Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• 2006 (nakladatelství Boris Ingr - MONY)

Když se vlaštovka dotkne křídlem hladiny a po vodě se začnou šířit vlny, jejich rychlost je nezávislá na tom, jak rychle vlaštovka letí. Stává se to i lidem. Dotkneme se jeden druhého a chvění v nás trvá, ať si to přejeme, nebo ne. (B. Hrabal)

Odpoledne jsem se opět předvedla. Roman se v pokoji oblékal, já zaštítila východ z bytu svým tělem a srdceryvně vzlykala, aby neodcházel. Samozřejmě že šel. Mít na krku další hysterku, to je poslední, po čem touží. Podobnou má doma. Pět let tvrdí, že ji pošle k vodě, ale já vím, že to neudělá. To spíš pošle k vodě mě.
Tuším, že se dnes zase opiju. Nic jiného na práci nemám. Je neděle. Měla bych péct bábovku, koupat děti, přesazovat kvítka, látat ponožky nebo co já vím, co všechno dělají manželky. Chtěla bych být manželka. Romanova manželka. Malý zádrhel spatřuji pouze v tom, že on už jednu má. A tak jsem ta druhá. Osamělá, zoufalá a po ruce, když je třeba. Hnus. A v lednici už je jenom rum. Dřív mi Roman nosíval drahé sladké likéry, které si ze svého ubohoučkého platu nemůžu dovolit. Teď dotáhne láhev levného sektu, ze tří čtvrtin ji sám v posteli vypije a pak po ní říhá. Vlastně nevím, proč s ním ještě jsem. Měla bych se vzchopit, vyrazit do ulic, najít si pořádného chlapa, který bude volný a udělá mi dvě tři děti. Místo toho tady čučím, cucám potmě rum, který mi nechutná, a pomalu zabíjím další neděli. Bojím se jít ven. Bojím se, že mě nikdo jiný už nebude chtít. Je mi třiatřicet. Jsem stará panna a ještě k tomu učitelka. Škyt. Rum už zabírá... Tak zase zítra.

Od rána byl ve škole příšernej šrumec, vůbec jsem se k psaní nedostala. Ředitelka šílela, že přijde inspektor, a učitelský sbor šílel z ředitelky. Měla jsem kocovinu. Ne takové to brnění v zátylku a povlak na jazyku. Skutečnou kocovinu. I pohyb očních víček mi způsoboval bolest. Na Romana jsem si skoro nevzpomněla, měla jsem dost starostí sama se sebou. Ještě že mám Dášu. Je to skvělá kolegyně a ještě skvělejší kamarádka. Sehnala mi dvě tabletky brufenu. Hlava mě bolet přestala, ale začal zlobit žaludek. Začínám mít dojem, že bych měla dát svoje tělo na generálku. Nic nevydrží.

A je to tady. Roman volal. Prý abych se nezlobila, že byl v neděli nějak přetažený. A kdo není?, chtělo se mi opáčit. Ale pěkně jsem sklapla a rychle se utíkala osprchovat a oholit si nohy, abych byla voňavoučká a hladká, než přijede. Donesl mi tři růžičky a romantický župánek. Musela jsem se do něj obléct a dělat všechny ty opičky, co má rád. Taky říkal, že mám být trpělivá. Myslím si, že jsem trpělivá. Nikoho trpělivějšího, než jsem já, neznám.

Dáša povídala, že bych měla být ráda, jak to je. Prý by to taky brala. Chlápka třikrát týdně a ponožky ať mu pere jiná. Dáše se to mluví. Je vdaná třiadvacet let, má dva syny a o Štědrým dnu nikdy nebyla sama.
"Chtěla bych děti," kňourala jsem. A ona na to: "Děcka tě vyždímají jak citron, dej na mě. Něco o tom vím."
"Chci být vyždímaná jako citron," kňučela jsem už skoro nepříčetně.
"Seš blbá," smála se a pak povídala, ať se rozhlédnu po své třídě, jestli bych někoho z těch rozmazlenejch drzejch fakanů chtěla mít doma. Udělala jsem to. Stála jsem na stupínku a očima klouzala z jednoho dětského obličeje na druhý a došla jsem k děsivému závěru. Nechtěla bych mít doma žádného z nich. Pocítila jsem úlevu, ale jen do chvíle, než mi došlo, že moje dítě by bylo jiné. Lepší. Jako ostatně všechny vlastní děti. Tomuhle by přece Dáša měla rozumět.

Probulela jsem skoro celou noc. Občas se mi to stává. Začnu brečet z nějakého těžko definovatelného smutku, slzy se ze mě valí, koupu se v nich, ale není to očistná lázeň, je to spíš trýzeň. K ránu mívám místo polštáře slušně nacucanou houbu, obličej mám opuchlý a nasolená jsem jak treska. Návštěvu psychiatra prozatím odkládám.

K psaní jsem se nedostala dva dny. Ve čtvrtek odpoledne totiž stálo před školou auto s logem Romanovy firmy. Šla jsem kolem a říkala si, jaká je to náhoda, když v tom z auta vystřelil chlápek v džínách s cigaretou a mojí fotkou v ruce. Povídal, že mě má odvézt domů a pak do Prahy na letiště. V první chvíli mě napadlo, že je to úchyl, ale když se pak vytasil s ručně psaným vzkazem od Romana, mínění o něm jsem urychleně poopravila. Pak jsem musela zpátky do ředitelny, šéfka se trochu kroutila, ale volno mi dala. Všechno se seběhlo hrozně rychle. Sbalená jsem byla do deseti minut a už jsme valili po dálnici. Takovýhle překvápka Roman dělával, ale ne teď. Kdysi na začátku. Vlastně mě na to dostal. Připadala jsem si jako ta nejobletovanější a nejrozmazlovanější ženská na světě. Po čase začal polevovat.
Roman čekal v letištní hale a tvářil se, jako bychom spolu létali do Paříže dvakrát do měsíce.
"Bál jsem se, že to nestihneš," dal mně pusu. Jakási babice pohoršeně odfrkla, asi jí došlo, že můj taťka to nebude. Za těch sedm roků naší známosti jsem si na podobné úšklebky zvykla. Roman je sice starší o šestnáct let, ale já mám vrstevníky, kteří jsou proti němu kmeti. Měla jsem to té ženské říct. Ale nebyl čas. Odbavili nás a letěli jsme. Business třídou, šampaňské v ceně.
Na dva dny jsem dokázala zapomenout, že mě Roman tahá za nos. Až se za sebe stydím. Jakmile mi zamává před nosem šrajtoflí, změknu. Aby taky ne, když jen ta večeře v tříhvězdičkovém hotelu stála víc, než vydělám za měsíc.

Je neděle a já mám z pochopitelných důvodů zase depku. Už když jsme včera vystupovali z letadla cítila jsem, že to na mě leze. Zato Roman byl spokojenej, jak si to u mě pěkně vyžehlil, úplně zářil. A já byla zvadlejší a zvadlejší. "Co bys ještě chtěla?" utrhl se na mě v autě a přidal plyn. Napadlo mě, že se mě chce co nejrychleji zbavit. Řítili jsme se po dálnici rychlostí dvě stě dvacet kilometrů v hodině. Ten jeho bavorák to snese, já už míň. Docela jsem se bála, že se někde vysekáme, i když uznávám, že Roman řídit umí, to zas jo.
"Myslel jsem, že budeš mít radost," vyčítavě se ke mně otočil. Málem jsem mu řekla, ať radši kouká před sebe. Prsty jsem zarývala do sedadla a upřeně pozorovala cestu před náma, jako bych řídila já sama. Předjížděli jsme jedno auto za druhým. Roman je míjel tak těsně, až se mi zvedal žaludek.
"Měla jsem radost," odpověděla jsem podle pravdy, jen co se mi podařilo pořádně nadechnout. Vážně jsem měla radost. Byl to výlet do jiného světa. V naprosté anonymitě jsme se procházeli Paříží a drželi se za ruce. Copak bychom si tohle mohli dovolit v Brně?
"Nechci být nevděčná," začala jsem opatrně, ale přerušil mě. A řekl, že nevděčná jsem. Nemá pravdu. Kdyby mě hned na začátku upozornil, že nehledá novou partnerku, ale jen lepší děvku na rozptýlení, nešla bych do toho. Lhal mi. A teď se diví, že po něm chci to, co sám kdysi barvitě plánoval. Možná ale je plánování nového života s milenkou základní pravidlo všech ženáčů, a já jsem husa hloupá, protože mi to nedošlo.

Pondělky jsou odporný vždycky, ale tenhle byl ještě odpornější. Když jsem přišla do školy, Dáša už seděla v kabinetu. "Dáš si kafe?" zeptala se celkem zbytečně. Bez kafe svůj organismus nenastartuju, ani kdybych se rozkrájela. Vytáhla jsem z kabelky dvě tatranky a jednu jí nabídla.
"Neměla bych," řekla a rozbalila ji. Seděly jsme tam jak dvě veverky a chroupaly oplatku.
"Tak jak bylo?" zeptala se. Jedině jí jsem to řekla, ostatní kolegyně by záviděly. A pomlouvaly. Dáša je fér ženská.
"Měla jsem se jak v ráji. Ovšem ráj skončil už v Praze na letišti. Roman mi zazlívá, že na něho tlačím, a já mu zazlívám, že se nedokáže rozvést. Obehraná písnička."
"To víš, chlapi než se rozkolíbaj," pokyvovala Dáša hlavou. "Já bych s tebou měnila z fleku. To ten můj kutil domácí začal v sobotu stavět udírnu. Od rána jsem mu dělala přidavače, protože Honza kamsi odjel a Jakub je nemocnej. Tahala jsem cihly, přesívala písek, míchala maltu. Já si vlastně chodím do práce odpočinout."
"Aspoň jste ten víkend strávili spolu..." namítla jsem.
"A myslíš, že to je po třiadvaceti letech nějaká výhra?" usmála se smutně. A unaveně. Tak nevím.
PS. Ředitelka povídala, že za ten volný pátek očekává protislužbu. Docela si pospíšila. Dělala jsem chvíli naivku, ale ještě dřív, než otevřela pusu, mi bylo jasné, že vyfasuju dozor na horách v sedmé B. Je to nejhorší banda z celé školy, nikdo s nimi nechce jet.
"Co bych vám tak zadala," mumlala šéfka a předstírala dočasnou amnézii. Pak se ovšem upamatovala a vytasila se s horama. Odkývala jsem to. Prosinec je ještě tak daleko...