Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (Československý spisovatel, 1957)
• přeložili Luba a Rudolf Pellarovi
• novela o skromném vídeňském Židovi, bibliografickém fenoménu, jehož život byl příkladem nesmírné oddanosti a lásky ke knize

Byl jsem zase jednou ve Vídni a vracel jsem se z návštěvy na okraji města. Znenadání jsem se octl v lijáku, který hbitým, mokrým bičem zaháněl lidi do domovních vrat a úkrytů: i já sám jsem spěšně hledal ochranné přístřeší. Ale na štěstí čeká ve Vídni na každém rohu kavárna - utekl jsem tedy do té, která byla právě naproti, z klobouku mi už teklo a ramena jsem měl zle promočena. Když jsem přišel dovnitř, ukázalo se, že to je předměstská kavárna, která má starobylý, takřka schematický ráz, bez novomódních atrap koncertních kaváren ve vnitřním městě, napodobených podle německého vzoru, kavárna starovídeňsky měšťanská, přeplněná drobnými lidmi, kteří konzumovali víc novin než pečiva. Teď k podvečeru byl sice vzduch, už beztak těžký, hustě mramorován modrými pruhy dýmu, ale přesto působila kavárna se svými zřejmě novými sametovými kanapíčky a aluminiově lesklou kontrolní pokladnou čistě: ve spěchu jsem se vůbec nenamáhal přečíst si venku její jméno, k čemu také? - A teď jsem seděl v teple a modře zamženými tabulemi jsem netrpělivě vyhlížel, kdy se protivnému dešti uráčí odklidit se o pár kilometrů dál.
Seděl jsem tu tedy nečinně a začínal jsem už propadat lenivé pasivitě, onomu narkotiku, které neviditelně vyzařuje každá opravdová vídeňská kavárna. V tomto pocitu prázdnoty jsem si začal prohlížet jednotlivé hosty, jimž umělé světlo zakouřeného prostoru stínovalo oči nezdravou šedí, díval jsem se na slečnu u pokladny, jak mechanicky vydává číšníkovi ke každému šálku kávy cukr a lžičku, četl nedbale a mimovolně naprosto lhostejné plakáty na stěnách; a tato otupělost mi dělala takřka dobře. Náhle jsem však ve svém klimbání pocítil podivuhodné napětí, začal ve mně neurčitý, neklidný vnitřní pohyb, tak jako začíná malá bolest zubů, o které ještě vůbec nevíme, vychází-li zleva, zprava, ze spodní nebo z horní čelisti; cítil jsem jen tupé napínání, duševní nepokoj. Neboť náhle - nebyl bych dovedl říci jak - jsem si uvědomil: tady jsem už musel před lety jednou být a k těmto stěnám, k těmto židlím, k těmto stolům, k té cizí zakouřené místnosti se určitě poutá nějaká moje vzpomínka.
Ale čím víc jsem poháněl svou vůli, aby se té vzpomínky zmocnila, tím zlomyslněji a klouzavěji mi vzpomínka unikala - neurčitě zářící jako medúza hluboko na dně vědomí, a přece nezachytitelná, neuchopitelná. Nadarmo jsem upíral zraky na každý předmět zařízení; zajisté, leccos jsem neznal, jako na příklad řinčivou automatickou pokladnu, ani hnědé obložení stěn z napodobeného palisandru, tohle všechno museli přidělat teprve později. Ale přece, ale přece! Tady jsem už někdy byl, před dvaceti lety nebo ještě dřív, tady vězelo ukryto v neviditelnu jako hřebík ve dřevě něco z mého vlastního, dávno zasutého já. Usilovně jsem napínal všechny smysly a vysílal je do prostoru a zároveň do sebe samého - a přesto, proklatě! - nemohl jsem ji dostihnout - tu zapadlou, ve mně samém utonulou vzpomínku.
Zlobil jsem se, jako se vždycky zlobíme, když nějaké selhání dá člověku pocítit nedostatečnost a nedokonalost duševních sil. Ale nevzdával jsem se naděje, že tu vzpomínku přece jen zachytím. Jen jedinký malý háček musím dostat do ruky, to jsem věděl, neboť moje paměť je podivně uzpůsobena, dobře i špatně zároveň, na jedné straně vzdorovitá a svéhlavá, ale pak zase nepopsatelně věrná. Často úplně pohltí do svých temnot to nejdůležitější, a to jak události, tak tváře, to, co jsem přečetl, i to, co jsem prožil, a nevydá z toho podsvětí nic bez nátlaku, jen na výzvu vůle. Ale musím se zachytit aspoň docela prchavé opory, pohlednice, několika tahů na obálce, vybledlého kusu novin, a hned se zase to, co jsem zapomněl, zatřepotá naprosto životně a jasně nad hladinou temného proudu jako ryba na udici. Vím pak o člověku každou podrobnost, vidím jeho ústa a v ústech zase mezeru po zubu vlevo, když se směje, a drobivý spád jeho smíchu a jak mu při tom cuká knír a jak se z toho smíchu vynoří jiný, nový obličej - to všechno pak hned vidím v úplném obrazu a vím po mnoha letech každé slovo, které mi ten člověk kdy vypravoval. Abych však smyslově spatřil a pocítil minulost, mám vždycky zapotřebí smyslového popudu, maličkého pomocníka ze skutečnosti. A tak jsem zavřel oči, abych mohl napjatěji vzpomínat, abych mohl utvořit a uchopit onu tajuplnou udičku. Ale nic! Znovu a znovu nic! Zasuto a zapomenuto! A tak jsem se nad tím špatným, umíněným aparátem paměti mezi svými spánky rozhořčil, že bych se byl tloukl pěstmi do čela, tak jako lomcujeme zkaženým automatem, který neoprávněně zadržuje to, co žádáme. Ne, nemohl jsem už zůstat klidně sedět, tak mě to vnitřní selhání vzrušilo, a ze samé zlosti jsem povstal, abych se uvolnil. Ale ku podivu - sotvaže jsem udělal první kroky lokálem, už to ve mně začalo - třepotavě a jiskřivě - první fosforeskující svítání. Napravo od pokladny, vzpomínal jsem si, to musí přecházet do místnosti bez oken, osvětlené jen umělým světlem. A skutečně: shodovalo se to. Tady byla, jinak vytapetovaná než tehdy, ale přesto naprosto stejných rozměrů, pravoúhlá zadní místnost, rozplývající se ve svých obrysech, herna. Instinktivně jsem se rozhlížel po jednotlivých předmětech a moje nervy už radostně vibrovaly (hned budu všechno vědět, to jsem cítil). Dva kulečníky tam zahálely jako dva zelené mlčenlivé, bahnité rybníky, v rozích dřepěly hrací stolky a u jednoho z nich hráli šachy dva dvorní radové nebo profesoři. A v rohu, těsně u železných kamen, tam, kudy se chodilo k telefonní budce, stál malý, čtverhranný stolek. A tu to mnou projelo skrz naskrz. Věděl jsem hned, hned v jednom jediném, horkém, blaženě otřesném nárazu: Bože můj, to bylo přece Mohlovo místo, místo Jakoba Mohla-Knihomola, a já jsem zas po dvaceti letech zapadl do jeho hlavního stanu, do kavárny Gluck v Horní Alserstrasse. Jakob Mohl, jak jsem na něho mohl na tak nepochopitelně dlouho zapomenout, na toho tak podivuhodného člověka a pověstného muže, na ten skrytý zázrak světa, slavný na univerzitě a v úzkém kruhu ctitelů - jak se mi mohl ztratit ze vzpomínek, on, mág a makléř s knihami, který tu denně tvrdošíjně vysedával od rána do večera, symbol vědění, sláva a čest kavárny Gluck.
A stačilo jen na tu jedinou vteřinu obrátit pohled dovnitř za víčka a již z mé krve, zapálené tvůrčí činností, vystupovala jeho jasná, plastická postava. Viděl jsem ho ihned ztělesněného, jak tam vždycky sedával u čtverhranného stolku se špinavě šedou mramorovou deskou, povždy přeplněnou knihami a spisy. Jak tam tvrdošíjně a neochvějně vysedával, obrýlený pohled upřený hypnoticky a strnule na knihu, jak tam seděl a za broukání a pobzukování pohupoval při čtení dopředu a dozadu svým tělem a špatně vyleštěnou skvrnitou pleší - zvyk, který si přinesl z chedru, ze školy pro malé židovské děti na Východě. Zde u toho stolu, a jen u něho, čítal své katalogy a knihy, tak jak ho naučili číst při vyučování talmudu, za tichého prozpěvování a komíhání, černá, houpající se kolébka. Neboť jako dítě tím hypnoticky rytmickým hou hou upadne v spánek a unikne světu, tak také vchází duch - podle mínění oněch zbožných lidí - díky tomu kolébání a pohupování lenivého těla lehčeji v milost pohroužení. A vskutku, tento Jakob Mohl neviděl a neslyšel kolem sebe docela nic. Vedle něho hlučeli a povykovali hráči kulečníku, pobíhali markéři, řinčel telefon; drhla se podlaha, přikládalo se do kamen - on nepozoroval nic. Jednou vypadl z kamen žhavý uhel, na dva kroky od něho už doutnala a čoudila podlaha, tu teprve zpozoroval jeden host podle pekelného smradu nebezpečí a spěšně se přihnal, aby doutnající podlahu uhasil: on sám však, Jakob Mohl, jen na dva coule vzdálený a zamořený už kouřem, nevzal nic na vědomí. Neboť on četl, jako se jiní modlí, jako hráči hrají a opilí tupě zírají do prázdna, četl tak dojemně pohroužen, že všechno čtení ostatních lidí mi od té doby vždycky připadalo profánní. V tom malém haličském handlíři s knihami, Jakobu Mohlovi, jsem po prvé jako mladý člověk spatřil velké tajemství naprosté koncentrace, tajemství, které dělá umělce právě tak jako učence, skutečného mudrce právě tak jako dokonalého pomatence, to tragické štěstí i neštěstí dokonalé posedlosti.
Přivedl mě k němu starší kolega z univerzity. Pátral jsem tehdy po paracelsovském lékaři a magnetizérovi Mesmerovi, dokonce ještě dnes málo známém, ovšem s malým zdarem; neboť se ukázalo, že příslušná díla jsou nedostačující, a knihovník, kterého jsem já, bezelstný nováček, prosil o informace, na mne nepřívětivě zavrčel, že literární výkazy jsou moje práce, ne jeho. A tehdy onen kolega vyslovil po prvé jeho jméno. "Dojdu s tebou k Mohlovi," slíbil mi, "ten ví o všem a všechno opatří, ten ti sežene kdejakou knihu z nejzastrčenějšího německého antikvariátu; nejschopnější muž ve Vídni, a nadto originál, pravěký knihosaurus vymírající rasy."
Tak jsme tedy šli ve dvou do kavárny Gluck, a hle, tam seděl - "Knihomol" - obrýlený, zarostlý, černě oděný a při čtení se lehce kolébal jako tmavý keř ve větru. Přistoupili jsme, on to nezpozoroval. Jen seděl a četl a kýval tělem nad stolem tam a zpět jako pagoda. A za ním pendlovalo na háku jeho chatrné, černé paleto, rovněž napěchované časopisy a lístky. Aby nás ohlásil, můj přítel silně zakašlal. Ale Mohl, tlusté brýle přilepeny těsně na knihu, ještě stále nic nepozoroval. Konečně přítel zaklepal na stolní desku, právě tak hlasitě a silně, jako tlučeme na dveře - teprve tehdy k nám Mohl vytřeštěně vzhlédl, rychle, mechanicky si posunul na čelo neposlušné brýle s ocelovými obroučkami a zpod rozčepýřeného, popelavě šedivého obočí se do nás zabodly dvě pozoruhodné, malé, černé, bdělé oči, hbité, ostré a mrštné jako hadí jazýček. Můj přítel mě představil a já jsem před­nesl svou záležitost, přičemž jsem si - tuto lest mi můj přítel výslovně doporučil - nejdříve na oko hněvivě postěžoval na knihovníka, který mi nechtěl dát žádnou informaci. Mohl se opřel dozadu a pečlivě si odplivl. Potom se jenom krátce zasmál a odpověděl silně východním žargonem: "Že nechtěl? - Ne - nemohl! Parch je to, kus vosla starýho. Znám ho, žel bohu, už dobře nějakých dvacet let, ale nenaučil se od té doby furt nic. Shrábnout plat, to uměj, ale víc nic. Podávat cihly by měli radši, tyhle páni doktoři, místo sedět u knihy."
Tím si takhle pěkně od srdce ulevil, led byl prolomen a dobromyslný pokyn ruky mě po prvé pozval k čtverhrannému, poznámkami počmáranému mramorovému stolku, k tomu mně dosud neznámému oltáři bibliofilských zjevení. Vysvětlil jsem mu rychle svá přání: současná díla o magnetismu a rovněž všechny novější knihy a polemiky pro a proti Mesmerovi; jakmile jsem byl hotov, přimhouřil Mohl na vteřinu levé oko, přesně jako střelec před výstřelem. Ale opravdu, to gesto soustředěné pozornosti trvalo jenom vteřinku, potom ihned plynně vypočítal, jako kdyby četl z neviditelného katalogu, dva nebo tři tucty knih, každou s místem vydání, letopočtem a přibližnou cenou. Byl jsem ohromen. Ačkoliv jsem na to byl připraven, tohle jsem neočekával. Ale zdálo se, že mu moje zaraženost dělá dobře; neboť ihned rozehrál na klaviatuře své paměti nejpodivuhodnější bibliotekářské parafráze na moje téma. Jestli bych nechtěl vědět také něco o somnambulistech a o prvních pokusech s hypnózou a o Gassnerovi, o zaklínání ďábla, o Christian Science a o Blavatské? Znovu svištěla jména, názvy, popisy; teprve teď jsem pochopil, na jak jedinečně zázračný druh paměti jsem u Jakoba Mohla narazil, skutečně na lexikon, na univerzální katalog na dvou nohách. Docela zmámeně jsem zíral na ten bibliografický fenomén, zavinutý do nevzhledné, dokonce trochu ušpiněné schránky malého haličského handlíře s knihami, který na mne vychrlil asi tak osmdesát jmen a pak si na oko lhostejně, ale uvnitř spokojen tím, jak vynesl svůj trumf, čistil brýle kapesníkem, který byl možná kdysi bílý. Abych trochu skryl svůj údiv, zeptal jsem se váhavě, které z těch knih by mi mohl určitě opatřit. "Nu, uvidíme, co se nechá dělat," bručel. "Jen zas hezky zejtra přijďte, Mohl už vám zatím epes splaší, a co se nenajde, najde se halt někde jinde. Když má jeden sechel, má taky štěstí." Zdvořile jsem poděkoval a ze samé zdvořilosti jsem hned provedl nehorázný kopanec, když jsem na­vrhl, že mu poznamenám na kousek papíru tituly knih, které si přeji. V témž okamžiku už jsem cítil, že mě můj přítel varovně šťouchl loktem. Ale pozdě! Už na mne Mohl vrhl pohled - a jaký pohled! - pohled zároveň triumfující a uražený, výsměšný a rozpačitý, pohled přímo královský, shakespearovský pohled Macbetha v okamžiku, kdy se Macduff o nepřemožitelném hrdinovi domýšlí, že by se vzdal bez boje. Potom se opět krátce zasmál, velký ohryzek na jeho hrdle několikrát zvláštně poskočil, patrně namáhavě spolkl jakési hrubé slovo. A byl by měl právo na každou myslitelnou hrubost, pašák Knihomol: jen cizí člověk, nevědomec (amhorec, jak on říkal), mohl vyslovit tak urážlivou domněnku o něm, o Jakobu Mohlovi, že by si on, Jakob Mohl, měl poznamenat název nějaké knihy jako nějaký knihkupecký učedník nebo sluha v knihovně, jako kdyby ten nesrovnatelný, ten diamantový knižní mozek měl vůbec kdy zapotřebí takových hrubých pomůcek. Teprve později jsem pochopil, jak velice jsem asi svou zdvořilou nabídkou urazil jeho zvláštního génia. Neboť ten malý, pomačkaný, zcela do svých vousů zahalený, a nadto hrbatý haličský Žid Jakob Mohl byl titánem paměti. Za jeho vápenatým, špinavým čelem, bujně zarostlým šedivým mechem, stálo jako vyraženo do ocelové litiny neviditelným duchovním písmem paměti každé jméno a každý titul, který byl kdy vytištěn na titulním listě knihy. Věděl u každého díla, u díla, které vyšlo včera právě tak jako u díla dvě stě let starého, hned na první ráz přesně místo vydání, autora, cenu, novou i antikvární, a vzpomněl si zároveň u každé knihy s neomylným viděním na vazbu a ilustrace a faksimilové přílohy, viděl každé dílo, ať už je měl v ruce sám, nebo je zahlédl jenom jednou z dálky ve výkladu nebo v knihovně, s touž optickou zřetelností jako tvůrčí umělec svůj vnitřní a ostatnímu světu ještě neviditelný výtvor.

***