Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• přeložil Vratislav Kadlec (Slovart, 2012)
• román v dopisech o problémech dospívajícího chlapce
• knížka má 4 části a epilog
• název anglického originálu: The Perks of Being a Wallflower
• název filmové adaptace: Charlieho malá tajemství (2012, režie Stephen Chbosky)

1. ČÁST

25. srpna 1991

Milý příteli,

píšu ti, protože jedna holka říkala, že umíš naslouchat a máš porozumění a že ses ji na večírku nesnažil dostat do postele, i když jsi měl tu možnost. Nepokoušej se prosím zjistit, kdo ta holka je, protože to bys pak mohl přijít i na to, kdo jsem já, a já fakt nechci, abys to věděl. Lidem budu říkat úplně jinak nebo jen obecnými jmény, protože nechci, abys mě našel. Proto taky nepřipojím zpáteční adresu. Nemyslím to zle. Namouduši.
Prostě jenom potřebuju vědět, že tam někde je někdo, kdo mi bude naslouchat a rozumět, někdo, kdo se nesnaží dostat lidi do postele, i když má tu možnost. Potřebuju vědět, že takoví lidé ještě jsou.
Myslím, že právě ty bys mohl něco takového pochopit, protože mám dojem, že žiješ opravdický život, a tím pádem dovedeš ocenit, co to znamená. Alespoň doufám, že to dovedeš, protože ostatní lidé u tebe hledají oporu a přátelství a jde to. Alespoň se to povídá.
Budu psát o svém životě. Chci, abys věděl, že jsem zároveň šťastný i smutný a pořád se snažím přijít na to, čím to je.
Začínám mít pocit, že tím důvodem, proč je to se mnou zrovna takhle, je moje rodina. Zvlášť od té doby, co můj kamarád Michael jednoho dne na jaře přestal chodit do školy a potom se z rozhlasu ozval hlas ředitele Vaughna.
"Chlapci a děvčata, mám tu smutnou povinnost vám oznámit, že jeden z našich studentů nás navždy opustil. Památku Michaela Dobsona uctíme tento pátek."
Nevím, jak se po škole šíří nové zprávy a jak to, že tak často bývají pravdivé. Snad se to stalo v jídelně. Už si přesně nepamatuju. Ale Dave, to je jeden kluk, co nosí tlusté brýle, nám řekl, že Michael spáchal sebevraždu. Daveova máma totiž hrála bridž u jedné Michaelovy sousedky a slyšely výstřel.
Pořád si vlastně moc nevzpomínám, co se dělo pak, kromě toho, že do ředitelny u nás na základce přišel můj starší bratr a řekl mi, abych přestal brečet. Potom mi položil ruku na rameno a řekl, abych si dal voraz, než táta přijde z práce. Šli jsme na hranolky k McDonaldovi a on mě učil, jak se hraje pinball. Dělal si legraci, že se díky mně mohl ulejt z odpoledky, a potom se mě zeptal, jestli mu nechci pomoct s jeho Chevroletem Camaro. Hádám, že jsem vypadal fakt hrozně, protože nikdy předtím mě nenechal na svoje auto sáhnout.
Na sezení s výchovnými poradci nás požádali, jestli by někteří z nás, kteří měli Michaela opravdu rádi, neřekli pár slov. Mám dojem, že se báli, aby se někdo z nás taky nepokusil zabít nebo tak něco, protože vypadali dost nervózně a jeden z nich se pořád tahal za vousy.
Bridget, což je jedna bláznivá holka, řekla, že občas myslí na sebevraždu, když v televizi začnou reklamy. Znělo to upřímně a poradci z toho byli v rozpacích. Carl, který je vždy na každého milý, řekl, že je moc smutný, ale že nikdy nepřemýšlel o tom, že by se zabil, protože je to hřích.
Jeden poradce postupně prošel celou skupinu a nakonec dorazil ke mně.
"Co si o tom myslíš, Charlie?"
Na celé té věci bylo nejdivnější to, že jsem toho člověka nikdy předtím neviděl, jelikož to byl "specialista", a on přesto věděl, jak se jmenuju, i když jsem neměl na triku jmenovku, jako se to dělá na dni otevřených dveří.
"No, já myslím, že Michael byl milý kluk, a nechápu, proč to udělal. I když jsem hodně smutný, myslím, že nejvíc mě trápí právě ta nevědomost."
Teď jsem si to po sobě znovu přečetl a mám dojem, že takhle nemluvím. Hlavně tehdy v kabinetu, protože jsem pořád brečel. Nemohl jsem přestat.
Poradce řekl, že Michael měl asi "nějaké problémy doma" a že měl nejspíš pocit, že nemá nikoho, komu by o nich řekl. Proto se možná cítil opuštěný a zabil se.
Já jsem na něj začal křičet, že Michael se mohl svěřit mně. A rozbrečel jsem se ještě víc. Snažil se mě uklidnit, že prý měl na mysli někoho dospělého, jako třeba učitele nebo výchovného poradce. Ale nepomohlo to a nakonec ke škole přijel bratr v camaru a odvezl mě domů.
Do konce školního roku se ke mně učitelé chovali trochu jinak a dávali mi lepší známky, i když jsem nebyl o nic chytřejší. Abych řekl pravdu, mám dojem, že ze mě všichni byli trochu nervózní.
Michaelův pohřeb byl dost zvláštní, protože jeho táta vůbec nebrečel. A o tři měsíce později od Michaelovy mámy odešel. Tedy podle toho, co říkal Dave u oběda. Občas o tom přemýšlím. Zajímalo by mě, jak to u Michaela doma vypadalo, když večeřeli nebo když se večer dívali na televizi. Michael po sobě nenechal žádný dopis, nebo ho alespoň jeho rodiče nikomu neukázali. Snad za tím vážně byly "problémy doma". Rád bych to věděl. Mohl bych na něj vzpomínat jasněji. Smutek by pak možná měl nějaký smysl.
Vím ale jistě, že kvůli tomu teď přemýšlím, jestli taky nemám "problémy doma", ale zdá se mi, že spousta ostatních je na tom daleko hůř. Jako třeba když první kluk mojí sestry začal chodit s jinou holkou a sestra probrečela celý víkend.
"Je spousta lidí, kteří jsou na tom daleko hůř," řekl táta.
A máma mlčela. A bylo to tak. Za měsíc si sestra našla jiného kluka a zase si začala pouštět veselé písničky. A táta dál chodil do práce. A máma dál zametala. A bratr se dál staral o svoje camaro. Teda dokud začátkem léta neodjel na vysokou. Hraje teď americký fotbal za Pensylvánskou státní a semestr mu začal už v létě, aby se pak mohl věnovat fotbalu.
Nemám pocit, že by rodiče měli někoho z nás radši. Jsme tři sourozenci a já jsem nejmladší. Bratr je nejstarší. Je skvělý fotbalista a má rád své auto. Sestra, která je prostřední, je moc pěkná a chová se dost ošklivě ke klukům. Mám teď samé jedničky stejně jako sestra, a proto se teď o mě nikdo moc nestará.
Máma často brečí u televize. Táta hodně pracuje a je to čestný člověk. Teta Helen o něm říkávala, že je moc hrdý na to, aby ho postihla krize středního věku. Teprve nedávno jsem pochopil, co tím myslela, protože teď je tátovi čtyřicet a nic se nezměnilo.
Tetu Helen jsem měl nejradši ze všech lidí na celém světě. Byla to sestra mojí mámy. Na střední měla samé jedničky a často mi dávala knížky na čtení. Táta sice říkal, že na ně ještě nejsem dost starý, ale mně se líbily, tak jen pokrčil rameny a nechal mě číst.
Teta Helen žila posledních pět let svého života s námi, protože se jí stalo něco moc špatného. Nikdo mi ale nechtěl říct, co to bylo, i když jsem to moc chtěl vědět. Když mi bylo tak sedm, přestal jsem se na to vyptávat, protože předtím jsem se ptal pořád dokolečka, jak to děti dělávají, a teta Helen se vždycky hrozně rozbrečela.
Tehdy mi taky dal táta pohlavek a řekl: "Takhle tetičce ubližuješ!" To jsem dělat nechtěl, tak jsem s tím přestal. Teta Helen tenkrát tátovi řekla, aby mě v její přítomnosti už nikdy nebil, a táta řekl, že je to jeho dům a že si v něm může dělat, co bude chtít, a máma byla zticha a taky bratr a sestra mlčeli.
Potom už si moc nepamatuju, protože jsem se příšerně rozbrečel a táta po chvíli řekl mámě, aby mě odvedla do mého pokoje. Až mnohem později mi máma po pár sklenkách bílého řekla, co se její sestře přihodilo. Někteří lidé to opravdu mají o dost těžší než já. To je fakt.
Nejspíš bych měl jít už spát. Je dost pozdě. Nevím, proč ti vlastně tohle všechno píšu. Ale ten dopis jsem napsal proto, že zítra jdu poprvé na střední a mám z toho docela strach.

S pozdravem

Charlie