Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• 2008 (nakladatelství Boris Ingr - MONY)

1.

Psal se rok 1994 a většina obyvatel naší republiky ještě stále věřila v markantně lepší zítřky, ačkoliv události včerejšků této víře zcela odporovaly.
Časový náskok západních zemí nebylo možné dohnat za pár let, i kdybychom všichni přeřadili na tu nejvyšší možnou rychlost a pasy si přeštíply utáhnutými opasky.
Já i moje přítelkyně Karla jsme se ochotně samy zapřáhly do povinnostmi vrchovatě naloženého vozu a táhly ho urputně jak dvě staré kobyly s klapkami na očích. Obě jsme slepě mířily dopředu opojené faktem, že dostáváme zaplaceno za skutečně odvedenou práci nikoliv dle scestných měřítek platových kategorií a socialistických norem vypracovaných tak, aby práce zbyla pro všechny včetně těch, kteří pracovat vůbec nechtějí.
Naše malá zem byla na sklonku roku 1992 za reptavého nesouhlasu více jak poloviny obyvatelstva rozdělena na dva samostatné státy a naše rodina byla necelé dva roky poté rozdělena podobně. Bořek získal v Praze třípokojový byt a trval na tom, abychom opustili rodné Brno a přestěhovali se za ním.
"Vyhlásíme referendum," namítla jsem způsobem, kterému jedinému rozuměl. V době Bořkovy poslanecké kariéry byly jeho verbální schopnosti značně omezené. Vlastně nejen jeho verbální schopnosti. Byl omezený tak nějak kompletně.
"V případě, že je výsledek dopředu zřejmý, nemá cenu referendum vyhlašovat dokonce ani z důvodu plebiscitu, to je nabíledni. Tím se nevyřeší skutečnost, že naše konfederace je evidentně nefunkční," pravil naprosto vážně.
"Srabe," procedila jsem nediplomaticky. "Moc dobře víš, že bychom tě s klukama přehlasovali!"
"Pche!" odfrkl povýšeně. "Odkdy prosím tě mají kluci ve věku třináct, deset a devět let hlasovací právo?"
"Od okamžiku, kdy ti začali říkat tati," odvětila jsem, pochopila, že náš vztah na dálku je u konce a naprosto protichůdně k panice, která mě zachvátila, jsem co nejlhostejněji poznamenala: "Asi bude lepší, když se rozejdeme co nejdřív. Už čtyři roky se modlím, aby ti konečně došlo, že jsem moc mladá na to, abych jen čekala, až se jednou za měsíc uráčíš přijet na víkend..."
"Ženy od pradávna následovaly muže... neměla by ses bránit osvědčeným pravidlům," poznamenal vztekle.
Polykala jsem slzy, sopel si rozmatlávala po tváři a telefonní sluchátko mi najednou klouzalo z rukou jak mýdlo ve sprše. Stála jsem pod tou ledovou sprchou a lapala bezmocně po dechu. Ponížení, pocit křivdy a zrady nastartoval obranné mechanismy hrdosti. Místo abych bojovala o Bořka, pustila jsem se do boje za vlastní sebeúctu, jako by to byl ten nejvhodnější partner pro život.
"Naše komunikace mi připomíná dvě rovnoběžky, ale lidský život není nekonečný, tudíž není tolik času čekat, až se protnou," pravila jsem stoicky a v tu chvíli mě dokonce napadlo, že si větu musím poznamenat. Přišla mi docela dobrá na to, aby se mohla stát citátem slavné spisovatelky, kterou jsem se v budoucnu hodlala stát.
"Važ slova!" pravil Bořek výhružně.
Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem soběstačná a nezávislá. Taky jsem si myslela, že jsem silná, samostatná, bez chlapa se obejdu, byla jsem dokonce přesvědčená, že život mě naučil být obojím. Ženou i chlapem v jednom. Dva v jednom.
I tohle nám přece přinesla moderní doba. Šampon s kondicionérem, prací prášek s aviváží a ženy s mužskými vlastnostmi.
Po celý život jsem si o sobě myslela spoustu bludů, viděla se lepší, než jsem byla, ačkoliv bych přísahala, že je tomu právě naopak.
Zmoudřela jsem. Dnes už znám své hranice a vlasy si myju šamponem a kondicionérem zvlášť, protože jsem dávno pochopila, že každé dva v jednom je na úkor kvality.
"Věci ti sbalím, přijeď si pro ně tuhle sobotu," zaútočila jsem tehdy na Bořkovu domnělou zbabělost. "Klukům to mám říct sama anebo chceš být u toho?" dodala jsem ještě a představila si, jak pevně svírám Bořkovo hrdlo a on vyděšeně sýpe, že o nás nechce přijít.
Pokud byl Bořek tenkrát vyděšený, nedal to ani v nejmenším najevo.
"Dobře," souhlasil. "V sobotu přijedu a řekneme to klukům společně. Kdyby sis svoje stanovisko do té doby rozmyslela, zavolej... Třeba najdeme nějaké schůdnější řešení..."
Nemusela jsem si nic rozmýšlet. Byla jsem si moc dobře vědoma faktu, že vyvádím jen pro to, abych o Bořka nepřišla, čímž jsem značně zvyšovala pravděpodobnost, že o něho skutečně přijdu.
A přesto pro mě vlastní ješitnost měla větší hodnotu než náš vztah.
Začala jsem balit, ale hluboko uvnitř stále ještě věřila, že za pár dní budu zase vybalovat a tančit nad vyprázdněnými papundeklovými krabicemi vítězný tanec.

2.

"Pro vás se nic nezmění," ujišťoval tři páry vytřeštěných dětských očí Bořek. A mě napadlo, že jsem si ho měla před léty vzít a nechat ho adoptovat starší kluky, kteří nebyli jeho biologickými syny - přesně tak, jak mě nabádala máma a jak si on přál.
Ty zdánlivě bezcenné kusy papíru by nás pozdržely v ukvapeném rozhodnutí, aspoň na dobu než bychom se dostali z afektu.
V duchu jsem křičela, ať neodchází, navenek nehnula ani brvou. Růženka nervózně přešlápla z tlapky na tlapku a zakňučela. Nikdo si jí nevšímal.
"Zůstanu váš táta navždycky," melodramaticky přerušil napjatou atmosféru Bořek a nechtěně tak protrhl hráz bolesti ze zrady a odkopnutí.
"Nemůžeš zůstat někým, kým jsi nikdy nebyl!" jen stěží přemáhal pláč třináctiletý Vítek.
Křivdil Bořkovi, ale já se ho nezastala. Přála jsem mu to. Přála jsem mu, ať ho před mýma očima kluci rozsápají, přála jsem mu, ať taky pěkně cedí krev.
Svým pocitům jsem nerozuměla, svému chování jakbysmet. Bořkova účast na rodinném dění se mi v té době jevila tak minimální, že jsem ani netušila, že bych ho mohla skutečně postrádat.
Až když byl pryč, došlo mi, že ačkoliv jsme se vídali málo, vědomí, že ho mám, mi dodávalo sílu. Něco jako životní úspory, zadní vrátka, rezerva na horší časy anebo krabička poslední záchrany.
Bořek odešel a kromě náruče osobních věcí si s sebou odnesl i moji sebejistotu a sílu. Od té doby vím, že jen málokdo může být méně svobodný než svobodná matka tří dětí.
Bylo mi dvaatřicet let a doposud jsem nezažila to, proč jsem si v pubertě přála být urychleně dospělá: Volnost a vydatný sex.
Osamělá matka tří dětí zažívá volnost asi jako ztrouchnivělá bárka ukotvená v přístavu a její milostný život má obdobnou kvalitu jako život gaye zničehožnic ocitnuvšího se na planetě žen.
"Nechceš se stavit?" zatelefonovala jsem Karle, ale ona jen zívla do telefonu: "Dnes ne, pořádně jsem se nevyspala ani nepamatuju..."
"S kým?" vyhrkla jsem.
"To mělo být jako SOS?" opáčila Karla.
"Přesně tak," řekla jsem a v duchu si okřídlené save our souls přeložila jako sten osamělé slípky.