Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• román s milostnou zápletkou a silným sociálně-kritickým ostnem je prozaickým doprovodem k básníkovým knihám milostné lyriky z 20. a 30. let minulého století

ČÁST PRVNÍ

I.

Pozdní odpoledne červencové pozbývá pomalu své horoucnosti a ohromující vůně úžlabiny procitá znova z těžkého spánku. Potrhaná stuha opadlého potoka, tu široká a tichá jako veliké zrcadlo pro modré oči oblohy, jinde napolo zasypaná sesouvajícími se břehy a balvany, vypadlými z beder raněných skal. Zelené dlaně, posypané všemi barvami. Voní kvítím, skály voní rozpáleným kamenem, smrčiny na stráních voní pryskyřicí, břehy voní listovkou, plnou vlhkého ruchu. Dejte nám vypiti padesát džbánů této úžasné medoviny na jedno posezení. Na tvém širokém stole, úžlabino, stojí jeden vedle druhého. Proto stojí tu také, dávno pobořen ovšem, kamenný oltář, na němž jacísi pohané severní obětovali přírodním bohům. Nepoznali sice nikdy jižních kozonohů, kteří spávali v košatých korunách buků a na své syringy pískali milostné písně ztepilým dryádám. Ale jejich srdce byla prostá a vznešená v lásce i nenávisti. Je to nedávno, a přece hrozně dávno, neboť tisíc let je mnoho pro porobu a málo pro vysvobození. Bylas tehdy ještě mladicí, nikoli lety a staletími, nýbrž čistotou svého dechu a chrupu, silou svého objetí, nedotčenou krásou svého úsměvu. Minulo poté patero věků. Svrab vyznavačů jednoho boha rozežírá všecky pokožky, a vstřebávaje se do krve, otravuje všecka srdce. Boží bojovníci střapatého válečníka spali ve stínu tvých strání před vítěznou bitvou a vymývali si pak rány v zátočinách tvého potoka. A v dalších pěti staletích stárneš pomalu, zase nikoli věkem, nýbrž jako krásné ženy mladé, tisíckrát milované a tisíckrát proklínané, hynou v tabákovém kouři, loužích alkoholu a křečích probdělých nocí: nepozorovatelně téměř a stále hojněji počínáš vdechovati mikroby civilizace, jimž nelze uniknouti. Snad není již daleka doba, kdy zahyneš znásilněna, poplvána, roztrhána, s vyhřezlými vnitřnostmi, a budeš roznesena řvoucími sentinely. Ještě se však zelenáš a voníš. Kamenný lom u tvé brány, předzvěst strašlivých věcí, je venkovský dosud a vzdálený tratí, po nichž přijíždí zločin a smrt. Strakatá ještěřice vyhřívá se na kamenech, a pod stříškami z chvojí zcela zrezavělého přisekávají prostí soudruzi z chalup dlažební kámen. Pak se vineš sama již sterými oklikami, lesním tichem, vlhkým světem a starou oborou, až se ztratíš v parku, v rybníce panského sídla, kde vznešený darmošlap snul své panovačné a vražedné pikle.
Chlapci odešli do dědiny přivítat sobotní hosty. Šerif zalezl do srubu: vrátil se s nákupem z městečka, odpočívá, syt světla i vzduchu. Ušák spí u jeho nohou vedle pohozeného náhubku, také unaven; z vrozeného uličnictví honí i ve snách nedovoleně zajíce, koroptve a divoké králíky, ale kdyby venku Marion vzkřikla, třeba jen pouhým leknutím náhodným, vyletí oknem k potoku, ochoten vrhnouti se na hrdlo neznámému vetřelci. Marion v tmavorudém triku přiléhavém sedí na balvanu s cínovou sběračkou a potřásá hnědým chocholem krátkých vlasů. Dým stoupá rovně k obloze, voda v kotlíku počne brzy vříti. Káva bude včas.
Konečně! Quel délice! Jakési ruce něžné tu člověka hladí. A s ptákem chce se mi zpívati. Bylo nás tam roku onoho, johoho... Včera horko, hluk, jízda, chůze, očekávání: spala jsem jako zabitá až do 8 hodin. To se nesmí již státi. Jen třicetkrát 24 hodiny ještě, poletí a žádná se nevrátí. Nechci tu promarnit ani vteřiny. Třicetkrát 24 hodiny. Konečně! Měsíc svobody. Zdá se mi, že i to bahno, jak voda odpadla, voní čistotou, má možná léčivou moc. A jsme tu jako v kotli husté samoty, která právě chladne. Sladká kaše. Když mě firma poslala do Paříže, měla jsem také velikou radost. První. Máma se několik nocí převalovala, trpěla, chudák. Nemohla nic dělati, je mi dvacet let a jsem živitelka. Proč je tak blbá. Ničemu nerozumí. Já mluvit nedovedu a ona nechce. A pak je hrubá. Cožpak dělám něco špatného? Cožpak se nedovedu ubránit? A až se začnu bránit jen naoko, pak ani ona by mne neubránila. Kdy to asi bude? Jak byl směšný ten upocený Umrath s krhavýma očima, když jsme šli z Montmartru. Než se k tomu dostal, že bych mohla jíti s ním. Fuj! Nejdříve protestuje můj žaludek. Mám jej slabý po tátovi. Kdož ví, snad tím umřel. Nechci umříti, dokud se nenapiji života, až... Proč jsem tak chudá! Ale nebudu tu mysliti na smutné věci. Bývalo veselo večer v Paříži. Pourtant, je n'ai rien à me reprocher! Říkali mi jeptiška. Jsem anemická, doktor řekl silnou stravu, vzduch, mírný pohyb, klid. Ale mám radost, když druzí tlachají a nejsou příliš hloupí. Byli to většinou dobří proletáři. Jak jsem byla protivně vytáhlá, zelená, nemotorná. Proč jen mám tak často trému před lidmi? Jsem asi pyšná a bojím se, aby lidé nepoznali, že ta veliká holka s moudrýma očima je ještě tak hloupá. O těch moudrých očích řekl mi Jindra. Copak asi dělá pan kubista. Škoda, že je mu už čtyřicet. Za toho půl roku v Paříži jsem, myslím, trochu zhezkla. Říkali mi to včera, a já to také pozoruji. Už jsem opravdu dospělá. Někdy ráno, když jsem veselá a mám dobrou ondulaci, trochu se přibarvím, ať máma nadává, tu mám v zrcadle ze sebe chvilku radost. Kdyby jen mně prsa tak nerostla! Ještě jich nikdo neviděl, nepohladil, nelíbal, a už visí. Nesmím si na to vzpomenouti, hned je mi do pláče. Silva mi říkala, jak si muži rádi s nimi hrají. Nikdy se neodvážím propustiti z podprsenky, selata. Nikdy už nebudu opravdu krásná... Slunce stále ještě pálí, teče sem po té pasece naproti. Jak se těším na to, až budu aspoň opálená; říkají, že jsem snědá, ale mně se zdá, že jsem jako tvaroh. Jednou pojedu rozhodně k moři. Jestlipak se máma zase převalovala. Chudák. Sotva jsem se doma ohřála, už zase dovolená, a frnk! A tentokrát žádná kancelář a sami mladí lidé bez dozoru ve dne v noci. Je tu ovšem Šerif, pan bratříček, o šest let starší, ale má mě rád a není rozhodně hloupý. Nevykládá mi lásku jako Silva, ale nenávidí paďoury a předsudky dovede rozebrat, až člověka zamrazí. Mám jich, myslím, ještě mnoho. V Paříži byla kancelář dopoledne, kancelář odpoledne, a tak jen večer byla svoboda, večery byly moje, ale bývala jsem unavená a po víně brzy ospalá. Teď bude celých třicet dní a nocí jen mých. A chlapci budou hrát, a zpívat budeme, jen zpívat, válet se, koupat se, mašírovat, u ohně sedět... Bylo nás tam roku onoho, johoho... Líbí se mi moje ruce. Proč jsou jen tak často studené? Až budu míti chlapce, musí mi je dlouho držeti v dlaních, teplých dlaních... Veseleji, ohníčku! Tady máš novou potravu. Dnes budu spáti pod stanem. Čeho bych se bála, když Ušák hlídá. Jaké ticho, a to cvrlikání ptáčků činí je docela ohromným. Živé duše neviděti. Jak silný a pěkný je tenhle trs čekanky. A tamhle na druhé straně ten trs krvavých slziček. Jako by na sebe navzájem volaly. Čekáme, čekáme, volají blankytné oči. A zapláčeme, odpovídají slzičky. Jak je tu krásně před večerem. I ty koupačky bych nejraději shodila. Jsou lidé ještě blbí! Ale což bych se mohla ukázat s takovými prsy? V tom to vězí. Kdyby měli všichni lidé bezvadná těla, koupali by se, na slunci a v trávě tábořili nazí. Hezcí a urostlí lidé cítí se nazí volněji než v šatech, četla jsem to mnohokrát. Jen na plovárně, v ženském oddělení, mohu se svléknouti. Je tu tolik ohyzdných těl. Prasnice. A zdá se, že ta krásná těla náležejí jen lehkým holkám. Malá Lea, která vyhlíží vedle mne jako trpaslík a nemá téměř žádná prsa, šeptala mi onehdy na písku, jak prý jsem vnadná. Vzpomenu si vždy na Píseň Šalamounovu, pravila, vidím-li tě. Zavřela oči a tiše recitovala, hledajíc ve své paměti. Jak jsi krásná, přítelkyně moje... Postava tvá podobna je palmě a prsy tvé hroznům... Jak jsou krásné nohy tvé, dcero knížecí... Pupek tvůj koflík okrouhlý, nikoli bez nápoje, břicho tvé jako stoh pšenice, obrostlý kvítím... Zuby tvé jsou podobny stádu ovcí jednostejných, když vycházejí z koupadla... Četla jsem si to pak několikrát v bibli. A řekla mi také, že mám zadnici oblou jako broskev a záda tak krásně prohnutá, až se dech tají, a že by také chtěla míti levici pod mou hlavou a pravicí mě objímati. Začervenala jsem se. Chudák, je hodná, ale nezábavná. Přilepí se, a nemůžeš ji odtrhnouti... Jak je tu krásně před večerem. Ach, zase lesní káně. Jak ten pták naříká podivně. Jako když v noci hoří. Jsem tak šťastná dnes. Ah, ce silence! Quel bonheur, quelle tentation aussi! Trochu smutno je mi. Něco mi chybí. Ve mně něco chybí a kolem něco chybí. Nejsem už tak hloupá, abych nevěděla, co. Nevím, těším-li se na to. Ale zvědavá jsem. Ale jak je to těžké! Čekáme, čekáme... A zapláčeme?
Dědina je půl hodiny odtud. V zájezdní hospodě je hlučno jako o pouti. Za stolem v koutě hrají domorodci s dlouhými dýmkami v karty. Dlouhý stůl uprostřed je obležen trampskou společností jako větev rojem. Nevada a Rudí vlci. Také za ostatními stoly sedí trampové a výletníci.
Už začaly dovolené. Mnozí přijeli ovšem jen na dnešní noc a neděli, a jejich stany v úžlabině jsou přidušené výkřiky marné touhy, zevnější znaky chudobné civilizace, která zoufá nad sebou, a na zeleném ostrově, ukrytém za skalami před rovinou otroctví a všednosti, hledí přelstíti své hoře a středoevropskou díru myší změniti v kanadský kaňon. A přece, žebráku ze smrduté louže benzínu a sazí, akcionářů a žurnalistů, jsme na 40. kilometru od náměstí Republiky, a když smyješ ze sebe prach žhavých dílen a nestoudných kanceláří a pod olší přiložíš k ústům džbán zdejší medoviny, hnědý muž z vigvamu usoudil by jistě, že jsou to slivky, ale nevěř tomu, je to přese vše opojný nápoj a aperitiv pro vnitřnosti zkažené maloměšťáckým svinstvem. Totéž slunce podněcuje tu týž chemický proces v pasekách i na pažitech, v jedlinách i smrčinách, jako na Yukonu, a třebaže i příroda je tu vyznavačkou zlatého středocestí a všickni jsme poznamenáni prostředností, všecka ta naše "měsíční údolí", kdekoli roztroušená, vypravují-li o našem zotročení, zpívají také z hlubin pravěkých pudů zlomené písně o vzpouře a naději.
Polyfon dořinčel: Až já půjdu do nebe... Chlapci u velikého stolu jsou v sobě. Nevada hraje si na neutrální. Nevada má pět srubů a krásnější místo na potoce. Rudí vlci mají jen jeden srub, ostatní spí pod stany, ale zato mají Šerifa. Nevada nechce býti ani bílá, ani rudá. Není tedy proti paďourům? Nevada je proti paďourům, ale nechce dělati politiku. Neví tedy, proč je proti paďourům. Nevada ví, proč je proti paďourům. Mluví dlouhý a hubený typograf s orlím nosem a modrýma očima, Bříza, který píše také básně. Žlutá hříva poskakuje mu na hlavě. Nevada miluje lesní moudrost. Dává přednost volné přírodě a čerstvému vzduchu před předměstskými putykami. Chce po práci okřáti na těle i duchu a neprovádí nic nečestného. A přece byla napadena omezeným člověkem, paďourem...
Ano, odpovídá mu Billy z Rudých vlků, Nevada byla blbě napadena blahoslaveným Prďolou, žákem svatého Drmoly, učitelem křesťanské filosofie, poněvadž tento důstojný otec a člen Ligy pro lidská práva šel právě mimo, když Bříza v plavkách hrál u potoka na harmoniku, a Magda Meruňka, ležíc v tričku u jeho nohou, ukazovala bezděčně, okouzlena a zadumána, tolik ze svých ňader vpřed se deroucích a ze svých obdivovaných hýždí, polepených trikem, že zbožný muž ten byl pohoršen, a aniž se mu kdy podařilo viděti více, napsal o tom traktát o trampské nemravnosti. Ale je třeba rozuměti souvislostem. Tihle moralisté jsou ovšem lidé nemocní a zvrácení, hypochondři, kteří si oškliví všecko, co normálním lidem lahodí, především věci pohlavní, ale poněvadž nemohou býti bez nich, zabývají se dychtivě jejich potíráním, stíhají a kazí knihy, obrazy, sochy, jsou to také udavači, ukájejí se zkrátka pohlavně pronásledováním a ničením pohlavních věcí a nezřídka spojují s tím náboženské představy. Ale odvaha, s kterou vnucují často svou perverzi veřejnosti, opírá se o vědomí, že slouží zájmům vládnoucí třídy. Jsou to většinou buržoazní moralisté, u nichž z buržoazního pokrytectví vlivem fyziologických poruch stala se duševní choroba. Jsou to chorobné výstřelky buržoazního světa, ale nemůžeme konečně říci, že by se k nám chovali hůře než paďouři méně studovaní. Jsme-li proti paďourům, nemůže nám běžeti jen o takové pomatence nebo o měšťáky, táhnoucí na výlet jako hejno rozčepejřených slepic, kdákajících nám tu svou nelibost spořádaných občanů státotvorných, nýbrž jsme proti celé třídě, proti vládnoucí třídě měšťácké a jejím pomocníkům, paďourům socialistickým. Hnutí proti nám vzniklo v této třídě, ale nikoli proto, že si venku dopřáváme větší volnosti, než jakou nám mohou poskytnouti městské parky a předměstské louky, volnosti, které paďouři užívají vrchovatě ve svých mořských lázních, ovšem ve svém slohu, nýbrž proto především, že jsme nová mládež pracujícího světa, která se už netváří pokorně, vychází na světlo a počíná "se roztahovat!" výbojně, beze zřetele k panským výsadám a k měšťáckým názorům na slušnost a morálku. Buržoazie vidí v nás kus nového ducha proletářského, který ji jednou smete. A my si chceme tohoto ducha zachovat, nechceme se ohodit a ulízat, abychom se paďourům zalíbili, chceme se toulat, zpívat a milovat pro své potěšení a osvěžení, nikoli pro jejich zábavu, chceme vedle toho jíti s předvojem dělné třídy, proto jsme rudí a nikoli bílí. Kdo je opravdu proti paďourům, je proti vládnoucí třídě a jejím pomocníkům, je zkrátka rudý. To je více než politika, to je vědomí, že jde o poslední bitvy mezi dvěma světy.
Nevada mlčí. Bříza usmívá se poněkud rozpačitě. Jeho chabé srdce je nebojovné. Malá plavovláska, Zuzka Kůzle, prohlašuje rozšafně na druhém konci stolu: Konečně, Bříza mluvil toliko za sebe. Rudí vlci pošilhávají k vedlejšímu stolu, co asi říká Billymu jeho nevlastní táta. Kdosi preluduje na havajskou kytaru.
Jindra sedí stranou a usmívá se spokojeně nad sklenkou bílého vína. Nesil jsem na úhor. A ještě včas bylo zaseto. Ale pomysliti, že všecky boje byly by bývaly marný a toto dítě bylo by zůstalo v drápech své hysterické matky! Se svými talenty a vášněmi, kam by se bylo podělo? Zahynulo v neřestech, nebo stalo se brutálním cizopasníkem? A pomysliti, že společnost ponechává ohromnou většinu dětí, své vlastnictví, v nemilosrdných rukou těch ohromných sobců, jimiž jsou pravidelně rodiče! Ostatně, kdož ví, zda bych se všeho odvážil, kdyby to bylo moje dítě. Domnívám se, že mám minimum předsudků, ale myslím si, že asi podivuhodná směsice nejasných pocitů, něžností, obav, rozpaků, nesnází brání právě rodičům s nejlepšími úmysly v pravé důvěrnosti s dospívajícími dětmi, s nimiž od jejich počátku žili v těsném styku. Může však někdo říci, že nemám toho chlapce stejně rád, jako by ho mohl míti vlastní otec? A přece jsme se stali kamarády, jakmile jsme se navzájem trochu poznali, společné utrpení, jímž byla pro nás oba jeho matka, sblížilo nás ovšem rychleji, ale dali jsme se sobě navzájem poznati téměř bez výhrady, snad právě proto, že nebylo mezi námi rodičovských předsudků... Bylo by smutno doma bez něho... Jindro, buď zcela upřímný: bylo by smutněji bez něho... Šest let již spolu sedáme, hovoříme, pracujeme, ale má Helu, kdežto já... nic, stále nic, jen iluze, které vždy hasnou téměř v hodině, kdy vznikly, jen sny, které se rozplynou při první srážce se skutečností, jen styky...
Havajská kytara pláče až příliš hlasitě v začouzené a horké hospodě. Pagan love song. Děvčata připomínají, že bude nutno vydati se na cestu. Ano, stále vzhůru po silnici, pak za kostelem vpravo, stále podle potoka a lomem až k prvnímu srubu. Jindra odchází dříve. Potřebuje několika doušků samoty. Kvečeru potřebuje vždy tohoto sladkohořkého alkoholu. Tu smutek zahřívá, máme-li ještě nějakou naději.
Marion, poněkud nemotorně, odstavila kotlík z ohniště do trávy. Míchá kávou a přikrývá ji sehnuta jako nějaký podivuhodný pták s dlouhými údy bílými: hnědá chocholka rozpadla se jí vedví a spouští jí vlasy jako peří na zardělé tváře. Marion ví, že její silné nohy jsou krásné, ale v této chvíli, zaměstnána horlivě svým táborovým dílem, nemyslí na to a ještě méně může jí napadnouti, že napjaté nohy její vystavují právě na odiv líbezný tvar svého břemene, za něž se věru netřeba jim styděti.
Marion, tys tady... Kallipygos!
Upustila sběračku, vztyčila se prudce a obrátila, dvakráte zardělá, rázem si uvědomivši, v jaké pozici byla překvapena právě ze strany nejméně vhodné, ruku bezděčně zdvihla k ňadrům, ale spustila opět, aby se nezdálo, že koketuje studem, z tmavých očí srší jí směsice leknutí, studu, hněvu, hrdosti, rozpačitosti.
Marion, jaká náhoda! Co tu děláš? Jak dlouho jsme se již neviděli?
Usmívá se již, blednouc pomalu.
Včera jsem přijela, chci tu stráviti dovolenou. A ty?
Chci tu trochu malovati. Zítra mi přivezou věci.
Maluješ ještě kubisticky?
Marion se již vzpamatovala, usedla znova na balvan, zkřížila nohy a objala je sepjatýma rukama, na nichž lesknou se dosud městsky útlé nehty růžové. Chce vyhlížeti zcela nenuceně.
Někdy, odpovídá Jindra, který se svalil před ní do trávy, ale jindy maluji už také "rozumně". Dovolíš-li, udělám svůj nejrozumnější obraz podle tebe... Možná, že to bude také můj obraz nejkrásnější.
Jejich zraky se na okamžik setkaly. Mají stejné oči tmavé, ale Marion má hlubší, slézový stín pod nimi, jejž Jindra shledává dojemným.
Lesní káně znova naříká kdesi vysoko, a Marion odvrací hlavu k obloze, jsouc ráda této zámince. I Jindra je spokojen. Může si bez dotěrnosti také zpředu prohlédnouti toto veliké děvče s hrdým profilem, tak dospělé již a vážné. Několik vteřin mu stačí, aby mohl mužsky i malířsky oceniti tvary, kterých přiléhavé koupačky nedovedou zakryti, ale neprodlévá u nich, nikoliv, Jindra ví, že tohle všecko není nejdůležitější, že z toho sálá jen vonné teplo, jež není však ničím bez něhy, která kvete na jiném místě, a jako před rokem téměř cítí zase ve všech nervech touhu, neodolatelné nutkání vzhůru, k bledému obličeji s nosem mírně klenutým, s ústy chudokrevné růžovými, ale mocně rozpuklými, s temnýma očima, v nichž je odpověď na všecko, jenže jako hádanka: nemůžeš se odtrhnouti dobrovolně od toho tajemství, ledaže by ti vydalo všecky své poklady, což nebude bezpochyby nikdy, a kdyby to učinilo, nevíš, zda nebyl bys ještě více a navždy připoután k takové tváři a k tělu, jímž vládne.
Kde se usídlíš - mistře?
Marion je už zase veselá, dává to najevo vtipem. Chtěla by v trávě tančiti, stojky dělati, motýly honiti, výskati, ale je spoutána svou anemickou krví. Jaká trýzeň, chtíti a nemoci, býti stále zadržována nesmělostí, která neplyne z přesvědčení! Jaké otroctví, a Marion mstí se za ně bezděčně vtipy, někdy na sebe, častěji na bližní, vtipy, které jsou tu a tam kruté, až se sama zardí nad svou prostořekostí.
Konradové nabídli mi přístřeší ve svém srubu v Nevadě, budeme tedy sousedy, Marion.
Jindra to říká jaksi zbytečně vřele, hlasem poněkud přiškrceným. Zadíval se a zamyslil příliš do dívky před sebou, takže ani nepostřehl jejího žertovného tónu. Jaká skvostná žena stala se za těch sedm osm měsíců, kdy ji neviděl, z toho hubeného a bledého štíhlete! Není to ovšem bezvadné tělo, ale je to tajemná končina milostná, lákající k výzkumné výpravě za toto tělo do pomyslných hlubin začarovaného ženství, něžného a veselého za ustydlou škraboškou. Ani těch překynutých ňader neodvážil bych se jí přeformovati, myslí si, abych neporušil zvláštního kouzla, jehož smyslnost jako by byla prošla sublimačním procesem vřelého srdce a bystrého mozku, a jehož hluboká niternost přechází na všecky tělesné linie a nejsmyslnější činí nejdojemnějšími, plnými něhy.
Tak mne tedy namaluješ! Ale chci si být podobná, rozumíš?
Marion považuje ihned za velikou statečnost, že se takhle bez okolků vyslovila. Snad proto, že ani dlouho neuvažovala, nýbrž od té chvíle, kdy jí to nabídl, jen myslila na to, že by mohla míti svůj obraz, malovaný obraz, že by mohla býti namalována někým, kdo to jistě dovede. Vyhrkla vlastně své dovolení z radosti i ze strachu, aby nezapomněl.
Slunce utonulo, skála odráží zmatený hlomoz veselé písně, zpívané i brnkané, promíšené hlučnými výkřiky, za kopcem přicházejí táborníci. Táhnou Rudí vlci, táhne Nevada. Billy vede si kurážnou partu inteligentních hochů, kteří jsou již po tři léta ohniskem táborového života v úžlabině a jejím lesním okolí. Bratři Konradové z muzikantského rodu, jeden skladatel, druhý kapelník malého orchestru jazzového, táhnou se Stařečkem, svým otcem: má bílé vlasy a dlouhé vousy šedivé, ruměné tváře a veselé oči za diplomatickými brýlemi, statečně si vykračuje a celým svým zjevem dává najevo radost, že je obklopen mládím, aniž mu překáží. Vysoký Bříza, zavěšen po pravici do Magdy Meruňky a po levici do Zuzky Kůzlete, s hlavou vzhůru objímá lyrickýma očima venkovský svět jako vytoužený ráj. A za nimi roj obého pohlaví, sami mladí lidé z dílen a kanceláří, hluční a klackovití jako veselí živočiši, propuštění z klece. Je to ryčný vpád malého národa pestrého, okovaných bot a pytlovitých kalhot, strakatých šátků, košil, svetrů, kazajek, nepromokavých kabátů, krátkých sukní, blůzek a jumprů i vest, batohů, holí a kytar.
Šerif, vyburcovaný blížícím se povykem ze svého odpočinku, vyšel s Ušákem před srub. Vysoký a osmahlý stojí tu teď zvídavě v rajtkách a rozhalené košili a imponuje smělým pohledem i kontrastem svého hnědého těla s bílou košilí, do které se byl převlékl po svém zpoceném návratu. Silnými kostmi lícními a silnými rty, bystrýma očima poněkud zapadlýma a klenutým nosem připomíná ihned Marion. Rozhlédne se, rozveselí široce tvář, když spatří Jindru, a několika skoky, provázen štěkajícím Ušákem, přirazí k vstávajícímu páru jako šťastný lovec. Jen lišku červenou dáti mu do ruky. Potřásá radostně Jindrovou pravicí a zahrnuje ho otázkami, zatímco zástup počíná již obklopovati kotlík a Marion, která zdvihla opět svou sběračku a rozvazuje pytlík s cukrem.
Jedni vytahují plechové šálky, druzí tu a tam bílý koflík, a Marion nalévá horkou kávu tak vesele, jak to jen dovede, čelí vtipům, řekla si v duchu, že se musí držeti, aby nevyhlížela ani hloupě, ani nadutě. Napila se dokonce koňaku z ploché lahvičky, kterou jí nabídl vlasatý Konrad-kapelník, aniž utřela předem opatrně jejího hrdla. A přece podobá se královně uprostřed těch drobných děvčat, uličnických chlapců a pokorných mužů.
Všecko usedlo na chvíli, kam kdo mohl. Nejsou daleko od kamenného lomu, v první oklice úžlabiny, která je však kout sám pro sebe. Zleva proudí sem světlo po vysoké pasece, zastavujíc se nad potokem a mísíc s jeho průzračnou a dychtivou vodou svou zářící tekutinu, poněvadž protější hradba příkrá ze skal a smrků nedovoluje mu uniknouti. Po úpatí paseky a nad vysokým břehem potočním plazí se pěšina mezi balvany a kořeny, ale na druhé straně, mezi lesní hradbou a potokem, který tu běží nebo odpočívá rovně s plochým břehem, podobá se malému ostrovu kamenitá louka a za ní lesík habrový a olšový, pijící lačně poslední světlo. Odtud neuvidíš vchodu ani východu úžlabiny, a oddán hvězdám snů nebo oblohy nebo pozitivnějšímu štěstí dvou hvězd ve tváři milenčině, pocítíš snad chuť poprositi pěšinu, aby byla ještě neschůdnější. Šerifův srub stojí stranou v kamenité louce před lesíkem. Pod olšemi a habřím krčívají se stany Rudých vlků.
V malém hloučku nedaleko hasnoucího ohniště udeřil kdosi ostře na kytaru, a master John, bujný chlapec černý z Nevady s černošskou tváří a dobráckýma očima modrýma, počal silným hlasem zpívati: Marion, až budu sám na moři... Má to býti zřejmě nepřímý hold té, která se poprvé objevila v tomto táboře a probudila obecnou zvědavost, a všecky oči se usmívají, ty chlapecké s veselou pokorou a žádostivostí, ty dívčí tu zvídavěji, jinde kyseleji, obracejíce se k Šerifově sestře. Také Jindra hledá její tvář a rád by se setkal s jejími zraky, ale Marion, polévaná pomalu až do vlasů pastelovým ruměncem, zdá se zaujata úplně hovorem s Konrády.
Poté však Šerif, který má krásný tenor, počíná jinou: Bylo nás tam roku onoho, johoho... Je to písnička, kterou má Marion velmi ráda, ale toho tu většina neví, kytary i hlasy vpadají, a veselé, kurážné "johoho" poskakuje mezi stráněmi jako míče, odrážené nastavenými čely. Tentokráte vysvobozená Marion zpívá spolu.
Káva je dopita, Rudí vlci jdou stavět stany na okraj lesíka, Nevada chystá se na další kousek cesty do své osady.
Na shledanou, Marion, loučí se Jindra, ovládaje hlas i oči, poněvadž zpozoroval, jak zledověla, když ji před lidmi oslovil. Zítra budu čekati na své věci a podívám se kolem po kořisti, ale pozítří počal bych už rád s tou tvou podobiznou. Kdy se uvidíme?
Přijď tedy pozítří, kdy ti libo. Však se nějak už dohodneme.
Podává mu ruku. Jediným zkoumavým pohledem do jeho očí zpozorovala tu pokornou nespokojenost s jejím chladem. Konečky prstů stiskla mu tedy jemně dlaň.
Na shledanou!
Stříbrný měsíc svítí malým oknem horním do patrového srubu Konrádových na stráni. Muzikanti už spí. Sednice je prostorná s velkou policí a třemi pryčnami; komfort představuje čtvero slamníků, jeden docela nový pro Jindru. Stařeček spí v jednom koutě, mladí Konradové v druhém. Jindra si lehl u stěny naproti oknu a ničím se nedal přemluviti, aby jako host přijal jednu pryčnu. Opírá si hlavu loktem a hledí na jasnou hladinu oblohy s její stříbrnou bárkou, a na vršek březový, mírně se tetelící právě před oknem.
Poněvadž jsem přijel sem, abych maloval, měl bych věru zítra zase odjeti, kdyby mi běželo o to, abych mnoho udělal. Je zřejmé již, co bude. Napil jsem se dnes povážlivého jedu: paralyzuje smysl pro skutečnost, oklame snem, jako z pařeniště dá vyhnati a rozkvésti všem iluzím. Budu zase tím, který z tebe, bárko stříbrná, spadl na zemi. Kudy půjdu, tudy půjde se mnou všudypřítomná. Na louce strom se v ni promění, v aleji mé oči ji potkají na každé zatáčce, nahoře na stráni bude seděti mezi jalovcovými keři, v potoce nohy si bude koupati pod břízami. Naštěstí nenutí mne nic malovat, přivedla mne sem jen touha pracovat zase trochu venku. A možná, že ten její portrét bude znamenati v mém díle více než dvacet nových krajin. Jen vydržíme-li to spolu. Skryje se možná přede mnou plaše, až uvidí, jak se na ni dívám. Nebo, budu-li příliš neprozřetelný, neudržím-li na uzdě svých citů, zchladí mne naráz a vezme mi všecky iluze: dovedu pak ještě namalovati to, co bych chtěl? Ach, nechtěl bych se vrátiti do ateliéru a malovati jen ztracený sen: nikoli z hořkosti, ale z naděje a optimismu chci namalovati tuto ženu, která včera ještě byla dítětem... milovanou ženu, nic naplat, milovanou, už se stalo. Zdá se mi, že od té doby, kdy ji znám, čekal jsem s touhou a bázní na tenhle okamžik. Až rozkvete za jedné noci. Chtěl bych míti něco z velikých svůdců: obklopiti ji uctivou a něžnou pozorností jako bytost z lepšího světa, ale neprozraditi ani pohledem, gestem, slovem svých citů, své touhy a naděje, stavěti se stále lepším a ušlechtilejším než jiní, mladí i staří, zmizeti na nějakou kratší dobu, když by toho nejméně očekávala a si přála, pak onemocněti nebezpečně, až by ji to nejvíce poděsilo, a pak sterými důvody ji přesvědčovat!, že mne nesmí míti ráda. Tu bych dosáhl cíle. Vím, že jsem jí bližší než jiní dosud. Ale nedovedu toho, nedovedu ani pět minut hráti komedii, když poctivost mých citů vzpírá se každé přetvářce, nedovedu býti ani prozřetelný... Doufejme však, že aspoň ten obraz domaluji: bude to pobožná práce, a snad se mi podaří ponořiti se do ní tak, abych na model pozapomněl, snad živá splyne se svým obrazem, snad moje vroucnost se vybije laskáním se s podobou, a od obrazu vrátím se unaven k živé jako k prosté studánce osvěžující. A potom? Poděkuje, odveze si jej, konečky prstů ještě jednou stiskne mi jemně dlaň, snad naposled... Marno konečně uvažovat, stalo se, osud nás svedl, klubko neznámých radostí a smutků počalo se rozvinovati po svahu života a nic ho již nezadrží v této chvíli. Ledaže bych utekl. Může však člověk v mé situaci míti odvahu k útěku před štěstím jen proto, že později pozná, že by to byl býval jen útěk před nekonečným žalem? Jako ta břízka venku tetelí se mi srdce i mozek, jed vnikl mi do krve a nervů, snad na léta. A ten můj prostý život poplyne teď s všudypřítomnou mezi snem a skutečností, klidný na povrchu, divoce pobouřený možná v nitru... Neboť jedno není možné: že by tato sladká bytost usvědčila jednoho dne ze lži své oči a prozradila se jen jako prázdná nádoba. To by bylo ovšem nejkrutější zklamání, ale zato nejkratší bolest. Takhle jsem se však ještě nezmýlil... nikoli, to není možné... a budu-li trpěti, budu trpěti dlouho... a budu-li odměněn... sne mého života... lásko, která se máš podobati obrazu dvou umělců, doplňujících se k velikému dílu... ano... Marion... bárko stříbrná...
Za soumraku, unavená vzduchem a dojmy, roztřesená poněkud vnitřním chladem, reakcí chudé krve na několik doušků různého alkoholu, jež jí bylo vypíti a jež vypila ostatně s chutí, aby se i zevně trochu rozjařila, ztratila Marion odvahu spáti pod stanem. Zatímco Šerif bavil se s kamarády u nového ohně, na němž stále ještě něco kuchtili, odešla tiše s Ušákem do srubu a ulehla na svou pryčnu. Chtělo se jí také trochu přemýšleti v samotě o nové situaci, jež nastala, jak se jí zdálo, s příchodem Jindrovým. Trochu ji mrzel, neboť nejasně tušila, že jí poruší nějak blažený a bezstarostný měsíc, jejž si slibovala, trochu však byla také ráda, raději dokonce, poněvadž jednak byl Jindra jediný cizí člověk, s nímž dovedla hovořiti důvěrněji, jednak se těšila na svou podobiznu. Představovala si ji už na stěně nového bytu, do kterého se konečně s matkou nastěhovaly, na veliké blankytné stěně nad otomanem představovala si velikou malbu krásnou ve zlatém rámu a - usnula hluboce, dříve než se v mysli rozhodla pro pozici, která by jí asi nejlépe slušela.