Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

A náhle můj zrak utkvěl na čemsi novém. Objevil jsem, že postranní kapsa jednoho pláště je trochu vyboulená. Přišoural jsem se blíž a zdálo se mi, že podle obdélníkového tvaru vybouleniny rozeznávám, co v sobě ta poněkud nadmutá kapsa skrývá: knihu! Kolena se mi roztřásla: KNIHA! Čtyři měsíce jsem neměl žádnou knihu v ruce a už jen představa něčeho, co obsahovalo slova, řádky, strany a listy, něčeho, v čem bylo možno číst jiné, nové, cizí, rozptylující myšlenky, sledovat je, mozkem si je osvojit, měla v sobě cosi opojného a současně omračujícího. Mé oči hleděly hypnotizovaně na malou vypouklinu, kterou kniha v kapse vytvářela, zíraly na ono nepatrné místo tak žhavě, jako by chtěly v plášti vypálit díru. Posléze jsem již nedovedl potlačit chtivost, bezděčně jsem se sunul blíž. Už jen myšlenka, že bych se mohl alespoň přes látku dotknout knihy rukama, mi rozpalovala prsty nedočkavostí. Téměř nechtěně jsem pokročil ještě blíž. Naštěstí si hlídač nevšiml mého jistě podivného počínání; možná že se mu také zdálo přirozené, že se člověk chce trochu opřít o zeď, když stojí po dvě hodiny téměř nehnutě. Konečně jsem stanul zcela blízko kabátu, ruce úmyslně skryté za zády, aby se mohly nenápadně dotknout pláště. Ohmatával jsem látku a ucítil jsem pod ní skutečně něco kvadratického, něco, co bylo ohebné a co tiše šustilo - knihu! Knihu! A jako střela mi prolétla hlavou myšlenka: Ukradni tu knihu! Možná že se to povede a že si ji budeš moci v cele schovat; měl bys co číst, konečně zase jednou co číst! Jakmile se jednou ve mně tato myšlenka zrodila, začala ihned působit jako silný jed: rozhučelo se mi v uších a rozbušilo se mi srdce, ruce mi zledovatěly a vypověděly poslušnost. Ale po prvním omráčení jsem se tiše a lstivě přitulil ještě víc k plášti a sunul jsem rukama, skrytýma za zády, knihu v kapse výš a výš, stále přitom pozoruje hlídače. A pak hmátnutí, lehké, opatrné vysunutí a já držel drobnou, ne příliš tlustou knížku v ruce. Teprve teď jsem se svého činu zalekl. Ale nedalo se již couvnout. Kam však s ní? Strčil jsem svazeček za zády do kalhot tak, kde byly přichyceny páskem, a odtamtud jsem ji pomalu sunul k boku, abych si ji mohl při chůzi s rukama po vojensku nataženýma přitisknout ke švu.

***

První pohled na knihu byl spojen se zklamáním a dokonce s jakousi zlobnou roztrpčeností. Svazek, ukořistěný s takovým nebezpečím, kniha, schovávaná s tak žhavou nedočkavostí, nebyla ničím jiným než šachovým repetitoriem, sbírkou sto padesáti mistrovských partií. Kdyby mě závora a klíč neoddělovaly od světa, vyletěla by kniha zřejmě v prvním návalu zlosti z některého okna, neboť co si počít s takovým nesmyslem.