Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Josef Král
• řecké drama, ve kterém Élektra připravuje osudovou pomstu za smrt otce celých dlouhých 7 let

PŘEDMLUVA
(předmluva k vydání z roku 1897; nakladatelství J. Otty)

Tento překlad Sofokleovy tragédie Elektry jest první překlad starořeckého dramata v naší literatuře, v němž netoliko dialog, nýbrž i části lyrické překládány jsou přízvučně, a to bez měnění původního rhythmu. Překládal sice již Nebeský dramata starověká celá přízvučně, ale umělé rozměry částí lyrických zbytečně měnil v rozměry jiné, které se mu zdály pro překládání přízvučné vhodnější. V Elektře vyskýtají se rhythmy všech rodů rhythmických: daktylské a anapaestické, trochejské a jambické i paionské (dochmie). Metra ta podána jsou v překladu tomto úplně věrně; pouze takty se slabikami více než dvoudobými jsou (mimo konce period) zaměněny za takty tvaru původního, v dimetrech pak anapaestických připouštěna častěji caesura po první arsi třetího taktu místo obvyklejší diaerese po druhém taktu. To jsou změny rhythmicky zcela přípustné, jimiž ráz rhythmu nikterak se nemění. Z nejnovějších nálezů některých melodií antických (písně Seikilovy, hymnů delfských) vidíme, že tvar taktu v melodii nemusil se krýti s tvarem taktu v textu (např. taktu v textu - mohl odpovídati v melodii takt sice týž, ale jiného tvaru). Kdybychom měli zachovány i melodie k lyrickým částem dramat, překládali bychom části tyto zajisté se stálým zřetelem k melodiím. Zachován je nám však pouhý jich text, a rhythmus jeho podá se úplně věrně, třeba byl tvar taktů někde zaměněn jiným tvarem, rhythmicky stejně oprávněným.

O všech těchto věcech vyložím obšírněji na jiném místě. Kdo by si přál přesněji zvěděti, jakými zásadami jsem se řídil při přízvučném překládání částí lyrických, tomu postačí, srovná-li metrická schémata částí lyrických v mém vydání Sofokleovy Elektry z r. 1889 s tímto překladem. Abych toto srovnání učinil možným, podržel jsem úplně metrické rozdělení částí lyrických, jak jsem je provedl r. 1889, a překládal jsem vůbec dle svého textu. Změn jeho po šesti letech by beztoho bylo nepatrně. Právě vyšlého vydání Kaibelova Sofokleovy Elektry nemohlo býti již použito. Nebyl by se jím také překlad podstatně změnil.

Tragédii tuto přeložil poprvé r. 1868 Jindřich Niederle dílem přízvučně, dílem časoměrně. Je to překlad dosud výborný, jen ve stránce prosodické nyní již nevyhovuje. Teprve když jsem byl s překladem svým hotov, srovnal jsem jej se starším překladem Niederlovým. Shledal jsem ovšem, že leccos nevědomky přeložil jsem stejně, leccos pak při opravě svého překladu jsem úmyslně z překladu Niederlova přejal. Nicméně troufám si tvrditi, že proto přece překlad můj je nový; co ovšem s překladem Niederlovým v překladě mém se shoduje, to, ať se to do něho dostalo úmyslně nebo bez mého úmyslu, náleží Niederlovi jakožto překladateli prvnímu. Kdyby se nový překladatel měl vyhýbati snad dobrým obratům proto, že užil jich před ním překladatel jiný, nedošli bychom při opětném překládání téhož díla nikdy překladu lepšího. Jest po mém soudu povinností překladatele nového, aby překladů starších užíval; ovšem také povinností, aby, užil-li jich, toho nesmlčel.

Tato tragédie Sofokleova jest i pro čtenáře, starověké literatury neznalého, snadno přístupna i bez dlouhých úvodů. Čtenáři modernímu k správnému posouzení třeba připomenouti jen tolik, že Sofokles, odchyluje se tím i od zásad své vlastní doby, staví se docela na mravní stanovisko doby herojské, v níž děj se odehrává, a v níž ještě plně kvetla povinnost krvavé pomsty. Dle zásady této doby nekoná tedy Orestes, vraždě svou matku proto, že mu před lety zabila otce, nic mravně závadného, nýbrž koná čin povinný a chvalitebný.

Odevzdávaje tento překlad do rukou obecenstva, staré poesie řecké milovného, prosím jen, aby každý četl jej zcela přirozeně. Přízvuku šetřeno jest v něm velmi přísně; kdo tedy překlad bude čísti tak, jak toho přízvuk český vyžaduje, tomu rhythmus i nejsložitějších částí lyrických bude ihned a zcela zřejmě patrný. Při správném čtení metrická bohatost a rozmanitost tohoto dramata vystoupí rázně najevo. Bojím se jen, že přívrženci časomíry, zvyklí strojenému slovosledu a všelijakým podivnůstkám dosavadních našich překladů časoměrných, shledají můj překlad částí lyrických příliš prostým, ba že zdáti se jim bude neumělý. Zajisté však je srozumitelnější než překlady časoměrné; a srozumitelný chtěl býti svému obecenstvu zajisté i Sofokles. Škoda, že lyrické části Elektry nerovnají se lahodou a krásou nádherným lyrickým částem jiných dramat tohoto básníka, např. Antigony; poznalo by se zajisté zřejměji, že i při překládání přízvučném mohou tyto části lyrické zůstati stejně vznešené.

V Praze dne 12. prosince 1896

OSOBY

Pěstoun Orestův
Orestes - bratr Elektřin
Elektra - dcera Agamemnona a Klytaimestry
Chrysothemis - její sestra
Klytaimestra - vdova po Agamemnonovi, choť Aigisthova
Aigisthos - vladař mykenský

NĚMÉ OSOBY

Pylades - přítel Orestův
Služka Klytaimestřina
Průvodčí Orestovi
Sbor 15 paní mykenských, družek Elektřiných

Děj koná se v Mykenách. Jeviště představuje místo před obydlím královským; před ním stojí několik soch bohů, mezi nimi socha boha Apollona.

Pěstoun (vystoupí s levé strany, za ním Orestes a Pylades):
Ó synu Agamemnona, jenž vévodil
kdys v Tróji, nyní na své oči můžeš zřít,
co spatřit neustále byl jsi žádostiv.
Neb tam je staré Argos, po němžs' toužíval,
háj Inachovy dcery střečkem bodané;
a tu je boha vlkobijce, Oreste,
trh Lycký; onde po levici proslulý
jest Heřin chrám, a kam se právě blížíme,
věz, Mykeny že zlataplné spatřuješ
i zhoubyplný tuto Pelopovců dům.
A odtud, obdržev tě od tvé pokrevné
a sestry, já jsem kdysi z vraždy otcovy
tě unesl a zachránil a vychoval
až v tento věk, bys pomstil vraždu otcovu.
I rychle tedy, Oreste a z druhů všech
ty nejmilejší Pylade, se uraďte,
co třeba činit; neboť jasná sluneční
již zář nám budí ranní ptáčat šveholy,
a klid již minul tmavé noci hvězdnaté.
Než vyjde tedy někdo z domu, umluvit
se spolu hleďte; neboť tam jsme dospěli,
kde nelze více váhat, než kde k činu čas.

Orestes:
Ó nejmilejší ze sluhů, jak zřetelný
mi důkaz své k nám oddanosti podáváš!
Neb jak oř ušlechtilý, byť i starý byl,
své srdnatosti v nebezpečí neztrácí,
než bystře uchem střihá: rovněž tak i ty
nás pobízíš a první sám jdeš za námi.
A proto rozhodnutí své ti vyjevím;
však ty mým slovům sluchu popřej bystrého
a oprav, v čem-li chybně jsem se poradil.
Když já jsem totiž do věštírny pythojské
se přišel zeptat, kterak otci nad těmi,
kdo zabili ho, měl bych pomstu zjednati,
tu dal mi Foibos, jak hned zvíš, tu odpověd:
bych bez vojska a zbroje lstně a tajně sám
svou rukou pomstu spravedlivou vykonal.
Když takový jsme tedy výrok slyšeli,
ty vejda v dům ten, až jen chvíle příhodná
ti zjedná přístup, vyzvěď, co se děje. v něm,
bys věda o tom zprávu dal nám zřetelnou.
Vždyť pro stáří a pro tvou dlouhou vzdálenost
tě nepoznají, nebudou nic tušiti,
když květ tě zdobí šedin. Rci, žes' cizinec
a od Foka že Fanotea přicházíš;
neb ten je nejpřednější z jejich spojenců.
I zvěstuj jim a dotvrď to i přísahou,
že Orestes je mrtev, zhynuv nešťastně,
když z rozjetého při závodech pythijských
se skotil vozu. Taká budiž tvoje řeč.
My litbami a zdobou hlavy střiženou
hrob otcův nejprv pokryjem, jak kázal bůh,
a potom zpět se navrátíme, nesouce
tu kovobokou ve svých rukou nádobu,
již, jak i ty víš, ve křoví mám ukrytu,
a šalebnými slovy zprávu lahodnou
jim přineseme, že mne není víc a mé
že tělo spáleno již, obráceno v prach.
Což mrzí mne, když slovem zemru, vskutku však
se zachráním a sobě slávy dobudu?
Řeč žádná, tuším, není zlá, když nese zisk.
Jáť viděl jsem již často, že i mudrci
mrou slovem jen a na oko; když domů však
se vrátí zpět, tu ve větší jsou vážnosti.
Tak já též, troufám, na základě zvěsti té,
jsa živ, jak hvězda ještě vrahům zazářím.
Než, země otcův, bozi vlasti, přijměte
mne tak, by zdar mi kynul na té výpravě,
i ty, můj dome otcovský; vždyť přicházím,
jsa bohy poslán, po právu tě očistit.
A nechtějte mne s hanbou z vlasti vyhánět,
než dejte moc mi založit a povznést rod.
Já pověděl jsem, co jsem chtěl. A, starče, ty
již jdi a pečuj, bys svůj úkol obstaral.
My odejdeme. Jest již čas, jenž při každém
je díle lidem svrchovaným rozhodčím.

Elektra (uvnitř domu):
Ó ach, žel, žel!

Pěstoun:
Mně zdálo se, že od dveří jsem zaslechl,
jak služka jakás uvnitř, hochu, naříká.

Orestes:
Snad ubohá to Elektra? Chceš, máme snad
tu posečkat a nářky její vyslechnout?

Pěstoun:
Ne, nikterak! Nic dřív než rozkaz Loxiův
se konat nechystejme, počněme pak tím,
že otci litbu vykonáme. Podniku
to zdar, jak myslím, přinese a vítězství.

(Odejdou.)

Elektra (vystoupí z domu):
Ó světlo ty ctné,
ó vzduchu, jenž s ním zem objímáš, mých
jaks' hojných písní žalných,
jaks' hojných ran byl svědkem,
jež do ňader svých, až tryskala krev,
jsem mířila, tmavá jak minula noc.
A noční teprv ty rozkoše zná
mé děsné lože a strastný ten dům,
co nad otcem svým jsem ubohým slz
již prolila, jemuž, když v cizině dlel,
bůh krvavý Ares byl nestrojil hod,
ale matka má a Aigisthos s ní,
ten souložník její, jak dřevaři dub,
tak sekyry ranou mu rozrazí leb.
A žádný pro to se nevznáší žal,
ač, otče můj, tak
jsi bídně a žalostně zemřel.
Však nikterak já
těch nevzdám se nářků a žalných slz,
co v jasnou zář tu patřit
a v světlo budu denní.
Než před domem tím chci oteckým všem,
jen kvílíc stále, svůj vylévat žal,
jak slavík, jenž zbaven je holátek svých.
Ó Hadův ty dome a Persefonin,
ó podzemský Herme a Aro ty ctná,
ó Lítice mocné, jež bohů jste plod
a patříte na ty, kdo zločinem mrou,
jimž manželské lože se ukrádá lstí,
ó přijďte mi přispět a pomstěte smrt,
jíž otec náš zhynul, a bratra mi též
sem pošlete mého! Neb samotná já
již nemám sil, bych snesla své bolesti tíži.

(Sbor vstoupí za zpěvu Elektřina na orchestru)

Náčelnice prvního polosboru:
Dítě, dítě neblahé mateře,
Elektro, proč takový nemírný
nářek nutí tě stále k slzám
nad Agamemnonem, jenžto byl bezbožně
jat kdysi úskokem od lestné mateře
a utracen zlou rukou? Ó kéž zhyne ten,
kdo způsobil to, smím-li takto mluvit.

Elektra:
Rodičů ušlechtilých plémě,
přišly jste v těchto mne útrapách potěšit.
Vím to a chápu a není mne tajná ta
ochota vaše; však nechci přec ustati,
abych již nelkala nad otcem ubohým.
Vy však, kteréž odplácíte
všelikým vděkem své lásky mi přátelské,
ó nechte mne jen šílit tak,
ach - ach, ó prosím!

Náčelnice druhého polosboru:
Avšak otce od toků Hadových,
všechněm lidem souzených, nevrátíš
na svět prosbami ani lkaním,
Sama však z mírného v nesnesný zármutek
klesáš a hubíš se, stále jen bědujíc,
a strastí tvých v tom není žádné úlevy!
Proč po nemírném tak mi žalu toužíš?

Elektra:
Bláhový, kdo jest nepamětliv
rodičů, zemřelých žalostnou záhubou.
Mému však srdci se plaché a kvílící
ptáče to líbí, jež Itya, Itya
stále jen želí a poslem je Diovým.
Ach, ó ženo přenešťastná
Niobo, u mne ty rovna jsi bohyni,
jež ve skalistém hrobě svém ach - ach jen pláčeš.

Náčelnice prvního polosboru:
Ne jedinou tě ze smrtných
hoře stihlo, jemuž ty
se nemírněji poddáváš než domácí,
jimž původem i krví svou jsi spřízněna,
Chrysothemis a Ifianassa a blažený hoch ten,
jenž teskně tráví v úkrytu
své mládí, jehož uvítá
kdys slavná země mykenská,
jakmile, příznivým Diovým znamením
jsa veden, přijde - ušlechtilý Orestes.

Elektra:
A jeho čekám neúnavně ubohá,
tak opuštěna, beze sňatku, bez dítek.
V slzách se rozplývám, snášejíc nezměrný
osud ten zlý; ale on věru zapomněl,
čím jsem mu prospěla, čeho se doslechl.
Nebo proč nejde, jen sliby mne klamaje?
Vždyť stále touží vrátit se,
však touže přijít neuznává vhodným.

Náčelnice druhého polosboru:
Buď dobré, dobré mysli, mé
dítě! Ještě v nebesích
je mocný Zeus, jenž všecko zří a vládne vším.
A tomu svěříc bolestné své útrapy,
příliš nepřátel neměj v záští ni nezapomínej.
Čas bůh je rány hojící.
Neb Agamemnonův i syn,
jenž v krisském kraji prodlévá
pastvisky bohatém, tebe je pamětliv,
i bůh, jenž vládne Acheronta na březích.

Elektra:
Však mně již beznadějně valná života
část uplynula, a již nemám síly víc.
Nemajíc potomstva vadnu a ochrany
žádný mi neskýtá milený muž, ale
ženě jsem nehodné, v podruží žijící,
rovna a po domě otcově otročím,
v tak nedůstojném oděvu
a společného vzdalována stolu.

Náčelnice sboru:
Byl žalný výkřik otcův, když
se vrátiv, žalný, otcovských
když na lehadlech zasáhnut
byl ranou kovové sekyry v leb.
Tu radila láska a vraždila lest,
jež děsný zplodily děsně zjev,
ať bůh, ať ze smrtelníků byl
ten, kdo čin ten spáchal.

Elektra:
Ó výkřik ten, jenž nejtrpčí
byl ze všech, jež jsem slyšela kdys!
Ó noc ta a děsně zločinné
té hostiny strašlivá tíž!
Při které z dvojích rukou
můj otec tak hanebnou zakusil smrt,
jež zrádně zmařily i můj
život, jež mne zničily!
Kéž postihne je Olympský
pán mocný pohrom pokutou;
nikdy ať více se radosti netěší,
když spáchali čin taký.

Náčelnice sboru:
Buď rozvážná, již nemluv dál!
Což nechápeš, jak vzniknul ten
tvůj stav? Ty vlastní vinou svou
tak mrzce upadáš v pohromu tu.
Tys' přes míru hojně si zjednala běd,
svou myslí vášnivou stálý svár
jen plodíc tím, že, co vládcům jest
nelibé, přec činíš.

Elektra:
Mé neštěstí, mé neštěstí
mne nutí. Vím to, vášeň svou znám!
Než nemohu věru v neštěstí
těch nářků se zdržeti svých,
dokavad budu žíti.
Kdo mohl by, milené družky vy mé,
jen soudit, že mne potěšit
možno, kdo jsa rozumný?
Ó těšitelky, nechte mne,
ó nechte! Pláč můj konce mít
nebude, nikdy se trápení nezhostím,
tak bez přestání kvílíc.

Náčelnice sboru:
Já domlouvám jen z lásky,
jak věrná máť. Ó nechtěj
strast na strast sobě plodit!

Elektra:
Má-li pak míru mé trápení? Řekněte,
krásno-li nedbati zesnulých? Taková
zásada v kom as z lidí vznikla?
Nechť nevážnost mne stíhá jich,
a čeká-li mne ještě zdar,
nechť s klidem neužívám ho,
když svých prudkých nářků zadržím let,
rodičů nectíc svých.
V hrobě-li bude dlít,
prach jsa a pouhé nic,
mrtvý ubohý,
ti však navzájem
trestem nesplatí krví krev,
tu stud i zbožnost veškerých
by na zmar přišla lidí.

Náčelnice sboru:
Já, dítě, přišla, tvého hledíc prospěchu
i spolu svého. Nesprávno-li však, co dím,
měj pravdu ty; neb s tebou vždycky půjdeme.

Elektra:
Ó ženy, ostýchám se, zdá-li se vám snad,
že hojným nářkem příliš žalu podléhám;
než násilí mne nutí takto jednati,
i odpusťte mi! Neboť která šlechetná
by žena nejednala takto, otcovské
zříc pohromy, jež stále ve dne v noci já
spíš rozkvétati vidím nežli hynouti?
Mně nejprv vlastní matka, jež mne zrodila,
jest nepřátelská nanejvýš; pak ve vlastním
svém domě s vrahy otcovými přebývám,
a ti mnou vládnou, na nich také závisí,
zda čeho se mi dostane či odepře.
A potom, jaké, myslíš, že as trávím dny,
když spatřím, kterak na otcově Aigisthos
si sedá stolci, kterak nosí roucha táž,
jež nosíval dřív onen, u ohniska pak,
kde jeho zhubil, bohům vína ukrápí?
Když k tomu spatřím vrchol této zpupnosti,
jak na otcově lůžku vlastní jeho vrah
s mou matkou léhá neblahou, ač smí-li ta
se matkou nazývati, jež s ním souloží.
A ona tak je smělá, že se spolčuje
s tím ohavníkem, pomsty nic se neděsíc;
však, jakoby se vysmívala činům svým,
když onoho dne dočká, ve kterýžto lstí
kdys byla otce zavraždila našeho,
tu tance sborů pořádá a beránků
též obět vzdává bohům spasným měsíční.
A já to vidouc, nešťastnice, v domě lkám
a tonu v slzách, naříkajíc nad hodem
tím neblahým, jenž jméno po mém otci má,
však pro sebe jen sama; vždyť ni vyplakat
se nesmím tolik, co si žádá srdce mé.
Ta žena totiž, pouze slovy šlechetná,
mne takovými hlasně kárá výtkami:
"Ó bohaprázdná ohavo, což tobě jen
snad otec zemřel? Jiný nikdo netruchlí?
Kéž bídně zhyneš a kéž nikdy z nynějších
tě žalů nevybaví bozi podzemští."
Tak mluví zpupně, leč když přinese kdo zvěst,
že Orestes se vrátí; tu jak zběsilá
se přižene a křičí: "Nejsi-li mi ty
tím vinna? Není tvé to dílo? Ty jsi lstně
mi z rukou vzala Oresta a unesla!
Však věz, že za to po zásluze odpykáš."
Tak laje, k témuž pak ji spolu pobádá,
jsa po boku jí, slavný její snoubenec,
ten zbabělec a naprostý ten ničemník,
jenž boje svádí pouze spolčen s ženami.
Já nebohá pak hynu, stále čekajíc,
že zamezí to, až sem přijde, Orestes.
Neb neustále k činu se jen chystaje,
vše naděje mé zničil, možné, nemožné.
A v takém stavu, milé družky, rozvahu
mít nelze ani zlověstných se stříci slov;
než nutno ve zlu na zlo také pomýšlet.

Náčelnice sboru:
Nuž řekni, zdali Aigisthos je na blízku
či zdali z domu odešel, že mluvíš tak?

Elektra:
Ba arci. Nemysli si, kdyby blízko byl,
že ze dveří bych vyšla. Teď je v polích kdes.

Náčelnice sboru:
Když tomu tak, tu věru s větší odvahou
bych mohla s tebou do řeči se pustiti.

Elektra:
Je vzdálen teď, i ptej se, co ti libo jest.

Náčelnice sboru:
Však ptám se již. Co o bratrovi soudíš svém,
zda otálí či přijde? Chci to zvěděti.

Elektra:
To tvrdí aspoň; ale slov svých neplní.

Náčelnice sboru:
Muž rád vždy váhá, chystá-li čin veliký.

Elektra:
Však bez váhání jsem ho zachránila já!

Náčelnice sboru:
Měj naději! Jsa zdárný, milým přispěje.

Elektra:
V to věřím; jinak dlouho bych již nežila.

Náčelnice sboru:
Již nerci ani slova! Zřím, jak přichází
sem z domu Chrysothemis, tvoje pokrevná
z též matky, z téhož otce, obět pohřební,
jež podzemským se vzdává, nesouc vrukou svých.

Chrysothemis (vystoupí z domu):
Ó sestro, jaké nářky vedeš
opětně, zde prodlévajíc u východu z předsíně?
Což nechceš se ni dlouhou dobou naučit
své nerozvážné mysli marně nehovět?
Však tolik vím, že také mně žal působí
ty poměry, a kdybych síly nabyla,
tu projevila bych jim svoje smýšlení.
Než nyní ve zlu plout chci s plachtou svinutou
i nechci zdát se jednat, avšak neškodit.
A ráda bych, bys činila ty podobně;
ač není s právem shodno to, co činím já,
než ty co soudíš. Mám-li však žít svobodna,
pak ve všem musím poslouchati vládců svých.

Elektra:
Ó žel, že patříc otci, jehož dcera jsi,
naň zapomínáš, ale dbáš jen rodičky.
Neb vše ty tvoje výstrahy jsou vnuknuty
ti od oné, a nic nemluvíš ze sebe.
Vol jedno z obou, že buď nejsi rozumná,
neb, majíc rozum, že svých milých nedbáš nic.
Tyť tvrdíš právě, že bys projevila jim
svou nenávist, jen kdybys síly nabyla,
když já však hledím pomstit otce všemožně,
mně nepomáháš, ba ten čin mi zrazuješ.
Zda ke zlu nepřidáváš tak i zbabělost?
A pak mi ukaž, neb se mnou dej poučit,
ký zisk mi vzejde, když těch nářků zanechám?
Což nežiji? Sic bídně, mně to stačí však.
Jim mrzutost tím působím a zjednávám
čest nebožtíku, je-li onde jaký vděk.
Ty, nenávidíc, nenávidíš slovem jen,
jsouc skutkem s vrahy otcovými spolčena.
Já tedy nikdy, ani kdyby výhody
mi tvé kdo dát chtěl, jimiž teď se honosíš,
bych těm se nepoddala. Ty však měj si jen
stůl bohatý, a vším tvůj život oplývej.
Mně jedinou buď výživou, že rmoutím ty,
jež rmoutit třeba; tvé cti dojít netoužím.
Ni ty bys netoužila, majíc rozvahu.
Teď, mohouc nejlepšího otce dcerou slout,
sluj matčinou. Tak nejspíš špatnost osvědčíš
když zradíš otce mrtvého i milé své.

Náčelnice sboru:
Jen, pro bohy, nech vášně! Prospěch obsažen
je ve slovech vás obou, kdybys uměla
ty užívati jejích, ta pak opět tvých.

Chrysothemis:
Já jejím řečem, ženy, dost jsem uvyklá
a nebyla bych se jich ani dotknula;
však slyšela jsem, že jí velké hrozí zlo,
jež jejím dlouhým nářkům konec učiní.

Elektra:
Nuž zjev mi jen tu hrůzu! Povíš-li, co jest
těch běd mých horší, odpírat ti nebudu.

Chrysothemis:
Však vypovím ti všecko, co jsem zvěděla.
Když od nářků těch neupustíš, hodlají
tě poslat tam, kde nikdy záře sluneční
již nespatříš, však, žijíc v kobce klenuté
vně této země, nad svou bídou budeš lkát.
Nuž rozvaž si to, bys mne, až tě stihne zlo,
snad nekárala. Teď jest čas být rozumná.

***