Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I

My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické,
abychom neměly dlouhou chvíli, zpíváme si
zmrazeným hlasem, lhostejny ke všemu, co jest lidské,
tu mezi domy a paláci, tu mezi poli a lesy,

mezi a nad nimi, podle silnic a tratí
bzučíme monotonně, neznajíce touhy ni chtíče,
studené, kovové, neschopny nenáviděti, milovati,
napjaty mezi kandelábry, sloupy a tyče

k otroctví paralelnímu, aniž cítiti můžeme je,
vedeny do dálek nesmírných, křížem a krážem hnány
přes všechno, co strmí, i přes všechno, co zeje,
k stanicím, úřadovnám, elektrárnám pevně připoutány,

zpíváme zpěvy mechanického ze sebe vykoupení
do větru, který neslyší, a do světla, jež jest hluché,
docela pohříženy do snění, jež sněním není,
jak rákosu dozrálého stéblo mrtvé a suché

bzučíme nad životem, jenž se nás nedotýká,
ač pro něj jsme tu, jím prostupujeme, mu sloužíme dokonale,
zpíváme zpěvy, v nichž všechno se vším se stýká,
den ze dne stejné a přece den ze dne jiné stále.

+++

My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické,
pavouka civilisace necitelné tvoříme sítě
nad centry horečné práce i myšlenky gigantické,
z nichž pavouk tuční a nadýmá se, vládna jimi lítě,

svíráme, spoutáváme střediska souzvuků, sporů
přímými svazky svými, protínajícími se kříži,
černými paprsky temných, mlčících reflektorů,
jež obstouply metropole a přikryly je svou mříží,

valem se šíří ty naše sítě jak na vodách kruhy,
od centra k centru si podávají kovové ruce,
od obzorů k obzorům napínají slepé své duhy,
chapadly drnčícími venkov uchvacujíce prudce;

my, z ohnisek Západu rodem a vyšlé z jeho dílen,
na Východ táhneme neodvratně a směle,
a, dokud kraj bude na globu, jenž pod nás není schýlen
a všechny kontinenty nespočinou cele

v studené náruči naší jak v čeřenu obrovitém,
nám není dáno stanouti: táhneme délkou, táhneme šíří
k tropickým pralesům, k džunglím, za ledů polárních svitem,
táhneme tiše a vytrvale, nebozezy, pionýři!

+++

My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické,
jsme kovové ruce moderní souvislosti,
věrné a spolehlivé, rychlé a energické,
lhostejně řadíme ke zlu dobro a k neřestem ctnosti,

k činžáku palác, klášter k bordelu, dílnu k dílně,
ke městům města, venkov k metropolím, lid k lidu;
dní horečně pracujících a nocí okoušejících vilně
stíráme rozdíly a zabraňujeme klidu;

ve vteřinu každou bleskem pojíme s národem národ,
mozky a srdce jejich, bursy a ministerstva,
všechno, co země lidskému rodu a lidský si posílá rod,
se slepou objektivností neseme zčerstva;

v jedinou hymnu velebnou spojujeme křiky,
jásoty, jeky, řevy, otázky, odpovědi,
v jediný chorál vítězný harmonisujeme ryky,
rázy a rachoty práce, řinčení zlata i mědi,

a hřmějící internacionálou abychom spojily světy,
když nad mořem zvítěziti ukázalo se radno,
v kabelech, sdruženy a do kaučuku vklety,
mlčky jsme sestoupily okeánem až na dno.

II

V dálku se zavrtáváme bzučíce
po boku sestry své silnice,
jak ona kameny bílými
my tyčemi ovětralými
jsme rozděleny a změřeny,
ciframi značeny;
táhneme po sterých kilometrech
dnem, nocí, v mlhách, deštích a větrech,

táhneme jasem, temnotou, mrazem, žárem,
dojaty nejsouce barvou ni tvarem,
táhneme přímo, oklikami, vzhůru i dolem,
lhostejný k tomu, co děje se kolem,
a naše tyče, vegetace geometrická,
kordonem stonků s chocholy zvonků
směr značí, kudy nadlidská
touha a žízeň razí si cestu
od města k městu.

Jak ještěr znavený šedinami,
dobrácký, ospalý, líný,
se strupy bláta a hlíny,
silnice plazí se pod námi, s námi,
silnice, sestra starosvětská,
pijící deště, kámen žeroucí,
dušinka trpělivá, selská, dětská,
ráda má dědiny kolem rostoucí,
vroubená příkopy zelenými
chlubí se hlídači svými,
topoly, jeřáby, lipami,
hrušněmi, jabloněmi, slívami,
zelení jejich lupení
i zralých plodů nachem
a, rodem z venkova, nelení
je krmiti prachem.

Silnice svítí polednem,
když zpěv náš vesele zní,
silnice bělá se nočním snem,
když hlas náš zdá se pohřební:
kdybychom lásky schopny byly,
silnici bychom si oblíbily,
silnici, sestru, a poutníky její
a všechny věci, které se dějí
na ní a kol ní i u nebes,
všechno, co míjí po jejím hřbetě
vše, co kolem pracuje v zimě i v létě,
a nad ní skřivana ples;

silnici s národem chudáků,
chasníků, tuláků, žebráků,
kteří se plouží, si vykračují
prachem a blátem a sněhem,
ať mrazy praští, ať větry dují,
mřežovím dešťů a slunce žehem
pro osud hubený jdou a jdou
v dálku snad známou, snad neznámou;

silnici, po níž sedláci táhnou
v košilích režných, v plátěných hadrech -
sedláci hnědí, jimž hrdla prahnou,
děvčice brunátné o strmých ňadrech,
pacholci s kravami, volky a koni
a rozcházejí se letos jak loni -
sedláci s kosami, vozy a stroji

a s pachem po horkém hnoji,
a svážejíce pak úrody plavé,
řepy a brambory, vonící sena,
jde-li tu mimo ně žena,
pohyby mají opilé, dravé
za zpěvu, klení a smíchu;

silnici v noci, jíž kdosi jde sám
vstříc neznámým světlům, neznámým tmám,
silnici v noci, kterou se plouží
vůz jako přízrak naříkající,
s koly, jež ospale ve sníh se hrouží
či do bláta, po němž tesknící
lucerny kalné se míhá svit,
lucerny pod ojí mrtvě se klátící
žlutý a nemocný kmit;

a silnici bílou, jíž konce není,
jež v blankyt se hrouží jak v zapomnění,
a po níž hranatý, pouštěje větry
a požíraje kilometry,
hned jako by jásal, hned jak by se zlobil,
řítí se automobil...

III

V dálku se zavrtáváme bzučíce
po boku dobyvatelských tratí,
shlížíme na kolejnice,
jež blesky železných hlatí
vrhají do kraje, rozpalujíce se,
když vlaky míjejí a všechno se třese
jich těžkým letem a rachotem,
to hadi jsou temní, potměšilí,
ke pražcům očazeným přibití,
ze štěrku by se rádi vymrštili
a, v trávě náspů ukryti,
za krvežíznivým jakýmsi snem
se odplazili někam
ke kovovým podzemním řekám;
jich paralelní zotročení,
jež našeho hroznější jest,

jim naplňuje noční snění
jak spící ohaře čekaný lov
řevem a během a zoufalstvím gest,
hromy a lomozy katastrof.

Shlížíme na ně měsíce, léta,
než prasknou hněvem či bolestí,
lhostejny k jejich nevědomosti,
s níž dobývají světa,
a nasloucháme ze zvyku
šíleným rytmům rychlíků
i těžkopádnému lomozu
členěných nákladních soumarů,
již nemají citu ni rozmaru,
a v intervalech provozu

již vyhlížíme zdaleka
jich lokomotiv oblaka
černá a šedá a bílá.

Tisíce vlaků jsme spatřily,
tisíce vlaků spatříme,
nás lidé s tratěmi sbratřili,
aniž se my však bratříme
s čímkoli v duši své cizí,
ať stojí to či mizí;
míjejí mimo nás miliony
krásných i ohyzdných tváří,
slýcháme jásoty, slýcháme stony,
slýcháme pocely, smíchy a křiky,
vídáme bláznivé kapesníky
veslovat sluneční září;
míjejí mimo nás hromady zboží,
železa, prken, uhlí a koží,
obilí, dobytek, stroje,
míjejí lidé, míjejí věci,
nahoru, dolů vidíme téci
za tajným osudem tajemné roje
bohatství světa odkryté,
bohatství živé a movité,
a jeho pány arijské, semitské
na plyši dvorních a salonních vlaků,
i jeho otroky evropské, africké,
kramáře, dělníky, vojska a zřízence
v útrobách uhánějících draků,
jichž dunící, řinčící pletence
soptíce sunou se jako bouře
a zanechávají oblaka kouře
černá a šedá a bílá.

IV

My, dráty vyslané do kolonií a tropů
k posledním výspám civilisace jak reci,
na samém kraji stojíce v požáru světelných snopů
či v nesmírných dešťů širé, zavodněné kleci,
urputně hledíme před sebe v hrůzy cizího světa,
jenž vstříc nám, aniž nás děsí, své skřeky a ticho své metá.

Nás nepovraždí domorodců oštěpy a luky,
ni zimnice, která šílenství v mozku bělochů nítí,
bez děsu nasloucháme, jak pralesů tajemné zvuky
a šelem řev noční se plíží, když veliký měsíc svítí
na našich horkých nebesích; my z dlouhé chvíle pouze
se chvějeme zpívajíce si monotonně a dlouze.

Víme, že před námi leží svět, jenž dosud nebyl dobyt,
za námi táž však země již dobytá, námi spjatá;
vítězství neodvratné hlásá již pouhý náš pobyt
nad půdou sloni, kaučuku, diamantů a zlata.
Transvaalem vzhůru! K Nilu! Podle Konga! Ugandskou tratí!
Až v srdce africké pánve! Tu chceme si zazpívati!

Zatím však shlížíme na boje, půtky,
vídáme visatce, slýcháme důtky,
do lidských terčů svištící kule,
veliká zbabělství, veliké vůle,
krok dobyvatelů,
a po jich boku v plantážích,
na řekách, v dolech, pralesích
ryk nástrojů a povelů,
pochodem pochod do kolonisace,
krok práce.

Shlížíme na setby, úrody,
na kořist lovců a na plody
ztepilých kokosovníků,
na kupy banánů, hromady sloni,
na věci svítící i na to, co voní
hýřící přírodou rovníku;
s povrchu sklízeny, z útrob rvány
stále jen pryč jsou posílány
do světa nade vše lačného,
a my, jimž není nic tajného,
bezděky při tom vzpomínáme si
na první pušky třesk a zář,
na první hrdinnou bílou tvář,
jež vnikla v pralesy.

Víme, že za ní přišli jiné
do země žhnoucí, pohostinné
a úděsné zároveň;
vrahové smělí se vzpurnou tváří,
kořalka, syfilis, misionáři
zakořeňovali evropský peň.
Svět nikde pacifikován není,
všechno se v proudy krve mění,
co kročej lidstva znamená;
ať kdo chce co chce však o tom praví,
nám lhostejny jsou lidské mravy,
my rozpínáme jen ramena.

Na temně svítící záda černochů,
na tropické uniformy bělochů
dnem, nocí shlížíme klidně;
lomozem práce a bojů povyky
táhneme zvolna k srdci Afriky,
tu staneme očividně.

Křížem a krážem s tisíci tisíce
spojíme bělochy, černochy, mulaty, mestice,
spojíme Araby, Indy, Bury a Němce,
Francouze, Vlachy, Angličany,
spojíme všechno na všechny strany,
své kovové střízlivé věnce
až rozepneme bez počtu, bez míry,
pojíce třídy Kapského města s bazary Kahýry.

V

My, dráty telegrafní, věčně nenasycené
svou krmí elektrického poskoku,
námi jak tepnami proudy krve vznícené
honěnou automatickými prsty otroků,
jež umdlená hned jest a hned zběsilá,
jako by kulomety spustily či bursa se zbláznila -
my v duchu nasloucháme klapotu aparátů,
jenž nesčíslný se všech stran se žene a připojuje
jediný ohromný vichor horlivosti a chvatu,
v jedinou ohromnou bouři, jež kolem globu duje a šílí.

Ten klapot, jenž proráží stěny stanic a úřadoven,
jakou to hudbou, závratnou strží obtáčí svět!
Ač útlými prsty jest vysílán a ptačímu zobání roven,
slyšíme přece každý země i člověka vznět,
když nasloucháme v širou jeho symfonii,
v níž knoflíky klapající se ve zvony mění, jež bijí na poplach.

Slyšíme výkřiky porodů, slyšíme chropoty smrtí,
slyšíme milenců rozloučených toužebná volání;
chraplavý hlas kdes ptá se, a děs jej v hrdle škrtí,
jinde jak vítězný posel křik se vzpíná a rozhání.

Slyšíme intriky z ministerstev, povely z kontoárů,
poplachy burs a vzpoury ulic a bitky sněmoven;
demise, krachy, kalkuly, kridy tu nabývají tvaru,
pády a výšvihy lomozí v každou noc i každý den.

Slyšíme pochody vojsk, bitvy a heroismy,
neslyšné kroky moru, mírové porady;
slyšíme stávky, výluky, sabotáže a anarchismy,
veliké lásky a hněvy, věrnosti, prorady.

Slyšíme díla a činy tryskati z mozků a dlaní,
slyšíme potlesk, jenž provází ptačí hry aviatika.

Slyšíme šelesty míru, jak v houští kroky laní.
Slyšíme chorály hrůzy, jež probouzí panika.

Slyšíme požáry, výbuchy, srážky vlaků a lodí,
průtrže, povodně, vichřice, zemětřesení -

Ale i cifry slyšíme úrod, jež země rodí,
života příval přes smrt se valící, růst a kvetení...

Slyšíme všechno, víme všechno a všechno známe,
kams napravo, vlevo, nahoru, dolů všechno poznamenáváme,
intimnost občana, aféry světa, proměny země -
a vše, co se děje, co se má státi a stane,
ať zní to jako by zvracel globus či pták si pípal jemně,
ať jako hořící svět či střepina skelná to plane,
my vše to dříve víme než ten, kdo to zvěděti má,
a živíce se tím, aniž závrať nás jímá, jsme klidny.

VI

My, dráty elektrické...!
Mluv, mluno, tajemná moci, jež se zmocňuješ hmoty,
jak veliká myšlenka, milostná vášeň, delirium tremens,
mluv, mluno, řinoucí se kovovou útrobou naší,
co že jsme učinily, hle, z tebe,
ze řvoucí šelmy tygří síly a ukrutnosti,
z nevinné nevěsty živlů,
z vražedné vrhatelky oštěpů ohnivých i neviditelných,
z cudné a mlčelivé síly,
když jsme tě zkrotily, zapřáhly, zotročily,
jako se sloni krotí
pro těžkou práci, dopravu, cirkusové kejkle
i pro chobotu opatrného něžné braní
cukrové kostky z dětinných dlaní!

My, dráty elektrické...!
Jak děcka si s tebou hrajeme.
Jak racionelní ekonomové tě rozvádíme
šírými regulacemi.
Jak dozorci šiky věžňů šedivé
na práci vodíme tě.
Byla jsi, sílo, svobodný pták, neznámý bůh,
jak dívka cudná a divoká jsi se rodila z venkovských rodičů,
tančilas kolem globu, bouřilas nepoznána -
až v maličkých šprýmech poznal tě člověk
a rozkázal, abychom jaly tě sítěmi svými,
abychom vedly tě
linkami souběžnými a křižujícími se
a, uloživše ti počet a míru,
k výkonům přesným tě zapřáhly na povel inženýrů

My, dráty elektrické...!
Kdybychom pýchy schopny byly,
tvým zdoláním bychom se honosily,
když tě tak prostě za ruku vedeme
do ulic měst i dědin,
do domů, paláců, divadel,
do dílen, továren, atelierů,
ba, již i do mlýnů, do stodol, chlévů,
abys tu svítila k dílu a sama pomáhala,
vagony obsazené a stroje nejúžasnější hnala,
slavnostem dávala lesk a kovům zlatý povlak,
abys tu léčila i popravovala
a čarodějnou mocí byla v rukou Edisonů -
když tě tak vedeme, služku civilisace,
do práce!

My, dráty elektrické...! My, dráty elektrické,
jsme s tebou, mluno, obsadily život
a ze všech nejvíce pronikly jsme mu ledvím,
otvory provrtavše do všech stěn a zdiv.
Jsme nervový systém, hra svalů, vladař a uhlokop;
se dvou stran sbíhajíce se, aby povstala jiskra,
se všech stran táhneme, aby tryskal
života paroxismus.
Do služeb člověka jsme zapřáhly okeán ukázněný,
člověku dobývajíce hromady zlata, požitků, změny

A zatím co šílí, opájí se a hltá,
potomek loupežných rytířů, buržoa, kapitalista,
dávno již nevěda, co to je štěstí,
my, věrné po jeho boku, jsme chladny jak hadi
a chápavě usmíváme se,
když důvěrou sebevrah nás tu a tam poctí,

a někdy - pod mračny protínanými bleskem -
sen máme,
my, dráty elektrické, máme sen:
že z hlubin nad námi nasycených tebou, o mluno,
tě vysáváme docela sosáky kovovými,
a že již nikde se nemůžeš objeviti,
abychom nejaly tě, nezkrotily svou sítí.

VII

Kvetoucí stonky svých tyčí, sloupů a zvonkových her
jak piloty nesoucí střediska nadějí, vůlí a věr
bez počtu vsadily jsme v zkaženou půdu, v střechy a báně
světových metropolí,
soudržnost jejich utužujíce, sítě své kladouce na ně,
jednu a druhou a třetí a každou jinak, aby nic nepropadlo,
zatím co v dýmu kralují, ostrovy, na kterých zvadlo
dědictví po starých bozích lesů, lučin a polí.

V cihly a maltu, v kámen a beton, také v sádru
vrazily jsme svých opor bíle kvetoucí ramena
a, přívětivě se usmívajíce, ač velmi jsme lhostejny v jádru,
na hroty železné, šupinaté hřbety a čela kamenná,
ba, docela dolů až na asfalt a dlažební kámen,
dnem, nocí drcený kopyty a hlazený koly a podšvy,
a pevně se držíce za ruce sbíráme každý pramen,
jenž tryská tu ze srdcí, dlaní a mozků, aniž často proč ví,
a všechny je řadíme k sobě jak věže v chorál své zvony,
že od modliteb se neliší kletby, od jásotů stony,
v jediné dílo, myšlenku, touhu splývajíce,
v kužel, jenž hrotem nebe se dotýká, kde komínů čadivé svíce
společně mračno tvoří,
třísněné krví západů a zlatem prchavých zoří.

Nahoře, nad zčernalými vodami, jež zkameněly,
mezi jich věžemi, hřebeny, hroty, báněmi,
a dole, nad hlavami chodců a nad korunami ubohých platanů, akátů a lip,
oblohu linkujeme křížem krážem a, kdybychom zazvučely,
jako to v polích někdy činíme, a rázem, všechny se všemi,
jak ohromný z ohromného luku vyslaný šíp
projelo by to vším a otřáslo by to vším
a v mrtvého boha idylického sesuté čelo
mířilo by to vzhůru nad puchy, plyny a dým.

Uprostřed metropole, v ní, skrze ni, nad ní jsme drátěné tělo
nezdolné souvislosti a nového lidského řádu.
Jak stará mrtvola, obsazená armádou červů,
rozpadla by se kosmopolis v hromadu nesouladu,
nebýti nás, tuhého života našeho, železných nervů v horečce její!
Uprostřed zběsilosti kalkulů, úskoků, her a slastí
přes propasti mezi lidmi se klademe jak ulic přes propasti,
jež pod námi zejí.

Těch ulic bláhových! Hrozných a nevinných!
Těch pláství ověšených horečným rojem!
Těch stružek stříbrných v pobřežním písku!
Jsme s nimi se všemi. Učinily jsme z nich
jedinou bytost ohromnou, jež zde řve vášní a bojem,
chtivostí slávy, požitku, zisku,
a tam opět pokojná jest, zamyšlená, tak tichá a tklivá,
že z parku slyšeti kosa, jenž zpívá -
jedinou bytost ohromnou, matku kontrastů a paradoxů,
jež hltá hory masa jako hory koksu,
jež chlubí se démanty na šíji žen i hladem před asyly,
jež věci nejúžasnější vystavuje za skly -
a přec by zemřela hrůzou, kdybychom večer se zpily
a všechny - rázem - praskly.

VIII

Jak v linkách nota vysoká
když sedí na nás pták,
kraj vesel zdá se jak na zahradě,
jabloně zkvetlé jdou s námi v řadě,
když sedí na nás pták a zpívá.

Nás jaro ovšem netkne se,
ni slunce žár, ni mráz;
kdybychom srdce však, srdce měly,
s tím ptákem bychom se něhou chvěly,
jak zvonce stád náš hlas by změkl.

Vysoký vítr více ví
o našich dnech než on:
jsme mu jen bidélko v rodné kleci,
neslyší útrobou naší téci
svět se vším, smích i ston, řev globu.

A my jak velcí hříšníci,
jež líbá dětský zrak.
Bez touhy po mrtvé nevinnosti,
svět zříme okřívat prostou ctností,
když sedí na nás pták a zpívá.

Čtenářský deník	-	Kniha lesů, vod a strání, Kniha lesů, vod a strání (2)
	-	Nové zpěvy
	-	Zpěvy lásky a nenávisti

Čítanka	-	Chvála rotačky (Nové zpěvy)
	-	Jaro v městě (Nové zpěvy)
	-	Kniha lesů, vod a strání, Kniha lesů, vod a strání (2), Kniha lesů, vod a strání (3), Kniha lesů, vod a strání (4), Kniha lesů, vod a strání (5)
	-	Láska, Láska (2), Láska (3), Láska (4), Láska (5)
	-	Píseň (Sen o zástupu zoufajících)
	-	Satanova sláva mezi námi, Satanova sláva mezi námi (2)
	-	Zlatý oblak
	-	Zpěvy drátů (Nové zpěvy)