Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otakar Levý

DÍL PRVNÍ

3.

Jmění chudých

Ctnostný farář, jenž neintrikuje, je pro vesnici prozřetelností.

- FLEURY

Verrièreský farář, osmdesátiletý stařec, který děkoval svěžímu horskému vzduchu za železné zdraví a pevnou povahu, měl právo kdykoli navštívit vězení, nemocnici, a dokonce i chudobinec. Pan Appert, který byl faráři doporučen z Paříže, byl tak chytrý, že přijel do zvědavého městečka přesně v šest hodin ráno. Odebral se ihned na faru.
Když farář Chélan přečetl dopis, který mu poslal francouzský pair a nejbohatší velkostatkář v kraji pan markýz de la Mole, zamyslil se.
"Jsem starý a mají mě zde rádi," řekl si nakonec polohlasně, "neodvážili by se toho!" Nato se obrátil k pánu z Paříže s pohledem, v němž přes vysoký věk plál posvátný oheň radosti nad krásným, poněkud odvážným skutkem.
"Pojďte se mnou, pane, a neračte před žalářníkem a obzvláště před dozorci chudobince pronášet mínění o tom, co uvidíme."
Pan Appert pochopil, že má co činit s řádným mužem; šel za ctihodným farářem, prohlédl vězení, nemocnici, chudobinec, vyptával se na mnoho věcí, a přestože dostával podivné odpovědi, nedovolil si nic pohanět.
Prohlídka trvala několik hodin. Farář pozval pana Apperta k obědu, ale ten se omluvil, že musí napsat několik dopisů; nechtěl šlechetného průvodce uvést ještě do větších nesnází. Ke třetí hodině skončili pánové prohlídku chudobince a vrátili se do vězení. U dveří nalezli žalářníka, jakéhosi šest stop vysokého, křivonohého obra; jeho sprostá tvář byla zhyzděna strachem.
"Ach velebný pane," pravil faráři, sotva ho uviděl, "není ten pán, co jde s vámi, pan Appert?"
"Pročpak?" otázal se farář.
"Protože mi pan prefekt poslal včera po četníkovi, který musel celou noc uhánět, nejpřísnější rozkaz, abych nepustil pana Apperta do vězení."
"Prohlašuji vám, pane Noiroude," pravil farář, "že cizinec, který jde se mnou, je pan Appert. Uznáváte, že mám právo vstoupit do vězení v kteroukoliv denní i noční hodinu v průvodu kohokoliv?"
"Ano, pane faráři," pravil žalářník tiše a sklopil hlavu jako buldok, který poslechne ze strachu před výpraskem. "Ale, pane faráři, mám ženu a děti, a prozradí-li se to na mne, propustí mě ze služby; neměl bych potom z čeho žít."
"I mně by bylo velmi nepříjemné, kdybych přišel o místo," pravil dobrý farář a jeho hlas prozrazoval vzrůstající rozčilení.
"To je něco docela jiného!" zvolal žalářník, "vy, pane faráři, jak známo, máte osm set franků důchodu, pěkný kus úrodné půdy..."
Tyto události, náležitě zveličeny, rozněcovaly již dva dny všechny nenávistné vášně městečka Verrières. O nich právě hovořil pan de Rênal se svou ženou. Dopoledne navštívil s ředitelem chudobince, panem Valenodem, pana faráře, aby mu projevil svou největší nespokojenost. Pan Chélan neměl ochránce; pocítil tedy celý dosah jejich slov.
"Pánové, budu tedy při svých osmdesáti letech třetí farář ve zdejším kraji, kterého sesadíte. Jsem tu už skoro padesát let, křtil jsem skoro všechny obyvatele města, a když jsem sem přišel, bylo Verrières jenom městysem. Skoro denně oddávám lidi, jejichž dědečky jsem kdysi také oddával. Verrières je má rodina, a když jsem spatřil toho cizího pána, řekl jsem si: ten člověk z Paříže je snad opravdu liberál, je jich tam až příliš mnoho; ale co zlého může udělat našim chudým a našim vězňům?"
Když se výtky pana de Rênal a obzvláště pana Valenoda, ředitele chudobince, stávaly stále ostřejšími, zvolal starý farář třesoucím se hlasem: "Tedy dobře, pánové, dejte mě sesadit, zůstanu přesto v kraji. Jak víte, zdědil jsem před osmačtyřiceti lety pole, které vynáší osm set franků. Budu z toho žít. Z platu si stejně nic neušetřím, a snad proto mě vaše výhrůžka, že o něj přijdu, příliš neleká."
Pan de Rênal žil se svou ženou velmi šťastně, ale když jí nemohl odpovědět na otázku, kterou mu nesměle opakovala: "Co zlého může udělat ten pán z Paříže vězňům?", byl by se málem rozhněval. Vtom paní de Rênal vykřikla. Její druhý synáček vylezl právě na zábradlí terasy a běžel po něm, ačkoliv se zeď na druhé straně zdvíhala více než dvacet stop kolmo nad vinicí. Ze strachu, aby se dítě nepolekalo a nespadlo, neodvážila se na ně zavolat. Nakonec chlapec, který se smál svému hrdinství, pohlédl na matku, zpozoroval její úzkost, seskočil na cestu a přiběhl k ní. Řádně mu vyhubovala.
Tato nepatrná událost dala rozmluvě jiný směr. "Chci k nám rozhodně vzít Sorela, pilařova syna," pravil pan de Rênal, "bude dohlížet na děti, pro nás už začínají být příliš divoké. Je to budoucí kněz a zná dobře latinsky, u něho budou děti dělat pokroky, neboť je prý, jak říká farář, velmi energický. Dám mu tři sta franků a stravu. Měl jsem nějaké pochybnosti o jeho smýšlení; byl totiž miláčkem toho starého vojenského lékaře, rytíře Čestné legie, který žil u Sorelů; tvrdil, že je bratrancem starého Sorela. Kdo ví, nebyl-li ten člověk vlastně pouhým tajným náhončím liberálů; říkal, že mu vzduch našich hor dělá dobře na záduchu; ale to není jisté. Zúčastnil se všech Bonapartových tažení v Itálii; a dokonce prý svého času hlasoval proti císařství. Ten liberál naučil Sorela latinsky a zanechal mu spoustu knih, jež přinesl s sebou. Také by mi nikdy nebylo napadlo vzít tesařova syna k našim dětem, ale farář mi právě den před výstupem, pro který jsme se navždy rozešli, řekl, že Sorel studuje již tři léta teologii a že zamýšlí vstoupit do semináře; není tedy liberál a je latiník.
Také v jiném ohledu není můj plán špatný," pokračoval pan de Rênal a pohlédl diplomaticky na svou ženu; "Valenod je celý pyšný na ten pár normandských koní, které si koupil ke kočáru. Ale vychovatele k dětem nemá."
"Mohl by nám ho přebrat."
"Schvaluješ tedy můj plán?" pravil pan de Rênal a úsměvem děkoval ženě za výborný nápad. "Tedy ujednáno."
"Ach Bože, příteli, jak rychle ses rozhodl!"
"To proto, že vždy vím, co chci; však to dnes farář také viděl. Nic si nezakrývejme; jsme zde obklopeni liberály. Všichni ti pláteníci mi závidí, to vím bezpečně; dva nebo tři z nich budou brzy boháči; byl bych tedy rád, aby viděli pana de Rênal chodit na procházku s vychovatelem. To na ně bude dělat dojem. Dědeček nám často vyprávěl, že míval v mládí vychovatele. Může mě to stát takových sto tolarů, ale musíme je obětovat, abychom mohli vystupovat přiměřeně svému postavení."
Nad tímto náhlým rozhodnutím se paní de Rênal hluboce zamyslila. Byla vysoké a krásné postavy, kdysi to byla 'chlouba kraje', jak se zde v horách říká. Měla jakýsi nádech prostoty, její chůze byla mladistvá; u Pařížana by byl ten naivní půvab plný nevinnosti a živosti vzbudil dokonce i představy sladké rozkoše. Kdyby byla paní de Rênal pozorovala, jaký má úspěch, byla by se za to velmi styděla. Neměla v povaze ani trochu koketnosti a strojenosti. Valenod, bohatý ředitel chudobince, se jí prý dvořil, ale bez úspěchu, což dodalo její ctnosti zvláštního lesku; neboť pan Valenod, vysoký mladý urostlý muž s červeným obličejem a velkými černými licousy, byl z těch drzých a hlučných hrubců, které na venkově pokládají za krasavce.
Paní de Rênal byla velmi ostýchavá a zdánlivě nevyrovnaná a urážel ji obzvláště neustálý neklid a hlučnost pana Valenoda. Poněvadž se stranila všeho, co se ve Verrières pokládalo za zábavu, získala si pověst, že je velmi pyšná na svůj původ. Ani na to nepomyslila, ale byla velmi ráda, že ji obyvatelé města proto méně často navštěvovali. Ostatně jejich paničky ji pokládaly za hloupou, poněvadž nedovedla se svým mužem jednat diplomaticky a propásla vždy nejlepší příležitost, aby dostala nějaký pěkný klobouk z Paříže anebo z Besançonu. Nikdy si nestěžovala, jen když se mohla samotná toulat svou krásnou zahradou.
Byla to naivní duše, která nikdy nešla tak daleko, aby dokonce posuzovala svého muže nebo si přiznala, že ji nudí. Předpokládala, aniž si to doznala, že mezi mužem a ženou není něžnějších vztahů. Měla svého muže nejraději, když s ní mluvil o svých plánech s dětmi; jeden hoch se měl stát vojákem, druhý úředníkem, třetí knězem. Celkem se jí zdál pan de Rênal mnohem méně nudným než všichni ostatní mužové, jež poznala.
Tento úsudek paní de Rênal o jejím muži byl správný. Verrièreský starosta vděčil za pověst vtipného a dobře vychovaného člověka asi půl tuctu vtipů, jež zdědil po kterémsi strýci. Starý setník de Rênal sloužil před revolucí v pěším pluku vévody Orleánského a měl v Paříži přístup do knížecích salónů. Tam se stýkal s paní de Montesson, s proslulou paní de Genlis a s panem Ducrestem, navrhovatelem Palais-Royal. Tyto postavy se vyskytovaly až příliš často v anekdotách pana de Rênal. Ale ponenáhlu ho vyprávění choulostivých vzpomínek omrzelo a od určité doby opakoval anekdoty týkající se rodu orleánského jenom při zvláštních příležitostech. Protože byl, pokud nemluvil o penězích, také velmi zdvořilý, byl pokládán právem za nejaristokratičtější osobnost ve Verrières.