Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"To vše se zdá nesmyslné a opravdu, taková umělá schizofrenie, takové rozpolcení vědomí spojené s nebezpečným vzrušením, by byla u normálního člověka v normálním stavu nemyslitelná. Ale nezapomeňte, že jsem byl násilím vytržen z jakékoli normálnosti, že jsem byl nevinně zavřeným, po měsíce osamělostí rafinovaně trýzněným vězněm, člověkem, který již dlouho potřeboval na něčem vybít nahromaděnou zlobu. A poněvadž jsem neměl noc než tuhle nesmyslnou hru sám proti sobě, vybíjela se má zloba, má pomstychtivost fanaticky tou hrou. Něco ve mně chtělo zůstat v právu a já měl přece jen to druhé Já, které jsem mohl potírat. A tak jsem se při hře dostával do téměř manického vzrušení. Ze začátku jsem přemýšlel ještě klidně a s rozvahou; vsouval jsem mezi jednu a druhou partii přestávky, abych si po námaze odpočinul. Ale ponenáhlu mi rozjitřené nervy již nedopřály odpočinku. Sotva mé Já-bílé táhlo, vyrazilo nedočkavě mé Já-černé vpřed; sotva byla partie skončena, vyzval jsem se již k další, neboť pokaždé přece bylo jedno z mých dvou šachových Já tím druhým poraženo a žádalo odvetu. Nikdy se mi nepodaří spočítat, byť přibližně, kolik partií jsem z té šílené nenasytnosti za poslední měsíce ve své cele zahrál sám proti sobě - snad tisíc, snad víc. Byla to posedlost, které jsem se nemohl ubránit; od rána do večera jsem nemyslel na nic jiného než na střelce a pěšce a věže a krále, na a, b, c, na mat a rošádu, byl jsem celým svým myšlením a cítěním nemilosrdně vtahován do kostkovaného čtverce. Radost ze hry se stala vášní, vášeň nutností, mánií, frenetickou zuřivostí, která nepronikala jen bděním, nýbrž pozvolna i sněním. Dovedl jsem přemýšlet jen v šachových pojmech, jen o pohybech po šachovnici, jen o šachových problémech; někdy jsem se probouzel s potem na čele a poznával, že jsem zřejmě i ve spánku nevědomky pokračoval ve hře, a pokud se v mých snech vyskytovali lidé, pak jedině v personifikaci střelce, věže nebo jezdce. Ani při výsleších jsem již nedokázal koncízně myslet na svou odpovědnost; mám dojem, že jsem se nakonec vyjadřoval už dosti konfúzně, neboť vyšetřovatelé občas na sebe udiveně pohlédli. Ale ve skutečnosti jsem přece, když se mě vyptávali a radili se, čekal ve své neblahé vášni jen na to, až mě zase odvedou do cely, kde budu moci pokračovat ve hře, v šílené hře, kde se bud moci pustit do hry nové a po ní do další a další. Každé přerušení se mi stalo vyrušením; i čtvrthodinka, ve které hlídač uklízel vězeňskou celu, i dvě minuty, které potřeboval k přinášení jídla, trýznily mou horečnatou nedočkavost; někdy stála mísa s obědem ještě večer netknuta, zapomněl jsem pro hru jíst. Jediné, co jsem tělesně vnímal, byla strašlivá žízeň; snad to byla již horečka z toho neustálého přemýšlení a hraní; vyprazdňoval jsem láhev dvěma doušky a trápil jsem hlídače prosbami o přídavek, ale přesto jsem míval hned nato znovu vyprahlo v ústech. Nakonec se mé vzrušení ze hry - a já se od rána do noci nezabýval ničím jiným - vystupňovalo tak, že jsem již nedokázal ani na chvilku klidně posedět; přecházel jsem stále častěji sem tam, uvažuje o partiích, a čím více se blížilo vyvrcholení parte, tím nervóznější se stávala má chůze. Touha vyhrát, zvítězit, porazit sebe sama byla ponenáhlu vystřídána jakousi zuřivostí; třásl jsem se nedočkavostí, neboť stále bylo jednomu šachovému Já ve mně to druhé příliš pomalé. Jedno popohánělo druhé; i když se vám to snad zdá směšné, začal jsem sám sobě spílat: "Rychleji, rychleji!" nebo "Dělej, dělej!", jakmile se jedno Já ve mně nedočkalo dost hbitě protitahu. Dnes je mi samozřejmě zcela jasno, že můj stav byl již vysloveně patologickou formou duševní předrážděnosti, pro kterou nenacházím jiného názvu než název v medicíně dosud neznámý: otrava šachem. A nakonec začala tato monomanická posedlost útočit nejen na mozek, nýbrž i na tělo. Hubl jsem, spánek býval neklidný a nepřirozený, při probuzení mi dělalo značné obtíže přinutit olověná víčka, aby se rozevřela; někdy jsem pociťoval takovou slabost,že se mi podařilo jen stěží pozvednout sklenku s vodou ke rtům, tak se mi třásly ruce; ale sotva začala hra, zmocnila se mě divá síla: běhával jsem se zaťatými pěstmi sem tam a jen jakoby červenou mlhou slýchával jsem občas svůj hlas, jak sám na sebe chraptivě a rozzlobeně křičí: 'Šach!' nebo: 'Mat!'."