Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1
Jediná věc
1925-1927

Fred

Po všech mořích křížem krážem
proplavil své mládí Fred,
ve všech zemích vedry, mrazem
spaloval si srdce květ.

Vedry zhnědl, vyschl, zvětral,
mrazem zkřehl, popukal -
na spálených květech srdce
znova květ mu rozkvétal.

Ve všech barech hasil žízeň,
srdce neuhasil však,
zpívalo tu věčnou píseň,
v drsném lese něžný pták.

Píseň snu a píseň touhy srdcí
spadlých z měsíce...
Znova po mořích Fred bloudí,
znova prázdní sklenice.

Pije, tančí, rve se, líbá,
uniká mu lidský věk -
v srdci však mu stále zpívá,
ze srdce naň stále zírá
svatý obrázek.

Má touho bláznivá,
mé odříkání věčné

Má touho bláznivá, mé odříkání věčné,
má tichá radosti, mé hoře nekonečné,
můj sladký osude, jenž ničíš teď mé dny -
jak život líbezným, že milovat tě musím,
jak život ukrutným, že láskou svou se dusím
a - jednou zašlápnu snad jako květ své sny!

Nepřijde jednou den, snad za nejbližším rohem
mně zmizíš navždycky a nedáš mi ni sbohem,
bych nepochyboval, že bylo vše jen snem?
Či všednost nějaká mi tvrdě připomene,
že z jiných světů jsou mé zámky povětrné,
že nemám báseň plést si s denním životem?

Má básni poslední, to bude konec všemu,
co v srdci zvonilo ke slunci vznešenému,
co krvi dávalo ten její žár a lesk...
Kéž zahřměl by pak svět již, rudý oblak stanul
nad zkřehlým životem, bych ještě jednou vzplanul
a na dlažbě dal zabít srdce svého stesk!

V zlatých a stříbrných strunách

V zlatých a stříbrných strunách
mé city potichu hrají
a na zasněných dunách
pak v úplňku usínají.

A procitají vždy znova
před západem luny
a sáhnou na stejná slova
v zlaté a stříbrné struny.

Z dob zašlých však píseň to není,
neželí minulých sněhů,
v snění a roztoužení
moderní zpívá něhu.

Moderní něhu z hlubin
bolestných zkušeností,
slzami broušený rubín,
rozkvetlý na moudrosti.