Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• přeložil Ivan Němeček

1. Krvavý žert

Zpráva z týdeníku Enterprise (Westover, stát Maine) z 19. srpna 1966:

Kamenný déšť
Několik důvěryhodných osob vypovědělo, že na Carlin Street ve městě Chamberlain se (7. srpna snesl kamenný déšť. Kameny napadaly především na dům paní Margarety Whitové. Značně poškodily střechu a zničily dva okapy. Škoda se odhaduje asi na dvacet pět dolarů. Paní Whitová je vdova a žije se svou tříletou dcerkou Cariettou. Bohužel jsme ji nezastihli, aby nám mohla k události podat bližší informace.

Nikoho to doopravdy nepřekvapilo; alespoň ne v podvědomí, kde se rodí divoké myšlenky. Navenek to všechny dívky ve sprchách zaskočilo, rozechvělo, naplnilo studem, nebo také prostou radostí, že to ta Whitovic kráva dostala zase jednou pořádně sežrat. Některé z nich se mohly tvářit překvapeně, ale jejich překvapení bylo pochopitelně pouze líčené. S několika z nich chodila Carrie do třídy už od prvního ročníku a k něčemu podobnému se schylovalo už od samého začátku, zvolna a nenápadně, v souladu se všemi pravidly, podle nichž se řídí lidská přirozenost, s vytrvalostí zřetězených událostí blížících se svému vyvrcholení.
Žádná z dívek pochopitelně netušila, že Carrie Whitová má telekinetické schopnosti.
Na lavici v jedné třídě chanberlainského gymnázia na Barker Street bylo vyškrábáno: Carrie Whitová žere hovna.
Šatnou se nesly výkřiky a ozvěny na pozadí temného šumu sprch. Dívky hrály první hodinu volejbal a jejich ranní pot byl lehký a svěží.
Dívky se pod proudy teplé vody kroutily a zase napřimovaly, ječely, cákaly po sobě a podávaly si bílé kousky mýdla. Carrie mezi nimi stála otupěle, žába mezi labutěmi. Byla to podsaditá dívka s uhry na krku, zádech i hýždích a její vlhké vlasy byly dokonale bezbarvé. Tupě a sklíčeně jí plihly po tvářích, jak tam stála s hlavou mírně skloněnou a nechala po sobě stékat vodu. Vypadala jako obětní koza, stálý předmět posměchu, věřící v neuvěřitelné, věčná smolařka. Tím vším také byla. Zoufale a vytrvale si přála, aby na škole byly oddělené sprchy, kde by byl dostatek soukromí, tak jak tomu bylo na školách ve Westoveru a Lewistonu. Tady čuměly. Pořád jen čuměly.
Dívky postupně zavíraly kohoutky sprch, vycházely, sundávaly si barevné koupací čepice, utíraly se, stříkaly na sebe deodoranty a dívaly se na hodiny nade dveřmi. Cvakaly uzávěry podprsenek, nohy vstupovaly do kalhotek. Vzduch byl prosycen párou a nebýt větráku v rohu, mohly se dívky cítit jako v egyptských lázních. Výkřiky a vřeštění se odrážely od stěn s třeskem a jiskřením kulečníkových koulí po mimořádně silném šťouchu.
"...a Tommy říkal, že to na mně nemůže ani vidět a já..."
"...jdu se sestrou a jejím mužem On se rád šťourá v nose, ale to ona taky, takže jsou velice..."
"...po škole sprchu a..."
"...bylo to moc levný, než abych za to vyhazovala prachy, a tak jsme se Cindi..."
Slečna Desjardinová, štíhlá učitelka tělocviku s plochou hrudí, vešla do sprch a bystře se rozhlédla po místnosti. Pak prudce tleskla.
"Na co čekáš, Carrie? Na soudný den? Za pět minut zvoní."
Zářivě bílé šortky odhalovaly její nijak přehnaně tvarované, nenápadně svalnaté nohy. Na krku měla zavěšenou píšťalku, kterou kdysi vyhrála v univerzitní lukostřelecké soutěži.
Dívky se pohihňávaly a Carrie zvolna vzhlédla, oči zamžené horkem a přívaly vod.
"Ouhau?"
Byl to zvuk vzdáleně podobný žabímu kváknutí a dívky se znovu rozhihňaly. Sue Snellová si strhla ručník z hlavy s obratností kouzelníka, který se pouští do nějakého báječného triku, a začala se spěšně česat. Slečna Desjardinová mávla rukou v rozčileném, netrpělivém gestu a Carrie vystoupila zpod sprchy.
Zavřela kohoutek, sprcha zachrčela a začala kapat. Dívky si náhle všimly, jak Carrie po noze stéká krev.

Z knihy EXPLOZE STÍNU: Doložené skutečnosti a specifické závěry vyplývající z případu Carietty Whitové od Davida R. Congresse (vydalo nakladatelství Tulane University Press, 1981), str. 34:

Při hledání příčin, proč specifické případy telekineze z raného mládí Carietty Whitové nebyly rozpoznány, se musíme zamyslet nad závěry, které nám ve svém časopisu Telekinesis, v článku Nový pohled na přírodní talent, nabízejí Whitová se Stearnsem, totiž že schopnost pohybovat předměty pouhou silou vůle se objevuje pouze ve chvílích mimořádného duševního vypětí. Toto nadání je skutečně dobře skryto - jak jinak by mohlo zůstat po staletí ponořeno a ukazovat nad hladinou pouze vrchol ledovce ve formě šarlatánství? Svůj výzkum můžeme v tomto případě opírat pouze o kusé ústní informace, ale i ty indikují u Carrie Whitové telekinetický potenciál nesmírné velikosti. Velkou tragédií je, že jsme nyní generály po bitvě...

"Mě-síč-ky!"
Nejdřív zavřeštěla Chris Hargensenová. Její hlas narazil na kachlíkové stěny, odrazil se a narazil znovu. Sue Snellová vyprskla, zachvácena podivným, zlobným pocitem nenávisti smíšené s odporem, podrážděností a lítostí. Carrie vypadala tak pitomě, jak tam tak stála a nevěděla, co se děje. Panebože, člověk by si pomalu myslel, že nikdy... "MĚ-síč-ky!"
To slovo se proměňovalo v popěvek, magické zaklínadlo. Někdo v pozadí (možná to byla znovu Hargensenová, to Sue v té změti ozvěn nedokázala rozpoznat) zaječel, "Dej si vložku!" Hlas zněl drsně, vyzývavě a bezuzdně.
"MĚ-síč-ky, MĚ-síč-ky, MĚ-síč-ky!"
Carrie stála otupěle uprostřed tvořícího se kruhu a po těle jí stékaly krůpěje vody. Stála jako odevzdaný vůl, vědoma si toho, že posměch patří jí (jako vždycky), neurčitě zmatená, ale nepřekvapená.
S prvními temnými kapkami menstruační krve, které se rozprskly o dlaždice, pocítila Sue vzrůstající odpor.
"Proboha, Carrie, vždy ty menstruuješ!" vykřikla. "Umej se!"
"Ouhau?"
Tupě se rozhlédla kolem sebe. Vlasy přilepené k hlavě připomínaly helmu. Na jednom rameni měla ostrůvek akné. V šestnáctiletých očích se zračil prchavý záchvěv křivdy.
"Ona si myslí, že vložky jsou na stírání rtěnky," vykřikla náhle Ruth Goganová se skrytou škodolibostí a vzápětí propukla v nevázaný smích. Na tenhle výkřik si Sue později vzpomněla a zařadila jej do celkového obrazu, ale v dané chvíli to byl jen jeden z nesmyslných zvuků v nastalém zmatku. Šestnáct? Přemýšlela. Přece musí vědět, co se děje, přece...
Dalších pár kapek krve. Carrie stále mžourala na své spolužačky v tupém úžasu.
Helen Shyresová se odvrátila a v posměšném gestu zdvihla oči ke stropu.
"Vždyť krvácíš!" vyjekla Sue zuřivě. "Krvácíš, ty rozteklá krávo!"
Carrie sklopila oči.
Vykřikla.
Výkřik ostře zazněl zvlhlou šatnou.
Náhle jí na prsa narazila vložka, která s plesknutím dopadla k jejím nohám. Savá bavlna se rychle nasákla krví.
Vzápětí se ozval znechucený, opovržlivý a vyděšený smích, který bodal svou ošklivostí, a dívky bombardovaly Carrie vložkami a papírovými kapesníčky, které vytáhly částečně ze svých kabelek, částečně z rozbité lékárničky na zdi. Snášely se na ni jako sníh, provázeny popěvkem: "Dej si vložku, dej si vložku, dej si..."
Sue házela také, házela a prozpěvovala s ostatními, aniž zcela jasně chápala, co dělá - na mysl jí přišla kouzelná formulka, která se jí v hlavě rozsvítila jako neón. Na tom přece zemí nic špatného, na tom přece není nic špatného, na tom přece... Formulka stále útěšně zářila, když Carrie náhle začala výt a couvat, mávat rukama, vrčet a podivně hudrovat.
Dívky se zarazily, když si uvědomily, že došlo k rozštěpení a následnému výbuchu. Byla to ta chvíle, v níž si některé z nich uvědomily, jak jsou celou situací překvapeny. Náhle se jim vybavila všechna ta léta, léta zlomyslností prováděných na táborech křesťanské mládeže, pojďte, nacpeme Carrie něco do postele, a našla jsem milostnej dopis Carrie Bobbymu Pickettovi, opíšem ho a rozdáme a schováme jí kalhotky a dáme jí do boty hada a znovu ji vyčadíme a ještě jednou... A Carrie se tvrdošíjně zúčastňovala cyklistických výletů, jeden rok známá pod přezdívkou Jelito a další Kisna, vždycky páchnoucí potem a neschopná dohonit ostatní; zadek věčně poškrábaný od škumpy, jak chodila močit do křoví, a každý to viděl (hej, nesvrbí tě prdel?); a Billy Preston jí napadal vlasy burákovým máslem, když usnula ve studovně; nesčetné štípance a nohy nastavené na školních chodbách, učebnice smetené z lavice, sprosté obrázky nastrkané do kabelky; Carrie na církevním pikniku pokleká nemotorně k modlitbě a šev na její staré madrasové sukni praská u zipu se zvukem připomínajícím pád obrovského větrolamu; Carrie věčně míjející míč, dokonce i při kopané, Carrie při hodině moderního tance ve druhém ročníku padá na obličej a vyráží si zub, nabíhá do sítě při volejbalu; Carrie s podkolenkami, které jsou věčně shrnuté, shrnující se nebo zralé na shrnutí, Carrie se skvrnami potu v podpaží blůzky; a Chris Hargensenová jí volá po vyučování z Kellyho hospody, jestli ví, jak se řekne prasečí prdel jedním slovem; no přece C-A-R-R-I-E! A najednou to všechno vyvrcholilo. Konečné nasrání, odpor, kýžená exkomunikace. Exploze.
Carrie ucouvla a znovu zavyla do nového ticha, tlustými předloktími si zakryla obličej, vložku trčící z houští rozkroku. Dívky ji pozorovaly se slavnostně planoucíma očima.
Carrie se pozadu stáhla do jedné ze čtyř velkých sprchových kójí a zvolna se sesula do sedu. Ztěžka a bezmocně zachrčela. Zvrácené oči s vlhkými bělmy připomínaly oči vepře před porážkou.
Sue řekla zvolna a váhavě: "Myslím, že je to poprvé, co vůbec..."
Vtom se prudce otevřely dveře a dovnitř se vřítila slečna Desjardinová, aby se podívala, co se děje.

Z knihy EXPLOZE STÍNU (str. 41):

Lékaři i psychologové zabývající se případem Carrie Whitové se shodují v tom, že dívčino mimořádně pozdní a traumatické zahájení menstruačního cyklu mohlo být spouštěcím mechanismem jejího skrytého nadání. Zdá se neuvěřitelné, že v roce 1979 nevěděla Carrie nic o ženském měsíčním cyklu. Stejně neuvěřitelná se jeví skutečnost, že matka do dceřiných sedmnácti let nevyhledala gynekologa, aby se s ním poradila o dceřině poruše. Fakta hovoří jasně. Ve chvíli, kdy si Carrie Whitová uvědomila, že krvácí z vagíny, neměla ponětí, o co jde. O menstruačním cyklu nevěděla zhola nic. Jedna z jejích spolužaček, Ruth Goganová, vypovídá, jak rok před touto událostí přišla do dívčí šatny a uviděla Carrie, jak si vložkou otírá rtěnku. Tehdy slečna Goganová řekla: "Co to proboha děláš?" A slečna Whitová odpověděla: "To dělám něco špatně?" Slečna Goganová tehdy odpověděla: "No jasně, samozřejmě děláš něco špatně." Ruth Goganová o této příhodě zpravila několik svých přítelkyň (později uvedla, že jí to připadalo "tak nějak zábavné"), a pokud se následně snažil Carrie někdo vysvětlit účel předmětu, který používá při líčení a odličování, brala toto vysvětlení jako další pokus vystřelit si z ní a stávala se stále ostražitější.

Když se dívky rozešly na druhou hodinu a když umlkl zvonek (několik jich nenápadně vyklouzlo ze dveří, než si slečna Desjardinová začala poznamenávat jména) slečna Desjardinová zvolila taktiku obvyklou při podobných hysterických scénách: dala Carrie pár facek. Asi by nepřiznala, jaké z toho měla potěšení, a určitě by odmítla tvrzení, že Carrie považuje za tlustou a ufňukanou bečku sádla. Jako učitelka prvním rokem stále věřila tomu, že všechny děti jsou dobré. Carrie se na učitelku podívala, tvář stále staženou, mimické svaly v pohybu.
"S-s-slečno D-D-Des-D..."
"Zvedni se," řekla učitelka netrpělivě. "Vstaň a vzpamatuj se."
"Vykrvácím k smrti!" vykřikla Carrie a jednou tápající rukou chňapla slečnu Desjardinovou za bělostné šortky. Na látce se objevil krvavý otisk.
"Já... ty..." Učitelka tělocviku zkřivila ústa v znechuceném úšklebku, prudce uchopila mátožnou Carrie a s trhnutím ji postavila na nohy. "Jdi tamhle!"
Carrie se kymácela mezi sprchami a zdí, na níž visela levná lékárnička, zhroucená; prsa povislá k podlaze, ruce bezvládně svěšené. Vypadala jako opice. Její oči vyzařovaly prázdnotu.
"A teď," procedila ledově zuby slečna Desjardinová, "si vezmi jednu vložku. žádnou minci nepotřebuješ, automat je stejně rozbitý. vyndej jeden a. sakra, tak vyndáš ho? Děláš, jako bys ještě nikdy nemenstruovala." "Nemenstruovala?" řekla Carrie.
Její výraz naprosté nechápavosti byl příliš nelíčený, příliš hloupý a plný hrůzné beznaděje, než aby se dal pominout nebo odmítnout. Do mysli Rity Desjardinové se vloudila temná předtucha. Bylo to neuvěřitelné, tak to přece nemohlo být. Ona sama začala menstruovat krátce po jedenáctých narozeninách. Tehdy se postavila nahoru na schodiště a vzrušeně křičela: "Hej, mami, já už to dostala!"
"Carrie?" řekla. Vykročila k dívce. "Carrie?"
Carrie ucukla. V tom okamžiku spadl s ohlušujícím rachotem stojan s baseballovými pálkami. Ty se rozkutálely do všech stran a tělocvikářka, musela uskočit.
"Carrie, to je tvá první perioda?"
Jakmile si tu myšlenku připustila, bylo zbytečné se ptát. Krev byla tmavá a vytékala s úpornou vytrvalostí. Carrie měla potřísněné obě nohy, jako by se byla brodila potoky krve.
"To bolí," naříkala. "Břicho."
"To přejde," řekla slečna Desjardinová. Zápolila s rozpornými pocity lítosti a studu. "Musíš. ehm... zastavit to krvácení. Musíš." Náhle se jim zablesklo nad hlavami a žárovka se rozprskla a zhasla.
Slečna Desjardinová překvapeně vyjekla a napadlo ji (tenhle zatracený barák je na spadnutí), že takovéhle věci se kolem Carrie stávají, když je rozčilená z toho, jak ji smůla pronásleduje na každém kroku. Téměř okamžitě však tu myšlenku odvrhla. Z rozbité lékárničky vyndala vložku a vybalila ji z papírového obalu.
"Podívej," řekla, "asi takhle."

Z knihy EXPLOZE STÍNU (str. 54):

Matka Carrie Whitové, Margareta Whitová, porodila svou dceru 21. září 1963 za okolností, jež se nedají označit jinak než jako bizarní. Při důkladném studiu případu Carrie Whitové převládne v člověku jediný pocit: Carrie je produktem rodiny stejně podivné, jako jsou všechny, o něž se kdy začne zajímat veřejnost. Již dříve bylo zjištěno, že Ralph White zemřel v únoru 1963, když na něj při práci na stavbě domu v Portlandu spadla z ramena jeřábu uvolněná traverza. Paní Whitová žila od té doby sama v předměstském bungalovu ve městě Chamberlain. Díky své téměř fanatické fundamentalistické víře neměla paní Whitová žádné přátele, kteří by ji v době po úmrtí manžela navštěvovali. Když za sedm měsíců nastoupila do práce, byla stále sama. 21. září asi v půl druhé odpoledne uslyšeli sousedé z Carlin Street z Whitova bungalovu výkřiky. Policii však až do šesté hodiny nikdo nezavolal. K vysvětlení této časové prodlevy se nabízejí dvě dosti nechutné možnosti: buď nechtěli být sousedé paní Whitové zataženi do policejního vyšetřování, nebo byla jejich nechuť k ní tak silná, že zaujali vyčkávací stanovisko. Paní Georgia McLaughlinová, jediná ze tří žijících obyvatel, s níž jsem měl možnost mluvit, vypověděla, že nevolala policii, protože si myslela, že výkřiky jsou součástí nějakého "náboženského běsnění." Když konečně v šest hodin dvacet dvě minuty dorazila policie, výkřiky už se ozývaly nepravidelně. Paní Whitovou našli nahoře v její ložnici a vyšetřující důstojník Thomas G. Mearton si nejdříve myslel, že se stala obětí násilného přepadení. Postel byla nasáklá krví a na podlaze ležel řeznický nůž. Pak si teprve policista všiml dítěte, které bylo stále částečně zabalené v placentě a leželo paní Whitové na prsou. Zjevně odřízla pupeční šňůru nožem. Hypotéza, že paní Margaret Whitová nevěděla o tom, že je těhotná, nebo že dokonce nevěděla, co to slovo znamená, se vzpěčuje lidské představivosti i rozumu. Badatelé jako J. W. Bankson a George Fielding přišli nedávno s přijatelnější hypotézou, že paní Whitová tento pojem, pro ni neodvolatelně spojený s "hříchem" pohlavního styku, naprosto vypudila ze své mysli. Zřejmě zcela odmítala uvěřit, že by se jí taková věc mohla vůbec stát. Máme k dispozici alespoň tři dopisy přítelkyni v Kenoshi ve státě Wisconsin, které přesvědčivě dokazují, že si paní Whitová od pátého měsíce myslela, že má "rakovinu ženských orgánů" a brzy bude následovat svého manžela do nebe...