Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ne každý zpívá bez křečí.
Ne každý má to štěstí, aby jako jabko k cizím nohám spad.

Tak tohle je ta zpověď ze všech největší
a chuligán se v ní jde zpovídat.

Neučesaný chodit se mi líbí,
jak petrolejka na krku mi hlava bliká tmou.
Tne podzim vašich duší, co jim listí chybí,
mě baví světlem v šeru vyhmátnout.
Mě baví, když mě v hustém krupobití
kamením sprostot poctí lidský vztek.
To jen si musím rychle vlasy chytit,
než překotí se jako flakónek.

To potom vzpomenu si, jaký div,
na šelest olší, na hráz rybníka,
že otec s matkou někde žijí jako dřív
a moje básnění jim pranic neříká.
Pro ty jsem dál tou krví vzešlou z lích,
deštěm, co zjara mokří ozimy,
a přišli by sem roznést na vidlích
každého z vás, kdo křikem hrozí mi.

Sedláčci moji, kmáni nešťastní!
Jste škaredí, jak jinak při té dřině,
z bažin a boha strach však máte dál.
Kdybyste vy tak mohli pochopit,
že v Rusku dnes váš synek
nejlepším básníkem se stal!
Což vás to vždycky nevyvedlo z klidu,
když bosky z louží na podzim se vracel plný ran?
A on dnes nedá ránu bez cylindru,
v lakýrkách chodí si jak módepán.

Dodnes v něm ale hárá vzdorný plamen,
který ho na vsi k darebáctví ved.
Každičké krávě nad řeznickým krámem
už zdálky předem vytne kompliment.
Jakmile na rynku pár fiakristů splaší,
hned vidí pole, zvětří i hnůj v nich,
a každé kobylce rád ocas poponáší
jak vlečku dlouhých šatů svatebních.

Vlast já mám rád. Moc rád!
a o to se snad nepřu.
I když jak z jívy rez ji barví tesknota.
Mám radost z rypáků těch upatlaných vepřů
a z hlasu ropuchy, co nocí skřehotá.
Vzpomínkou na dětství jsem rozbolený pořád,
z večerů v dubnu čiší vlhká šeď
Náš starý javor přišel se zas ohřát
a k červánkům jak před ohník si sed.
Co jsem se na něm nevybíral vajec,
když vranám do hnízd po větvích jsem lez!
Vršek má stejný? Zeleně mu vlaje?
A tvrdou kůru, tu má ještě dnes?
A co ty, věrný pse,
jak ty se pořád máš?!
Osleplý stářím kňučíš k nebesům,
ocasem schlíple dvorek zametáš
a sotva poznáš, kde je chlév, kde dům.
I na lumpárny už dnes myslím s něhou:
tajně jsme matce krajíc chleba štípli,
a když pak ve dvou kousali jsme z něho,
nevěděli jsme, co to je se štítit.

Já zůstal stejný,
ach, to přece víte.
Jak chrpy ze žita mi šlehá z očí třpyt.
Když skládám veršů pozlacené pytle,
chtěl bych k vám něžné slůvko prohodit.
Tak dobrou noc!
Tak dobrou, spěte sladce!
Srp červánků už trávu šera přestal síct.
A je mi, že bych dneska rád se
vych..l ven z okna rovnou na měsíc.

Modravá záři! Do modrava sítny!
V takové modři snad i smrt je lék.
Mě nemrzí, že pro vás jsem jen cynik,
co lucernu si připíchl na zadek!
Můj Pegase, už uštvaný a zkrotlý,
klusáš moc měkce, jinak nechtěl bys?
Já přece přišel jako krutý krys.
Ve víně vlasů lebka se mi cachtá
jak srpen, když v něm bouřky mají sněm.

Já zamířit chci jako žlutá plachta
k té končině, tam poplujem.