Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Karel Čapek
• název francouzského originálu: Les Fenêtres

Syt bídy špitálu, kadidlem unavený,
ve všední běli záclon jež se vytrácí,
ke kříži znuděnému prostřed prázdné stěny
se potměšilý mroucí zády obrací

a vleče se, už ne by hřál své údy shnilé,
spíš aby slunce zřel tam dole, přiložit
tvář na kost vyhublou a štětiny své bílé
k oknům, jež ožehnout chce zlatý slunný svit;

horečné rty, jež prahnou po azuru žízní
- tak v mládí vdechovat svůj poklad žízněly,
pleť panenskou a druhdy! -, v okně dlouze třísní
sklo vlažných tabulek hořkými pocely.

Zpit, hrůzy zapomněv svatého pomazání
i lože bolesti, kašle a odvarů,
když večer nad krovy se krváceje sklání,
shlížeje do zářivé výhně obzoru

zří zlaté galéry, jež v labutí své kráse
na řece purpuru a vůně klidně spí,
bohatý, plavý lesk jich boků kolébá se
v nedbale vzpomínavé, širé lenosti!

Tak já, když člověk hrubý se mi znenávidí,
an v štěstí válí se, kde chtíč svůj nasytí,
a zatvrzele se jen po té špíně pídí
pro ženu, mláďata jež má mu kojiti,

já prchám znechucen a k oknům všem se skláním,
kde zády k životu se zhlížím v jejich skle,
jež Nekonečno zlatí cudným třpytem ranním
a věčná rosa smývá - vidím v zrcadle

- ať je to umění, ať úchvat myslitele -
sebe co anděla! a zmírám ukojen,
bych přerozen svůj sen korunou na svém čele
nes v nebi minulém, kde Krása kvete jen!

Však běda! V sháňce své se nízkost neunaví
a nezarazí se ni před mým úkrytem,
a hnusná nečistota, kterou Hloupost dáví,
mě nutí nos si zacpat i před blankytem.

což nemohu, když pohár hořkosti mi přetek,
ten krystal roztříštit, jejž netvor pohaněl,
A ulétnout pak vzmachem bezperutných letek,
- i kdybych za to snad po věčnost padat měl?

Okna ve francouzském originálu (Les Fenêtres)

Las du triste hôpital, et de l'encens fétide
Qui monte en la blancheur banale des rideaux
Vers le grand crucifix ennuyé du mur vide,
Le moribond sournois y redresse un vieux dos,

Se traîne et va, moins pour chauffer sa pourriture
Que pour voir du soleil sur les pierres, coller
Les poils blancs et les os de la maigre figure
Aux fenêtres qu'un beau rayon clair veut hâler,

Et la bouche, fiévreuse et d'azur bleu vorace,
Telle, jeune, elle alla respirer son trésor,
Une peau virginale et de jadis! encrasse
D'un long baiser amer les tièdes carreaux d'or.

Ivre, il vit, oubliant l'horreur des saintes huiles,
Les tisanes, l'horloge et le lit infligé,
La toux ; et quand le soir saigne parmi les tuiles,
Son œil, à l'horizon de lumière gorgé,

Voit des galères d'or, belles comme des cygnes,
Sur un fleuve de pourpre et de parfums dormir
En berçant l'éclair fauve et riche de leurs lignes
Dans un grand nonchaloir chargé de souvenir!

Ainsi, pris du dégoût de l'homme à l'âme dure
Vautré dans le bonheur, où ses seuls appétits
Mangent, et qui s'entête à chercher cette ordure
Pour l'offrir à la femme allaitant ses petits,

Je fuis et je m'accroche à toutes les croisées
D'où l'on tourne l'épaule à la vie, et, béni,
Dans leur verre, lavé d'éternelles rosées,
Que dore le matin chaste de l'Infini

Je me mire et me vois ange! et je meurs, et j'aime
- Que la vitre soit l'art, soit la mysticité -
À renaître, portant mon rêve en diadème,
Au ciel antérieur où fleurit la Beauté!

Mais, hélas! Ici-bas est maître: sa hantise
Vient m'écœurer parfois jusqu'en cet abri sûr,
Et le vomissement impur de la Bêtise
Me force à me boucher le nez devant l'azur.

Est-il moyen, ô Moi qui connais l'amertume,
D'enfoncer le cristal par le monstre insulté
Et de m'enfuir, avec mes deux ailes sans plume
- Au risque de tomber pendant l'éternité?