Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tys ještě živa, moje stařenko?
I já jsem živ - a pozdrav posílám.
Ať plyne tichá záře večerní
nad střechou domku, jak jej v mysli mám.

A teď prý se ti po mně zastesklo
a trápíš prý se tajně - píšou mně,
a že mi často chodíš naproti
v svém starodávném vetchém šušuně.

A často večer v modrém soumraku
ten obraz vidíš - dávno známý už -
jak někdo v noční krčmě při rvačce
mi do srdce vbod finský nůž.

To nic, má drahá. Upokoj se jen.
To jenom těžkých snů tě děsí stín.
Vždyť takový já nejsem opilec,
bych umřel dřív, než zas tě uvidím.

Jsem dosud něžný, jak jsem býval kdys,
a jenom na to s touhou myslívám,
jak utek bych od stesku vzpurného
k chalupě nízké zase domů k nám.

Já vrátím se, až větve kvetoucí
na jaře rozestře náš bílý sad.
Jen nebuď mne jak dříve před lety
hned na úsvitě - raděj nech mne spát.

To neruš zas, co právě usnulo,
ať to, co všecko bylo, nevzbudíš.
Já příliš brzy žitím znavil se
a příliš mnoho život vzal mi již.

A modlitbám mne neuč. K čemu to?
Já k minulému už se nevrátím.
Ty sama jsi teď mojí útěchou,
ty sama jsi teď světlem mým.

Tak zapomeň už na svůj nepokoj,
ať duše tvá se pro mne nermoutí!
A ve svém starém vetchém šušuně
mi nechoď marně za ves naproti.