Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otakar Levý

DÍL PRVNÍ

2.

Starosta

Důležitost! Pane, to není nic? Úcta hlupáků, podiv dětí, závist boháčů, opovržení moudrého člověka.

- BARNAVE

Na štěstí pro dobrou pověst pana de Rênal jakožto hlavy obce potřebovala veřejná promenáda, která se táhne asi sto kroků podél návrší nad řečištěm Doubsu, obrovskou podpůrnou zeď. Pro nádhernou polohu je tato cesta jednou z nejmalebnějších vyhlídek ve Francii. Ale každého jara rozrývaly horské přívaly cestu, vymílaly v ní rokle a činily ji neschůdnou. Tato závada, na niž si všichni stěžovali, vnutila panu de Rênal vítanou příležitost, aby zvěčnil dobu své úřední činnosti zdí dvacet stop vysokou a třicet až čtyřicet sáhů dlouhou.
Pan de Rênal musel kvůli ní třikrát zajet do Paříže, protože předešlý ministr vnitra byl zapřisáhlým nepřítelem verrièreské promenády. - Dnes se již ochranná zeď zdvíhá na čtyři stopy od země. Jakoby navzdory všem bývalým a nynějším ministrům ji právě obkládají plochými kamennými kvádry.
Kolikrát jsem se opíral o ty veliké šedé, do modra přecházející balvany, a vzpomínaje na pařížské plesy z minulých dnů, bloudil jsem údolím Doubsu! Na druhé straně, na levém břehu, vine se pět nebo šest údolí, na jejichž dně oko jasně rozezná malé potůčky. Tvoří několik vodopádů a pak se vlévají do Doubsu. Slunce zde na horách praží; stojí-li v zenitu, je zasněný cestující na terase chráněn stínem nádherných platanů. Za svůj rychlý vzrůst a krásnou, do modra přecházející zeleň děkují navezené prsti, kterou dal pan starosta nasypat za ohromnou podpůrnou zeď, neboť přes odpor městské rady dal rozšířit promenádu o více než šest stop (chválím ho za to, ačkoliv je ultramontán a já liberál); právě proto snese tato cesta podle jeho názoru a podle názoru pana Valenoda, šťastného ředitele chudobince, srovnání s promenádou v Saint-Germain-en-Laye.
CESTĚ VĚRNOSTI - toto vlastenecké označení lze číst na mramorových deskách na patnácti anebo dvaceti místech, což vyneslo panu de Rênal ještě jeden řád - vytkl bych jen to, že správa města dává vysoko vzrůstající platany tak barbarsky ořezávat a ostřihávat. Zastříhané stromy s nízkými, kulatými a zploštělými korunami podobají se sprostým zelným hlávkám, ačkoliv by mnohem raději měly nádherné tvary, které vidíme u platanů v Anglii. Ale vůle pana starosty je despotická a dvakrát do roka dává všechny stromy náležející obci bez milosti amputovat. Místní liberálové dokonce tvrdí, ale neprávem, že ruka městského zahradníka se stala ještě neúprosnější od té doby, co si pan vikář Maslon ráčí osvojovat výtěžek stříže.
Je to mladý duchovní, který sem byl před několika lety přeložen z Besançonu, aby dohlížel na abbé Chélana a několik farářů v okolí. Starý plukovní lékař od italské armády, který se uchýlil do Verrières a podle pana starosty byl za svého života jakobínem i bonapartistou, odvážil se kdysi stěžovat si na pravidelné mrzačení těch krásných stromů.
"Mám rád chládek," odpověděl pan de Rênal s povýšeností, jež je přiměřená, mluví-li člověk s vojenským lékařem, rytířem Čestné legie; "mám rád chládek, dávám své stromy ořezávat, aby dávaly stín, a nechápu, že by byl strom k něčemu jinému, když přece - kromě užitečného ořechu - nic nevynáší."
VYNÁŠET, to je okřídlené slovo, které rozhoduje ve Verrières o všem. V tom slově jsou obsaženy obvyklé úvahy více než tří čtvrtin obyvatelstva.
Vynášet je heslo, které rozhoduje o všem v tomto městečku, jež se vám tak zalíbilo. Cizinec, který do něho zavítá, okouzlen krásou svěžích a hlubokých údolí, jež je obklopují, si zprvu myslí, že jeho obyvatelé jsou přístupni kráse; mluví až příliš často o kráse svého kraje: nelze popřít, že si na ní velmi zakládají; ale to proto, že sem láká cizince, na nichž vydělávají hostinští, což oklikou přes obecní přirážky městu něco vynáší.
Kteréhosi krásného podzimního dne se pan de Rênal, zavěšený do své ženy, procházel po Cestě věrnosti. Paní de Rênal naslouchala sice vážné řeči svého muže, ale sledovala neklidné pohyby tří hošíků. Nejstarší, kterému bylo asi jedenáct let, přibíhal příliš často k zábradlí a dělal, jako by chtěl na ně vylézt. Pokaždé něžně zavolala "Adolfe" a dítě upouštělo od svého ctižádostivého záměru. Paní de Rênal vypadala na třicet let, ale byla ještě dosti hezká.
"Ten milý Pařížan by toho mohl litovat," pravil pan de Rênal uraženě a byl ještě bledší než obyčejně. "Mám u dvora také nějaké přátele..."
Ačkoliv vám chci na dvou stech stránkách vyprávět o venkově, nebudu tak barbarský, abych vás týral rozvláčností a vybranou duchaplností venkovského rozhovoru.
Ten milý Pařížan, který se verrièreskému starostovi tak protivil, nebyl nikdo jiný než pan Appert, jenž si před dvěma dny dovedl vynutit přístup nejen do verrièreského vězení a chudobince, nýbrž též do nemocnice, kterou starosta a přední místní statkáři bezplatně spravovali.
"Ale co vám může ten pán z Paříže udělat," řekla nesměle paní de Rênal, "vždyť spravujete jmění chudých s největší svědomitostí."
"Přišel jen proto, aby všechno haněl, a pak o tom bude psát články do liberálních novin."
"Ale vždyť vy je, příteli, nikdy nečtete."
"Ale člověk přece jen uslyší o těch jakobínských článcích; to vás rozladí a překáží to v práci pro obecné dobro. Já to faráři nikdy neodpustím."