Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1

Troubí roh, už troubí zkázy zvěst!
Co teď my tu, co si počnem v prachu
na stehnech těch natřásaných cest?

Kdo řád zpívá blechám na počest,
nechtěl by si cucnout od valachů?

Dost všech mírných tlam, dost vroucích vyznání,
rád či nerad - tohle musíš brát.
Ať se vztekne červánkové stmívání,
ať nám přijde zadek, ze rži vyžraný,
zkrváceným věchtem zešlehat.

Brzo první mrazík vápnem vybílí
zdejší ves i louky, celou zem.
Nenajdete kout, kde by vás ukryli,
neprchnete nikam před nepřítelem.
On už jde, má ocelový těřich
a chřtán rovin sevře ve dlaních.

Starý mlýn ho zdálky uchem větší,
našpicoval sluch a mlečský čich.
Na dvoře i mlčenlivec býk,
ten, co mozek vystřík na telata,
co tře jazyk o plot, jak si zvyk,
o polích ví - zkáza jimi chvátá.

2

Proto možná za vší zazněla
plačtivá a teskná harmonika:
talja-la-la, talja-la-la-la
do bílého okna trylkem vzlyká.
Proto možná zčeřil podzimkový
vítr modř v svém žlutém náporu:
jako když dře hřeblem hřbety koní,
očesává listí z javorů.

Jde už, jde ten posel naší hrůzy,
sloní patou zeleň hájů láme.
Z písní ale čím dál víc zní slzy,
žabí skřehot notuje jim v slámě.
Elektrický úsvit v nebesích,
transmisí a trubek mrtvý pařát!
Chalupu, co ze dřeva má břich,
ocelová třesavka jde zahřát.

3

Viděli jste vlak,
jak pádí po stepích,
jak se dere mlhou u jezírka,
až mu z nozder, železných a zlých,
k nebi gejzír jisker stříká?

A jak za ním
širou dálavou
na dostihách, při nichž nechce chybět,
slabounké a tenké nohy div ne za hlavou,
upaluje rudohřívé hříbě?
Milý, milý, směšný fanfarón,
kam tak letí, ke komu se přidá?

Neví snad, že dávno koně, živé jako on,
předehnala ocelová jízda?
Neví snad, že v dálce polí, setmělé a sivé,
nedohoní už ten čas a věk,
kdy rád párkem stepních ruských dívek
za koníka platil Pečeněg?
Handlíř z trhu se už dží gruntu jiných zásad
a kraj hučí jako včelí roj:
za kůže těch mrtvých koní, centy jejich masa,
kupuje se dneska parostroj.

4

Hrozný hoste, že tě nevzal čert!
Našem písním, tem se nezdáš svůdný.
Škoda, tebe měli v dětství hned
utopit jak vědro na dně studny.
Písně mohou stranou samy stát,
rty jak plech jim ústa rudě zbarví.
Já však musím jako žalmista
aleluja zpívat z vlastní hlavy.
Proto také v zářijových dnech
do bláta, jímž mokvá chladná hlína,
s hlavou otlučenou po plotech
prolila krev plodů jeřabina.
Proto také plíseň, proto rez
harmonikám rozladila zvonky.
Proto mužik, z kterého čpí ves,
zalk se hltem sprosté samohonky.

***

Poslední básník ruské vesnice,
jak lávka v písních vržu všem.
Zádušní mše. Kouř z kadidelnice.
A listí bříz je kadidlem.

Dohoří v ohni, v zlaté vůni
vosk mého těla - svíčka má.
Z dřevěných, nočních hodin luny
odhrká i mně dvanáctá.

Na cesty našich modrých polí
železný stroj se prodírá.
Ovesné klasy, plné slunce,
svou černou tlapou posbírá.

Neživé, cizí, sprosté dlaně,
k vám písně nechtějí se znát.
Dál budou naši plaví koně
po starém hospodáři ržát.

Nasaje vítr jejich ržání
a panychidu zahrát dá.
Z dřevěných hodin bez počkání
odhrká se i mně dvanáctá.