Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Nemoh sem tomu pomoct," pravil Coffey, drže pod pažemi ta nahatá, zavražděná a zmrzačená děvčata. Po tvářích se mu opět začaly koulet slzy. "Chtěl jsem to vzít zpátky, ale bylo už pozdě."

Jeho dotyk byl jako dotyk nějakého podivného zázračného doktora.

John neříkal nic, jen tam tiše stál ve svých příliš krátkých kalhotách a ve vězeňských pantoflích. Pohlédl jsem na něj jen koutkem oka, ale stačilo to, abych si všiml, že jeho výraz je tentýž, jako vždycky, smutný a vážný. Budil dojem, jako by celou věc viděl už někdy předtím. Ne jednou nebo dvakrát, ale aspoň tisíckrát.

A Percy se rozhodně nerad dostával do průserů. Porušovat pravidla, to ano. Ale nechat se usvědčit z jejich porušování, to ne.

Ale trvalo to nejméně ještě další dvě minuty, než opravdu bylo po všem. Byly to nejdelší dvě minuty mého života. Jak se domnívám, většinu z těch dvou minut byl Delacroix při vědomí. Vykřikoval, chvěl se a kýval se ze strany na stranu. Kouř se mu valil z nozder a z úst, která nabyla fialovou barvu jako zralá švestka. Kouř, který se mu vinul z jazyka vypadal jako kouř stoupající z horkého lívanečníku. Knoflíky na jeho košili byly buď spálené nebo roztavené. Tričko se mu ještě nevzňalo, ale tlelo a valil se z něj kouř. Cítili jsme, jak se mu pálí chlupy na prsou.

"Je mrtvej. Nebo snad ne? A pokud jde o tvý diváky, většina z nich bude zítra vyprávět přátelům, jaká to byla poetická spravedlnost - Del, kterej zaživa upálil celou tlupu lidí, byl nakonec sám zaživa upálenej. Až na to, že neřeknou, že jsme to byli my. Řeknou, že to byla prozřetelnost boží, která účinkovala naším prostřednictvím."

"Jo. myslím, že to byla zhmotněná nemoc... ta bolest... zranění. Nasál to do sebe a potom to zase vyplivl na vzduch."

Myslel jsem na Coffeyho oči, na Coffeyho ruce a na to, jak jsem byl hypnotizovaný, když jsem k němu šel a on chtěl, abych k němu šel. Myslel jsem na to, jak bral z mé ruky polámané, umírající tělíčko pana Jinglese. Dokud ještě není pozdě, řekl. Myslel jsem na ty černé vířící mrchy, co potom zbělely a zmizely.

"Zmizte ode mě pryč! Všichni! Já mám známosti!"

John Coffey stál ve dveřích své cely a všechno pozoroval. "Seš zlej chlap a zasloužíš si jít do tý černý díry," říkal, ale nemyslím, že by ho Percy slyšel.

"Když budete myslet na to, kdy vám kdo ublížil a kterej pes vás pokousal, nebudete celý noce spát."

"Vidím to," pravil. To nemluvil k ní - aspoň si to nemyslím -, ale k sobě. "Vidím to a můžu pomoct. Jen klídek... jen se ničeho nebojte..."

John Coffey, jestli jsou mé úvahy o těch Detterickových děvčatech správné, si smrt nezaslouží, ale jestli už musí umřít, moc bych nerad, aby to bylo mou rukou.

"Jedinej, kdo může případ znovu otevřít, je Cribus, a Cribus se nechce špinit s něčím, co považuje za šťastnej konec - 'byl to koneckonců negr,' myslí si, 'a ne jeden z nás. Prima. Udělám si vejlet nahoru do Cold Mountain, u Mamky si dám biftek a točený pivo, kouknu se, jak ho usmažej a je po ptákách.'"

"Tím chci říct, že se chystám zabít jeden dar boží," pravil. "Někoho, kdo nikdy neublížil nám ani nikomu jinýmu. Co řeknu, až stanu před tváří Boha otce všemohoucího? Že to byla má práce? Má práce?"

"Už jsem pořádně unavenej tou bolestí, kterou slyším a cejtím, šéfe. Už jsem unavenej z toho, že jsem pořád na cestě, samotnej, jak drozd v dešti. Nemít žádnýho parťáka, se kterým bych moh chodit, se kterým bych si moh promluvit, kam jdeme a proč. Jsem unavenej z toho, že lidi jsou jeden na druhýho zlý. Jako kdybych měl v hlavě skleněný střepy. Jsem unavenej z toho, že chci pomoct a nemůžu. Jsem unavenej z toho, že musím žít v temnotě. Většinou to bolí. Strašně to bolí. Kdybych to moh skončit, tak to skončím. Ale nemůžu."

Oči mu v jamkách těkaly ze strany na stranu a poprvé to vypadalo a znělo, že má strach. "Ale je tady spousta lidí, který mě nenáviděj. Spousta. Já to cítím. A bolí to. Zavrtává se to do mě jako žihadla. Strašně to bolí."
"Tak to se cítíš stejně jako my," řekl Surovec stejně potichu jako předtím. "Ale my tě máme rádi. Cítíš i to?"
"Ano šéfe." Ale hlas se mu teď třásl ještě hůř a z očí se mu opět začaly pomalu lít slzy.

"Prosím vás, šéfe, nedávejte mi tu věc na tvář," zašeptal naříkavě. "Neposílejte mě do tmy, prosím, nenuťte mě, abych šel do tmy. Já se tmy hrozně bojím."

Každý z nás musí umřít. Výjimky nejsou žádné. Je mi to zcela jasné, ale někdy, ach panebože, je Zelená míle tak dlouhá.

Čtenářský deník	-	Carrie, Carrie (2), Carrie (3), Carrie (4)
	-	Cujo, Cujo (2)
	-	Čaroděj a sklo (Temná věž)
	-	Čtyři roční doby
	-	Dlouhý pochod
	-	Hodina děsu
	-	Holčička, která měla ráda Toma Gordona, Holčička, která měla ráda Toma Gordona (2), Holčička, která měla ráda Toma Gordona (3)
	-	Misery, Misery (2), Misery (3)
	-	Mrtví se někdy vracejí
	-	Nadaný žák
	-	Nespavost, Nespavost (2)
	-	Nezbytné věci
	-	Osvícení, Osvícení (2)
	-	Pavučina snů
	-	Pátá čtvrtina: Noční můry a snové výjevy
	-	Pistolník (Temná věž), Pistolník (Temná věž) (2)
	-	Prokletí Salemu, Prokletí Salemu (2)
	-	Pustiny (Temná věž)
	-	Pytel kostí, Pytel kostí (2)
	-	Řbitov zviřátek, Řbitov zviřátek (2), Řbitov zviřátek (3)
	-	Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank
	-	Running Man, Running Man (2)
	-	Svědectví
	-	To, To (2), To (3)
	-	Tři vyvolení (Temná věž)
	-	Vlci z Cally (Temná věž)
	-	Všechno je definitivní
	-	Zelená míle, Zelená míle (2), Zelená míle (3), Zelená míle (4)
	-	Zpěv Susannah (Temná věž)
	-	Žhářka

Čítanka	-	Carrie
	-	Řbitov zviřátek
	-	To
	-	Zelená míle
	-	Zpěv Susannah (Temná věž)