Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Schovávám se ve školním obýváku ve skříni. Právě zazvonilo a mě nikdo, ale nikdo a za žádnou cenu nesmí spatřit na chodbě! Všichni by se mě hned začali vyptávat, kde mám tu telku, a já bych musela přiznat, jak jsem to celý podělala. Musela bych se přiznat, že nemám telku! Ani auto. Nemám nic. Vůbec nic. Nemám nic na aukci. Will mně dá kopačky, kouzlo nekouzlo. Vyděláme aukcí jen pár ubohejch stovek dolarů, Will přijde o svoje peníze a vstoupí do historie jako ten nejhorší předseda školního parlamentu. A já vstoupím do historie jako ta nejhorší přítelkyně na světě. Není divu, že jsem ještě nikdy neměla pořádnýho kluka. Pro kluky jsem naprostej hazard. Žádná jistota.
Nejspíš z toho všeho Will bude tak hotovej, že bude muset strávit nějakej čas přehodnocováním svejch životních hodnot a bude muset odložit universitu o celej jeden rok. A na tu dobu si bude muset najít nějákej džob. Něco jako řidič limuzíny. A každej den, když projede kolem bran kolumbijský university, pocítí tíhu na prsou. Jednoho dne poveze nějakýho bláznivýho zákazníka, a ten na něj bude pro nic za nic ječet. Willa to totálně rozptýlí a omylem to stočí do sloupu. A pak to stočí hned i na druhou stranu a sjede z Brooklynskýho mostu. Smrti rovnou do náručí. Vzlyk. Zabila jsem svýho kluka.
Přišla jsem dneska do školy brzo ráno. Doufala jsem, že mě ještě něco napadne. Jenže ty blbý příspěvky na aukci mě inspirovat nemůžou ani omylem. Kéž bysme mohli dražit třeba jízdy na koštěti. No, ale na druhou stranu si tou blbou magií už zrovna dvakrát jistá nejsem. Nejspíš bysme ji měli pověsit na hřebík. Co já vím?
Otevřely se dveře. Celá jsem ztuhla. Dup, dup, dup. Někdo mě tady najde. Přijdou na mě. Ta osoba otvírá skříň. On či ona musí cítit moje zoufalství. Světlo mě šíleně píchá do očí, mžourám.
"Co tady děláš?" ptá se Kat. "Co se ti stalo?"
Ohromný! Předvede mě Willovi jako naprostou podvodnici a on mě pak pustí k vodě. Vím, že se vždycky chová pěkně, ale jsem si jistá tím, že to všechno využije ve svůj prospěch. Jenže! Než se mně daří nějak rozumně reagovat, vyhrkávají mně do očí slzy.
"Já tu telku nemám!" fňukám. "Nemám nic, co by se dalo vydražit. Ta aukce bude jen velkej propadák a všechno je to moje vina!"
Kat vraští čelo. "Není to tvoje chyba. Tys ty krávy do tělocvičny nedala."
Škytám. Jak málo toho ví. "Ale já jsem Willovi slíbila, že budu mít na aukci něco ohromnýho."
Kat za mnou leze do skříně. "Co takhle trochu přemýšlení. Máš něco, co by se dalo prodat?"
Copak mě teď celou dobu neposlouchala? "Nic, a to je právě ten problém."
Zpoza ucha si vytahuje fialovou propisku. Poťukává si s ní o skříň. "Copak ty nejseš matematickej génius? Zkoušky jsou na krku. Proč neprodáš bloky doučovacích hodin?"
No jo, no. Ty jo! To vůbec není špatnej nápad! To bych klidně mohla. A na naší škole je víc chytrej hlav. Já přece nejsem jediná. Co takhle pomoc s psaním esejí? S biologií? Srdce mně buší nadšením.
"Mohli bysme poprosit všechny chytrý lidi na škole, aby prodali nějaký to doučko!"
"Tak, a je to," usmívá se Kat. "A máme po problému."
Točí se mně hlava.
"A nejenom doučko. Můžem dražit i jiný věci. Třeba rande s nejatraktivnějším čtvrťákem?" Katina propiska ťuká jak poblázněná. "Čištění skříněk? Otrok dne? Hodiny tenisu?"
Natahuju se k ní a objímám ji. "Seš génius!"
Kat couvá ven ze skříně. "Jdu žebrat na vedení, aby nás na dopoledne omluvili z hodin. Musíme to nachystat. Ty zatím začni dělat seznam všech služeb, který můžeme nabídnout, hází po mně tužkou. "A doufejme, že to zabere."
Zvoní a já jsem ponořená hluboko do sepisování.