Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otakar Levý

DÍL PRVNÍ

Pravda. Trpká pravda

- DANTON

1.

Městečko

Shromáždi tisíce lepších v méně pestré kleci.

- HOBBES

Městečko Verrières možno pokládat za jedno z nejhezčích míst ve Franche-Comté. Jeho bílé domy se špičatými střechami z červených tašek se rozkládají po svahu pahorku, jejž jemně zvlňují skupiny mohutných kaštanů. Několik set kroků pod hradbami, dnes již zřícenými, které kdysi vystavěli Španělé, teče Doubs.
Od severu je Verrières chráněno vysokou horou, výběžkem jurského pohoří. Rozeklané vrcholky Verry bývají již od prvních mrazů pokryty sněhem. Bystřina, která se řítí z hory, než vyústí do Doubsu, protéká městečkem Verrières a pohání mnoho pil; je to velice prostý průmysl, jenž většině obyvatelstva, více venkovského než městského, poskytuje jakýsi blahobyt. Ale městečko nezbohatlo z pil. Pramenem obecné zámožnosti je továrna na pestré, takzvané mylhúzské plátno; a tento blahobyt umožnil, že průčelí skoro všech verrièreských domů mohla být od Napoleonova pádu přestavěna.
Sotva vejdete do města, ohluší vás hlomoz rachotícího a na pohled strašného stroje. Dvacet těžkých kladiv dopadajících s rachotem, který otřásá dlážděním, je zdvíháno kolem poháněným vodou bystřiny. Každé kladivo vyrobí denně spousty hřebíků. Mladá, svěží a hezká děvčata nastavují úderům těchto ohromných kladiv kousky železa, které se rychle mění v hřebíky. A tato práce, vypadající tak hrubě, patří mezi ty, které nejvíce udivují cizince, když poprvé přijde do hor, jež oddělují Francii od Švýcar. Otáže-li se při příchodu do města, komu patří ta pěkná továrna na hřebíky, která ohlušuje lidi na hlavní ulici, řeknou rozvážně: "No, přece panu starostovi."
Když se cizinec zastaví třeba jen na několik okamžiků na hlavní verrièreské ulici, která stoupá od Doubsu až k vrcholu pahorku, může vsadit sto proti jedné, že zahlédne vysokého, důležitě a úředně se tvářícího muže.
Jak se někde objeví, všichni rychle smekají. Má šedivé vlasy a šedé šaty. Je rytířem několika řádů, má vysoké čelo, orlí nos a vcelku dosti pravidelnou tvář: na první pohled dokonce shledáte, že k důstojnosti vesnického starosty se druží i jistý půvab, pokud se s ním ještě u mužů mezi osmačtyřiceti a padesáti lety můžeme setkat. Ale toho, kdo přichází z Paříže, brzy nepříjemně překvapí jeho sebevědomí a domýšlivost, spojené s poměrnou omezeností a nedostatkem obraznosti. Člověk nakonec vycítí, že veškeré nadání toho muže záleží v tom, že dokáže, aby mu každý zaplatil přesně, co je mu dlužen, a aby sám, je-li někomu něco dlužen, mohl platit co nejpozději.
Tak tedy vypadá verrièreský starosta, pan de Rênal. Když projde rozvážným krokem ulicí, vejde do radnice a zmizí návštěvníkovi z očí. Ale pokračujeme-li v procházce, spatříme o sto kroků výše pěkný dům a mřížovím u domu uvidíme nádhernou zahradu. Za ní se táhne hřeben burgundských pahorků, který je přímo stvořen pro potěšení očím. Při tomto pohledu zapomeneme na dusné ovzduší, otrávené malichernými hmotnými zájmy.
Dovíme se, že dům patří panu de Rênal. Právě výnos velké továrny na hřebíky mu umožňuje budovat krásné sídlo z kamenných kvádrů, které právě dostavuje. Jeho rodina je prý starobylého španělského původu a usadila se prý v okolí už dávno před tím, než Ludvík XIV. dobyl tohoto kraje.
Od roku 1815 se stydí za to, že je továrníkem: roku 1815 se stal verrièreským starostou. Zdi podpírající různé části nádherné zahrady, jež se terasovitě svažuje až k Doubsu, byly také vystavěny z výtěžku, jenž byl odměnou za obratnost, kterou pan de Rênal projevil v obchodování se železem.
Nečekejte, že ve Francii najdete malebné zahrady, jaké obklopují německá tovární města, Lipsko, Frankfurt, Norimberk atd. Ve Franche-Comté čím více kdo vystaví zdí, čím více ohradí své pozemky kameny naskládanými na sebe, tím více nabývá práv na úctu sousedů. Zahrady pana de Rênal, plné zídek, jsou předmětem obdivu také proto, že některé části pozemku, jejž zabírají, vyvážil zlatem. Například pila, jejíž zvláštní poloha na břehu Doubsu nás překvapila při vstupu do Verrières a nad jejíž střechou je ohromnými písmeny na prkně napsáno jméno Sorel, byla před šesti lety na prostranství, na němž se nyní staví zeď čtvrté zahradní terasy pana de Rênal.
Ačkoliv je pan starosta pyšný, musel se mnohokrát obtěžovat ke starému Sorelovi, hrubému a tvrdému sedlákovi; musel mu vyplatit hodně dukátů, než dosáhl toho, aby přeložil svou pilu jinam. Pan de Rênal dokonce vymohl svým vlivem v Paříži, že tok obecního potoka, který pilu poháněl, byl veden jiným směrem. Tohoto důkazu přízně se mu dostalo po volbách roku 182*.
Za jedno jitro půdy dal Sorelovi čtyři jitra ležící o pět set kroků níže na břehu Doubsu. A ačkoliv toto místo bylo mnohem výhodnější pro jeho obchod s jedlovými prkny, podařilo se otci Sorelovi, jak mu říkají od té doby, co zbohatl, vymoci na netrpělivém sousedovi, posedlém vášní vlastnictví, ještě 6000 franků.
Místní moudré hlavy ovšem tuto úmluvu odsuzovaly. Jednou v neděli před čtyřmi lety, když se pan de Rênal ve starostenském úboru vracel z kostela, viděl z dálky, jak se na něj starý Sorel, obklopený svými třemi syny, usmívá. Ten úsměv vnesl do duše pana starosty osudné světlo; od té doby myslí, že by byl oné výměny mohl dosíci mnohem laciněji.
Chce-li si někdo ve Verrières získat veřejnou vážnost, nechť si staví sebevíce zdí, nesmí použít plánů, jež přinášejí z Itálie zedníci, kteří cestou do Paříže přecházejí na jaře jurské průsmyky. Taková novota by připravila nerozumnému budovateli navždy pověst ztřeštěnce a navždy by pozbyl úcty u moudrých a umírněných lidí, kteří rozhodují o vážnosti ve Franche-Comté.
Ti moudří lidé tam skutečně provádějí nejnudnější despotismus, pro toto ošklivé slovo je život v malých městech nesnesitelný pro každého, kdo žil ve velké republice, která se jmenuje Paříž. Tyranie veřejného mínění - a jakého mínění! - je právě tak hloupá v malých městech francouzských jako ve Spojených státech amerických.