Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka z 1. kapitoly (knížka má celkem 19 kapitol)
• první díl románu s podtitulem Nemožně tlustá holka seznamuje čtenáře s hlavní hrdinkou Jitkou, přezdívanou Metráček; Jitka trpí pro svoji obezitu a přebytečná kila jí pomůže shodit až lehká atletika - získá sebevědomí, úspěch, přátelství i lásku...
• vydalo nakladatelství XYZ (Praha, 2010; ISBN: 978-80-7388-341-6)

1

Pršelo. Špinavé kaluže vody pomrkávaly na chodce jako oči veliké nestvůry. Stály jsme v průjezdu Králíčkova domu, byly k smrti otrávené počasím, které se už několik dnů nelepšilo, a z nudy jsme pozorovaly, jak lidi poskakují ve vodě.
Na druhé straně náměstí se objevila Andula s bílým kočárkem. Vezla z jeslí malého Pavlíka.
"Andulo!" zavolaly jsme. Zahlédla nás a zamávala rukou. Potom se vší silou opřela do kočárku a uháněla k nám. Kolečka poskakovala po hrbolatém dláždění, pera se prohýbala, taktak že jí kluk nevypadl.
"Ahoj, ženo v domácnosti!" řekla jí Olina a pomohla s kočárkem do průjezdu.
"Kam jdeš s tím klukem?" Andula si otřela mokrou tvář.
"Byla jsem pro něj v jeslích a teď se nemůžeme dostat domů. Zapomněla jsem klíče a naši nejsou ještě doma."
"Tak tu s námi počkej!"
Andula pokrčila rameny. Pak se pleskla rukou do čela a řekla: "Málem bych zapomněla. Holky, koukejte, co mám!"
Sáhla do kapsy, a když otevřela ruku, spatřily jsme v ní krabičku cigaret a zápalky.
Užasly jsme.
"Ty kouříš, Andulo?" odvážila jsem se zeptat. Sebevědomě se usmála a zvolna prohlásila: "Proč ne? Copak na tom něco je?"
"Kdyby to ale na tebe někdo píchl ve škole!" varovala ji Olina.
"Prosím tě... já se tak někoho bojím."
"Kdys kouřila naposled?"
"Včera. A předtím taky."
Eva vzdychla: "Já ještě nikdy nekouřila. Je to prima?" Andula rozevřela krabičku a nabídla jí: "Tak si zapal..."
Eva se polekaně rozhlédla.
"Prosím tě... tady?!"
"Tak víte co? Pojďte do parku. V altánku se posadíme a... stejně máme čas," navrhla Andula.
To nebyl nejhorší nápad. Pomohly jsme Andule s kočárkem a utíkaly k parku. Byl to hezký kousek cesty. Sotva jsem popadala dech. Dostala jsem zlost na mizerné počasí. Kdyby svítilo sluníčko, mohly jsme se dostat do parku hezky zvolna, pomaloučku. Takhle jsme přiběhly do starého altánku uštvané jako po maratonu. Posadily jsme se na vlhké lavičky. Andula rozdávala cigarety.
"Ty nebudeš kouřit?" zeptala se mě. Po tom běhu jsem tak měla nejspíš chuť na cigaretu! Ale vzala jsem si, aby neřekly, že se snad bojím.
Zapálily jsme si.
Modré kroužky kouře stoupaly zvolna ke stropu altánu, ztrácely se ve škvírách prohnilých prken. Malý Pavlík po nich natahoval ruku a zlobil se, když mu mizely mezi tlustými prstíky.
"Chtěl bys taky?" zeptala jsem se.
Přikývl a řekl: "Hm!"
To nás rozesmálo.
"Hele, Olino, ty vůbec nekouříš. To musíš pořádně zabrat!" Andula se rozhodla udělit začátečníkům důkladnou lekci. Olina se rozkašlala. Ale neodvážila se rozmoklou cigaretu zahodit. Byla mi k smíchu. Stejně musel být na nás pohled. Kdyby nás tak viděla Pavlásková, napadlo mne. Co by asi říkala?
"Děvče nemá nikdy ztrácet svou jemnost," připomínala nám častokrát. A my z ní měly legraci.
"Stejně vám řeknu, dámy," pravila vážně Eva a pokusila se opatrně oklepat popel z cigarety, "že se strašně těším, až vypadnu ze školy. Fakt. Nikdo mi nebude domlouvat, nikdo mi nebude říkat: 'Ale, Řepková, Řepková, zase nic neumíš.' Budu si šetřit na skútra. Vyrazím si odpoledne někam ven, k vodě nebo tak, budu chodit s prima klukem..."
"S Ládikem, jó?" vyprskla Andula.
"To určitě!" odsekla jí Eva. Poznaly jsme, že jí to nebylo zrovna příjemné. Skoro se urazila. Ládík přece není její typ. Blonďák. Kluk ze stejné třídy!
"Co je ti, Olino?" zeptala se náhle Andula. Podívaly jsme se na Olinu. Zbledla, oči jí neklidně mrkaly, zahlédla jsem, jak se rukou zachytila okraje lavičky. Cigareta pro ni byla příliš silná. Sama jsem měla kouření až po krk. Pálilo mě v ústech, na jazyku mi zbyla hořká chuť, altánek, všechny holky, kočárek s vrnícím Pavlíkem, začalo se to se mnou točit. Ale dokázala jsem se ještě ovládnout.
"Je jí špatně!" řekla jsem. Zamáčkla jsem velký zbytek cigarety o prkno lavičky, přesně tak, jak jsem to viděla u našeho táty, a přisedla si k Olině.
"Bolí tě hlava?"
Přikývla.
"Točí se to s tebou?"
"Taky!" vzdechla.
"To tě přejde," řekla zkušeně Andula. "Až jich vykouříš dvacet, tak ani nemrkneš."
"Měla by ses projít. Aspoň tady po parku."
Přestalo pršet. Na listech pámelníku se zachytily drobné perličky. Leskly se jako ze stříbra. Kdesi nad našimi hlavami se ozval kos. Už dlouho jsem ho neslyšela tak hlasitě zpívat. Andula se chopila kočárku.
"Půjdeme, ne? Stejně už bude skoro pět. Naši budou doma."
Vzala jsem Olinu za ruku. Vděčně se na mne podívala.
"Je mi, jako když lezu z kolotoče. Myslíš, že to doma poznají?"
"To nevím," řekla jsem jí. A přemýšlela jsem o tom, co bych řekla asi já, kdyby se mě tak maminka zeptala...

***

Křivule řádila jako pominutá. Měla v ruce otevřený notes a volala jednoho za druhým k tabuli. Moc jsme toho neznali. Už byla Palasová, Procházková, Pokorný a Tonda, pořád se to točilo kolem P, divila jsem se, že mě nevolá. Třeba budu mít dnes mimořádné štěstí, napadlo mě. Tvářila jsem se přinejmenším jako paní Curieová v naději, že to na Křivuli bude působit. Jako bych ji neznala! Proč si vzala do hlavy, že z nás všech budou jen chemici?
Pomalu jsem utrhla kus pijáku a napsala tužkou: Andulo, kde je Olina?
Olina dnes nepřišla do školy. Její místo v první lavici bylo prázdné. Podala jsem lístek dopředu Hance a zašeptala: "Dej to Andule!"
Viděla jsem Andulu, jak piják rozbalila, pak vzala propisku a načmárala pár slov a papír se vracel zpět ke mně.
Bylo jí blbě! Andula
Asi po tom kouření, domyslela jsem si sama. Jistě leží, na břiše má teplý obklad, maminka kolem ní našlapuje, aby Olinku nerušila - mazánek!
"Pažoutová, co to máš v ruce?"
Křivule. Asi mě viděla, jak čtu Andulin dopis. Upustila jsem zmačkaný piják pod sebe a nohou jej odkopla dozadu. Povedlo se. Vstala jsem a řekla: "Já? - Nic..." Pro jistotu jsem před sebou rozevřela obě ruce. Křivule přišla až k mé lavici, podívala se na parkety, jako by chtěla prozkoumat jejich lesk, zda vyhovuje hygienickým předpisům, a pak řekla smířlivě: "Tak dávej pozor!"
Pak se vrátila k tabuli. Helena do mne šťouchla loktem. "Dobrý, Jitko. Vyšlo ti to..." Ušklíbla jsem se. Helena mi byla protivná, jak se tvářila sladce. Ale možná, že jsem na ni žárlila. Helena Sládková patřila totiž mezi ty fenomény, kteří dokážou zaválet v matice, v češtině, prostě v každém předmětu, když ostatní naprosto selhali. Ale věděla o tom. Někdy byla schopna pověsit se na první borovici kvůli dvojce z diktátu. Naivka.
Zadívala jsem se k tabuli, Křivule tam zapálila plynový kahan a pokoušela se něco žíhat. Podařilo se jí zamořit posluchárnu štiplavým dýmem. Kluci řádili a pokřikovali, že to nepřežijou. Hotová plynová komora. Křivule se nám snažila namluvit, že je možné žíháním získat z jakéhosi kamínku stříbro. Uvěřili bychom jí i bez toho kadidla.
O přestávce se stěhujeme do tělocvičny.
"Tak co, jak ti bylo?" vyptávala se mě Andula.
"Normálka...," zalhala jsem. Přece jí nebudu vypravovat, že jsem ráno počítala dešťové kapky.
Uvěřila.
"Člověče, Olina asi měla noc. Volali k ní doktora."
"Jak to víš?"
"Ráno jsem se pro ni zastavila."
Seběhly jsme po schodech do šatny. Kluci už byli v trenkách a házeli v tělocvičně na koš. Bohoušek tu ještě nebyl.
"Evo!" zavolala Andula.
"Co je?"
Andula přimhouřila oko.
"Můžeš mi zase jednou přijít s kouřením," řekla Eva výhrůžně, "já myslela, že mě povezou."
"Fakt?" zeptala jsem se, jako bych včera přinejmenším prožila nejkrásnější večer svého života.
Převlékly jsme se do tepláků.
Z tělocvičny se vrátil Lišák a zavolal na mne: "Od tebe bych, Jitko, nechtěl jednu držet! - Hele, v Berlíně má bejt mistrovství světa v těžkých váhách, že bych tě přihlásil?!"
"Hele," řekla jsem mu, "ty se přihlaš, až budou mít olympiádu ťuklí, jo! Máš naději na zlatou..."
Naštval mě.
"Nech ho...!" řekla mi Andula, "já se ti divím, že tě to může rozčílit!"
Docela jsem ztratila náladu.
Otevřely se dveře a vešel Bohoušek. Byl oblečen do nových tepláků. Všichni si toho všimli.
"Nástup!" zavolal a ještě hvízdl.
"Tak jsme zase brali...," podotkla Andula k jeho teplákové soupravě. Ale potichu.
Vyprskla jsem a Bohoušek se na mne káravě podíval. Postavila jsem se do řady a řekla Heleně: "Nemáš něco ke čtení?" Myslela jsem, že by mi mohla půjčit knížku. Stejně nebudu mít odpoledne co dělat. A na učení ani jednu chuť.
"Pst... holky, tiše!" okřikovala nás v řadě Nina.
Vyklonila jsem se a zašklebila se na ni vztekle jako čarodějnice. Aby si Nina nesmočila! Bude nás vychovávat. A jak to řekla! Aby ji Bohoušek slyšel. Nevím, co na té holce vidí. Se vším ji posílá, Nina chodí po škole s oběžníkem, Nina všem ukáže, jak se dělá výmyk na hrazdě, no jasně, Nina je talent, jednou z ní bude baletka! Ubohé obecenstvo. Ráda bych věděla, kdo se na ni půjde podívat.
Bohoušek nás začal dnes týrat už při rozcvičce. Shýb - vzhůru, dřep a dřep, poskoky na místě a snožmo, nemá rozum, vyklepe z nás duši, jen aby si nevzpomněl jít cvičit na koně, a záklon - vzhůru, a výdech, no konečně ho to přestalo bavit. Půjdeme na koně?
Sláva. Kůň zůstal neosedlán.
Bohoušek však staví dva míče na druhou stranu tělocvičny. Rozpočítáváme se: prvý druhý. Smíšená družstva budou soutěžit. Které se vystřídá dřív... Naše to nebude. Až se povalím pro míč, všichni kluci na mne budou nadávat a ta protivná Nina se bude jen ušklibovat.
Stojím v zástupu asi třetí nebo čtvrtá. Blázni, letí, jako by se chtěli zchvátit. Loužil mě pleskl do ruky a vyrazila jsem. Zahlédla jsem vlevo, jak mě někdo z vedlejšího družstva předbíhá, sklání se k míči, ale míč mu padá z rukou, poznávám Evu, míč se jí kutálí někam pod bradla, využívám toho a pomalu se placatím dopředu. Tentokrát mi to vyšlo.
Možná ale, že to Eva udělala naschvál.
Že by se nade mnou chtěla slitovat?
Nesmysl.
Pokoušíme se ještě při kotoulech provrtat hlavou žíněnku. Skoro se nám to podařilo.
Do čtyř se budu učit francouzská slovíčka a pak půjdu trénovat, řekla jsem si, když jsem se vrátila ze školy domů. Měla jsem žízeň. Nalila jsem do skleničky trochu malinovky a doplnila sifonem. Pak jsem si lehla na gauč a snažila jsem se zapamatovat si: la burette - konvička, buté - svéhlavý, paličatý. Opakovala jsem si v duchu: buté - svéhlavý, a pozorovala na stropě svraštělou omítku. Připomínala mi plastickou mapu neznámé země, kterou třeba ještě nikdo neobjevil. Žijí tam lidé, kteří mají skořicové oči - jestlipak bych se s nimi domluvila francouzsky? Paní Somrová tvrdí, že mám slušnou výslovnost. To byl tátův nápad, abych chodila na hodiny francouzštiny. Čeština ani ruština mi nikdy nedělala potíže. Učím se slovíčka snadno. I mluvnici. Horší už je to s matikou. Tohle tátu nejvíc mrzí. A já se při nejlepší vůli nemohu trojky zbavit. Nejde mi to. Co se se mnou táta namoří! Ale francouzština mě baví. Možná proto, že se ji učím jen tak, pro sebe. Každý přece nemůže chodit do baletu, ne?
Buté - svéhlavý, tvrdohlavý, opakuju si, jenže jsem zapomněla, jak se řekne konvička, aha, la burette, la burette! Letušky prý musejí znát nejméně čtyři jazyky. Jo, já a letuška! Leda v náklaďáku.