Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 3. sbírka veršů významného českého básníka a literárního historika, jež poprvé vyšla v roce 1898
• dekadentně laděná sbírka v sobě nese výrazné znaky autorovy básnické tvorby, mezi které patří ideály osobní myšlenkové vzpoury a vzdoru
• S. K. Neumann se již v některých bodech dotýká otázky společenských změn a zamýšlí se také nad sociálními problémy
• Satan pak v básníkově interpretaci nepředstavuje zosobnění zla, ale je pro něho prostředkem k jakémusi až kacířskému vyjádření pokroku, motorem, který v sobě dokáže v sobě najít rozhodující sílu a nepřehlédnutelným způsobem ovlivnit běh příštích, nikoli nedůležitých událostí

Ave Satan

O krvavých požárech zpívám,
zpívám o síle a vášni,
zpívám o tmavých hlubinách,
jež slují: záští a odboj.

S nejvyššími sosnami hlubokých pralesů,
s nejvyššími vrcholy nejvyšších pohoří
zpívám o síle a vzdoru.

Spoutaných příteli,
rebelů bratře,
milenče prokletých básníků,
v bouřlivých nocích zpívám také
o tvojí slávě.

A že jsi mě stvořil dotekem revoltující ruky
a že jsi mou duši zažehl hrdostí žhnoucího dechu,
o svojí pýše zpívám
uprostřed lůzy.

Vypučel jsem nad bahna...

Vypučel jsem nad bahna do měsíčné noci jednou, a ráno,
když stříbrnou radost svého života skřivan střásal na zemi,
ku žhnoucím nebesům vzepjatý, zřel jsem se vzkvétat.
Osudu tvrdou pěstí zasetý,
přišel jsem z tropů a hrdým gestem odmítl jsem aklimatisovat se.

Vypučel jsem do vzduchu,
jenž zemdlený chvěje se bázní a předtuchou slavného otectví,
o jehož příchodu zpívám;
vypučel jsem vysoko a barvami vetřelce - kvetu,
nad bahny kvetu úbělem a uprostřed mdloby žárem.

Ale ty v bahnech moje kořeny!
Uprostřed pláně stojím samoten
a vysoko zdvihám
svá hubená ramena vstříc mým snům nejdražší vlasti.

Sám
pyšný
věčné nepřátelství vypověděl jsem plazům, jež kolem
s jedovou vegetací živoří nečisté dny své,
a svoji nenávist jako štít jasný jsem pozvedl
a čekám rány.

A takový jest můj život:
když průvany větrů z dálek zní v tence napjatých strunách,
své slzy nostalgické skrývám v samotě smutných.
A vroucí plameny slunce když na ňadra rozhalená
nechávám stékat
s takovou rozkoší faunů, jež tisknout se smějí
na pevná ňadra nymf kdes na slunných březích
- o Pane životodárný! -
zas jásám
a ten život hanebný
pěstí bych přidržet chtěl až k poslední kapce.

A to, co jest mezi tím,
to, co jest nejlepší na mně,
to věčné nesmíření se s bahny a s reptiliemi,
ten boj za každý krok,
ten boj za každé slovo...
viď duše:

Sám
pyšný
uprostřed pláně stojím a vysoko zdvihám
svá hubená ramena vstříc mým snům nejdražší vlasti.

Ad te clamamus exules filii Evae

Ve tmách hoří divoké máky
a krvavě zardělý měsíc
v nesmírném tichu koupá chvílemi
v zálivech mračen svůj kov.

Jdou léta umdlená parny života,
jdou hluboko dole...

A nad propastmi
na tvrdém, kamenném trůně
zamračený a nahý
sedí
protinožec boha. - - -

Jsou zasmušilí básníci s roznícenými zraky;
ti v opálové misky duše své
třesavé paprsky života
nervosníma dlaněma chytají
a, nemocemi věku pobledlí,
přec nové víry Jani Křtitelé jsou
a k NĚMU v sladkém duši přátelství
přivinuli se.

Satan,
náruč rozevřená vyhnaným dítkám Evy,
oheň přívětivý v kraji podzimkovém,
síla dusí, pýcha srdcí lidských,
a čeká.

Výheň žhavých jeho zřítelnic
plá, maják záchranný, ve tmách země,
svadlé
pod těžkou stopou Nazaretského.

A on čeká
velikým čekáním silných,
neboť i jeho koráby
přirazí ku břehům žití
a vítězné
i polnice jeho zástupů
v Kanaan života vtrhnou,
kde nalité hrozny révy
pro všechna zardí se ústa
na luzích, jež zkvetou barvami,
jak nepoznala jich země,
skropená rosou volných, širokých nebes,
jež morósní suverén opustil,
zahnán radostí lidskou.

To bude člověka chvíle největší.

A žena krásná
s očima sálajícíma
a s ňadry vřelými
na Golgatu vystoupí nahá,
květ stylisovaný v melodii žhavou,
bílý zázrak v metamorfose tvarů,
a jemně skloní

Jsou duše vzdorné, velikých moří vlny,
pod zázrakem svého slunce bijící v kameny břehů
s palčivou touhou na dně: rozlít nádheru svoji
v hýření nekonečném barev, lesků a vůní
v prostoru bez hrází
volně,
volně, oh, volně!
Ti žhavými zpyšněli boji
a nenávist našli u králů
a JEMU, prvnímu rebelu,
hrdě říkají: Bratře!

Jsou ženy delikátní s milenci subtilními,
jsou nyvé páry dítek Astartiných,
jež s kalným leskem nostalgie v oku
svá měkká ňadra slunci obnažují
a v divých nocích lásky k NĚMU:
Bože! vzdychají.

A jiné ženy jsou a jiní muži,
z království bídy smutní poddaní,
jimž masky duší život z vosku modeloval
a každý den se rydlem poznamená v tvář jim,
kde stopy krve zůstaly po dlaních,
v něž mdloba sklání je.
Ti mlčky trpí,
mlčky zatínají pěstě
a mlčky čekají, jak čeká velká naděje,
a k němu v duších: Otče! volají. -

A nad propastmi,
na tvrdém, kamenném trůně
sedí
ON,
na ňadra výskající hlavu zkrvavělou
Ukřižovaného
a ruce trčící do výše vyčítavě
od hřebů osvobodí a tělo sejme s dřeva
jež strouchnivělé k nohám se jí sřítí. - - -

Jdou léta umdlená parny života,
jdou hluboko dole
nad řekou špíny, zločinů a krve,
nad slavobranou pro básníky králů,
nad blahoslavením pokojných a tichých...

Však nad propastmi,
na tvrdém kamenném trůně
zamračený a nahý
čeká
protinožec boha.

Ve tmách hoří divoké máky,
a krvavě zardělý měsíc
v nesmírném tichu koupá chvílemi
v zálivech mračen svůj kov.