem do tohoto města prožít několik týdnů. Přijel jsem se svou ženou. Chci žiti blízko jižního moře. Přišel jsem proto k vám, abych vás potěšil, ale, přiznávám se, i proto, že mne zajímáte. Vaše listy jsou listy básníka."
Jeho hlas se chvěl.
Vzhlédla jsem vděčně k němu.
"Mluvíte jako bratr, bratr mého srdce."
Seděli jsme na dlouhé pohovce, přísni, vzdáleni a rozechvěni.
Abatyše chřestila svazkem klíčů a pohlížela podezíravě na naše pohybující se rty, aniž slovu rozuměla.
Pod oknem nedostižně vysoko položeným visela klec se skřivánkem.
"Hle, cítím, že trpí jako já, že s bolestí naslouchá zpěvu svých druhů, pějících pod nebesy. Nemohu mu dáti svobodu, jako se nemohu osvoboditi sama."
Pravil: "Přišel jsem vám říci: Nezůstávejte zde, vzepřete se, odejděte."
"Což je to možno? A kam?"
"Chci myslit na to s vámi, chci pracovali na vašem osvobození!"
Vztáhl ruku, ale ulekl se abatyše a položil ji lehce na opěradlo.
Pohlédli jsme na sebe nadšenýma očima.
Zachvělo se mi srdce, celá má bytost se zatřásla. Byla to bolest nová, krásná, žádoucí bolest, která mne od této chvíle pronikla.
Cítila jsem, že přede mnou se zjevilo nedosažitelné, začala jsem žiti neumlkající touhu. Zachtělo se mi tisíckráte vášnivěji života.
Ptala jsem se ho, odkud přichází. Začal vypravovat:
Chtěl doma založiti novou církev bez tyranství bohů a kněží a králů, ztroskotati stará města, ale lidem se v moc dobře žilo, nechtěli měniti ani domů ani víry, a vyštvali ho.
Chodil světem a naslouchal napjatě šumění času. Naslouchal hlasům svých nikdy nenasycených tuch, přáním okouzlovati, žádosti žíti z krásy chvíle, což je strava pro srdce každé ženy a každého básníka.
Hledal nové lidi, lidi svého snu, ale všichni ho znudili a on je opouštěl.
Hledal novou ženu, ženu své touhy. Udýchal se a znavil hledáním. Chtěl postřehnout! tiché vzdechy těch, kteří trpěli jeho bolestí.
"Novou ženu? Ženu své touhy?" tázala jsem se. "Což se láska opakuje?"
"Láska se neopakuje, láska trvá. Milujeme stále jedno: nejvyšší svůj sen o ženě.
I když ta, kterou jsme s ním ztotožnili, se mu nepodobá, přestaneme milovati ji, ale nepřestaneme milovati jeho. Milujeme jen jednou, na věky, svůj sen/
"A není mu naplnění?"
"Je, snad jednou za století."
Abatyše se netrpělivě pohnula.
Bylo třeba rozloučiti se.
"Smím zase přijíti? Smím přivésti svou ženu?" tázal se.
Poklonila jsem se.
Slíbil mi poslati knihy. Loučil se poněkud rozpačitě, jako když jsme prozradili svá tajemství, jako když jsme byli s lidmi příliš sví a příliš vroucní. Poklonil se němě a obřadně, s největším vkusem světským, a vyšel. Za chvíli zavřely se za ním těžké dveře fortny.
Od té chvíle nepřestala jsem o něm mysliti. Nestýskalo se mi již po světě, stýskalo se mi po něm. Tázala jsem se: Jak mohu teskniti po někom, s kým jsem mluvila v životě půl. hodiny? Stýskává se nám po domově. Ale co je to domov? Není to srdce člověka, jež jej vyvyšuje na nejvyšší možnost? Není snad naším domovem sien? A nestýská se nám po něm více než po domě otcovském?
Nemohla jsem usnouti; sotva jsem přečkala noc. Nemohla jsem uspati svého pošetilého srdce.
Ráno byla bych chtěla vyjíti do ulic a hledati ho mezi bílými zdmi, mezi bazilikami, mezi paláci gotickými nebo v háji piniovém.
Nesměla jsem však vyjíti, ani ho hledati.
Chodila jsem v křížové chodbě, kolem zeleného dvorečku, hleděla útlými obloučky románskými na / zářící slunce, které se vlévalo na kousek trávníčku uprostřed, ale nemohla jsem utišiti své okouzlené duše. Pokládala jsem hlavu na mramorové stěny a mluvila nahodilá slova: "Ano, na tomto místě stál chrám Isidin, dnes je tu chrám Mariin, chrám věčného ženství, věčné lásky. A jak to bylo? Isis byla milenka, Marie matka. Anebo ne tak? Ach, kdybych mohla otevříti černé brány klášterní a vyjíti! Snad bych potkala člověka, který sluje Zemiráj!"
Nemohla jsem unésti zmatené hlavy. Objímala jsem chladný sloupek mramorový a políbila jej. Začala jsem živě představovati si nemožné.
Vyšla bych, šla dlouho, hledala ho celé hodiny. Ale poněvadž jsem nevěděla, co bych mu řekla, prodlužovala jsem v mysli sen o hledání.
Nepoznávala jsem svého dvorečku, sloupků románských. Slunce prosvěcovalo mladá stébla •trávy, jako by ředilo jejich zeleň tekutým zlatém. Na zemi na antické mozaice uviděla jsem ptáčky na větvích, vkládané sem před i tisíci lety, sliby lásky a tehdejšího jara.
Jenom ve chvílích, kdy jsem chtěla rozevříti fortnu a vyběhnouti a kdy jsem pochopila tuto nemožnost, tmělo se mi v očích.
Na mši zpívala jsem vroucně a přemýšlela a modlila se za splnění snu, jež přichází jednou za století. V deset hodin přinesli mi od něho konvalinky, bílou, čistotnou kytici, a knihu, román, psaný anglicky, řečí, které nikdo v klášteře nerozuměl. Napsal tam několik slov, která byla jenom zdvořilá. Když jsem je přečetla, začala jsem přemýšleti o jeho ženě. Ale to nebylo milé, to bolelo jakousi nevysokou, žalně malichernou bolestí, i přestala jsem. Byla jsem pobouřena. Co sl tu počnu, co počnu se svým roztouženým mládím?
Četla jsem v knize. Jaká to byla kniha! Všichni, kdož nemilují vytržení, všichni střízlivci, všichni lidé umořených, chladem uschlých srdcí byli by ji odložili, ale já v ní četla. Jaké ji psalo vášnivé srdce! Muž silný, výrazný, ale jemný jako žena, který přinesl životu tisíc přání. A život mezi lidmi, nudný a hloupý, mu jich nesplnil.
Ale potkal ženu mladou, smutnou, krásnou. Dívku, k jejíž líbeznosti se zušlechťovala rodina její po věky. Sta lidí o sobě tisíc let pracovalo, myslilo, krášlilo se, aby mohlo skončiti v ní.
Měla odpověď na tisíc jeho otázek, uschovala pro něho všechny své úsměvy, ona jediná, dcera vymírajícího národa, která nosila jeho poslední šperky. Tisíce lidí nemá ani jediné odpovědi. Jediná bytost jich má tisíce. Byla to historie slavné, věčné lásky: ti, kteří spolu umírají, žijí spolu znovu na jiných hvězdách, pod jiným sluncem. Vesmír je jim malou zahrádkou, plnou hvězdic, kterou proběhli s rukama spojenýma od konce ke konci.
Co na tom, že umřeli, zde, pro tuto chvíli? A byla-li jim smrt slavnou hrůzou, co na tom záleží? Velikost hudby nevězí jenom v její sladkosti. Vždyť bouře přichází jenom proto, aby zvýšila krásu pokoje.
Bože, jaká to byla kniha!
Četla jsem ji v koutečku refektáře, když se již stmívalo.
"Kde jest svět," volalo mé srdce, "abych v něm mohla trpěti?"
Druhá noc byla horší prvé. Vstávala jsem ráno bílá jako sníh. Radovala jsem se a se zvědavostí a s nadějí vstupovala jsem v možnost nového dne.
Dočetla jsem knihu a našla v ní zaškrtnutá slova. Ne, ta jistě nepatřila mně. Byla zaškrtnuta náhodou, snad tak učinila jeho žena, když ji četla.
Přišel druhého dne znova, žádal si mne viděti, přivedl svou krásnou, svěží a veselou ženu. Zajímala se o podrobnosti světské, prohlížela celý klášter. Byla bílá a růžová, mluvila zvučně, prostě, klidně. Znala mnoho a ke všemu, co viděla, připojovala své vzpomínky. Abatyše ji prováděla klášterem, a já osaměla v křížové chodbě s ním.
"Četla jste již?"
"Ano, přečetla jsem již celou knihu," řekla jsem stísněně. "Ráda bych vám řekla všechno, co jsem cítila, ale jak to říci? Jsme navyklí rozlamovat nejkrásnější city na drobná slova, obalovat je dialektem, uvláčet je poněkud v prachu, aby se nám druzí nesmáli, že cítíme romanticky. Naučili jsme se koktati své city. Je to proto, že virtuosové slova zevšedněli jeho slávu? Anebo že se svět plní ironickými posměvači?
"Četla jsem ji," řekla jsem. "Zavolalo na mne tisíce hlasů života. Chtěla jsem odejíti odtud, rozběhla jsem se kolikrát k černé fortně. Láska, kterou žili hrdinové knihy, je jediný smysl života. Není jiného. Láska, ne příhoda dne. Láska, sláva tisíciletí. Vy jste řekl za století. Ale já myslím, že za tisíciletí!" Oživl, zaplál.
"Porozuměla jste, děkuji vám. Rád bych, aby všechny knihy, které miluji, prošly vašima rukama. Všichni lidé, které znám, připadají mi ledoví. Nedovedou ani milovat, ani nenávidět. Dovedou jenom tlít. Vy jste vášeň a oheň, počátek světa!"
Mluvili jsme radostně, hlasy se nám chvěly, nesmýkali jsme prachem svých slov, přestali jsme se jich báti, ač byla čistotná, slavnostní.
Říkala jsem mu: "Kde jste se tu vzal na tomto světě, kde jste se tu vzal? Kdo si vás takového vymyslil?"
Vrátila se jeho žena s abatyší, ale to nevadilo. Milovala jsem i jeho ženu.
Byly to chvíle velké důležitosti.
Všechno rozhodovalo o mém živote, o mojí věčnosti.
Když odešli, poslala jsem za nimi všechny nejkrásnější květiny, mimosy, bazalky a fraisie klášterních zahrad.
Byl vzdálen, a já toho hned necítila; tak jsem byla prostoupena jeho světlostí.
Abatyše dovolila mi splatiti jim návštěvu a sama mne provázela.
Cítila jsem, když jsem vyšla z vlhkého domu svého vězení, kterak jsem jím unavena, kolik jsem utrpěla na zdraví i na duchu.
"Osvoboďte mne," prosila jsem oba, jeho ženu i jeho. "Nevím, jak vyváznouti a důvěřuji vaší moudrosti."
"Ale vaše osvobození vás od nás odloučí. Odjedete domů, kam vás nemůžeme sledovat."
"Ach ne," řekla jsem, "najdu vás všude, opustím vše, abych mohla za vámi."
Oba cítili těžce moji nesvobodu, ale pro mne zkrásněla vším, co následovalo.
Posílali jsme si knihy a květiny a psali jsme si listy nejzvýšenějšího života.
Vzduch byl zlatý, nebe blízké, paprsky sluneční, zdálo se, že jsou vonné, a že všechny květiny slavnostně rozkvetly.
Klaněla jsem se v samotě před ním a nemohla jsem se dost ponížiti, jeho vyvýšiti, aby vztah můj měl smysl nejvyšší modlitby a pokory.
Nevyprosili mi svobody na vždy, ale prostřednictvím strýcovým dostalo se mi svolení, navštíviti je bez průvodu v nově najaté vile u moře za těchto diktovaných podmínek: Směla jsem tam zůstati tři týdny, jestliže po návratu bez zdráhání provdám se za šlechtice, kterého mi nevlastní matka vybrala, a který si mne vezme bez věna.
"Tři týdny s ním!" řekla jsem. "Není tak velké ceny, abych jí za ně nepoložila."
Svolila jsem provdati se pak bez zdráhání.