Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1
Jediná věc
1925-1927

Balada

Všel poutník v město starobylé,
běda mu,
všel poutník v město starobylé,
běda mu,
tu před paláci kvetly sny
a rudé růže nad trny,
běda mu, běda mu, běda.

Byl poutník prachem silnic bílý,
běda mu,
byl poutník prachem silnic bílý,
běda mu,
tu jednu růži sklonil k rtům -
však bodl se a vzbudil šum,
běda mu, běda mu, běda.

Tu kdosi děl a přísně hleděl,
běda ti,
tu kdosi děl a přísně hleděl,
běda ti:
Cizinče smělý, odkud jdeš,
že růže nám tu trhat chceš?
běda ti, běda ti, běda.

Já z dálky kráčím, odpověděl,
běda mi,
já z dálky kráčím, odpověděl,
běda mi,
tam všickni lidé krásně sní
a růže voní bez trní,
běda mi, běda mi, běda.

Já zabloudil a hledám cestu,
běda mi,
já zabloudil a hledám cestu,
běda mi,
chci v rodný kraj se vrátit jen,
kde není cizincem tvůj sen,
běda mi, běda mi, běda.

Nechtěl jsem utrhnout květ městu,
běda mi,
nechtěl jsem utrhnout květ městu,
běda mi,
já mněl jen, že jej sklonit smím,
by zavoněl mi v sen, jejž s ním,
běda mi, běda mi, běda.

Wagons-lits

Dokud jsi mlád, ach, mlád, ach, mlád,
wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits,
svět zkvétá sladce všemi snad,
jachtami, tropy, hotely,
ženami pletí všech a vnad,
wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits.

A letí mládí, šílenec,
wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits,
byls básník a byls milenec,
cos žili jste a viděli,
v vzpomínce sládne hořká věc,
wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits.

Vzpomínka zlatí skutečnost,
wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits,
i v pivnici, kdes denní host,
v maloměšťácké posteli.
Spokojen hryžeš holou kost,
wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits.

Však běda ti, když náhle zříš
wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits,
jak z mdloby když se probudíš:
den hluboce je zardělý,
a v noc ti plane Jižní kříž,
wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits.

Snadno sis dával malý cíl,
wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits,
cos, bloude, z mládí učinil?
Oči - snad pozdě prozřely.
Pohřebních vozů zpívá kvil:
wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits.

Ty nevíš ještě, jak se někdy řítí

Ty nevíš ještě, jak se někdy řítí
nám v bezedno čas.
Ty nevíš ještě, jak nám život někdy
pod rukou mizí.

Smrti se nebojím, vždyť život jindy
i bolí tak,
že tuhle dovolenou uvítal bych
s úsměvným klidem.

Však na světě je tolik strašné krásy,
jíž se ti chce,
a tolik štěstí, které rozkvétá jen
ve vzácné chvíli,

že taká vteřina, když propaseš ji
a provždycky,
je oloupením bytosti tvé celé,
života tvého.

Života, který pro chudé a dobré
je krátký tak,
neb na každou jim krůpěj štěstí, krásy
čekati dlouho.

Rozumíš, strome? Jak se nyní
řítí mně v bezdno čas
a jak mi stále znova život nyní
pod rukou mizí?

Vždyť z tebe jen mě ovívá dech štěstí
a života,
vždyť tys jen krása, kterou nyní chápu,
vyznávám, hltám.

A uvaž teď, co dnů a hodin ztrácím,
když nemám tě
ni na dosah svých úpěnlivých očí,
spálených můrek.

A uvaž jen, co dnů a hodin ztrácím,
jež z hlouposti
snad sám si mařím, žebrák příliš plachý
u tvého prahu!