Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• z německého originálu Der Witz und seine Beziehung zum Unbewussten přeložil Ondřej Bezdíček
• Freudova studie Vtip a jeho vztah k nevědomí interpretuje podstatu vtipu a jeho vztah k lidskému nevědomí

PŘEDMLUVA EDITORA

Tento nový český překlad má stejný název jako překlad Ludvíka Hoška, avšak poprvé se jedná o kompletní překlad celého spisu, nikoliv pouze jeho poslední části.
Překlad samotného textu vychází z Gesammelte Werke (viz níže). Editorský materiál zahrnutý do tohoto svazku pochází ze Standard Edition of the Complete Psychological Works of Sigmund Freud, anglického vydání sestaveného Jamesem Stracheym, a ze Studienausgabe, německého vydání připraveného Ilse Grubrich-Simitisovou. Kde to vyžadoval záměr tohoto vydání, byl tento materiál doplněn či adaptován.
Pro co největší srozumitelnost díla pro českého čtenáře se překladatel rozhodl převzít předmluvu překladatele anglického vydání Jamese Stracheyho z roku I960 (viz níže), protože požívá nesmírné autority v anglosaských zemích a je příkladem šťastného spojení vědecké akribie se čtivým a srozumitelným stylem.
Předmluva J. Stracheyho: V průběhu diskuse o vztahu mezi vtipem a snem se Freud zmiňuje o vlastním "subjektivním podnětu", proč se zabýval problémem vtipu. To bylo, stručné řečeno, zapříčiněno tím, že když Wilhelm Fließ četl korektury Výkladu snů na podzim roku 1899, kriticky podotknul, že ve snech je až příliš mnoho vtipu. O této příhodě se Freud zmiňuje již v poznámce pod čarou v prvním vydání samotného Výkladu snů (1900a, Sebrané spisy, 2-3, 308, 23); nyní je však možné datovat tento fakt přesně, neboť máme dopis, v němž autor odpovídá na Fließovu výtku. Byl napsán 11. září 1899 v Berchtesgadenu, kde byly na knize dodělávány poslední úpravy a kde Freud oznamuje svůj úmysl vložit do ní vysvětleni zajímavé skutečnosti, že ve snech se nacházejí elementy vypadající jako vtipy (Freud, 1950a, Dopis 118).
Tuto událost zapůsobila bezpochyby jako urychlující faktor a přiměla Freuda k tomu, aby se tomuto tématu věnoval blíže; ale pravděpodobně to nebyl původní zdroj jeho zájmu o toto téma. Existuje totiž mnoho důkazů o tom, že na ně pomýšlel již o několik let dříve. Samotná skutečnost, že byl schopen ihned odpovědět na Fließovu kritiku, svědčí o tom, že tomu tak muselo být; je to potvrzeno také poznámkou pod čarou k mechanismu "komického" efektu, která se objevuje později ve Výkladu snů (Sebrané spisy, 2-3, 593, 85) a která předjímá hlavní teze poslední kapitoly tohoto díla. Jakmile však Freud začal se svým důkladným zkoumáním snů, nevyhnutelně jej překvapila frekvence, s jakou se ve snech samých nebo v jejich asociacích struktury připomínající vtipy objevují. Výklad snů je takových příkladů plný, nicméně prvním zaznamenaným snem se slovní hříčkou je sen paní Cecílie M., o němž se mluví v poznámce pod čarou na konci případu slečny Alžběty z R. ve Studiích o hysterii - Chorobopisy 1895 (Sebrané spisy, 1, 196, 10).
Avšak kromě snů existují i důkazy o Freudově raném teoretickém zájmu o vtipy. V dopise Fließovi z 12. června 1897 (Freud, 1950a, Dopis 65), poté co ocitoval vtip o dvou šnorerech, Freud píše: "Musím přiznat, že v uplynulé době jsem dával dohromady sbírku židovských anekdot, které mají hluboký význam." O několik měsíců později, 21. září 1897, cituje další židovskou historku "ze své sbírky" (ibid., Dopis 69) a množství jiných se objevuje v korespondenci s Fließem a rovněž ve Výkladu snů. (viz zejména komentář k těmto historkám v kapitole V, oddíl B, Sebrané spisy, 2-3, 212). Je to samozřejmě tato sbírka anekdot, z níž odvodil mnoho svých příkladů a na níž se do značné míry zakládají jeho teorie.
Na Freuda měl v této době jistý vliv Theodor Lipps. Lipps (1851-1914) byl profesorem v Mnichově a psal o tématech z oblasti psychologie a estetiky. Je mu připisováno zavedení termínu "Einfühlung" ("vcítění"). Freudův zájem vzbudila poprvé pravděpodobně jeho práce o nevědomí (viz Lipps, 1897), již Lipps přednesl na psychologickém kongresu v roce 1897. Je základem rozsáhlé diskuse v poslední kapitole Výkladu snů (Sebrané spisy, 2-3,596 n.). Z Fließových dopisů víme, že v srpnu a září roku 1898 Freud četl dřívější Lippsovu publikaci Grundtatsachen des Seelenlebens (Základní skutečnosti duševního života, 1883) a byl znovu zaujat jeho poznámkami o nevědomí (Freud, 1950a, Dopis 94, 95 a 97). Nicméně ještě roku 1898 se objevila další Lippsova práce a tentokrát o speciálnějším tématu - Komik und Humor. Na samém začátku přítomného spisu nám Freud říká. že jej k němu podnítilo toto dílo.
Na takto předpřipravenou půdu potom padla Fließova kritická poznámka, ale muselo uběhnout několik let, než přinesla své plody.
V roce 1905 Freud publikoval tři stěžejní práce: případ "Dory" (1905e; objevil se na podzim, byl však z větší části sepsán již o čtyři roky dříve), Tři pojednání k teorii sexuality a Vtip a jeho vztah k nevědomí. Práce na dvou posledně jmenovaných spisech probíhala současně: Ernest Jones (1955, 13) nám sděluje, že Freud měl oba rukopisy položeny na stolech postavených vedle sebe a pracoval "podle nálady hned na tom, hned na onom". Oba spisy byly publikovány téměř současně a není úplně jisté, který z nich dříve. Číslo nakladatele pro Tři pojednání je 1124 a pro Vtip 1128, nicméně Jones (ibid., 375) tvrdí, že toto poslední číslo bylo "nesprávné",¹ což by mohlo znamenat, že jejich pořadí mělo být opačné. Avšak v témže odstavci Jones s jistotou říká, že Vtip "byl vydán až po té druhé knize". Skutečné datum publikace muselo být určitě před začátkem června, neboť 4. června se objevila rozsáhlá a příznivá recenze ve vídeňském deníku Die Zeit.
Následující historie Vtipu byla naprosto odlišná od jiných hlavních Freudových děl této doby. Výklad snů, Psychopatologie všedního života a Tři pojednání byly všechny rozšířeny a modifikovány do té míry že je takřka nemožné znovu poznat jejich pozdější edice. Na Vtipu, když byl vydán roku 1912 podruhé, Freud provedl půl tuctu menších změn a později na něm již vůbec nic neměnil.²
Nejspíše to souvisí se skutečností, že tato kniha se od zbývajících Freudových spisů značně odlišuje. Jeho odkazy na ni v jiných spisech jsou poměrně řídké;³ v Přednáškách k úvodu do psychoanalýzy⁴ říká: "tato otázka mě svého času mírně uvedla z mé cesty"; a v Selbstdarstellung (angl. Autobiographical Study, 1925d, Standard Ed., 20, 65-6) je poněkud znehodnocující poznámka. Později, po více než dvacetileté pauze, neočekávaně naváže na přetrženou nit ve spise "Humor" i 15)27d), v němž využívá nedávno vyvinutého - strukturálního - modelu mysli, aby tento nejasný fenomén osvětlil.
Ernest Jones označuje Vtip jako nejméně známý z Freudových spisů, což je, přinejmenším co se týče neněmeckých čtenářů, jistě pravda, a nikoliv překvapivá. Přesto dílo obsahuje množství neobyčejně zajímavého materiálu, přičemž jeho většina není v žádné jiné Freudově práci, a odhlédneme-li od Výkladu snů, nikde jinde se nenalézají tak detailní popisy komplikovaných psychických procesů jako právě zde.

Následující část byla adaptována překladatelem této knihy pro českého čtenáře: "Traduttore - Traditore!" Slova - která Freud traktuje níže (str. 41) - by mohla stát na titulní straně tohoto svazku. Mnoho Freudových děl představuje pro překladatele tvrdý oříšek, avšak tento svazek je speciální případ. Zde, možná v ještě větším rozsahu než ve Výkladu snů a v Psychopatologii všedního života, jsme konfrontováni s velkým počtem příkladů zahrnujícím nepřeložitelné slovní hříčky. Stejně jako v jiných případech tu můžeme pouze vysvětlit dost nekompromisní strategii přijatou pro tuto edici. Existují dvě metody, jak lze zacházet s neřešitelnými příklady: buď je zcela vypustit, neboje nahradit vlastními příklady. Ale ani jedna z nich se v této edici, která se soustřeďuje na zpřístupnění Freudových myšlenek tak přesným způsobem, jak je to jen možné, nejeví pro českého čtenáře jako vhodná. Museli jsme se tudíž spokojit s uvedením kritických slov v německém originálu a s jejich stručným vysvětlením v hranatých závorkách nebo v poznámkách pod čarou. V průběhu takového procesu se vtipy samozřejmě ztrácejí, avšak je třeba mít na paměti, že prostřednictvím kterékoliv z výše uvedených metod zmizí celé, a někdy ty nejzajímavější části Freudových argumentů. A čtenář sleduje velmi pravděpodobně tyto argumenty, a nikoliv potěšení plynoucí z vtipů.
Slovo "der Witz" ("vtip") lze užít jak pro označení duševní schopnosti, tak pro její produkt. Shodou okolností (na rozdíl od angličtiny) tu existuje shoda mezi němčinou a češtinou, a právě proto je třeba tyto dva významy v textu nezaměňovat (ve smyslu vtipu jako duševní schopnosti je ho užito na str. 164). Slovo "der Scherz" je v celé knize překládáno jako "žert". České slovo stejně jako německé dobře vystihuje menší vážnost takto pronesených slov ve srovnání s vtipem.
Slova "das Komische" ("komično") a "die Komik" ("komika") jsou sice odlišná svou formou, ale na str. 152 je možné zjistit, že Freud jich užívá evidentně ve stejném smyslu a pouze pro účely stylistické variace. Vzhledem k tomu. že v češtině jsou tato slova podle Slovníku spisovného jazyka českého téměř synonymní, ačkoliv v případě "komična" jde spíše o abstraktum označující oblast komických jevů a u "komiky" je spíše akcentován význam komického umění, překladatel se jc rozhodl nesjednotit pod jednu výrazovou formu (jako tomu je v Stracheyho anglickém vydání), nýbrž ponechat je, neboť jsou do jisté míry i významově zaměnitelná, tak jako to dělal Freud z důvodu elegantní variace (srov. také pozn. k používání slov "der Unsinn"/"der Widersinn" a "die Entlarvung"/"die Entblößung").
Poznámky pod čarou, pokud nejsou v hranatých závorkách, jsou Freudovy, přestože mohou být. bohatě doplněny poznámkovým aparátem. Kulaté závorky, najmě odkazy na stránky, jsou Freudovy, hranaté překladatele.
Pokud není uvedeno české vydání, jsou bibliografické údaje k mnoha literárním odkazům roztroušeným po celém díle citovány podle německých vydání či podle vydání v příslušném cizím jazyce (viz bibliografie). V ojedinělých případech, kdy je citován německý název originálu, se jedná o spis v Sebraných spisech dosud nevydaný.
Přes Freudovu známou zálibu a zájem o starobylé kultury (viz např. jeho sbírka antikvit)5 se překladatel vzhledem k pravopisné úpravě celé edice rozhodl překlad, co se týče dublet, nearchaizovat, nýbrž aktualizovat, takže byly použity stylově neutrální varianty slov cizího původu doporučené Pravidly českého pravopisu.
Překladatel by chtěl poděkovat spolupracovníkům, bez jejichž pomoci by se tento překlad neuskutečnil: především korektorovi Ondřejovi Sýkorovi, dále doc. PhDr. Jiřímu Stromšíkovi, CSc., MUDr. Elišce Saudkové a Dr. Věře Saudkové.

Ondřej Bezdíček

ČÁST ANALYTICKÁ

II. Technika vtipu

[1]

Sledujme shodu náhod a chopme se prvního příkladu vtipu, na nějž jsme narazili v předchozím odstavci.
V části "Obrazů z cest", jež má název "Lázně Lucca", uvádí Heinrich Heine na scénu zábavnou postavu kolektora loterie a operatéra kuřích ok Hirše-Hyacinta z Hamburku. Tento se před básníkem honosí svými vztahy s bohatým baronem Rothschildem a nakonec řekne: "A bylo mi od pána Boha dopřáno to nejlepší, pane doktore, seděl jsem vedle Salomona Rothschilda a on se ke mně choval skoro jako k svému, docela familionářsky."⁵
Na tomto příkladu, který je uznáván jako podařený a k popukání, objasnili Heymans a Lipps odvození komického účinku vtipu z "údivu a osvícení". Ponechme ale tuto otázku stranou a položme si další: Co je to, co dělá z řeči Hirše-Hyacinta vtip? Může na to být pouze dvojí odpověď: buď je to ve větě vyjádřená myšlenka, jež má sama o sobě povahu vtipu, nebo vtip spočívá ve výrazu, jejž myšlenka v této větě našla. Na které z těchto stran se nám charakter vtipu ukáže, tam jej chceme sledovat a pokusit se ho zachytit.
Myšlenku lze ovšem obecně vyjádřit různými jazykovými tvary - tedy slovy - které ji mohou výstižně reprodukovat.
V řeči Hirše-Hyacinta existuje určitá výrazová forma myšlenky a je, jak tušíme, obzvláště svérázná, nikoliv nejsnáze srozumitelná. Pokusme se vyjádřit stejnou myšlenku pokud možno věrně jinými slovy. Lipps se o to již pokusil a objasnil tak do jisté míry básníkův původní text. Píše (1898, 87): "Chápeme, že Heine chce říci, že [HyacintovoJ přijetí prý bylo familiární, totiž takové, které se nestará o to, aby zapůsobilo leskem milionářství." Nepozměníme nic na tomto smyslu, jestliže vytvoříme jiné znění, jež se možná lépe hodí do řeči Hirše-Hyacinta: "Rothschild se ke mně choval jako k svému, docela familiárně, to znamená, jak jen toho může být jako milionář schopen." "Blahosklonnost bohatého muže má v sobě vždy něco neblahého pro toho, kdo ji na sobě zakouší," dodali bychom.⁶
Vidíme, že otázka, již jsme si položili, je již rozhodnuta, jedno zdali teď zůstaneme u toho či onoho rovnocenného znění myšlenky. Je to správná a bystrá poznámka, kterou Heine vkládá do úst svému Hirši-Hyacintovi, poznámka pronesená s očividnou trpkostí, a je u tohoto chudého muže vzhledem k tak nedozírnému bohatství snadno pochopitelná. My bychom se ale neodvážili ji nazvat vtipnou. Ten, kdo se při převodu nemůže zbavit vzpomínky na básníkovu verzi a domníval by se teď, že myšlenka je přece taky sama o sobě vtipná, toho můžeme odkázat na jedno spolehlivé kritérium. Při převodu došlo ke ztrátě povahy vtipu. Řeč Hirše-Hyacinta v nás vyvolala salvu smíchu, a i když se nám může Lippsův věrný převod zamlouvat a podněcovat nás k zamyšlení, rozesmát nás nemůže.
Jestliže ale povaha vtipu nepřináleží myšlence, tak je ji třeba hledat ve formě, v doslovném znění jejího výrazu. Je nutné studovat pouze zvláštnosti způsobu výrazu, abychom uchopili to, co lze označit jako slovní a výrazovou techniku tohoto vtipu a co musí být v těsném vztahu k podstatě vtipu, protože charakter a účinek vtipu zaniká jeho nahrazením jiným zněním. Ostatně shodujeme se plně s jinými autory, klademe-li takový důraz na jazykovou formu vtipu. Tak např. Fischer (1889, 72) píše: "Je to především holá forma, jež z úsudku vytváří vtip." Zde si člověk vzpomene na jednu větu Jeana Paula, jenž vysvětluje a dokazuje právě tuto povahu vtipu v tom samém výroku: "Většinou vítězí pouhé postavení, ať se jedná o postavení válečníků či vět."
Na čem se tedy zakládá "technika" tohoto vtipu? Co se stalo s myšlenkou, kupříkladu v našem znění, než se z ní stal vtip, kterému se tak od srdce zasmějeme? Dvojí - jak nás poučí srovnání našeho znění s textem básníka. Za prvé došlo ke značnému zkrácení. Abychom mohli myšlenku obsaženou v tomto vtipu plně vyjádřit, byli jsme nuceni přidat dodatek ke slovům "R. se ke mně choval skoro jako k svému, docela familiárně" a ten, omezen na nejmenší možnou míru, zněl "tj. jak jen to milionář svede", a teprve potom jsme cítili potřebu vysvětlujícího dodatku.⁷ Básník říká daleko kratčeji: "JR. se ke mně choval skoro jako k svému, docela familionářsky." Celé omezení, jež konstatuje familiární pohoštění, připojené druhou větou k té první, ve vtipu chybí.
Avšak přeci jen se neztratilo úplně bez náhrady, z níž je možné je rekonstruovat. Proběhla také ještě druhá změna. Slovo "familiárně" [familiär] v nevtipném výrazu myšlenky se v textu vtipu proměnilo ve slovo "familionářsky" [familionär], a bezpochyby právě na tomto slovním tvaru závisí povaha a komický účinek vtipu. Nově utvořené slovo se překrývá na svém začátku se slovem "familiárně" z první věty, ve svých koncových slabikách s "milionářem" [Millionär] z druhé věty. Zastupuje téměř jednu část slova "milionář" z druhé věty, tím i celou druhou větu. Umožňuje nám tímto způsobem uhodnout druhou větu, jež byla v textu vtipu vynechána. Toto slovo je třeba popisovat jako smíšený tvar sestávající ze dvou částí: "familiárně" a "milionář". Člověk je v pokušení znázornit si vznik dotyčného tvaru z obou těchto slov graficky.⁸

Famili    är
    Milionär
------------
Familionär

Proces, jenž přeměnil myšlenku ve vtip, lze však znázornit následujícím způsobem, který se sice může nejdříve zdát opravdu fantastický, nicméně nám ale přesně ukazuje daný výrok:

"R. se ke mně choval docela familiär,
tj. jak jen to Millionär svede."

Nyní si představme, že na tyto věty působí stlačující síla a předpokládejme, že druhá věta je z jistého důvodu méně odolná. Tato je posléze eliminována a její významuplná část, slovo "Millionär" schopné ubránit se potlačení, bude takřka natlačeno do první věty, splyne s její částí "familiär", která je mu tolik podobná. A právě tato náhodně daná možnost zachránit to podstatné z druhé věty podpoří zánik jiných, méně důležitých částí. Tímto způsobem vzniká následně tento vtip:

"R. se ke mně choval docela famili on är."
                              /  \
                          (mili) (är)

Abstrahujeme-li od této stlačující síly, jež nám je již známá, můžeme popsat proces tvorby vtipu, v tomto případě tedy i techniku vtipu, jako zhuštění s náhradním výtvorem. V našem příkladu spočívá tento náhradní výtvor v produkci složeného slova. Toto složené slovo "famillionär" je samo o sobě nepochopitelné, avšak v kontextu, v němž se vyskytuje, okamžitě srozumitelné a evidentně co do obsahu bohaté. Nyní je tedy nositelem účinku vtipu vyvolávajícího smích, jehož mechanismus se nám ovšem odhalením techniky vtipu jasnějším nestal. Do jaké míry nám může jazykový proces zhuštění s náhradním výtvorem způsobit slast a přimět nás, abychom se rozesmáli? Tušíme, že se zde jedná o jiný problém, jehož popis můžeme odložit, dokud k němu nenalezneme přístup. Prozatím zůstaneme u techniky vtipu.

***

POZNÁMKY POD ČAROU:

¹ V ústním sdělení připisoval toto tvrzení Freudovi samotnému.
² Pro snazší orientaci byly v současné edici oddíly, do nichž Freud rozdělil dlouhé kapitoly, očíslovány.
³ Malou výjimku ke nalézt v otevřeném "Dopise Dr. Friedrichu S. Kraussovi o 'Anthropophytei'" (1910f, Sebrané spisy, 8, 187).
⁴ (1916-1917); XV. přednáška, Sebrané spisy, 11, 200.
⁵ [Srov. Heine, H.: Obrazy z cest II, Lázně Lucca, přel. M. Kornelová, SNKL-HU, Praha 1954. K charakteristice Hirše-Hyacinta kap. III, 106; tento vtip je uveden v kap. VIII, 127.]
⁶ Stejný vtip nás bude zajímat ještě na jiném místě [str. 156], abychom tam při této příležitosti provedli korekturu převodu, který nám poskytl Lipps a k němuž se připojuje ten náš. Tato korektura však nemůže narušit násle?dující pojednání. [Je možné podotknout, ze familiární může rovněž znamenat "rodinný".]
⁷ Podobně i u převodu Lippsova.
⁸ Slabiky, které jsou společné oběma slovům, jsou zde vytištěny tučně v protikladu k různým typům jednotlivých součástí obou slov. Druhé "l", které se při výslovnosti stěží uplatňuje, se dalo přirozeně přejít. Je zřejmé, že shoda obou slov ve více slabikách nabízí příležitost k tvorbě složených slov.