Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Orel radí

"Králi," obrací se k němu
A potom k celému sněmu,
Proto jsem přijel až sem
S celým tímhle průvodem
Na tvé vznešené vzkázání,
Abych vyplnil tvá přání,
Služebník tvůj, který stojí
Hotov k radě jako k boji.
Nechci dělat neposluchu,
Tak mi, králi, popřej sluchu.
Mysli jenom na to stále,
Kdo učinil z tebe krále,
Dal ti pocty, statky, lidi,
Ať tvé srdce stále vidí
A ať Boha stále cítí,
Jenž ti dal a může vzíti,
Který řídí všechna dění,
Pán žití i zahubení,
Ten, jenž ze své božské moci,
Komu chce, může pomoci,
On, jenž může ráj ti dáti
Jako do pekel poslati
Toho, jenž se tak proviní,
že jeho vůle nečiní.
A toho, kdo je nevděčný,
Uvrhává v plamen věčný,
Tam, kde spočinutí není.
Chválí jej všechno stvořeni.
Jeho měj vždy na paměti,
O něm musíš přemýšleti,
O nesmírné Velebnosti
- Tak naplň své srdce ctností.
Se ctí budeš panovati,
Budeš-li se Boha báti,
Bude pevná tvoje vláda.
Vždyť základní moudrost žádá
Bohu kořiti se právě
Se zřetelem k jeho slávě.
Také to věz' králi milý.
Člověk, ať je velký, malý,
Jen když v bázni boží stojí,
Toho každý tvor se bojí
A on sám pak nižádného,
Kromě jeho, Boha svého,
A tak ujde každé strázni.
Jinak chovají se blázni,
Co se světu zaslibují,
Po ďáblových vodách pluji
- Jenže svět, ten není věčný.
Zlými lidmi nebezpečný,
Smrti, pekla bát se musí
A mnoho zlých příhod zkusí,
Sužuji je mnohé strasti,
Strachem z pekla, před propastí,
Neboť mají zlé svědomí.
A tak mnohý nevědomý,
Jenž se odřek bázně boží,
Spi jak na trnitém hloží,
Vše jej stále bát se nutí
A nenajde spočinutí.
Proto, králi, rada má zní:
žij jen stále v boží bázni,
Toť úkol i krále hodný.
A tak budeš vždy svobodný,
Ty, jenž vládneš množstvím duší,
Jak se k tvému stavu sluší.
Užitečná rada má je
- Dojdeš s ni až k branám ráje.
Vedle bázně však, jak chleba,
Je též lásky k Bohu třeba!
Marná je tvá všechna práce,
Ty, kdo nemáš Boha v lásce.
Kdybys skočil do plamene,
Dělal kousky zpropadené,
Vše, co jenom býti může
- Kdepak, to ti nepomůže,
Nemáš-li též lásky k Bohu!
Snad ti vysvětliti mohu
A důvody pro to dáti,
že jest proč jej milovati.
Rozum, králi, přesvědči tě.
Chápe to i malé dítě,
že je zcela přirozené,
Když člověka vděčnost žene.
Buď si starý nebo mladý,
Ten, kdo přítele má tady,
Jenž jej beze lsti miluje,
Tedy snažně usiluje,
Aby dobré dobrým splatil
A jeho lásku neztratil,
Snaží se mu býti milý.
Hladového nakrmí-li
Někdo, nebo osvobodí
Toho, jemuž druzí škodí
- žíznivému podá džbán,
Zaslouží být milován.
Tak se to už v světě děje,
Že přítel příteli přeje
- A když jsou už lidé tací,
Že si lásku láskou splácí,
Čím pak více milovati
Boha sluší, jeho dbáti,
Jeho, pána laskavého,
Jenž pro příslib otce svého
K nám na tento svět sestoupil,
Aby nás všechny vykoupil,
Jenž se s námi všemi sbratřil,
Aby naši bídu spatřil,
Ráčil člověkem být s námi,
Narozen ze svaté Panny,
Tak se nám tělem přiblížil,
Nic nedbal, že se ponížil,
Svou dobrotu nám dal znáti,
S hříšníky chtěl obcovati,
Aby sňal s nich jejich hříchy.
Ve své lásce dobrý, tichý,
Temná jim srdce osvítil
A k své milosti roznítil.
On předobrý, sám, jediný,
Dobrovolně a bez viny
Podstoupil kruté mučení,
Aby nás vrátil spasení
A navzdory hříchu zlému
Vrátil ráji ztracenému.
Vždyť on trpěl z té příčiny,
Aby tak za naše viny
Pokání u Otce činil,
Neboť sám se neprovinil,
Ale byl nade vše čist,
Náš milý pán Jezukrist.
Takovou měl lásku s námi,
Že zraněn zlými ranami,
Že zkrvácen od hlavy do paty
Čněl v mukách na kříži rozpjatý,
Ten, jenž veškerý svět stvořil,
Pro nás svatou krev svou roní
že umučen na kříži pněl,
Brány ráje nám otevřel,
Tak se pro nás obětoval.
Kdo by ho pak nemiloval!
Chceš-li jemu lásku dáti,
Věčnou radostí ti splatí.
Nic tak důležité není,
Jak o jeho umučení,
Jeho, nejvyššího krále,
Přemítati neustále.
Divné je, že jsou i lidi,
Co se vůbec nezastydí
- I ta oběť, ta je nutí
K posměšnému ušklíbnutí.
Kristova smrt budí lásku,
Do rajského vede svazku,
Všechny naše hříchy snímá,
Trpkost věcem odejímá.
Pro lásku svatý Vavřinec
I rozpálený rošt svůj snes,
S láskou i za naší doby
Přemohou se všechny zloby.
Kdo ji pozná, po ní touží,
Třebaže se v zlobu hrouží.
Kdo láskou k Bohu zahoří,
Vyhne se pak všemu hoři,
Nikdy smutku nepocítí,
Čí srdce Kristus nasytí
Svou nevýslovnou sladkostí.
A kdo žije tak v milosti,
S ním přebývá v jednom těle
Ježíš Kristus, věz to cele!
Milujte jej nekonečně
A pamatujte vždy vděčně
Jeho drahé umučení,
Vždyť to vede ke spasení.
Ono nás všech hříchů zprostí
A dojdem věčné radosti
S Kristem, kde je život věčný,
Budeme-li vždycky vděční
Za dar, jejž nám dal, jak slíbil.
Běda, kdo by nevděčný byl,
Necenil si daru toho,
Když vzal od něho tak mnoho!
Buď kdokoli v celé zemi,
Jakýkoli mezi všemi,
Ať je mladý nebo stár,
Každý přijal tento dar.
A kdybychom srovnávali,
Ty jsi dostal nejvíc, králi,
Na darech od Boha svého
- Pocty, statky z přízně jeho,
Moc a slávu, všeho dosti.
Nikdo nemá té schopnosti
Oslaviti všemocného,
Dobrotu a štědrost jeho
Nad to, dbáš-li svojí spásy,
Pamatuj po všechny časy,
Že Kristus své svaté tělo,
Jež pro nás těžce trpělo,
I svou krev nám zde zůstavil
A v svaté církvi oslavil
Paměť svého umučení,
Aby braly posílení
Všechny duše v přijímání,
Před nímž v pokoře se sklání.
Kdo je za tu lásku vděčný,
Bývá před zlem vždy bezpečný,
Tomu nikdy neubude
Milosti a šťasten bude.
Nevděčnost však dobro ruší,
Jako zlý vítr vysuší
Tvou studnici boží přízně
A tak budeš ztrestán přísně,
Jako stalo se už těm,
Co hřešili nevděkem.
Ctnostně žij, jej, Boha, chvále,
Jenž je král nad všechny krále,
Nejdřív hledej Boha svého,
Čiň, co konáš, v Jménu Jeho,
Jeho uctívej jedině
A potom vše zlé tě mine.
Jako pastýř k svému stádu
Bohumile řiď svou vládu
Nade všemi poddanými.
Pak dobudeš činy svými,
Láskou k Bohu svou a ctností
Ráje, jenž jde do věčnosti.
Vyvaruj se též lakoty,
Z které prýští mnohé sloty!
Nechtěj všechno nechat sobě.
Jako Bůh byl štědrým k tobě,
Buď ty štědrý zase dále.
Přijde ohyzda na krále,
Tak je v Písmu pověděno,
A on ztratí dobré jméno,
Jestli krejcar skoupě škrtl,
Za ten hřích jej Pán Bůh zdrtí!
Vždy je lépe v každém čase,
Když sám's dostal, rozdat zase.
O co tě tvá štědrost zkrátí,
To ti Pán Bůh stokrát vrátí.
Už Jsem králi, mluvil dosti,"
Dodal orel se skromností,
Radu mou mi nezazlívej,
Laskavě se na ni dívej -
V ni ti moje hloupá hlava,
Co ti dáti může, dává."
Král lev vlídně odpovídá,
K tomu milý úsměv přidá:
Co bych vytýkat směl já ti?
Spíš ti musím díky vzdáti!
Zavázán ti budu věčně.
Radu tvou chci přijmout vděčně.
Sám Bůh kéž mě k tomu sílí,
Abych mířil k tomu cíli,
Abych docenil tvou radu
A zařídil svoji vládu,
Slova tvá si pamatuje,"
Tak král orlovi děkuje.

***

Sokol radí

Teď je na sokolu řada.
Ať už mluví, král jej žádá.
Sokol dlouho neotálí,
Učiní poklonu králi
A pak směle bez ostychu
Promlouvá v nastalém tichu:
"Svět tvou velikost pocítí,
Budeš-li jen jedno chtíti:
Nejen po moudrém se pídit,
Ale také se tím řídit.
Slyš tu radu ústy mými:
Ať se svými poddanými
Nakládáš vždy bez násilí
- To k špatnému vede cíli.
Chovej se k nim dobrotivě,
Braň je také milostivě,
Ať tě miluji a chválí.
Jinak s těmi nalož, králi,
Kdo násilí druhým činí,
Anebo jsou jinak vinni,
Zpupní jsou a odporují
- Milosti nezasluhují!
Povinnost nechtějí znáti
- Ty je třeba potrestati!
Uznají-li vinu v sobě,
Pokorně se vrátí k tobě,
Potlač v sobě všechnu zlost
A přijmi je na milost.
K pokorným buď milý stále,
Jak se to sluší na krále
- Toť prostředek na pomoc,
Jak máš upevnit svou moc."

Medvěd radí

A jak to sokol dopoví,
Král pokyne medvědovi.
Táže se jej, co si myslí,
Neboť proto všichni přišli,
Jeden po druhém ať řadou
Přispěje králi svou radou.
Na ta slova medvěd vstane
A praví: "Můj králi, pane,
Každý, kdokoli je tady,
Jak sám jedná, taky radí
Podle svého založení.
I má rada jiná není.
K ničemu ať tě nenutí,
Řiď se jenom dle své chuti,
Sladké jídlo, sladké pití,
A spát! To je živobytí!
A kdo potom bude smět
V tom, co chceš, ti překážet?
Sraz jej bez meškání ranou,
Až odletí někam stranou!
Poddaní ať se tě bojí,
Se strachem před tebou stojí
To, co chceš, ať každý chválí:
Znamenitě, milý králi!"
A král hned po medvědovi
Obrátí se k jeřábovi:
"Co ty radíš, milý hosti,
Jakže má král žíti v ctnosti?
Že jsi moudrý, známo je mi."

***

Sup radí

A již zobák opět klape.
To, jak sup se řeči chápe:
"Vlk mi mluví z duše vskutku.
Kde je něco do žaludku,
To je něco pro mě, králi.
Ucítím už z velké dálí,
Kde kdo umřel, ihned zvím,
Tobě králi poradím:
Umře, kdo má jmění. Vkrátku
Zmocníme se jeho statku,
Zatím co on v zemi dříme,
My se pěkně rozdělíme.
Když sirotek po něm žije?
K čemu zákon zmatený je?
K čemu soud je! Jedním mžikem
Stanu se mu poručníkem!
A tak jednat budu stále,
Maje pomoc svého krále,
A ta, pane, vydatná je.
"Buď už zticha," král mu kyne,
"Chci vyslechnout ještě jiné."

***