Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek z 9. kapitoly

9

Rybínský autobus, který odjížděl po osmé hodině z náměstí, byl poloprázdný. Když jsme do něho nastoupily, rozkolébal se mizernou silnicí a naším povídáním. Seděly jsme s Andulou a Karlou na zadním sedadle, hrozně to s námi lítalo, všechny holky se nám smály. Divže jsem si nerozbila hlavu o střechu. Bohoušek seděl někde vpředu sám, prohlížel starostlivě desky s otrhanými papíry, stále nás počítal a napomínal, abychom tolik nekřičely.
"Máte moc bujnou náladu!" řekl nám.
Andula prohlásila, že to je po vysvědčení pokaždé.
"Divím se, že si vůbec můžete sednout!" řekl Bohoušek ironicky a zase se toulal očima po papírech.
"Holky, to bude nervák!" předpovídala Andula. "Nechtěla bych se vracet s posledním místem. Ta ostuda!"
"Nestraš, Andulo," krotily jsme ji. "Ještě není nic prohráno."
"Loni jsme byly na devátém místě," řekla Karla, jedna z nejzkušenějších hráček našeho družstva. Na okresní přebor už jela potřetí. "To byl ale boj!" Nemyslete si, že jsme jen tak snadno prohrávaly."
"Kolik životů bude mít kapitán?" zeptala se Nina.
"Jeden - jako každej."
"Tak, Andulo, máš jeden život," řekla jsem moudře, "tak ať si ho nezbryndáš hned v prvním zápase!"
Všechny se zasmály. Vpředu to asi zaslechl Bohoušek, protože se obrátil a zavolal na mne:
"Hlavně, Jitko, ty nezapomeň, že se dá při vybíjené taky střílet!" Bohoušek měl na mysli zřejmě poslední trénink, kde jsem se vytáhla.
"Ano, prosím!" řekla jsem hlasem vzorné žákyně.
"Jsem zvědav!"
Autobus zastavil na návsi v Lukavci. Přistoupilo asi deset děvčat. Doprovázel je šedovlasý učitel, který podal ruku Bohouškovi. Zkoumavě jsme si prohlédly naše příští soupeřky. Nebraly nás vůbec na vědomí.
"Nic zvláštního!" prohlásila Nina.
"Nemysli si. Loni byl Lukavec na sedmém místě!" pravila Karla.
"Vážně?"
"Vidíte tu hubenou holku? Ta z nich hraje nejlíp."
Téměř rentgenový pohled na vytáhlé děvče. Musíte si dát pozor. Ještě štěstí, že máme mezi sebou Karlu, která má pro všechny nebezpečné hráčky neselhávající paměť.
"Holky, já mám hlad," vydechla vedle mne Andula. "Nemáte něco lepšího? Mně dala máti jen chleba s máslem."
"Chceš vajíčka?" nabídla jsem jí.
"Natvrdo?"
"Ne - syrová!" Člověk by se s ní rozdělil o poslední sousto a ona si ještě vybírá.
"Já bych měla chuť na šunku nebo zavináče," přivřela oči Andula a všechny jsme nestačily pomlaskávat. Sliny se nám sbíhaly. Představě dortů se šlehačkou, kyselých ryb a zmrzliny jsme se věnovaly až do Rybína.
Autobus zastavil na rybínském náměstí.
V šatnách byl nepředstavitelný hluk. U skříněk a věšáků se převlékalo víc než sto děvčat, Bohoušek na nás něco volal, nerozuměly jsem mu, snad abychom se držely stále pohromadě. Převlékla jsem se do trička se znakem školy. Lokty jsem narážela do Karly, málem jsme se potloukly už tady.

***