Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• díl v sérii: 3 (předchozí: Dívka, která si hrála s ohněm)
• přeložila Azita Haidarová
• vydalo nakladatelství Host v Brně roku 2010

DÍL 2. - HACKERSKÁ REPUBLIKA

Kapitola 8

Neděle 1. května až pondělí 2. května

Erika Bergerová se zhluboka nadechla, pak otevřela dveře výtahu a vešla do redakce Svenska Morgon-Posten. Bylo čtvrt na jedenáct dopoledne. Pro tuto příležitost si oblékla slušivé černé kalhoty, červenou halenku a tmavé sako. Byl nádherný prvomájový den a Erika cestou do práce zjistila, že se shromažďuje průvod dělníků, kterého se naposledy zúčastnila před téměř dvaceti lety.
Chvíli stála u dveří výtahu úplně sama a připadala si neviditelná. První den v novém zaměstnání. Ze svého místa u vchodu měla výhled na velkou část hlavní redakce se zpravodajským dispečinkem. Zvedla zrak a spatřila skleněné dveře do kanceláře šéfredaktora, která bude v dalších letech jejím pracovištěm.
Nebyla zcela přesvědčena o tom, že je vhodnou osobou k řízení tak nestvůrně velké organizace jako Svenska Morgon-Posten. Byl to obrovský skok: z Milénia o pěti zaměstnancích se najednou ocitla v deníku s osmdesáti novináři a dalšími asi devadesáti osobami pracujícími v administrativě, v technickém a grafickém oddělení, navíc zde byli fotografové, prodejci inzerce a distributoři - prostě všichni, kdo k výrobě novin patří. Pod SMP spadalo ještě nakladatelství, výrobní podnik a správní firma. Celkem asi dvě stě třicet osob.
Erika chvíli přemýšlela o tom, zda to všechno není velikánský omyl.
Poté si jí všimla starší recepční, vyšla z místnosti a natáhla k Erice ruku.
"Paní Bergerová, vítejte v SMP."
"Dobrý den, jmenuju se Erika."
"Já jsem Beatrice. Vítejte. Ukážu vám cestu k šéfredaktoru Moranderovi. tedy chci říct k odcházejícímu šéfredaktoru."
"Díky, sedí tamhle v té skleněné kóji," řekla Erika a usmála se. "Myslím, že trefím sama. Ale mockrát děkuju."
Erika rychle prošla redakcí a zaznamenala, že šum trochu utichl. Najednou cítila, že se na ni upírají všechny pohledy. Zastavila se před poloprázdným stolem redaktorů hlavních událostí a přátelsky přítomným pokynula.
"Brzy budeme mít příležitost lépe se seznámit," řekla Erika, došla ke kanceláři šéfredaktora a zaklepala na rám skleněných dveří.
Odcházejícímu šéfredaktorovi Hákanu Moranderovi bylo padesát devět roků a ve skleněné kóji redakce SMP strávil dvanáct let. Přesně jako Eriku Bergerovou ho najali zvenčí - takže kdysi musel absolvovat stejnou cestu redakcí jako teď ona.
"Zdravím vás, Eriko," přivítal ji Morander. "Myslel jsem, že nastupujete až v pondělí."
"Už bych doma nevydržela ani den. Tak jsem tady."
Morander jí podal ruku.
"Vítejte. Je strašně prima, že to vezmete po mně."
"Jak se vám vede?" zeptala se Erika.
Morander pokrčil rameny a v témže okamžiku do kóje vešla recepční Beatrice s kávou a mlékem.
"Mám pocit, že jedu jen na padesát procent. O tom vlastně nechci mluvit. Člověk chodí po světě, připadá si jako mladíček a myslí si, že je nesmrtelný, a najednou zjistí, že mu moc času nezůstalo. A jedna věc je jistá - čas, co mi zbývá, nehodlám promarnit v téhle skleněné díře."
Morander si nevědomky mnul hrudní koš. Měl srdeční a cévní potíže, které byly příčinou jeho náhlého odchodu a tedy i nutnosti předčasného Eričina nástupu. Musela začít o několik měsíců dříve, než se původně domluvili.
Erika se obrátila a rozhlédla se po redakci. Bylo tam poloprázdno. Viděla, jak k výtahu míří jeden reportér a jeden fotograf, kteří měli za úkol zdokumentovat prvomájové události.
"Jestli ruším nebo jestli máte práci, tak klidně zmizím."
"Mým dnešním úkolem je napsat úvodník o prvomájových demonstracích. Napsal jsem jich už tolik, že to zvládnu i poslepu. Pokud socani chtějí zahájit válku s Dánskem, musím vysvětlit, proč nemají pravdu. Pokud se socani budou chtít válce s Dánskem vyhnout, musím vysvětlit, proč nemají pravdu."
"Proč zrovna s Dánskem?"
"No, k poselství prvního máje patří otázky týkající se konfliktů ve věci integrace. A socani nemají samozřejmě nikdy pravdu, ať říkají cokoli." Morander se najednou rozesmál.
"To zní cynicky."
"Vítejte v SMP."
Erika o šéfredaktorovi Hákanu Moranderovi v minulosti nijak zvlášť nepřemýšlela. Byl pro ni anonymním vládcem mezi šéfredaktorskou elitou. Z jeho úvodníků měla pocit, že jde o nudného a konzervativního novináře, píšícího o výšce daní, typického liberálního zastánce svobody slova, ale nikdy předtím se s ním nesetkala ani s ním nemluvila.
"Povězte mi o své práci," požádala ho.
"Končím posledního června. Takže dva měsíce tu budeme pracovat souběžně. Zjistíte, že tahle práce má pozitivní i negativní stránky. Jsem cynik, takže většinou vidím negativa."
Morander se postavil vedle ní ke skleněným dveřím.
"Uvidíte, že tam za sklem máte spoustu protivníků - denních šéfů a redaktorských veteránů, kteří si vytvářejí vlastní malá impéria a kluby, do kterých vás nikdy nepřijmou. Budou se snažit překročit svou pravomoc a prosazovat vlastní články a názory a budete muset mít pořádně ostré lokty, abyste je udržela v mezích."
Erika přikývla.
"Třeba noční šéfové Billinger a Karlsson. to je kapitola sama pro sebe. Vzájemně se nenávidí a díkybohu nikdy nepracují ve stejné směně, ale oba se chovají, jako by byli odpovědní vydavatelé a šéfredaktoři v jednom. Pak šéf zpravodajství Anders Holm, s tím budete hodně úzce spolupracovat a určitě se to neobejde bez nějakých potyček. Vlastně právě on každý den vytváří SMP. Je tu několik reportérských hvězd a pár nicek, které by spíš měly odejít do důchodu."
"Jsou tu taky nějací dobří kolegové?"
Morander se najednou rozesmál.
"Jo. Sama musíte zjistit, se kterými budete dobře vycházet. Máme tu několik vynikajících reportérů."
"Co vedení?"
"Předsedou představenstva je Magnus Borgsjo. Vždyť právě on vás přijal. Je to šaramantní chlapík, trošku ze staré školy a trošku novotář, ale právě on tu má rozhodující slovo. Pak několik členů představenstva, většinou jde o lidi z rodiny majitelů, co si tu jen odsedí svoje na schůzích, a pak je tu pár profíků, co běhají z jednoho představenstva do druhého." "Zdá se, že se vám vedení moc nezamlouvá."
"Tady platí dělba práce. Vy vydáváte noviny. Oni se starají o ekonomickou stránku věci. Do obsahu novin nemají co mluvit, ale občas se to stává. Upřímně řečeno, Eriko, budete to mít hodně těžké."
"A pročpak?"
"Od zlatých časů v šedesátých letech klesl náklad asi o sto padesát tisíc výtisků a SMP se pomalu blíží k hranici, kdy se přestává vyplácet. Provedli jsme racionalizaci a od osmdesátých let jsme zrušili skoro sto osmdesát postů. Museli jsme přejít na menší formát - což jsme měli udělat už před dvaceti lety. SMP stále patří k hlavním novinám, ale stačí málo a stane se z nás druhořadý plátek. Pokud tomu tak už není."
"A proč si vybrali mě?" zeptala se Erika.
"Protože průměrný věk čtenářů SMP je padesát plus a nárůst dvacetiletých čtenářů se rovná téměř nule. Drak potřebuje novou kůži. A představenstvo přišlo s tím, že naverbuje toho nejnepravděpodobnějšího šéfredaktora, jakého si umí představit."
"Ženu?"
"Nejen ženu. Ženu, která převálcovala Wennerstromovo impérium, která byla zvolena za královnu investigativní žurnalistiky a o které kolují pověsti, že se jí v tvrdosti nikdo nevyrovná. Uvažte sama, tomu nejde odolat. Pokud se noviny nepodaří obnovit vám, nepodaří se to nikomu. Takže SMP nezaměstnává jen Eriku Bergerovou, ale především pověst Eriky Bergerové."
Mikael Blomkvist odešel z Café Copacabana u Hornstullu těsně po druhé odpoledne. Nasadil si sluneční brýle, zahnul na Bergsundské nábřeží k metru a téměř okamžitě spatřil za rohem šedé volvo. Prošel kolem něj, aniž zpomalil krok, a všiml si, že vůz má stejnou státní poznávací značku a že je prázdný.
Během posledních čtyř dní viděl stejné auto už posedmé. Nevěděl, jestli se vůz nacházel v jeho blízkosti i předtím, a jeho existenci objevil jen pouhou náhodou. Vůz zaregistroval poprvé ve středu ráno, když odcházel do redakce Milénia - stálo zaparkované poblíž vchodu na Bellmanově ulici. Náhodou spočinul pohledem na poznávací značce, která začínala písmeny KAB a Mikael na ně zareagoval, neboť se jednalo o název Zalaščenkova odpočívajícího podniku Karl Axel Bodin AB. Zřejmě by se věcí dále nijak nezabýval, kdyby se nejednalo o stejný vůz se stejnou poznávací značkou, který viděl před pouhými několika hodinami, když byl na obědě s Henrym Cortezem a Malin Erikssonovou na Občanském náměstí. Tehdy bylo volvo zaparkované na boční ulici u redakce Milénia.
Mikael nejistě zapřemýšlel, jestli nezačíná být paranoidní, ale když později odpoledne navštívil Holgera Palmgrena v rehabilitačním ústavu v Erstě, stálo šedé volvo na parkovišti pro návštěvy. To nebyla náhoda.
Mikael Blomkvist začal pečlivě sledovat své okolí. Nijak ho nepřekvapilo, když se vůz dalšího dne ráno opět objevil.
Ani jedinkrát v něm nespatřil žádného řidiče. Zavolal do registru vozidel a zjistil, že vůz je zapsán na jméno čtyřicetiletého Görana Mårtenssona s bydlištěm na Vittangiské ulici ve Välingby. Po chvíli pátrání se dozvěděl, že Göran Mårtensson je podnikový konzultant a vlastník soukromé firmy, která má adresu napsanou na P. O. box na Flemingově ulici na Kungsholmenu. V souvislosti s touto adresou byl Mårtenssonův životopis velmi zajímavý. V roce 1983 si jako osmnáctiletý odsloužil vojenskou službu u speciálního útvaru pobřežního dělostřelectva a poté začal pracovat u armády. Povýšil na poručíka, v roce 1989 však přesedlal a začal studovat na Policejní akademii v Solně. V letech 1991-1996 pracoval u stockholmské policie. V roce 1997 z policejní služby zmizel a v roce 1999 si založil vlastní firmu.
Takže tajné služby.
Mikael si skousl spodní ret. Usilovně pracující investigativní novinář může být trochu paranoidní. Došel k závěru, že je tajně sledován, ale sledování je tak lajdácké, že si ho všiml.
Ale je to opravdu tak? Auto objevil jedině díky podivné poznávací značce, která pro něj náhodou měla určitý význam. Pokud by na ní nebyla písmena KAB, nestálo by mu ani za pohled.
Během pátku bylo KAB pryč. Mikael to nevěděl jistě, ale domníval se, že mu místo něj zřejmě dělá společnost červené audi, poznávací značku se mu ale zahlédnout nepodařilo. V sobotu však bylo volvo zpět.

Přesně dvacet vteřin poté, co Mikael Blomkvist opustil Café Copacabana, zvedl Christer Malm digitální fotoaparát Nikon a ze svého místa ve stínu v Café Rossos pořídil sérii dvanácti snímků zahrádky na druhé straně ulice. Vyfotografoval dva muže, kteří vyšli z kavárny hned po Mikaelovi, a poté se vydal kolem místního kina za nimi.
První muž byl blonďák neurčitého nižšího středního věku. Druhý vypadal o něco starší a měl řídké, světlé nazrzlé vlasy a tmavé sluneční brýle. Oba na sobě měli džíny a tmavou koženou bundu.
Muži se rozešli u šedého volva. Starší z nich otevřel vůz, zatímco mladší pokračoval pěšky k metru za Mikaelem Blomkvistem.
Christer Malm sklonil fotoaparát a povzdechl si. Neměl tušení, proč si ho Mikael vzal stranou a naléhavě ho žádal, aby v neděli odpoledne prošel okolí Copacabany a zkusil najít šedé volvo s danou poznávací značkou. Podle Mikaelových instrukcí se měl usadit tak, aby mohl vyfotografovat osobu, která s velkou pravděpodobností otevře dveře vozu těsně po třetí hodině. Zároveň měl mít oči na stopkách a dávat pozor, zda Mikaela případně někdo nesleduje.
Vypadalo to jako předehra k typickému blomkvistovskému představení. Christer Malm si nikdy nebyl zcela jist tím, zda je Mikael Blomkvist od přírody paranoidní, nebo zda je nadán nadpřirozenými schopnostmi. Od událostí v Gosseberze byl Mikael velice uzavřený a bylo těžké s ním navázat kontakt. Pokud usilovně pracoval na nějakém případu, nebylo to nic neobvyklého - Christer u něj zažil úplně stejnou uzavřenou posedlost a tajnůstkaření v souvislosti s Wennerstromovou aférou -, ale tentokrát to bylo očividnější než kdykoli předtím.
Na druhé straně mohl Christer bez váhání říci, že Mikaela zcela jistě někdo sleduje. Rád by věděl, co se na ně zase řítí za katastrofu, která bude Milénium se vší pravděpodobností stát čas, síly i peníze. Podle Christerova názoru nebyla současná situace k "blomkvistování" právě nejvhodnější, neboť jejich šéfredaktorka dezertovala k Velkému drakovi, a pracně vytvořená stabilita Milénia tak byla najednou ohrožena.
Na druhé straně se však už skoro deset let nezúčastnil žádné demonstrace s výjimkou festivalu Gay Pride a navíc neměl o prvomájové neděli nic lepšího na práci, takže Mikaelovi vyhověl. Christer vstal a pomalu se vydal za mužem, který sledoval Mikaela Blomkvista. To vlastně k Mikaelovým instrukcím nepatřilo. Muže však ztratil z dohledu už nahoře na Långholmské ulici.

***