Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek
• 2005 (nakladatelství Boris Ingr - MONY)

1.
Přišlo to na mě zase. Opět jsem nedokázala odolat masochistické potřebě prohlédnout si svoje stárnoucí, neudržované tělo v zrcadle. Samozřejmě, že ne zálibně, nýbrž pro výstrahu. Minulý měsíc jsem totiž objevila (jistěže náhodou!) ve Vladanově nočním stolku štůsek erotických časopisů. To byla těla! Pokud si dobře vzpomínám, takhle štíhlá jsem kdysi taky bývala (někdy v páté třídě na základní škole).
Zamkla jsem dveře ložnice. Moje soukromá chvilka!
Zvolna jsem se svlékala a svršky s bohorovným klidem házela na podlahu, vědoma si skutečnosti, že přes zavřené dveře moje počínání nemůže spatřit ani vševědoucí Vladan.
Jen ve spodním prádle jsem přistoupila před zrcadlo velikosti dvířek šatníkové skříně. Vidět takovou postavičku v italské crazy komedii, asi se uřehtám.
Štítivě jsem vzala mezi prsty měkkou pneumatiku břicha roztékajícího se nad gumou kalhotek. Náladu mi to nijak nepovzneslo. Potom jsem si odvážně stáhla podprsenku. Ňadra se mi rázem volně rozprostřela po celém hrudníku.
Začínala jsem chápat, proč se můj muž po patnáctiletém manželství raději oddává autoerotice nad hanbatými obrázky.

2.
"Vysvětli mi proboha, co tady celé dny děláš, že nejsi schopná ani uvařit pořádnou večeři?" ohrnoval Vladan nos nad karbanátky z polotovarů s instantní bramborovou kaší a výchovně přitom zvedal ukazovák.
Je mi třicet sedm let a moje senilní matka s mým oduševnělým chotěm se neustále snaží udělat ze mě konečně normální ženskou.
"To se při nejlepší vůli nedá jíst," teatrálně pravil muž mých snů a odstrčil talíř.
Tři vteřiny poté tak učinil i dvanáctiletý syn Šimon, dokonalá to kopie svého otce.
Potlačila jsem sžíravé nutkání hodit staršímu z nich zbytek bramborové kaše do samolibého obličeje. Místo toho jsem zacpala pusu vřískající čtyřleté dceři Natálii soustem, velkým i pro hrocha.
Bleskově vyjádřila svůj nesouhlas. Důkladně se mi vyzvracela do klína.
Vladan se ušklíbl.
Teď mi ještě řekne, že si práci neumím zorganizovat...
"Víš Marie," odkašlal si významně, "problém je v tom, že si práci prostě neumíš zorganizovat."

3.
Druhého dne jsem si přivstala. Pokud chci, aby se bůh Erós vrátil do naší ložnice (a to tedy chci), musím se sebou skutečně něco udělat. Když jsem oblečená a přimhouřím oko (raději obě), tak to ještě ujde, ale uznejte: co je to za erotiku v šatech?
Cvičit... cvičit... cvičit..., bláznivě mi tikalo v uších.
S hekáním a funěním jsem zvládla dva kliky, při třetím jsem už ryla nosem v plyšovém koberci. Začátky jsou těžké, uklidňovala jsem se, a leh-sed pro dnešek raději vypustila. Následoval hluboký předklon, při kterém jsem dlaněmi dosáhla takřka ke kolenům. Vysvobodil mne šramot a posléze i cinkot nádobí, doléhající sem z kuchyně. Šimůnek už vstal! Jak dobře cvičený psík jsem pelášila do kuchyně.
"Dobré ráno," hlasitě jsem pozdravila téměř nikdy nezdravícího syna, který dnes odjíždí na lyžařský výcvikový kurz.
Cosi zabrblal, vyvalil oči, polknul a pravil: "Mami, raději se mnou k autobusu nechoď..."
"Proč?" špatně jsem skrývala své zklamání. Na veřejnosti ho přece již dobré dva roky neoslovuji Šimůnku a polibek na rozloučenou bych neloudila, ani kdyby na něm závisel lidský život.
Soucitně se na mě díval.
Dobře, připouštím, možná dělám chyby, ale svoji rodinu miluji. Tak proč?
"Tak proč?" otázala jsem se. Vyznělo to plačtivě.
"Kluci by se mně smáli..."
"Ale nesmáli..., tentokrát si vážně nezapomenu sundat natáčky a přísahám, že obě moje boty budou od jednoho páru. Budu ta nejobyčejnější matka, kterou mohl svět spatřit, slibuju..."
"Mami, já půjdu," řekl, zlehka mě líbnul na tvář a odešel.
Můj syn... moje krev...
Dojatě jsem zavzpomínala na doby, kdy se mě držel za nohu a prohlašoval: "Nikdy tě nepustím... nikdy..."

4.
"Vladane," začala jsem opatrně, dobře vím, že muži jsou bytosti citlivé. "Potřebovala bych zajet na velký nákup..."
"Není problém," uculil se a položil na stůl klíčky od vozu.
Hahaha.
Pravda je, že vlastním řidičský průkaz již patnáct let, ale řídila jsem pouze jednou. Bylo to před deseti lety, slunce peklo a rozpouštělo asfalt při krajích vozovky. Vladan tehdy špatně zaparkoval, někam odběhl a mladý, horlivý a vedrem zcela zpitomělý policista mně nařídil přeparkovat. Zvládla jsem to bez nehody (pokud ovšem nepočítám, že mi po zbytek dne cukalo levé oko).
"Vladane," zaprosila jsem muže, který se rád nechává prosit. "Prosím..."
Pomaličku, aby si celou situaci beze zbytku vychutnal, zvedl své mohutné tělo a blahosklonně pravil: "Tak dobře..."
Pravou rukou jsem shrábla z věšáčku v komoře asi patnáct plátěných kabel, levou vytáhla Natálku z dětské židličky a už jsem se obouvala u dveří, aby si to můj drahý snad ještě nerozmyslel. K naprosté dokonalosti rodinného snímku schází, abych hlasitě kvikala a vesele vrtěla ocáskem.
Vladan řídil mlčky. V poslední době vše dělal mlčky. Když o tom tak uvažuji, vlastně se naše komunikace smrskla na pár vět měsíčně. A kdysi to bývalo tak hezké...
Vzpomínky mě rozněžnily. Pohladila jsem Vladana po ruce a políbila na tvář. Překvapeně na mě pohlédl. Byl by to krásný okamžik, nebýt hlasitého nárazu a řinčení skla, které následovalo.
"Doprdele," řekl Vladan s očima obrácenýma již zase na vozovku.
"Doprdele!" řval majitel stříbřitého mercedesu, do jehož kufru se hladce napasoval náš stařičký moskvič.
"Dopldele... dopldele...," zvesela žvatlala Natálka...