Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• 2002 (nakladatelství Belami)

1. Ingrid

Ztěžka otevírám zalepené oči. Na okamžik mám dojem, že jsem dostala zánět spojivek nebo něco takového a pak si teprve vybavuji včerejší večer. Opila jsem se. Jako čuně. A usnula v šatech, s nánosy rozpatlané řasenky na očních víčkách.
Musím s tím vážně skoncovat, musím s tím skoncovat, opakuji si svoji mantru a tisknu k sobě přikrývku jak malé děti plyšového medvídka. Nejraději bych spala dál, ale je skoro deset. Nemůžu si to dovolit. Tenhle víkend mám službu. Sama sobě se hnusím. Místo abych se těšila, jak si s Eliškou někam vyrazím, je pro mě přítěží. A spánek drogou. Kdyby to šlo, prospala bych zbytek života. Nic bych necítila - bolest, křivdu, prázdnotu, zášť, žárlivost. Nic z toho by neexistovalo. Já bych neexistovala.
Vstávám. Ještě před rokem a půl bych prvně zašátrala po sousedním polštáři a propletla prsty Robertovými hustými vlasy. Teď jeho kštici občas v polospánku hledám a když si uvědomím, že ta důvěrně známá hlava dávno spočívá na polštáři v jiném bytě, v jiné posteli, padne na mě smutek tíživý a chladný jak zvlhlá deka.
Oplachuji si obličej studenou vodou, čistím si zuby, češu se a rty přetírám světlou rtěnkou. Proč? Kvůli komu? Ptám se sama sebe. Všechny každodenní úkony pro mě ztratily smysl. Dělám je mechanicky a připadám si jako živá mrtvola.
Eliška už leží na sedačce v obýváku a čučí na televizi. "Co dnes budeme dělat?" ptá se.
A co bychom asi tak měly dělat? Na to abychom šly na nákupy nemám dost peněz, na to abychom vyrazily na procházku dost energie.
"Ty nemáš nic domluveno?" ptám se a trnu hrůzou, že mi oznámí, že všechny její kamarádky někam odjely.
"Holky nejsou doma. Bára je na chalupě a Renata jela s rodičema na výlet do Rakouska," potvrzuje mé obavy. Jelikož chalupa i auto zůstaly Robertovi, navrhuji zmrzlinový pohár a kino.
"V tomhle vedru kino? Nešla bys k vodě?"
"Nešla," odpovídám chvatně. Sluníčko a kocovina nejdou dohromady. Eliška se mračí a tak dodávám: "Nemůžu se koupat."
Vleču se v třicetistupňovém vedru, snažím se vyhledávat stín a přitom poněkud nepřítomně přikyvuju švitořící Elišce. Každá druhá výloha ji něčím zaujme. Všechno je boží anebo super. Obzvláště pak hadříky, které stojí třetinu mého měsíčního platu.
"Podívej, tady mají ty džíny, co mám od táty," opírá ukazovák o tabuli skla. Polykám naprázdno, v krku mám sucho a v hlavě mi vztek klokotá, jako by mozek dosáhl bodu varu. Dva tisíce tři sta! Alimenty má o šest stovek nižší, to se mu to dělá haur, když holčičku nemusí živit, když nemusí platit balet, tábory, lyžařské zájezdy a hodiny klavíru!
"Líbí se ti víc ty, co mám já anebo ty v té tmavě modré?" vynucuje si Eliška další pochvalu otcova dárku k narozeninám. Spacák, který potřebuje s sebou na letní tábor v Itálii a já na něj šetřila tři měsíce přešla prostým díky. Polykám knedlík a přiškrceným hlasem pravím, že ty její džíny jsou mnohem hezčí a že jí moc sluší. Tetelí se radostí. Dojímá mě, jak je na svých čtrnáct dětinská a aby viděla, že máme společné zájmy, že mě taky baví koukat do výkladních skříní na poslední výstřelky módy, povídám: "To já bych si koupila tamhlety olivový šaty."
A moje jediné dítě mi bez mrknutí oka sděluje: "Jo, ty jsou pěkný. Skoro stejný si nedávno koupila Lenka. Víš, že máte dost podobnej vkus?"
Jistěže máme podobný vkus. Kdyby tomu tak nebylo, sotva by ona žila s mým mužem. S mým bývalým mužem, abych byla přesná. Neexistuje právo prvního. Žádné: já ho si ho vybrala dřív, vzala si ho před patnácti lety, protloukala se s ním chudobou, porodila mu dceru a celý náš společný život mu vařila, prala, žehlila a milovala ho. Mohla jsem naše manželství zachránit, kdybych nebyla tak žárlivá a hrdá? Opravdu by odešel, nebýt mých hysterických scén, výstupů a výčitek? Nevím. Skoro rok jsem tušila, že se něco děje a nebojovala jsem. Naopak - pilníčkem na nehty jsem si pomaličku leč důsledně podřezávala větev.
"Kde je ta ztřeštěná holka, kterou jsem si kdysi bral?" zeptal se mě o předloňských Vánocích. Nezavětřila jsem nebezpečí, nedala si pozor, že každá odpověď může být použita proti mně. A tak se taky stalo. "Co mi to tady vykládáš? Jak se opovažuješ svalovat vinu na mě! Vždyť ty nejsi manželka, ale kurátorka!" rozlítil se. A pak řekl, že odchází, že si vedle mě nepřipadá jako celý muž.
"A vedle koho si jako celý muž připadáš?" šlápla jsem do kravince.
"Jmenuje se Lenka. Ona je jiná. Ona je bezbranná, křehká, potřebuje mě."
"Taky tě potřebuju. Já i Eliška!" žebrala jsem, ale už bylo pozdě.
"Ty nepotřebuješ nikoho. S lidmi nekomunikuješ, ty lidi analyzuješ a pak jim poskytuješ psychoterapii, ačkoliv ti o ni většinou nikdo nestojí. Jsi silná, soběstačná a máš vždycky pravdu. Vedle tebe se chlap cítí jak neschopnej břídil."
Tak jsem nechala toho břídila jít, aby se vedle jiné ženy mohl stát ne-břídilem. A teď jsem díky tomu velkorysému gestu neúplná, prázdná, opotřebovaná, bez chuti do života. Občas ještě kopu, mlátím kolem sebe, ale jsou to poslední záchvěvy vzdoru. Roberta jsem ztratila nadobro a jiní muži se mi buď nelíbí anebo se nelíbím já jim. Pomalu a jistě se ze mě stává zatrpklá, rozvedená babizna. A aby toho srabu nebylo málo, za tři měsíce mi bude čtyřicet.

2. Lenka

Poslední pohled do zrcadla v předsíni mě nijak neuspokojil. Mám dojem, že jsem opět přibrala. Nazouvám si lodičky v marné snaze protáhnout svoji postavu a tím i zeštíhlet o těch osm centimetrů, co měří podpatek, ale vypadám pouze mohutněji. Nevím, co mě to napadá zavolat na Roberta, jestli se mu nezdám moc tlustá. Jen masochista by vyslovil něco podobného a jen sadista by odvětil: "Tlustá? Kdepak tlustá, ty jsi pouze kyprých tvarů."
Dotkl se mě. Pokusila jsem se zmírnit ostrý a zraňující hrot jeho odpovědi. "Možná jsem jenom zvolila špatný střih šatů," nahrála jsem mu obratně. Kdyby chtěl, mohl přitakat a všechno by bylo zase v pořádku. Ale Robert zjevně nechtěl. Uchechtl se: "Špatný střih šatů? Tak tím se všechno vysvětluje. Od rána mi totiž vrtá hlavou, proč sis na svatbu své nejlepší kamarádky oblékla stan."
"Měli bychom jít, máme zpoždění," zavrčela jsem a vtom zazvonil telefon. Intuice mě nabádala, ať mě ani nenapadá zvedat sluchátko. A ta samá intuice mi napovídala, kdo bude na druhém konci drátu.
"Co je? Ty to nezvedneš?" křičel Robert z koupelny.
"Ne, taxík už čeká před domem!" zatajila jsem pravý důvod, proč nechávám telefon vyzvánět. Robert vykoukl z koupelny, polovinu obličeje měl ještě od pěny na holení, rozvázaná kravata mu zplihle visela kolem krku jako mrtvý had. "Co když to je něco důležitého? Raději to zvedni."
Velmi neochotně jsem hrábla po sluchátku.
"Tady Ingrid, mohla bych mluvit s manželem?" ozvalo se ze sluchátka. Hlas zněl břitce a nesmlouvavě.
"Máte zřejmě na mysli mého manžela," odvětila jsem obdobným tónem.
"Na podobné legrácky nemám čas. Zavolejte mi Roberta! Je to důležité!" štěkla.
"Provedu!" štěkla jsem zase já. Ta ženská mě dokáže pokaždé vytočit, nechápu, jak s ní Robert mohl žít patnáct let. Ještě teď, když volá, stojí chudák takřka v pozoru. A já ho za to nenávidím. Dlouho jsem si to nechtěla přiznat, ale je to tak. Veškeré moje nelibé pocity, které k němu chovám, veškeré hádky, které u nás proběhnou, prostě vše negativní v našem vztahu se stoprocentně vždy týká Robertovy bývalé ženy a té jejich malé zmije. Aspoň já to tak cítím. Ať si zpětně proberu krůček po krůčku kterýkoliv náš konflikt (a že jich je v poslední době až až!), rozbuška vyvolávající explozi pravidelně nese jméno Ingrid anebo Eliška.
"Kdo volal?" vyrušil mě z přemítání. Uvědomila jsem si, že jeho bývalá žena stále ještě visí na telefonu a čeká až ho zavolám a pocítila jsem drobné zadostiučinění. Dokonce jsem se usmála: "Tvoje exmanželka. Máš jít k telefonu, prý je to důležité. Asi nemůže otevřít petláhev."
Neochotně vzal sluchátko: "No? Co chceš?"
Vždycky mě zajímalo, jestli s Ingrid mluví tak lhostejně, i když u toho nejsem anebo je to jen divadýlko pro mě.
"Jdu dolů, ať nám ten taxík neodjede," šeptla jsem mu do ucha a políbila ho. A pak jsem pocítila nutkání bouchnout dveřmi od bytu, předstírat odchod a vyslechnout jeho telefonát. Vyděsilo mě to. A taky mě vyděsilo zjištění, že pokud jsem se ovládla a neudělala to dnes, nejspíš to brzy udělám.
"Tak pojedem, paninko?" znovu se na mě otáčí taxikář. Tak nehezký obličej jsem snad nikdy v životě neviděla. Vypadá pokřiveně, připomíná bystu z nevypálené hlíny, kterou někdo shodil na zem a opět postavil na polici, jako by se nic nestalo.
"Jistěže pojedeme, mějte strpení."
"To vás bude stát love, tady ten prostoj, jasný?" poulí na mě oči zpod nafialovělých pytlů pod dolními víčky. Levý koutek úst má o dobré dva centimetry výš než pravý, a usadilo se mu v něm několik kapek zaschlých slin. Jak už jsem říkala, prostě odporný chlap. A Robert mě tady s ním nechává, zatímco se nahoře vybavuje s mojí předchůdkyní!