Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• díl v sérii: 2 (předchozí: Muži, kteří nenávidí ženy; následuje: Dívka, která kopla do vosího hnízda)
• přeložila Azita Haidarová
• vydalo nakladatelství Host v Brně roku 2009

DÍL 2. - FROM RUSSIA WITH LOVE

Kapitola 9

Neděle 6. března až pátek 11. března

Když doktor A. Sivarnandan spatřil cestou do jídelny Holgera Palmgrena a Lisbeth Salanderovou, zpomalil krok. Seděli skloněni nad šachovnicí. Lisbeth za Palmgrenem chodila pravidelně jednou týdně, nejčastěji v neděli. Pokaždé dorazila kolem třetí odpoledne a strávila s Holgerem pár hodin hrou šachů. Odcházela kolem osmé večer, kdy měl jít Palmgren do postele. Doktor si všiml, že Lisbeth se k advokátovi nechová s úctou nebo jako k nemocnému – naopak se zdálo, že se neustále pošťuchují a Lisbeth Palmgrena klidně nechala, aby se o ni staral, třeba tím, že jí přinesl kávu.
Doktor A. Sivarnandan svraštil obočí. Z téhle podivné dívky, která se prohlásila za schovanku Holgera Palmgrena, nebyl ani za mák moudrý. Vypadala velmi pozoruhodně a zdálo se, že na své okolí hledí nanejvýš podezíravě. Bylo naprosto nemožné s ní zažertovat. Také bylo naprosto nemožné s ní vést běžnou konverzaci. Jednou se jí zeptal, kde pracuje, ale Lisbeth mu dala vyhýbavou odpověď.
Několik dní po své první návštěvě přišla Lisbeth se svazkem papírů, na nichž stálo, že byla založena nadace, jejíž výslovným cílem je pomoci pečovatelskému domu s rehabilitací Holgera Palmgrena. Vedení nadace se skládalo z jednoho člena, z jednoho advokáta se sídlem na Gibraltaru a z účetního jménem Hugo Svenson se stockholmskou adresou. Nadace věnovala částku dva a půl milionu korun, s nimiž doktor A. Sivarnandan mohl disponovat dle vlastního uvážení, ale pouze k výslovně definovanému účelu, jímž bylo poskytnutí veškeré myslitelné péče Holgeru Palmgrenovi. Pokud chtěl doktor Sivarnandan využít prostředků fondu, musel předložit žádost účetnímu, který se poté postaral o platby.
Bylo to mimořádné, téměř unikátní řešení.
Sivarnandan několik dnů přemýšlel nad tím, zda v tom není něco neetického. Nedokázal však přijít na žádné rozumné námitky, a proto se rozhodl, že zaměstná devětatřicetiletou Johannu Karolinu Oskarssonovou jako osobní asistentku Holgera Palmgrena. Byla to diplomovaná rehabilitační sestra, která byla ve svém oboru velmi zkušená. Oficiálně byla zaměstnankyní nadace a k Sivarnandanovu velkému překvapení jí byl první plat vyplacen předem ihned po podpisu pracovní smlouvy. Až do té doby neurčitě přemýšlel o tom, zda se nejedná o nějaký bláznivý podfuk.
Rehabilitace přinesla své ovoce. Během uplynulého měsíce došlo u Holgera Palmgrena k podstatnému zlepšení koordinace i celkového stavu, což bylo možné vyvodit z testů, které každý týden podstupoval. Sivarnandan by rád věděl, v jaké míře zlepšení způsobila samotná rehabilitace a za co může děkovat Lisbeth Salanderové. Nebylo nejmenších pochyb o tom, že se Holger Palmgren snažil, jak jen dovedl, a těšil se na její návštěvy jako zamilované dítě. Zdálo se, že mu dělá radost, když mu Lisbeth pravidelně dává v šachu co proto.
Doktor Sivarnandan jim jednou dělal společnost. Byla to pozoruhodná partie. Holger Palmgren hrál s bílými a zahájil hru sicilskou obranou, přičemž si počínal naprosto korektně.
Dlouho a správně přemýšlel nad každým tahem. Navzdory fyzickému omezení po infarktu zůstaly jeho intelektuální schopnosti nedotčeny.
Lisbeth Salanderová seděla a četla knihu pojednávající o velmi podivném tématu – o kalibraci frekvencí radioteleskopu ve stavu beztíže. Seděla na polštáři, aby tak lépe dosáhla na desku stolu. Po Palmgrenově tahu Lisbeth vzhlédla a zdánlivě bez přemýšlení posunula figurku, načež se vrátila ke své knize. Palmgren se po sedmadvacátém tahu vzdal. Salanderová vzhlédla a se svraštělým obočím se na několik vteřin zahleděla na šachovnici.
"Ne," prohlásila nakonec. "Máte šanci na remízu."
Palmgren si povzdechl a pět minut se zabýval studiem šachovnice. Nakonec upřel oči na Lisbeth Salanderovou.
"Dokaž to."
Lisbeth otočila šachovnici a vzala si jeho figurky. V devětatřicátém tahu získala remízu.
"Panebože," prohlásil Sivarnandan.
"To je celá ona. Nikdy s ní nehrajte o peníze," řekl Palmgren.
Sivarnandan sám hrál šachy už od dětství a na střední škole se účastnil školního šachového turnaje v Åbo, kde se umístil jako druhý. Považoval se za schopného amatéra. Uvědomil si, že Lisbeth Salanderová je zatraceně dobrá šachistka. Zjevně nikdy nehrála za žádný klub, a když se zmínil o tom, že tohle zřejmě byla klasická varianta Laskerova zápasu, vypadala naprosto nechápavě. Zdálo se, že o Emanuelovi Laskerovi nikdy neslyšela. Nedokázal odolat pokušení popřemýšlet nad tím, zdali má vrozený talent či případně více talentů, které by mohly zajímat psychologa.
Ale Sivarnandan se nezeptal na nic. Konstatoval, že Holgeru Palmgrenovi se zřejmě daří lépe než kdykoli předtím.

Advokát Nils Bjurman přišel domů pozdě večer. Čtyři týdny v kuse strávil na své chatě u Stallarholmenu. Byl skleslý. Neudalo se nic, co by jeho prachbídnou situaci nějak změnilo. Blonďatý obr mu pouze doručil vzkaz, že by o jeho návrh měli zájem – stálo by ho to sto tisíc korun.
Na podlaze pod otvorem pro vhazování pošty ležela kupa korespondence. Bjurman ji posbíral a položil na kuchyňský stůl. Naprosto ztratil zájem o vše, co souviselo s jeho prací a s okolním světem, a poštou se začal zabývat až večer. Roztržitě se probíral obálkami.
Jeden dopis byl z Obchodní banky. Bjurman roztrhl obálku a téměř utrpěl šok, když zjistil, že je to kopie dokladu o výběru částky 9 312 korun z účtu Lisbeth Salanderové.
Tak ona se vrátila.
Bjurman vešel do pracovny a položil výpis na psací stůl. Téměř minutu na něj upíral nenávistný pohled a rovnal si myšlenky. Musí najít to telefonní číslo. Poté zvedl sluchátko a vytočil číslo na mobilní telefon s dobíjecí kartou. Telefon zvedl blonďatý obr, mluvící se slabým přízvukem.
"Ano?"
"Tady je Nils Bjurman."
"Co chcete?"
"Vrátila se do Švédska."
Na druhém konci drátu zavládlo krátké ticho.
"Dobře. Na tohle číslo už nikdy nevolejte."
"Ale..."
"Brzy vám dáme zprávu."
K Bjurmanovu velkému rozhořčení byl rozhovor přerušen. Bjurman tiše zaklel. Došel k baru a nalil si asi deci bourbonu Kentucky. Panáka vypil dvěma loky. Musím se s tím chlastem začít krotit, pomyslel si. Poté si nalil další dvě deci a odnesl si skleničku k psacímu stolu, kde znovu pohlédl na zprávu z Obchodní banky.

Miriam Wu masírovala Lisbeth Salanderové záda a krk. Silně ji hnětla asi dvacet minut, zatímco Lisbeth si jenom užívala a občas si blaženě povzdechla. Mimmina masáž byla opravdu zážitek a Lisbeth si připadala jako kotě, kterému se chce jen vrnět a mávat tlapkami.
Lisbeth unikl zklamaný povzdech, když ji Mimmi plácla po zadku a prohlásila, že už by to mohlo stačit. Chvíli zůstala ležet v marné naději, že Mimmi bude pokračovat, ale když zaslechla, jak se Mimmi natáhla po sklence vína, obrátila se na záda.
"Díky," řekla Lisbeth.
"Předpokládám, že celé dny vysedáváš u počítače. Proto tě tak bolí záda."
"Jen jsem si natáhla sval."
Obě dívky ležely nahé na Mimmině posteli v bytě na Lundské ulici. Popíjely červené víno a byly dost vzrušené. Od té doby, co Lisbeth obnovila známost s Mimmi, to vypadalo, jako by se jí nemohla nabažit. Stalo se jejím zlozvykem Mimmi obden – nesmyslně často – telefonovat. Lisbeth pozorovala Mimmi a připomínala si, že si nesmí dovolit se k někomu znovu citově připoutat. Mohlo by to skončit tak, že by si vzájemně ublížily.
Miriam Wu se najednou naklonila přes okraj postele a otevřela krabici, kterou měla v nočním stolku. Vytáhla z ní malý plochý balíček zabalený v květovaném ozdobném papíru se zlatou stužkou stočenou do rozety a hodila ho Lisbeth do náruče.
"Co to je?"
"Tvůj dárek k narozeninám."
"Mám je až za měsíc a něco."
"To je loňský dárek. Nemohla jsem tě nikde sehnat. Našla jsem ho při balení."
Lisbeth chvíli mlčela.
"Mám ho otevřít?"
"Jasně, pokud máš chuť."
Lisbeth odložila sklenku, zatřásla balíčkem a opatrně ho rozhalila. Bylo v něm nádherné pouzdro na cigarety s modročerným emailovým víčkem, zdobeným několika čínskými znaky.
"Měla bys toho kouření nechat," prohlásila Miriam Wu. "Ale když už si nedáš říct, alespoň budeš mít cigarety v estetickém balení."
"Díky," řekla Lisbeth. "Jsi jediný člověk, který mi kdy dal dárek k narozeninám. Co ty znaky znamenají?"
"Jak to mám proboha vědět? Neumím čínsky. To jen taková věcička, kterou jsem objevila na blešáku."
"Je to nádhera."
"Je to jen levná cetka, ale zdálo se mi, že je pro tebe jako stvořená. Došlo nám víno. Nezajdeme si někam na pivo?"
"To jako že bychom musely vylézat z postele a oblíkat se?"
"Obávám se, že ano. Ale je blbost bydlet na Söderu a nezajít tu a tam do hospody."
Lisbeth povzdechla.
"Tak jdeme," řekla Miriam Wu a pohladila šperk, který měla Lisbeth v pupíku. "Pak se sem zas můžeme vrátit."
Lisbeth si opět povzdechla, spustila jednu nohu na podlahu a natáhla se po kalhotkách.

Dag Svensson seděl u svého vypůjčeného psacího stolu v rohu redakce Milénia, když najednou zvenčí zaslechl chřestění klíčů v zámku. Pohlédl na hodiny a uvědomil si, že už je devět večer. I Mikael Blomkvist vypadal překvapeně, když zjistil, že v redakci v tuto dobu někdo je.
"To víš, jsem noční pták. Ahoj Micke. Zahrabal jsem se do té knihy a zapomněl jsem na čas. Co tady děláš?"
"Jen jsem si zapomněl knížku. Všechno v pohodě?"
"Jo, no, vlastně ne... Už tři týdny se snažím vypátrat toho zatracenýho Björcka od tajných služeb. Vypadá to, že ho unesla nějaká zahraniční rozvědka. Jako by se do země propadl."
Dag Mikaelovi pověděl o svých obtížích. Mikael si přitáhl židli, posadil se a chvíli přemýšlel.
"Nezkoušel jsi ten fígl s loterií?"
"Cože?"
"Vymysli si nějaké jméno a napiš mu dopis, že vyhrál mobilní telefon s navigací GPS nebo čert ví s čím. Vytiskni to, aby to vypadalo dobře a věrohodně, a pošli to na jeho adresu – nebo v tomhle případě do jeho poštovní schránky. Napiš, že vyhrál mobilní telefon, a navíc je jedním z dvaceti výherců, kteří mají šanci vyhrát sto tisíc. Nemusí udělat nic jiného, než že se zúčastní marketingového průzkumu pro různé výrobky. Průzkum bude trvat asi hodinu a otázky mu bude klást zkušený odborník. A pak... cha."
Dag Svensson na Mikaela zíral s pusou dokořán.
"Ty jsi cvok. To myslíš vážně?"
"A proč ne? Už jsi všechny možnosti vyzkoušel, a i tajnej si umí spočítat, jak velkou má šanci vyhrát sto tisíc, když je jedním z dvaceti vylosovaných."
Dag Svensson se rozchechtal na celé kolo.
"To není špatný. Ale je to legální?"
"Sotva se mi chce věřit, že by bylo nelegální darovat někomu mobil."
"Do prdele, ty jsi vážně naprostej cvok."
Dag Svensson se opět dal do smíchu. Mikael chvilku přemýšlel. Vlastně se právě chystal domů a do hospody moc nechodil, ale ve společnosti Daga Svenssona se cítil dobře.
"Nechceš zajít na jedno?" zeptal se Mikael spontánně.
Dag Svensson pohlédl na hodiny.
"Jasně," odvětil. "S radostí. Na jedno rychlý. Jen pošlu zprávu Mie. Je na nějaké dámské slezině a cestou domů se pro mě zastaví." Vydali se k Mlýnici, protože to byl příjemný podnik a měli to kousek. Dag Svensson se pochechtával, když si v hlavě sestavoval dopis pro Björcka. Mikael na svého pobaveného kolegu pohlédl poněkud pochybovačně. Měli štěstí, že našli stůl ihned u vchodu, a oba si objednali velkou dvanáctku. S hlavami u sebe začali popíjet a probírat téma, které v této chvíli zabíralo veškerý Dagův čas.
Mikael si nevšiml, že u baru stojí Lisbeth Salanderová s Miriam Wu. Lisbeth ustoupila o krok dozadu tak, aby mezi ní a Mikaelem Blomkvistem stála Mimmi. Přes Mimmino rameno ho pozorovala.
Sotva po svém návratu zajde poprvé do hospody, hned na něj samozřejmě musí narazit. Zasranej Kalle Blomkvist.
Lisbeth ho viděla poprvé po roce.
"Co se děje?" zeptala se Mimmi.
"Ale nic," odvětila Lisbeth.
Dívky pokračovaly v rozhovoru, či lépe řečeno Mimmi pokračovala ve vyprávění historky o jakési lesbě, se kterou se seznámila před pár lety v Londýně. Stalo se to při návštěvě galerie a jednalo se o nanejvýš povedenou situaci, kdy se Mimmi dotyčnou pokoušela sbalit. Lisbeth tu a tam přikývla a podstata příběhu jí naprosto unikla.
Mikael Blomkvist se nijak zvlášť nezměnil, konstatovala Lisbeth. Vypadal až nestoudně dobře, přívětivě a odpočatě, ale ve tváři měl vážný výraz. Naslouchal slovům svého kolegy a v pravidelných intervalech přikyvoval. Zřejmě se jednalo o důležitý rozhovor.
Lisbeth pohlédla na Mikaelova kamaráda. Blonďatý, nakrátko ostříhaný chlapík, o pár let mladší než Mikael. Hovořil se soustředěným výrazem ve tváři a zjevně se snažil něco vysvětlovat. Lisbeth ho nikdy předtím neviděla a neměla tušení, kdo to je.
Najednou se u Mikaelova stolu objevila větší společnost a všichni si s ním potřásli rukou. Jakási žena Mikaela políbila na tvář a poté pronesla něco, čemu se celá společnost zasmála. Mikael vypadal trochu nesvůj, ale smál se také.
Lisbeth Salanderová svraštila obočí.
"Ty mě vůbec neposloucháš," řekla Mimmi.
"Ale poslouchám."
"V hospodě jsi prachmizerná společnice. Vzdávám to. Nezajdeme si radši domů zašukat?"
"Za chvilku," odvětila Lisbeth.
Mimmi se postavila o kousíček blíž k Lisbeth a položila jí ruku na bok. Pohlédla na svou partnerku.
"Mám chuť ti dát pořádnou pusu."
"To nedělej."
"Bojíš se ukázat před lidmi, že jsi lesba?"
"Zrovna teď nechci budit pozornost."
"Tak už pojďme domů."
"Ještě ne. Počkej chviličku."

Dívky nemusely čekat dlouho. Už dvacet minut po jejich příchodu Mikaelovu společníkovi někdo zavolal na mobil. Oba vyprázdnili sklenici a současně se zvedli.
"Hele," řekla Mimmi. "To je Mikael Blomkvist. Po Wennerströmově aféře byl větší celebrita než nějaká rocková hvězda."
"Aha," odvětila Lisbeth.
"Ty o tom nevíš? Stalo se to přibližně v době, kdy jsi byla v cizině."
"Slyšela jsem o tom."
Lisbeth otálela ještě pět minut a poté pohlédla na Mimmi.
"Chtěla jsi mi dát pořádnou pusu."
Mimmi na ni překvapeně pohlédla.
"Jen jsem tě zlobila."
Lisbeth se postavila na špičky, přitáhla si k sobě Mimmin obličej a dlouze ji políbila. Když polibek skončil, ozval se aplaus.
"Ty jsi cvok," řekla Mimmi.

***