Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• přeložil Ota Friedmann
• název originálu: Die Traumdeutung
• Freudova kniha Výklad snů se stala základem psychoanalýzy a snad nejcitovanějším dílem v oboru psychologie a psychiatrie ve 20. století na celém světě

Poznámka úvodem

Pokouším-li se popsat zde výklad snů, nemyslím, že překračuji okruh neuropatologických zájmů. Neboť sen se psychologickému zkoumání jeví prvním článkem v řadě abnormálních psychických útvarů, jejímiž dalšími články - hysterickou fobií, nutkavou představou a bludem - se lékař musí zabývat z praktických důvodů.
Sen, jak se ukáže, nemá podobný praktický význam, ale bereme-li jej za paradigma, je tím větší jeho cena teoretická, a kdo si nedovede vysvětlit vznik snových obrazů, marně usiluje o pochopení, případně léčbu fobií, nutkavých představ a bludů.
Avšak stejná souvislost, z níž vyvěrá důležitost našeho tématu, je odpovědná také za nedostatky této práce.
Mezery, které v tomto popise naleznete, jsou přiměřené stejnému počtu styčných bodů, v nichž problém tvorby snu zasahuje do obsáhlejších problémů psychopatologie, o kterých jsem tu nemohl pojednat a kterým mají být věnována pozdější zpracování, postačí-li čas i síla a dostaví-li se další materiál.

Zvláštnosti materiálu, na němž osvětluji výklad snu, mně ztížily i tuto publikaci.
Z práce samé vyplyne, proč sny, popisované v literatuře nebo sebrané neznámými lidmi, nemohly být upotřebitelné pro mé účely; mohl jsem pouze volit mezi sny vlastními a sny pacientů, které psychoanalyticky ošetřuji.
Využití tohoto materiálu zamezila okolnost, že tu snové pochody nevídaně komplikují neurotické vlivy.
Ale se sdělením mých vlastních snů bylo nerozlučně spjato, že jsem cizím lidem dal nahlédnout do intimit svého psychického života více, než mi bylo milé a než bývá úkolem autora, který není básník, nýbrž přírodovědec. Bylo to trapné, ale nevyhnutelné; podrobil jsem se tedy okolnostem, abych se nemusel vůbec zřeknout důkazů o svých psychologických výsledcích. Ovšem neodolal jsem pokušení zmírnit některé indiskrece výpustkami a náhradami; pokud se tak stalo, rozhodně to uškodilo ceně užitých příkladu.
Mohu jen vyslovit očekávání, že se čtenáři této práce vcítí do mé svízelné situace a budou ke mně shovívaví, a že všechny osoby, které se cítí nějak dotčeny sdělenými sny, neodepřou svobodu myšlení aspoň životu ve snách.

Vědecká literatura o problémech snu

V této knize dokazuji, že existuje psychologická technika, umožňující výklad snů, a použijeme-li tohoto postupu, poznáme, že každý sen je psychickým útvarem, který má smysl a dá se na určitelném místě včlenit do duševních pochodů bdění. Dále se pokusím objasnit děje, z nichž pramení cizost a nepoznatelnost snu, a z nich usoudit na povahu psychických sil, jejichž společným nebo protichůdným působením sen vzniká. Až tam dospěji, skončí můj popis, neboť dosáhnu bodu, kde problém snění ústí do obsáhlejších problému, jejichž řešení vyžaduje jiný materiál.

Předesílám přehled o výkonech dřívějších autorů a o nynějším vědeckém stavu snových problémů, poněvadž se během pojednání zřídka naskytne příležitost, abych se k němu vrátil. Vědecké chápání snu totiž přes snahy několika tisíciletí uzrálo tuze málo. Autoři to přiznávají tak všeobecně, že se zdá zbytečné uvádět jednotlivé hlasy. Ve spisech, jejichž seznam na konci knihy připojuji, je obsaženo mnoho podnětných poznámek a hojnost zajímavého materiálu k našemu tématu, ale nic nebo málo, co by proniklo do podstaty snu či nadobro řešilo jednu z jeho záhad. Ještě méně ovšem přešlo do vědění vzdělaných laiků.

Jak byl sen v prehistorii lidstva pojímán primitivními národy a jak ovlivňoval utváření jejich názorů na svět a duši, je téma tak hluboce zajímavé, že je nerad vylučuji ze zpracování v této souvislosti. Odkazuji na známá díla sira J. Lubbocka, H. Spencera, E. B. Taylora aj. a jenom podotýkám, že můžeme pochopit obsah těchto problémů a spekulací teprve tehdy, až se zhostíme úkolu "výkladu snů", který nám tane na mysli.

Na ozvuku pravěkého pojetí snu se patrně zakládá jeho hodnocení národy klasického starověku. Tito lidé předpokládali, že sny souvisejí se světem nadlidských bytostí, v něž věřili, a obsahují zjevení, vyvolaná bohy a démony. Dále se jim vnucovalo, že sny mají úmysl, významný pro snícího, zpravidla prorokovat budoucnost. Mimořádná rozdílnost v obsahu a dojmech ze snů však ztěžovala vypracování jednotného názoru a nutila k rozmanitému rozlišování a třídění snů podle jejich ceny a spolehlivosti. U jednotlivých filosofů starověku nebylo ovšem posuzování snu nezávislé na místě, které vykazovali mantice vůbec.

V obou Aristotelových spisech, jednajících o snu, je sen už předmětem psychologie. Dovídáme se, že sen není seslán bohy, není povahy božské, nýbrž démonické, neboř příroda je démonická, nikoli božská, tj. sen nepramení z nějakého nadpřirozeného zjevení, ale vyplývá ze zákonu lidského ducha, který je ovšem spřízněn s božstvem. Sen je vymezován jako duševní činnost spáče, pokud spí. Aristoteles zná některé vlastnosti snového života, např., že sen převádí malé, ze spánku působící podněty v něco velikého ("domníváme se, že kráčíme ohněm a že se paříme, nastalo-li jen docela nepatrné oteplení té nebo oné části těla"), a z toho vyvozuje, že sny dozajista mohou lékaři prozrazovat první ve dne nepozorované znaky počínající změny v těle.

Staří před Aristotelem, jak známo, nepovažovali sen za výplod snící duše, nýbrž za vnuknutí od bohů. Již u nich se uplatňovaly obě protichůdné tendence v hodnocení snového života, s nimiž se shledáváme ve všech dobách. Odlišovali pravdivé a cenné sny, seslané spáči, aby ho varovaly nebo mu prorokovaly budoucnost, od neužitečných klamných a nicotných, které ho mají poplést nebo uvrhnout do zkázy.

***

S tímto proměnlivým hodnocením snů souvisel úkol vykladačů. Poněvadž od snů očekávali důležitá objasnění, ale nerozuměli všem snům bezprostředně a nemohli vědět, zda určitý nepochopitelný sen přece jenom neohlašuje něco významného, byl dán podnět k úsilí, které dovedlo nahradit nesrozumitelný obsah snu srozumitelným a přitom významným. Za největší autoritu ve vykládání snů byl v pozdějším starověku považován Artemidoros Daldiský, jehož obsáhlé dílo nám musí vynahradit spisy stejného obsahu, které se ztratily.

Předvědecké pojímání snu ve středověku se dozajista úplně shodovalo s celým tehdejším světovým názorem, který promítal do vnějšího světa jako skutečné to, co bylo reálné jenom v duševnu. Kromě toho přihlíželo k hlavnímu dojmu, který sen zanechává v bdění prostřednictvím vzpomínky zbylé po procitnutí; v této vzpomínce se proti ostatnímu psychickému obsahu jeví něčím cizím, co jaksi pochází z jiného světa. Mylný by byl ostatně názor, že v naší době nauka o nadpřirozeném původu snu nemá stoupence; nepřihlížíme-li vůbec k pietistickým a mystickým spisovatelům - kteří přece právem lpí na zbytcích kdysi rozsáhlé oblasti nadpřirozena, pokud nebyly dobyty přírodovědeckým vysvětlením - shledáváme se také s bystrými muži beze sklonu k jakékoli dobrodružnosti, kteří se snaží opřít svou náboženskou víru v existenci a zásahy nadlidských duchovních sil právě o nevysvětlitelnost snových jevů (Haffner). Hodnocení snového života některými filosofickými školami, např. schellingovci, je zřejmě ozvukem božské povahy snu, ve starověku nepopřené; nejsou skončeny ani úvahy o divinační, budoucnost ohlašující sílu snu, protože pokusy o psychologické vysvětlení nestačí zvládnout nashromážděný materiál, ačkoli sympatie každého, kdo se oddal vědeckému způsobu myšlení, nesporně směřují k odmítnutí takového tvrzení.

Psát dějiny našich vědeckých poznatků o problémech snů je proto tak obtížné, že se v tomto poznání, třebaže v jednotlivostech cenném, nedá zjistit pokrok určitými směry. Nevytvořila se základna zajištěných výsledku, na níž by budoval následující badatel, ale každý nový autor se zabývá stejnými problémy znovu a jaksi od počátku. Kdybych se řídil časovým sledem autorů a stručně sděloval o každém jednotlivci, jaké názory vysvětlil o problémech snu, nemohl bych vykreslit přehledný obraz celkového stavu nynějších poznatků o snu; proto jsem dal přednost popisu podle témat místo podle autoru, a uvedu u každého problému, jaký materiál je k jeho řešení obsažen v literatuře.

Protože se mi však nepodařilo zvládnout veškerou, velmi rozptýlenou a do jiných oborů přesahující literaturu o tomto předmětu, prosím čtenáře, aby se uskrovnili, jestliže v mém popise aspoň nezapadl žádný základní fakt, ani žádné významné hledisko.
Až donedávna cítila většina autoru potřebu jednat o spánku a snu ve stejné souvislosti a zpravidla také připojovat rozbor obdobných stavu sahajících do psychopatologie, a dějů, podobných snům (jako halucinací, vidin atd.). V nejnovějších pracích se proti tomu jeví snaha omezit téma a zabývat se třeba jednotlivou otázkou z oboru snového života. V této změně spatřuji projev přesvědčení, že v tak temných věcech lze dosáhnout jasná a shody jenom řadou detailních šetření. Nic jiného zde nepodávám, než takové zkoumání detailů, a to povahy speciálně psychologické. Měl jsem málo příčin, abych se zabýval problémem spánku, neboť je to v podstatě problém fyziologický, ačkoli i v charakteristice stavu spánku musí být obsažena změna funkčních podmínek psychického aparátu. Nepřihlížím tu tedy ani k literatuře o spánku. Vědecký zájem o snové úkazy o sobě vede k těmto zčásti se prolínajícím otázkám:

A. Poměr snu k životu za bdění

Naivní člověk se domnívá, že sen, ačkoli snad nepochází z jiného světa, přece jen spáče do jiného světa unesl. Starý fyziolog Burdach, jemuž vděčíme za pečlivý a duchaplný popis snových úkazů, vyjádřil toto přesvědčení zhusta připomínanou větou (str. 474): "...nikdy se neopakuje život dne se svými námahami a požitky, radostmi a bolestmi, naopak sen se snaží, aby nás z nich vyprostil. Dokonce, když celá naše duše byla naplněna jediným předmětem, když hluboká bolest rozervala naše nitro, nebo nějaký úkol napjal celou sílu našeho ducha, sen buď poskytuje úplně něco cizího, nebo používá k svým kombinacím pouze několika prvků skutečnosti, anebo se přizpůsobuje též tónu naší nálady a symbolizuje skutečnost." - H. Fichte (I, 541) mluví v tomtéž smyslu přímo o snech doplňujících a nazývá je jedním tajným dobrodiním samoléčebné povahy ducha. - Podobně se vyjadřuje ještě L. Striirnpell v studii o povaze a vzniku snění, které si všichni právem váží (str. 16): "Kdo sní, je odvrácen od světa bdělého vědomí..." (str. 17): "Ve snách se skoro úplně ztrácí paměť pro spořádaný obsah bdělého vědomí a jeho normální činnost..." (str. 19): "Odloučenost snící duše od pravidelného obsahu a průběhu života za bdění, téměř bez jakékoli vzpomínky..."

Převážná většina autorů však zastávala protichůdný názor o poměru snu k bdělému životu. Např. Hafjher (str. 19): "Sen je pokračováním bdělého života. Naše sny vždycky navazují na představy, které byly krátce předtím ve vědomí. Bedlivé pozorování skoro vždycky nalezne nit, spojující se s prožitky předešlého dne." Weygandt (str. 6) přímo odporuje výše citovanému Burdachovu tvrzení, "neboť lze často, zdá se, že v převážné většině snu, pozorovat, že nás sny uvádějí zpět do obyčejného života, místo aby nás z něho vyprošťovaly." Maury (Le sommeil et les réves, p. 56) praví stručnou formulí: "Zdá se nám o tom, co jsme viděli, říkali, dělali nebo si přáli." Jessen píše v psychologii, publikované v r. 1855 (str. 530), trochu podrobněji: "Víceméně vždy je obsah snů individuální osobností, stářím, pohlavím, stavem, stupněm vzdělání, obvyklým způsobem života a událostmi i zkušenostmi celého dosavadního života."

Nejrozhodnější stanovisko zaujímá v této otázce filosof G. E. Maass (O vášních, 1805): "Zkušenost potvrzuje naše tvrzení, že se nám častěji zdá o věcech, k nimž směřují naše nejvřelejší vášně. Z toho je vidno, že naše vášně nesporně ovlivňují tvorbu našich snu. Ctižádostivý člověk sní o vavřínech které sklidil (třeba jen ve fantazii) nebo ještě sklidí, zatímco zamilovaný se ve snách zabývá předmětem svých sladkých nadějí... Všechny smyslné žádosti a opovržení, které dřímají v srdci, mohou, pokud byly z jakékoli příčiny podníceny, způsobit, že z představ, s nimi sdružených, vznikne sen, nebo že se tyto představy vmísí do snu již existujícího." (Sděleno Wimersteinem v "Zbl. fůr Psychoanalyse")

Stejné byly myšlenky starověku o závislosti snového obsahu na životě. Cituji podle Radestocka (str. 139): Když byl Xerxes dobrou radou odvrácen od úmyslu táhnout do Řecka, ale znovu a znovu k němu podněcován sny, trefně mu již tehdy řekl starý racionální vykladač snů, Peršan Artabanos, že snové obrazy nejvíce obsahují to, co si člověk už myslí, když bdí. V Lucretiově díle "O přírodě" (překl. Julie Nováková, Svoboda 1971) je toto místo (IV. v. 959):
Záliba, kterou kdo má a se kterou srostl,
které před usnutím věnuje se dlouho
a upne na ni svou mysl nezvyklou měrou -
tatáž věc ho zpravidla poutá i ve snu: právník před soudem řeční a zákony píše, velitel válčí a chvátá v bitevní vřavu... atd. atd.

Cicero (De Divinatione II) praví, zcela podobně jako později Maury, toto: Vůbec se v naší mysli hýbají a jsou přemítány zbytky věcí, o nichž jsme v bdění buď uvažovali, nebo které jsme konali.

Rozpor mezi oběma názory k poměru snového života k bdělému se vskutku zdá nerozřešitelný. Proto je na místě připomenout popis F. W. Hildebrandta (z r. 1875), jenž myslí, že se zvláštnosti snu vůbec nedají znázornit jinak, než "řadou protikladů, které se zdánlivě zostřují až do rozporů" (str. 8). "První z těchto protikladů tvoří jednak přísná odloučenost nebo uzavřenost snu od skutečného a pravého života, jednak ustavičné přesahování jednoho do druhého, stálá závislost jednoho na druhém. - Sen je něco od bděle prožité skutečnosti naprosto odděleného, jakési hermeticky v sobě uzavřené bytí, odloučené od skutečného života nepřeklenutelnou propastí. Odpoutává nás od skutečnosti, utlumuje vzpomínku na ni a uvádí nás do jiného světa a do úplně odlišného průběhu života, který vlastně nijak nesouvisí se skutečným..." Hildebrandt potom rozvádí, jak naše celé bytí se svými formami existence, sotvaže usneme, zmizí "jako pod neviditelnými padacími dveřmi". Ve snu třeba jedeme po moři na Sv. Helenu, abychom zajatému Napoleonovi nabídli výborná moselská vína. Excísař nás přijme co nejlaskavěji a skoro litujeme, že procitnutí ruší zajímavou iluzi. Nyní však srovnáme situaci snu se skutečností. Nikdy jsme nebyli obchodníky s vínem, ani jsme se jimi nechtěli stát. Nikdy jsme nejeli po moři a Sv. Helenu bychom si nejméně zvolili za cíl takové cesty. O Napoleonovi vůbec nesmýšlíme sympaticky, nýbrž ho z vlastenectví krutě nenávidíme. A nadto člověk, který měl tento sen, vůbec ještě nežil, když Napoleon zemřel na onom ostrově; osobně se s ním setkat bylo naprosto nemožné. Tak se snový prožitek jeví něčím cizím, co je vsunuto mezi dva úseky života, které se dokonale k sobě hodí a doplňují.

"A přece," pokračuje Hildebrandt, "stejně pravdivý a správný je zdánlivý opak. Myslím, že současně s touto uzavřeností a odloučeností se přesto uplatňuje nejtěsnější vztah a spojení. Přímo smíme říci: Cokoli sen skýtá, materiál k tomu čerpá ze skutečnosti a z duchovního života, který se o tuto skutečnost opírá... Jakkoli podivuhodně s tímto materiálem zachází, nikdy se vlastně nemůže odpoutat od reálného světa a jeho nejvznešenější i nejvíce fraškovité útvary musejí vždy přejímat svou základní látku z toho, co jsme buď spatřili ve smyslovém světě, nebo co již nalezlo nějaké místo v našem myšlenkovém pochodu za bdění, jinými slovy, z toho, co jsme již zevně nebo vnitřně prožili."

B. Snový materiál - Paměť ve snu

Za nepopřený poznatek smíme považovat, že veškerý materiál, tvořící obsah snu, nějakým způsobem pramení z prožitku, tedy je ve snu reprodukován, vybavován. Ale mylná by byla domněnka, že se taková souvislost snového obsahu s životem za bdění nutně a bez námahy jeví zřetelným výsledkem srovnání. Naopak souvislost musí být bedlivě hledána a v mnoha případech se dovede dlouhou dobu skrývat. Příčina vězí v některých zvláštnostech, které má vzpomínací schopnost ve snu a které se, třebas všeobecně pozorovány, dosud nedaly nijak objasnit. Stojí za námahu zevrubně rozebrat tyto vlastnosti.

Předně se stává, že se v obsahu snu vyskytuje materiál, který v bdělém stavu neuznáváme za příslušný k našemu vědění a našim prožitkům. Vzpomínáme si sice, že se nám zdálo o dotyčné příhodě, ale nevzpomínáme si, jak a kdy jsme ji prožili. Zůstává nám nejasné, z jakého pramene sen čerpal, a jsme v pokušení věřit v samostatně tvořivou činnost snu, až po mnohdy dlouhé době nový prožitek vzbudí domněle ztracenou vzpomínku na prožitek dřívější a tak rychle odkryje zdroj snu. Musíme přiznat, že jsme ve snu věděli a vybavili si něco, co bylo nedostupné vzpomínací schopnosti za bdění."

Obzvláště působivý příklad tohoto druhu vypravuje z vlastní zkušenosti Delboeuf. Viděl ve snu dvůr svého domu, pokrytý sněhem, a našel dvě malé ještěrky, zpola zmrzlé a zasypané sněhem, které jako milovník zvířat vzal do rukou, zahříval a odnesl do skrýše, určené pro ně v sutinách. Mimoto jim dal několik listů malé kapradiny, jež. rostla na zdi a kterou, jak věděl, velmi rády. Ve snu znal jméno rostliny: Asplenium rúta muralis. - Sen pokračoval, po nějaké vsuvce se vrátil k ještěrkám a ukazoval udivenému Delboeufovi dvě nová zvířátka, která se pustila do zbytku kapradí. Potom obrátil pohled na volné pole, spatřil pátou, šestou ještěrku, směřující k díře ve zdi, a posléze byla celá silnice pokryta procesím ještěrek, jež všechny putovaly stejným směrem.

Delboeufovo vědění obsahovalo za bdění jenom několik latinských názvů rostlin a nezahrnovalo znalost nějakého asplenia. K svému velikému úžasu se přesvědčil, že skutečně existuje kapradina tohoto jména. Asplenium ruta-muraria bylo její správné označení, jež sen poněkud zkreslil. Nedalo se ovšem pomýšlet na shodu nahodilou; pro Delboeufa však zůstalo záhadou, odkud ve snu čerpal znalost jména: asplenium.

Tento sen se udal v roce 1862; o šestnáct let později spatří filosof u jednoho přítele, kterého navštíví, malé album sušených květin, jaké se v některých švýcarských krajích prodávají na památku cizincům. Vynořuje se v něm vzpomínka, otevře herbář, najde tam asplenium svého snu a pozná v připojeném latinském jméně svůj rukopis. Nyní se dala zjistit souvislost. Jedna sestra tohoto přítele navštívila v roce 1860 - dva roky před snem o ještěrkách - na svatební cestě Delboeufa. Tehdy měla s sebou toto album určené pro bratra a Delbouef za diktátu kteréhosi botanika připisoval ke každé sušené rostlince latinská jména.

Přízeň náhody, pro kterou tento příklad tak nepochybně stojí za sdělení, dovolila Delboeufovi, aby vysvětlil ještě jinou část obsahu tohoto snu z jejího zapomenutého zdroje. V r. 1877 se mu jednoho dne dostal do ruky starý svazek ilustrovaného časopisu, v němž byla zobrazena celá ta řada ještěrek, o které snil v roce 1862. Svazek obsahoval ročník 1861 a Delboeuf rozpomenul, že byl od počátku vycházení tohoto časopisu jeho předplatitelem.

Že sen vládne vzpomínkami, které nejsou přítomné našemu bdění, je fakt tak pozoruhodný a teoreticky významný, že chci stupňovat pozornost k tomuto faktu sdělením ještě několika "hypermnestických" snu. Mamy vypravuje, že mu po nějakou dobu za dne přicházelo na mysl slovo Mussidan. Věděl, že je to jméno francouzského města, ale nic dalšího. Jedné noci se mu zdálo o rozmluvě s jistou osobou, která mu sdělila, že přichází z Mussidanu, a na otázku, kde toto město leží, odpověděla: Mussidan je krajské město v departementu děla Dordogne. Procitnuv, nevěřil vysvětlení, jehož se mu dostalo ve snách; zeměpisný slovník ho však poučil, že bylo úplně správné. V tomto případě se potvrdilo, že sen ví více než bdění, ale zapomenutý zdroj tohoto vědění nalezen nebyl. Jessen vypravuje (str. 55) docela podobnou snovou příhodu ze starých časů: "Sem patří mj. sen staršího Scaligra (Hennings. 1. c. str. 300), jenž psal báseň k chvále proslulých mužů veronských a jemuž se ve snu zjevil muž jménem Brugnolus a stěžoval si, že byl zapomenut. Ačkoli se Scaliger nepamatoval, že by kdy o něm slyšel, přece jen na něho složil verše, a jeho syn se později ve Veroně dozvěděl, že se tam muž toho jména kdysi proslavil kritikami."

***