Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otakar Levý

DÍL DRUHÝ

41.

Rozsudek

Na ten slavný proces bude dlouho celý kraj vzpomínat. Zájem o obžalovaného hraničil s rozčilením; to proto, že jeho zločin budil úžas, ale nebudil hrůzu. I kdyby byl jeho zločin býval hrozný, ten mladý muž byl přece tak krásný! Jeho šťastná, tak brzy ukončená životní dráha zvyšovala pohnutí. Bude odsouzen? ptaly se ženy svých známých a bylo vidět, s jakou úzkostí čekají odpověď.

- SAINTE-BEUVE

Konečně nadešel den, jehož se paní de Rênal a Matylda tak bály.
Podivný vzhled města zdvojnásobil jejich úzkost a vzrušil i klidného Fouquého. Z celého okolí proudili lidé do Besançonu, aby viděli přelíčení v tomto romantickém procesu.
Již několik dní nebylo v hostincích místa. Předseda poroty byl obléhán žádostmi o vstupenky; všechny besançonské dámy chtěly být při rozsudku; po ulicích se prodávala Juliánova podobizna atd.
Matylda měla pro poslední chvíli schovaný dopis, který vlastnoručně napsal biskupský. Tento prelát, který měl rozhodující slovo ve francouzské církvi a obsazoval biskupství, ráčil žádat, aby byl Julián osvobozen. Den před rozsudkem donesla Matylda jeho dopis všemocnému generálnímu vikáři.
Když po ukončení jejich rozhovoru s pláčem odcházela, řekl de Frilair, jenž konečně odložil svou diplomatickou zdrženlivost a sám byl skoro dojat: "Ručím za rozhodnutí poroty. Mezi dvanácti členy, kteří mají zkoumat, je-li zločin vašeho chráněnce prokázán, a hlavně byl-li spáchán po předchozím uvážení, mám šest spolehlivých přátel. Dal jsem jim na srozuměnou, že na nich závisí, stanu-li se biskupem. Baron Valenod, kterého jsem udělal verrièreským starostou, je si úplně jist dvěma ze svých podřízených, pány de Moirod a de Cholin. Abych řekl pravdu, osud nám dal dva velmi špatně smýšlející porotce; ale přesto, že jsou to ultraliberálové, přece v důležitých věcech vyhoví mému přání. Vzkázal jsem jim, že je prosím, aby hlasovali jako pan Valenod. Dověděl jsem se, že šestý porotce, nesmírně bohatý průmyslník a žvanivý liberál, se potají domáhá u ministerstva války jakési dodávky a nebude tedy rozhodně chtít vzbudit mou nelibost. Také jemu jsem dal vzkázat, že pan de Valenod má ode mne pokyny."
"Kdo je vlastně pan Valenod?" zeptala se Matylda znepokojeně.
"Kdybyste ho znala, nemohla byste pochybovat o úspěchu. Je to drzý, bezohledný, hrubý mluvka, úplně stvořený k tomu, aby byl vůdcem hlupáků. Rok 1814 ho záhy vytáhl z bídy. Udělám ho prefektem. Je s to natlouci ostatním porotcům, nebudou-li chtít hlasovat po jeho vůli."
Matylda se poněkud upokojila.
Další vyjednávání ji čekalo večer s Juliánem. Aby neprodlužoval nepříjemnou chvíli, o níž věděl, jaký bude mít výsledek, rozhodl se, že se sám hájit nebude.
"Můj advokát bude mluvit, to docela stačí," řekl Matyldě. "Budu až příliš dlouho vystaven pohledům svých nepřátel. Ti venkované nelibě nesli rychlý vzestup, za nějž vám děkuji. Věřte mi, že není mezi nimi ani jeden, kdo by si nepřál, abych byl odsouzen. Ale až mě povedou na smrt, budou ovšem všichni plakat jako hlupáci."
"Chtějí vás vidět pokořeného, to je až příliš pravda," odpověděla Matylda, "ale nemyslím, že by byli krutí. Má přítomnost v Besançonu a pohled na mou bolest vzbudily účastenství všech žen; vaše hezká tvář dokáže to ostatní.
Budete-li se před porotou sám hájit, budete mít všechno obecenstvo na své straně."
Když Julián druhého dne v devět hodin vyšel z vězení, aby se odebral do hlavní síně soudní budovy, podařilo se četníkům jen s velkou námahou udržet nesmírný dav tísnící se v nádvoří. Julián se dobře vyspal. Byl klidný a neměl jiný pocit než pocit filosofické lítosti nad tím davem závistivců, kteří přestože nebyli ukrutní, jistě vyslechnou s uspokojením ortel smrti. Když byl na více než čtvrt hodiny zadržen uprostřed davu, pozoroval ke svému překvapení, že budí v kolemstojících něžnou soustrast. Nezaslechl ani jediné nepříjemné slovo. "Ti venkované nejsou tak zlí, jak jsem myslil," řekl si.
Při vstupu do soudní síně překvapila ho elegance stavby. Byla to čistá gotika se spoustou krásných sloupků, velmi pečlivě vytesaných z kamene. Zdálo se mu, že je v Anglii.
Ale brzy upoutalo jeho pozornost dvanáct nebo patnáct hezkých dam, které obsadily tři balkóny nad soudci a porotci, naproti lavici obžalovaného. Když se obrátil k obecenstvu, viděl, že kruhovitá galérie nad stupňovitě zvýšenou soudní síní je plná žen. Většinou byly mladé, a jak se mu zdálo, velmi hezké. Oči jim zářily soustrastí. V ostatních částech síně se tísnil nesmírný dav; lidé se u dveří bili a stráže si nemohly vynutit ticho.
Všichni zrakem hledali Juliána, a když viděli, že je v sále a usedá na poněkud vyvýšené místo, vyhrazené obžalovanému, uvítali ho šepotem obdivu a něžného zájmu.
Toho dne by bylo možno tvrdit, že mu ještě není dvacet let; byl oblečen velmi prostě, ale s dokonalým vkusem; měl okouzlující čelo a vlasy. Matylda dohlížela sama na jeho toaletu. Byl neobyčejně bledý. Sotvaže usedl na lavici, slyšel ze všech stran: "Bože, jak je mladý!... Ale vždyť je to dítě... Je mnohem hezčí než na podobizně."
"Obžalovaný," řekl mu četník sedící vpravo od něho, "vidíte těch šest dam, které sedí tam na balkóně?" Četník ukázal na malý balkón vyčnívající do sálu nad půlkruhovou tribunou, na níž byla umístěna porota. "Je tam paní prefektová," pokračoval četník, "vedle ní paní markýza M..., ta vás má velice ráda; slyšel jsem ji mluvit s vyšetřujícím soudcem. Za ní je paní Dervillová..."
"Paní Dervillová!" zvolal Julián a celý se zarděl. "Po přelíčení," pomyslil si, "hned napíše paní de Rênal." Netušil, že paní de Rênal také přijela do Besançonu.
Svědci byli vyslechnuti velmi rychle. Hned při prvních slovech obžaloby, jež pronesl státní návladní, se dvě dámy sedící na tom malém balkónu naproti Juliánovi rozplakaly. "Paní Dervillová není tak dojata," myslil si Julián. Ale všiml si, že je celá červená.
Státní návladní mluvil pateticky špatnou francouzštinou o surovosti spáchaného zločinu. Julián si všiml, že sousedky paní Dervillové projevují živý nesouhlas. Někteří porotci, kteří ty dámy patrně znali, mluvili s nimi a snažili se je uklidnit. "To je jenom dobré znamení," pomyslil si Julián.
Až dosud cítil ke všem přítomným jen opovržení. Prázdná výmluvnost státního návladního pocit pohrdání ještě zvýšila. Ale ponenáhlu Juliánova netečnost mizela před zřejmými známkami účasti.
Byl spokojen klidným chováním svého obhájce. "Jen žádné fráze," pošeptal mu, než začal mluvit.
"Všechna ta řečnická nabubřelost opsaná z Bossueta, s kterou proti vám vyrukovali, vám jen prospěla," řekl obhájce. A vskutku, sotva obhájce mluvil pět minut, měly skoro všechny ženy v rukou kapesníky. Tím povzbuzen, zaútočil na porotce velmi působivými argumenty. Julián se chvěl; stěží zadržoval slzy. "Pane Bože, co řeknou moji nepřátelé?" Již by byl málem svému pohnutí podlehl, když tu naštěstí postřehl drzý pohled pana barona Valenoda.
"Tomu hrubci oči jen září," řekl si. "Jak jeho nízká duše triumfuje! Kdyby byl můj zločin způsobil jenom toto, musel bych ho již proto proklínat. Bůh ví, co o mně bude vyprávět paní de Rênal!"
Tato myšlenka potlačila všechny ostatní. Brzy poté byla Juliánova pozornost upoutána projevy souhlasu u obecenstva. Obhájce právě skončil svou řeč. Julián si vzpomněl, že bývá zvykem stisknout obhájci ruku. Čas rychle míjel.
Obhájci i obžalovanému přinesli občerstvení. Teprve teď si Julián všiml, že ani jedna žena neopustila soudní síň a nešla domů k večeři.
"Na mou věru, umírám hladem," řekl obhájce, "a vy?"
"Já také," odpověděl Julián.
"Hleďte, paní prefektová také dostala večeři," řekl mu advokát a ukázal na malý balkón. "Jen se nebojte, všechno jde dobře."
Přelíčení pokračovalo. Když předseda přednášel svůj závěr, odbíjela půlnoc. Musel svou řeč přerušit; úzkostným tichem, jež dolehlo na všechny, nesly se síní truchlivé zvuky zvonu.
"Můj poslední den začíná," pomyslil si Julián. Tu jím prochvělo palčivé pomyšlení na jeho povinnost. Až dosud své pohnutí ovládal a dodržoval své rozhodnutí, že nepromluví. Ale když se ho předseda poroty zeptal, chce-li něco dodat, povstal. Viděl před sebou oči paní Dervillové a zdálo se mu, že se proti světlu velmi lesknou. "Pláče snad?" myslil si.
"Páni porotci, obava, abych neupadl v opovržení, jemuž, jak jsem se domníval, bych mohl vzdorovat i v okamžiku smrti, mě nutí, abych se ujal slova. Pánové, nemám čest náležet k vaší společenské třídě, vidíte ve mně selského synka, který se vzbouřil proti nepřízni osudu.
Nežádám o milost," pokračoval Julián pevnějším hlasem. "Nedělám si naděje; čeká mě smrt. Bude spravedlivá. Ukládal jsem o život ženy, která je hodna vší úcty, vší vážnosti. Paní de Rênal mi byla takřka matkou. Můj zločin je ohavný a spáchal jsem jej po předchozím uvážení. Zasluhuji tedy smrt, páni porotci. Ale i kdybych byl méně vinen, vidím zde lidi, kteří nebudou dbát na to, že by mé mládí mohlo zasloužit slitování. Budou ve mně chtít potrestat a navždy zastrašit ty mladé lidi, kteří se narodili v nižší společenské vrstvě, a třebaže sklíčeni chudobou, byli tak šťastni, že si mohli osvojit dobré vychování, a jsou tak smělí, že se odvažují do kruhů, jež boháči s pýchou nazývají dobrou společností.
To je můj zločin, pánové, a bude potrestán tím přísněji, že nejsem souzen sobě rovnými. Nevidím na lavicích porotců ani jednoho zbohatlého sedláka, nýbrž jenom rozhořčené měšťáky..."
Dvacet minut mluvil Julián takovým tónem; řekl všechno, co měl na srdci. Státní návladní, který se ucházel o přízeň šlechty, poskakoval na křesle. Přes abstraktní ráz, jejž Julián dal svému projevu, všechny ženy plakaly. I paní Dervillová měla na očích šátek. Ke konci řeči se Julián vrátil k tvrzení, že zločin spáchal po předchozím uvážení, a znovu se zmínil o své lítosti, o úctě a nevýslovném synovském zbožňování, jež ve šťastnějších dobách cítil pro paní de Rênal... Paní Dervillová vykřikla a omdlela.
Odbíjela jedna hodina, když porotci odcházeli do svého pokoje. Ani jedna žena neopustila své místo. Někteří muži měli v očích slzy. Zprvu se velmi živě hovořilo; ale ponenáhlu, když se rozhodnutí poroty stále protahovalo, počala všeobecná únava vnášet do shromáždění klid. Byl to slavnostní okamžik; světla dohořívala. Julián byl velmi unaven; slyšel jen, jak se kolem něho debatuje, je-li dlouhé trvání porady dobrým či špatným znamením. Ke své radosti viděl, že jsou mu všichni nakloněni. Porota se nevracela, ale ani jediná žena neopustila síň.
Právě když odbily dvě hodiny, nastalo vzrušení. Malé dveře pokoje, do něhož odešli porotci, se otevřely. Pan baron Valenod vešel vážným a divadelním krokem, za ním všichni porotci. Odkašlal, nato prohlásil, že porota na svou duši a na své svědomí jednohlasně usoudila, že Julián Sorel je vinen vraždou, a to vraždou předem uváženou. Na základě toho byl obžalovaný odsouzen k smrti. Rozsudek byl vynesen za chvíli poté. Julián se podíval na hodinky a vzpomněl si na hraběte Lavaletta. Bylo čtvrt na tři. "Dnes je pátek," pomyslil si.
"Ano, ale je to šťastný den pro Valenoda, který mě odsoudil... Jsem příliš dobře hlídán, než aby mě Matylda mohla zachránit, jako to učinila paní de Lavalette. Za tři dny budu tedy v tuto chvíli již vědět, co si mám myslet o tom velikém snad."
V tu chvíli zaslechl výkřik, který ho opět navrátil do přítomné skutečnosti. Ženy kolem něho vzlykaly. Viděl, že všechny tváře jsou obráceny k malé tribuně vestavěné do hlavice širokého gotického sloupu. Dověděl se později, že se tam ukryla Matylda. Poněvadž se výkřik neopakoval, dívali se opět všichni za Juliánem, kterému se četníci snažili proklestit cestu davem.
"Nesmím tomu lotru Valenodovi poskytnout důvod k posměchu," pomyslil si Julián. "S jakou nasládlou a zarmoucenou tváří pronesl prohlášení, po němž následuje rozsudek smrti! Naproti tomu chudák předseda poroty, ačkoliv je již řadu let soudcem, měl slzy v očích, když vynášel rozsudek. Jakou má Valenod radost, že se pomstil za naše bývalé soupeřství u paní de Rênal!... Už ji ani neuvidím! Je po všem. Vím, že poslední rozloučení mezi námi není možné... Jak bych byl šťasten, kdybych jí mohl říci, jakou hrůzu mám ze svého zločinu!
Řekl bych jí jenom: Byl jsem spravedlivě odsouzen."