Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• díl v sérii: 1 (následuje: Dívka, která si hrála s ohněm)
• přeložila Azita Haidarová
• vydalo nakladatelství Host v Brně roku 2008

DÍL 4. - HOSTILE TAKEOVER

Kapitola 26

Úterý 15. července - čtvrtek 17. července

Mikael pokračoval z Canberry do Alice Springs vnitrostátní linkou, což byla jediná možnost, neboť tam přiletěl v pozdních odpoledních hodinách. Poté měl na výběr mezi pronájmem letadla nebo vozu, jelikož mu zbývalo ještě čtyři sta kilometrů cesty směrem na sever. Zvolil druhou možnost.
Neznámá osoba s biblickým jménem Joshua, patřící do Plagueovy a možná i Trinityho tajemné mezinárodní sítě, zanechala pro Mikaela na letišti v Canbeře u přepážky informací obálku.
Telefonní číslo, na které Anita volala, patřilo čemusi, co se nazývalo Cochran Farm. Kusá zpráva se tak poněkud více obalila masem - a to doslova. Byla to ovčí farma.
Na internetu si obstaral podrobnosti o australském chovu ovcí. Austrálie má osmnáct milionů obyvatel. 53 000 z nich tvoří farmáři, pěstující přibližně 120 milionů ovcí. Jen vývoz ovčí vlny dosahuje ročního obratu asi 3,5 miliardy dolarů, dále je pak nutno připočíst ještě vývoz asi 700 milionů tun skopového masa a kůže pro oděvní průmysl. Produkce vlny a masa byly v zemi nejdůležitějšími zdroji obživy.
Cochranova farma, založená Jeremym Cochranem v roce 1891, je pátým největším zemědělským podnikem v zemi s téměř 60 000 merinovými ovcemi, jejichž vlna je považována za mimořádně kvalitní. Kromě chovu ovcí se podnik také zabývá chovem skotu, prasat a slepic.
Mikael konstatoval, že Cochranova farma je velkopodnik s působivým ročním obratem, založeným na vývozu mimo jiné do USA, Japonska, Číny a Evropy.
Připojené osobní životopisy byly ještě zajímavější.
V roce 1972 Cochranovu farmu zdědil po Raymondovi Cochranovi Spencer Cochran, který vystudoval v Oxfordu. Spencer zahynul v roce 1994 a od té doby vede farmu vdova. Ta figurovala na nezřetelné rozmazané fotografii, kterou si Mikael stáhl z webových stránek Cochranovy farmy. Bylo na ní vidět napůl odvrácenou nakrátko ostříhanou blondýnku poplácávající ovci. Podle Joshuy se pár vzal v Itálii v roce 1971.
Vdova se jmenovala Anita Cochranová.

Mikael přenocoval v jakési vyprahlé díře s nadějným názvem Wanadoo. V místní hospodě si dal skopový steak a vypil tři pinty piva s místními štamgasty, kteří mu říkali "kámo" a mluvili s legračním přízvukem. Měl pocit, jako by se přichomýtl k natáčení Krokodýla Dundeeho.
Než usnul, zavolal Erice Bergerové do New Yorku.
"Mrzí mě to, Ricky, ale měl jsem moc práce a nestačil jsem ti zavolat."
"Co se zase k čertu děje v tom Hedestadu," vybuchla Erika. "Volal mi Christer a říkal, že Martin Vanger zemřel při automobilové nehodě."
"To je dlouhá historie."
"A proč nebereš telefon? V posledních dnech tě sháním jako idiot."
"Tady mi telefon nefunguje."
"A kde zase jsi?"
"Právě jsem asi dvě stě kilometrů severně od Alice Springs. V Austrálii."
Mikaelovi se sotva kdy podařilo Eriku v nějakém ohledu překvapit. Tentokrát byla zticha téměř deset vteřin.
"A co děláš v Austrálii? Tedy jestli se smím zeptat."
"Dokončuju svou práci. Za několik dní budu zpátky ve Švédsku. Jen jsem ti chtěl povědět, že ten Henrikův úkol už bude brzy splněný."
"Chceš tím snad říct, žes přišel na to, co se stalo s Harriet?"
"Vypadá to tak."

Ke Cochranově farmě dorazil Mikael dalšího dne kolem poledního, ale bylo mu sděleno, že Anita Cochranová se právě teď nachází v oblasti jménem Makawaka dalších sto dvacet kilometrů na západ.
Byly už čtyři hodiny odpoledne, když se Mikael konečně vymotal z nesčetných backroads a zastavil se u branky, kde se shromáždil hlouček farmářů kolem krytu motoru jakéhosi džípu, aby si vypili kávu. Mikael k nim přišel, představil se a vysvětlil, že hledá paní Anitu Cochranovou. Společnost pokukovala po svalnatém chlapíkovi kolem třicítky, který měl ve skupině zjevně hlavní slovo. Byl svlečený do půl těla, a kromě míst, která měl předtím zakrytá tričkem, byl dohněda opálený. Na hlavě měl kovbojský klobouk.
"Well, kámo, šéfka se nachází pár mil tímhle směrem," řekl a ukázal palcem.
Chlapík hleděl skepticky na Mikaelův vůz a dodal, že není právě moudré pokračovat dál s takovouto japonskou hračkou pro děti. Nakonec snědý atlet prohlásil, že tam stejně má namířeno a že Mikaela může svézt ve svém džípu, který je v místním nepřístupném terénu nezbytností. Mikael poděkoval a vzal si sebou tašku s počítačem.

Muž se představil jako Jeff a vysvětlil Mikaelovi, že je studs manager at the station. Mikael ho požádal o překlad. Jeff po něm zašilhal a konstatoval, že Mikael zřejmě nebude zdejší. Vysvětlil mu, že studs manager přibližně odpovídá pokladníkovi v bance, ale spravuje ovce, a že station je australský výraz pro ranč.
Pokračovali v rozhovoru, zatímco Jeff v dobrém rozmaru řídil džíp rychlostí dvaceti kilometrů za hodinu skrze rokli s asi dvacetistupňovým sklonem. Mikael děkoval své šťastné hvězdě, že se nepokusil jet sám svým pronajatým vozem. Zeptal se Jeffa, co se nachází dole v rokli, a dozvěděl se, že je tam pastvina pro sedm tisíc ovcí.
"Pochopil jsem, že Cochranová farma je ještě větší."
"Jsme jedna z největších v Austrálii," odpověděl Jeff s jistou hrdostí v hlase. "Tady v oblasti Makawaka se pase přibližně devět tisíc ovcí, ale máme ranče i v Novém Jižním Walesu a v Západní Austrálii. Celkem vlastníme šedesát tři tisíce ovcí."
Muži vyjeli z rokle do kopcovité, avšak přístupnější krajiny. Najednou Mikael uslyšel střelbu. Viděl ovčí mrtvoly, velké ohně a asi tucet farmářů. Zdálo se, že všichni mají v rukou pušky. Zjevně probíhalo porážení ovcí.
Mikael si nedobrovolně vzpomněl na biblického obětního beránka.
Spatřil ženu v džínách a červenobíle kostkované košili s krátkými světlými vlasy. Jeff zaparkoval pár metrů od ní.
"Hi boss. We got a tourist," oznámil jí.
Mikael vystoupil z džípu a zíral na ni. Žena na něj tázavě pohlédla.
"Ahoj, Harriet. Už je to dlouho, co jsme se viděli naposledy," řekl Mikael švédsky.
Nikdo z mužů, kteří pro Anitu Cochranovou pracovali, mu nerozuměl, ale porozuměli její reakci. Anita o krok ucouvla a vypadala vyděšeně. Muži zaujali ochranný postoj. Přestali se pochechtávat a napřímili se, připraveni svou šéfovou bránit proti tomu podivínskému cizinci, který jí zjevně působil nepříjemnosti. Jeffovo přátelské chování bylo okamžitě to tam a postoupil o krok blíže k Mikaelovi.
Mikael si uvědomil, že se nachází v divočině na druhé straně zeměkoule, obklopený bandou zpocených farmářů s puškami v rukou. Jedno slovo od Anity Cochranové, a rozstříleli by ho na cimprcampr.
Pak ten okamžik pominul. Harriet Vangerová odmítavě mávla rukou a muži o několik kroků ustoupili. Popošla k Mikaelovi a pohlédla mu do očí. Byla propocená a ve tváři špinavá. Mikael si všiml, že její světlé vlasy jsou u kořínků tmavší. Byla starší a měla vyhublejší obličej, ale vyrostla z ní přesně taková krasavice, jak napovídala konfirmační fotografie.
"My jsme se spolu už setkali?" zeptala se Harriet Vangerová.
"Jo. Jmenuju se Mikael Blomkvist. Jednou v létě jsi mě hlídala, když mi byly tři roky. Tobě bylo dvanáct nebo třináct."
Po několika vteřinách se Harrietin pohled vyjasnil a Mikael viděl, že si najednou vzpomněla. Vypadala zmateně.
"Co chceš?"
"Harriet, nejsem tvůj nepřítel. Nepřišel jsem proto, abych ti ublížil. Ale musíme si promluvit."
Harriet se otočila k Jeffovi, sdělila mu, aby převzal její práci, a pokynula Mikaelovi, aby ji následoval. Ušli asi dvě stě metrů ke skupině bílých kanvasových stanů postavených v malé houštince. Harriet ukázala na plátěnou židli a vratký stůl, nalila do umyvadla vodu a opláchla si obličej, osušila se, zašla do stanu a převlékla si košili. Z chladicí tašky vyndala dvě piva a posadila se naproti Mikaelovi.
"Fajn. Tak povídej."
"Proč střílíte ty ovce?"
"Máme tu nakažlivou epidemii. Většina zvířat je zřejmě zdravá, ale nemůžeme riskovat, že by se to rozšířilo. Během následujícího týdne budeme nuceni utratit přes šest set kusů. Takže nejsem v nejlepší náladě."
Mikael přikývl.
"Tvůj bratr se před pár dny zabil v autě."
"Slyšela jsem o tom."
"Zavolala ti to Anita Vangerová."
Harriet na něj dlouhou chvíli zkoumavě hleděla. Poté přikývla. Pochopila, že nemá smysl popírat samozřejmosti.
"Jak jsi mě našel?"
"Odposlouchávali jsme Anitin telefon." Mikael neshledával žádný důvod ke lhaní. "Setkal jsem se s tvým bratrem pár minut předtím, než zemřel."
Harriet Vangerová svraštila obočí. Mikael zachytil její pohled. Poté si stáhl z krku pitomý šátek, který nosil, a ukázal jí pruh po oprátce. Byl ohnivě rudý a zřejmě mu po něm zůstane jizva jako celoživotní památka na Martina Vangera.
"Tvůj bratr mě pověsil na zeď, pak se objevila má kolegyně a vymlátila z něj duši."
Harriet zajiskřilo v očích.
"Bude asi nejlepší, když mi tu historku vypovíš hezky od začátku."

Trvalo to přes hodinu. Mikael začal tím, kdo je a na čem pracuje. Popsal, co dostal za úkol od Henrika Vangera a proč mu přišlo vhod usadit se v Hedeby. Rychle shrnul, jak probíhalo policejní vyšetřování a pověděl jí, jak po ní Henrik po celá léta pátral na vlastní pěst, přesvědčený o tom, že někdo z rodiny Harriet zavraždil. Zapnul počítač a vysvětlil, jak objevil snímky z Nádražní ulice, jak začali s Lisbeth pátrat po sériovém vrahovi a jak se ukázalo, že se jedná o dvě různé osoby.
Zatímco mluvil, začalo se stmívat. Muži si dělali večeři; zaplály táboráky a v kotlích to bublalo. Mikael si všiml, že se Jeff celou dobu zdržuje v blízkosti své šéfky a podezíravě ho sleduje. Kuchař jim přinesl jídlo. Otevřeli si další pivo. Když Mikael se svým vyprávěním skončil, seděla Harriet chvíli mlčky.
"Panebože," řekla.
"Zapomněla jsi na tu vraždu v Uppsale."
"Vůbec jsem po ní nepátrala. Byla jsem šťastná, že je táta mrtvý a že je to násilí pryč. Nikdy mě nenapadlo, že Martin..." Harriet zmlkla. "Jsem ráda, že je po něm."
"To chápu."
"Ale z tvého vyprávění není jasné, jak jsi přišel na to, že jsem naživu."
"Když jsme zjistili, co se tehdy stalo, nebylo těžké si spočítat zbytek. K tomu, abys mohla zmizet, jsi potřebovala něčí pomoc. Anita Vangerová byla tvoje důvěrnice, a byla tak jediný člověk, který připadal v úvahu. Byly jste kamarádky a trávily jste společně léto. Bydlely jste v Gottfriedově chatě. Pokud ses někomu svěřila, tak to byla ona - a navíc právě získala řidičák."
Harriet na něj neutrálně hleděla.
"A když teď víš, že žiju, co uděláš?"
"Povím o tom Henrikovi. Zaslouží si znát pravdu."
"A pak? Jsi novinář."
"Harriet, nemám v úmyslu tě předhodit médiím. Ve své branži jsem se již dopustil dostatečného množství profesionálních chyb na to, aby mě novinářská komora nadosmrti vyloučila, kdybych se k nim přiznal." Mikael se pokusil se o žert. "Jedna bota navíc na tom už nic nezmění, a nechci si rozzlobit svou starou chůvu z dětství."
Harriet to nepobavilo.
"Kolik lidí zná pravdu?"
"O tom, že jsi naživu? V téhle chvíli jsem to jen já, Anita a má kolegyně Lisbeth. Dirch Frode zná asi dvě třetiny příběhu, ale stále si myslí, že jsi v šedesátých letech zemřela."
Zdálo se, že Harriet Vangerová o čemsi přemýšlí. Hleděla do tmy. Mikael měl opět nepříjemný pocit, že se nachází v nebezpečné situaci, a vzpomněl si, že Harriet má půl metru od sebe opřenou brokovnici. Poté se otřásl a přestal fantazírovat. Změnil téma hovoru.
"Ale jak se z tebe stala farmářka v Austrálii? Už jsem pochopil, že tě Anita propašovala z Hedeby, zřejmě v kufru svého auta, když most druhý den po nehodě zase otevřeli."
"Ve skutečnosti jsem ležela jen na podlaze u zadního sedadla a měla jsem přes sebe přehozenou deku. Nikdo se tam nedíval. Když Anita tehdy dorazila na ostrov, přišla jsem za ní a pověděla jsem jí, proč musím zmizet. Správně jsi uhodl, že jsem se jí svěřovala. Pomohla mi a po všechny ty roky mi byla oddanou přítelkyní."
"Jak jsi skončila v Austrálii?"
"Nejdřív jsem několik týdnů bydlela v Anitině studentském pokoji ve Stockholmu a pak jsem odjela ze Švédska. Anita měla vlastní peníze a nezištně mi je půjčila. Taky mi dala svůj pas. Byly jsme si hodně podobné a jediné, co jsem musela udělat, bylo odbarvit si vlasy na blond. Čtyři roky jsem bydlela v jednom italském klášteře - nebyla jsem jeptiška, jsou tam kláštery, kde si můžeš lacino pronajmout pokoj a v klidu přemýšlet. Pak jsem náhodou potkala Spencera Cochrana. Byl o pár let starší než já, právě skončil studia v Anglii a potuloval se po Evropě. Zamilovala jsem se. On taky. Nic složitějšího v tom nebylo. V roce 1971 se za něj Anita Vangerová provdala. Nikdy jsem nelitovala. Byl to úžasný muž. Bohužel před osmi lety zemřel a ze mě se najednou stala majitelka farmy."
"Ale tvůj pas - někdo přece musel přijít na to, že existují dvě Anity Vangerové?"
"Ne, proč? Jedna Švédka jménem Anita Vangerová je vdaná za Spencera Cochrana. Nehraje žádnou roli, jestli žije v Londýně nebo v Austrálii. V Londýně je manželka Spencera Cochrana, která se svým mužem nežije, v Austrálii je jeho současná žena. Počítačové registry mezi Canberrou a Londýnem nejsou propojené. Navíc jsem získala australský pas na jméno Cochranová. Tenhle systém funguje výborně. Ohrozit ho mohla jen sama Anita, kdyby se chtěla vdát. Mé manželství je registrované ve švédském sčítání občanů."
"Anita se nikdy vdát nechtěla."
"Tvrdí, že nikdy nikoho nepotkala. Ale já vím, že to udělala kvůli mně. Je to skutečná přítelkyně."
"Proč byla ve tvém pokoji?"
"Toho dne jsem se moc racionálně nechovala. Bála jsem se Martina, ale dokud byl v Uppsale, mohla jsem problémy nechat stranou. Pak se objevil na té ulici v Hedestadu a já jsem si uvědomila, že už nikdy v životě nebudu v bezpečí. Váhala jsem, jestli to mám povědět Henrikovi, nebo utéct. Když Henrik neměl čas, jen jsem chodila nervózně po vesnici. Samozřejmě chápu, že to neštěstí na mostě všechno zastínilo, ale ne pro mě. Měla jsem vlastní problémy a tu nehodu jsem sotva vnímala. Všechno mi připadalo neskutečné. Pak jsem narazila na Anitu, která bydlela v malém domku pro hosty u Gerdy a Alexandera. Tehdy jsem se rozhodla a poprosila jsem ji o pomoc. Celou dobu jsem zůstala u ní a neodvažovala jsem se ani vystrčit nos. Ale byla tu ještě jedna věc - všechny události jsem si zapsala do deníku, a potřebovala jsem nějaké oblečení. Anita mi pro to zašla."
"Předpokládám, že nedokázala odolat pokušení otevřít okno a podívat se na místo nehody." Mikael chvíli přemýšlel. "Ale nechápu, proč jsi nešla za Henrikem, jak jsi měla původně v úmyslu."
"Proč myslíš, že jsem to neudělala?"
"Vlastně nevím. Jsem přesvědčen o tom, že by ti Henrik pomohl. Martina by okamžitě zneškodnil, a samozřejmě by to nenechal vyjít na veřejnost. Zařídil by to ve vší diskrétnosti nějakou formou psychoterapie nebo léčby."
"Ty pořád nechápeš, co se stalo."
Až do této chvíle Mikael mluvil pouze o sexuálním násilí, kterého se Gottfried dopouštěl na Martinovi, ale Harrietinu roli nechával viset ve vzduchu.
"Gottfried se prohřešil na Martinovi," řekl Mikael opatrně. "Mám podezření, že se prohřešil i na tobě."

Harriet Vangerová nepohnula ani brvou. Poté se zhluboka nadechla a skryla obličej do dlaní. Během tří vteřin byl u ní Jeff a zeptal se, jestli je všechno all right. Harriet na něj pohlédla a slabě se usmála. Poté Mikaela překvapila tím, že vstala, objala svého studs managera a políbila ho na tvář. S rukou kolem Jeffových ramen se obrátila k Mikaelovi.
"Jeffe, to je Mikael, starý... přítel z minulosti. Přišel sem s určitými problémy a přinesl špatné zprávy, ale přece nezastřelíme posla. Mikaeli, tohle je Jeff Cochran, můj nejstarší syn. Mám ještě jednoho syna a dceru."
Mikael přikývl. Jeffovi bylo kolem třicítky; Harriet Vangerová musela otěhotnět poměrně brzy po svém sňatku se Spencerem Cochranem. Mikael vstal, podal Jeffovi ruku a řekl, že je mu líto, že rozrušil jeho matku, ale bohužel to bylo nezbytné. Harriet si s Jeffem vyměnila několik slov a pak ho poslala pryč. Znovu se posadila k Mikaelovi a zdálo se, že se rozhodla.
"Žádné další lži. Předpokládám, že je to už pryč. Svým způsobem jsem na tenhle den čekala od roku 1966. Po spoustu let pro mě bylo největší hrůzou to, že ke mně přijde někdo jako ty a osloví mě mým jménem. A víš co? Najednou mi to už nevadí. Můj zločin je promlčený, a kašlu na to, co si o mně lidé myslí."
"Zločin?" zeptal se Mikael.
Harriet na něj vyzývavě pohlédla, ale on stále nechápal, o čem mluví.
"Bylo mi šestnáct let. Měla jsem strach. Styděla jsem se. Byla jsem zoufalá. Byla jsem sama. Jediný, kdo znal pravdu, byla Anita a Martin. Anitě jsem pověděla o sexuálním násilí, ale nedokázala jsem jí říct, že můj táta je také šílený vrah žen. O tom se Anita nikdy nedozvěděla. Zato jsem jí pověděla o zločinu, kterého jsem se dopustila já a který byl tak strašný, že když šlo do tuhého, nenašla jsem odvahu se s tím svěřit Henrikovi. Prosila jsem Boha o odpuštění. A několik let jsem se skrývala v klášteře."
"Harriet, tvůj otec byl násilník a vrah. Nemáš na tom žádnou vinu."
"To vím. Táta mě celý rok zneužíval. Dělala jsem všechno pro to, abych se mu vyhnula... ale byl to můj táta a nemohla jsem zničehonic odmítat mít s ním cokoli společného, aniž bych vysvětlila proč. Tak jsem lhala, hrála divadýlko a předstírala, že je všechno v pořádku, a dávala jsem si pozor, abych při setkání s ním nikdy nebyla sama. Máma samozřejmě věděla, co dělá, ale ignorovala to."
"Isabella o tom věděla?" zeptal se Mikael ohromeně.
Harrietin hlas ztvrdl jako kámen.
"Samozřejmě že o tom věděla. V naší rodině se nikdy nestalo nic, co by Isabelle ušlo. Ale dělala jakoby nic, pokud se jednalo o něco nepříjemného, co by ji mohlo postavit do špatného světla. Táta mě mohl klidně znásilnit v obýváku přímo mámě před očima, ale ona by nic neviděla. Nebyla schopná přiznat, že něco v mém nebo jejím životě není v pořádku."
"Setkal jsem se s ní. Je to pěkná semetrika."
"To byla celý život. Často jsem přemýšlela o jejím a tátově vztahu. Pochopila jsem, že spolu nespí od mého narození, nebo alespoň ne moc často. Táta měl ženské, ale nějakým podivným způsobem se Isabelly bál. Odešel od ní, ale nedokázal se rozvést."
"V rodině Vangerových se lidé nerozvádějí."
Harriet se poprvé zasmála.
"Ne, to je fakt. Ale ani já jsem se nemohla přimět k tomu, abych řekla pravdu. Dozvěděl by se o tom celý svět. Moji spolužáci, celé příbuzenstvo..."
Mikael položil svou ruku na její. "Harriet, je mi to strašně líto."
"Bylo mi čtrnáct, když mě poprvé znásilnil. A v následujícím roce si mě bral k sobě do chaty. Několikrát u toho byl Martin. Přinutil mě i Martina, abychom s ním dělali různé nechutnosti. A držel mi ruce, zatímco se na mně Martin musel... uspokojit. A když táta zemřel, byl Martin připraven jeho roli převzít. Očekával, že budu jeho milenkou, a považoval za zcela přirozené, že se mu podrobím. A v téhle situaci jsem už neměla žádnou volbu. Musela jsem Martina ve všem poslechnout. Zbavila jsem se jednoho tyrana jen proto, abych skončila v drápech jiného, a jediné, co jsem mohla dělat, bylo nezůstat s ním nikdy o samotě."
"Henrik by přece..."
"Ty to pořád nechápeš."
Harriet zvýšila hlas. Mikael viděl, že několik mužů ve vedlejším stanu po něm pošilhává. Harriet ztlumila hlas a naklonila se k němu.
"Karty jsou na stole. Zbytek si můžeš spočítat sám."
Zvedla se a šla pro další dvě piva. Když se vrátila, řekl jí Mikael jen jediné slovo.
"Gottfried?"
Harriet přikývla.
"Sedmého srpna 1965 mě přinutil jít k němu do chaty. Henrik nebyl doma. Táta chlastal a pokusil se mě znásilnit, ale nepovedlo se mu to... a dostal se do deliria. Vždycky byl... hrubý a násilnický, když jsme spolu byli sami, ale tentokrát to přehnal. Vymočil se na mě. Potom vykládal, co se mnou hodlá provádět. Během toho večera mi vyprávěl o ženách, které zavraždil. Dělal si z toho legraci. Citoval bibli. Trvalo to několik hodin. Nepochopila jsem ani polovinu z toho, co mi říkal, ale bylo mi jasné, že je to naprostý šílenec."
Harriet si lokla piva.
"Někdy kolem půlnoci dostal záchvat. Byl úplně nepříčetný. Odehrálo se to nahoře v ložnici. Dal mi kolem krku tričko a utáhl ho, jak nejvíc mohl. Všechno pro mě zčernalo. Ani v nejmenším nepochybuju o tom, že se mě opravdu pokoušel zabít, a tehdy v noci se mu poprvé podařilo znásilnění dotáhnout do konce."
Harriet Vangerová pohlédla na Mikaela. Apelovala na něj očima.
"Ale byl tak ožralý, že se mi nějakým způsobem podařilo vyprostit se. Seskočila jsem z půdy dolů na podlahu a v děsu jsem utekla. Byla jsem nahá a běžela jsem pryč bez jediné myšlenky, až jsem skončila na mole dole u vody. Gottfried se potácel za mnou."
Mikael si najednou přál, aby už dál nevyprávěla.
"Měla jsem dost síly na to, abych toho ožralu strčila do vody. Veslem jsem ho držela pod hladinou, dokud sebou nepřestal házet. Trvalo to jen několik vteřin."
Harriet se odmlčela a ticho bylo najednou ohlušující.
"A když jsem vzhlédla, byl tam Martin. Vypadal zděšeně a přitom se uškleboval. Nevím, jak dlouho tehdy stál před chatou a šmíroval nás. Od toho okamžiku jsem mu byla vydaná na milost a nemilost. Přišel ke mně, popadl mě za vlasy a táhl mě do chaty, zpátky do Gottfriedovy postele. Svázal mě a znásilnil, zatímco mrtvola jeho táty plavala ve vodě dole u mola, a já jsem se proti tomu nemohla nijak bránit."
Mikael přivřel oči. Pocítil stud a nejednou si přál, aby byl býval nechal Harriet na pokoji. Ale její hlas opět nabyl na intenzitě.
"Od toho dne jsem byla v jeho moci. Dělala jsem, co mi řekl. Byla jsem jako ochromená a jediné, co mi zachránilo zdravý rozum, byl Isabellin nápad, že Martin potřebuje po tragickém skonu svého otce změnit prostředí. A tak ho poslala do Uppsaly. Samozřejmě věděla, co se mnou Martin dělá, a tohle byl její způsob řešení problémů. Dovedeš si představit, jak byl zklamaný."
Mikael přikývl.
"Během následujícího roku byl Martin doma jen na vánoční prázdniny, a to se mi podařilo držet se od něj dál. Jela jsem s Henrikem do Kodaně. A když začaly letní prázdniny, byla tam Anita. Svěřila jsem se jí, a ona zůstala po celou dobu se mnou a postarala se, aby se ke mně nepřiblížil."
"Setkala ses s ním na Nádražní ulici."
Harriet přikývla.
"Říkali mi, že na rodinné setkání nepřijede, že zůstane v Uppsale. Ale pak se všechno změnilo a on najednou stál na druhé straně ulice a zíral na mě. Usmíval se. Připadalo mi to jako zlý sen. Zavraždila jsem svého otce a pochopila jsem, že mě bratr nikdy nenechá na pokoji. Do té doby jsem přemýšlela o tom, že si vezmu život. Rozhodla jsem se pro útěk."
Harriet pohlédla na Mikaela téměř pobaveně.
"Vlastně je fajn pocit povědět pravdu. Teď to víš. Co máš v úmyslu s tou informací udělat?"