Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

- 1884

VII

Čas dlouhý v míru kvetla opů říše,
král veselil se zdarem svého díla;
jen drzost papouščí mu časem sila
hořkosti krůpěj do té blaha číše.
Ti pestří hlupci mají totiž zvykem,
co slyší, napodobit pustým křikem,
i stalo se, že zaskřehotal brzy
kdes "osvěta i lidskost" papouš drzý,
tu "pokrok", jinde "volnost" vřísklo shůry,
tam "ideál" skřek vedli hlupáci
a nejradš pěly papouščí ty kůry
ve sboru "civi - civilisaci."
Ta slova vznešená v tom blbém echu
kol zvučela jak opům ku posměchu
a bodala je z rána do noci.
A král tu neznal jiné pomoci,
než kamenem ty troupy plašit v dálku -
vždyť s papoušky přec nemoh vésti válku.
To mráček, opičí jenž nebe kalil;
však za ním těžký, bouřný mrak se valil.

Kdys do paláce chvátal Bhandragura,
děs v oku, čelo kryla péčí chmura,
a proti mravu ani nezazvonil
před závěsem, jenž kobu krále clonil.
Zdvih oponu, však rychle nazpět skočil,
neb v čirých nedbalkách tam krále zočil,
jak vyšplhav se na baldachýn trůnu,
tam zlatým říšským jabkem sem tam hází,
je vzhůru vymršťuje žezla rázy
a chytá zase divných za posunů
a vůbec věci všeliké s ním tropí,
jež činívají rádi s jabkem opi.

Ministr s jemným taktem postál chvíli,
pak hlasně zakašlal, zas chvíli čekal
a zvoncem udeřil pak teprv k cíli.
Přec asi vládce zabraného zlekal -
hřmot ozval se, jak by cos padlo dolů,
a prchly minuty, než zaslech: Dále!
Leč vstoupiv Bhandragura, na prestolu
již spatřil vážně sedícího krále,
an říšské jabko hrdě třímal pěstí
a velebně vstříc hleděl jeho zvěsti.

Ministr kolenem se sklonil k zemi
a k nebi vznesl bolný zrak i ruce.
"Ach, králi! Žel, že není ret můj němý,
bych nemusel to vyřknout - revoluce!"

Král zachvěl se, tu slyše hroznou zprávu,
i koule zlatá vypadla mu z dlaně
i shýb se po ní, zastrčil ji maně
do zadní kapsy královského hávu,
pak teprv ministra za ruku chvátě
vzkřik: "Revoluce? Možno-li? V mém státě?"

"Ach, pane," s žalem Bhandragura líčil.
"Věz, kterak odboj pozvolna se plíže
pak znenadání smělou hlavu vztyčil. -
Snad na starce se pamatuješ, kníže,
jenž, jménem Vindragupta, v plném sněmu
kdys drze čelil majestátu tvému!
On dál se příčil vzdělanému řádu,
a když pak oc-hm, zbytečnost tu vzadu
jsi kázal odrubat, tu činil vzdory,
ba, pobouřit se snažil druhů sbory;
však nepořídiv, s Vaňkem poradil se.
A bylo slyšet jen, že usadil se
jak poustevník v odlehlé lesa straně,
kde bydlí na obrovské banyaně
se sborem papoušků jak barbar pravý -
Týž, králi, ach, je původcem té vřavy!

Již déle znamenal jsem kleslost mravů,
jež zmocnila se části nižších stavů.
Jich svůdci sešlé existence byly,
jež z nedbalosti nebo mrzké zvůle
svůj prve slušný oděv zešpatnily:
právníci, ztrativší svých fraků půle,
učenci, rozbivší své okuláry,
a poeti, z jichž plášťů zbyly cáry.
Ti hleděli teď na každého křivě,
kdo zachoval si zdravé švy a šosy,
a brumlali o právech lidu cosi.
Ba, drzé zraky upírali chtivě
i na tvou šatnu, králi, reptajíce:
Nám z rukávů se dere loket holý
a tam tlí hávů skvostných na tisíce,
v jichž pyšném sametu se pasou moli.

Ach, pomyslil jsem, sociální krise!
Nůž třeba přiložit k té škodné hlíze.
I trestal jsem, mé oči pilně bděly -
než pozdě se mi zcela otevřely.
Jest obyčejem nízkých zvrhlých duší,
že všechno servat hledí do svých kalů
a jiným aspoň slinou hany ruší,
co sami ztratili, lesk ideálů,
a tak i tento ošumělý tlum
bil drze ve tvář slušným způsobům
a tupil pěkné, zachovalé šaty
a všechny věci, které nám jsou svaty.

Dnes na lianě, oděn pouze vestou,
z nich jeden seděl, nad veřejnou cestou -
zjev pohoršlivý u nejvyšší míře
(opičkám mladým z ústavu, jež tudy
šly právě s ředitelkou, za vějíře
krýt bylo obličej svůj studem rudý)
a k tomu ještě - hnus mi tlumí hlas -
ten barbar, v klíně ptačí hnízdo maje,
na pestrých vajíčkách měl divý kvas,
jich obsah syrový rtem vyssávaje.
A když jsem začal smělci domlouvat,
tu vzpříčil se mi: - Mluví se to krásně
v purpurovém fraku, na němž zlaté třásně!
Však stranou hleď, zda poznáš lidský šat
tam v menčikova mého troskách smutných!
A co se týká vajec těchto chutných,
proč bych je nejedl, když liběj fíků
se rozplývají medem na jazyku
a jdou mi k duhu. Syrové ty žloutky
vždy předkům našim byly za pochoutky
a jsou i nám. Bys potrestat měl všecky,
kdož srkají je v taji pokrytecky,
ač veřejně k nim odpor nutí v tváře:
sám s celou říší šel bys do žaláře.
Vždyť povídá se - váhám věru říci,
co pronesl ten jazyk zlolající -
že mívá kníže sám jen k pastvě zraků
své mísy malovaných ryb a raků,
a když se vynadívá v hostí kruhu
na srnce, bažanty a křepelky,
že jdou mu za španělskou stěnou k duhu
bambusů mladých svěží výstřelky - -"

To mluvě Bhandragura sklopil k zemi
hled zapýřen, co zatím králův zrak
nad ruměncem se točil do oblak;
tak drahnou trapnou chvíli dleli němi,
až ministr se řeči ujal znova:
"Já ztrestat chtěl ta velezrádná slova,
než op mi čelil ve zločinném vzdoru
a zpustlý dav mu přispěl na podporu.
Ten padouch volal: Mluvil pravdu břitkou
kdys Vindragupta králi v plném sněmu,
když slavně vyvracel řeč jeho plytkou.
A dobře radí nám. Již pojďme k němu!
My žili v míru po způsobu dědů
na stromech veselí a péče prostí,
až přišel kníže s torbou cizích jedů
a lidských nesmyslů i zvráceností.
Nač máme zapírati bytost vlastní
a předků mrav, s nímž bývali jsme šťastni,
tím pohrdat, co příroda nám káže
a k čemu potřeba i zvyk nás váže?
Pitvorně napodobit lidské loutky
jen k ukojení směšné krále choutky,
jenž přece z opů nenadělá lidí
a leda posměch u člověctva sklidí?
Ne! Měj si nazpět pestré cáry svoje,
my hrdě vypnem volnou opskou šíji,
hruď vnoříme zas v čisté opství zdroje -
dál sami hrajte směšnou komedii!

S ním všichni souhlasili a hned s těla
své cáry strhli; po lianách mžikem
na stromy vyhoupla se tlupa celá
a s posměšným se vzdalovala křikem.
Teď teprve se rozbřesklo v mé hlavě:
řeč ona jistě byla pouhým echem
slov, jimiž Vindragupta v tomto davě
žár odboje rozdmýchal mrzkým dechem,
as dávno s nimi tajné maje schůze,
jsa hlavou skrytou pobouřené luze."

Král s tváří chmurnou naslouchal té zvěsti;
teď okem zableskl a sevřel pěsti:
"Ha, zrádci! Přísahám u Parabramy,
u Bramy, Šivy, u Krišny a Ramy,
u bohů všech, u Gangy proudů svatých,
u posvátného svého arciděda,
u nebes, k nimžto ruka má se zvedá,
u trůnu, koruny té lesků zlatých,
přísahám na svůj purpur, na tu zbraň,
na říšské jablko, jež třímá dlaň,
na toto - -"

Kníže na klín oko schýlil,
pak vnořil ruku marně do purpuru,
pak hledajícím zrakem vůkol pílil,
až maně pohlédl na Bhandraguru,
jenž okem teskným poletoval vzhůru
na trůnu baldachýn a nyní hbitě
před zrakem pánovým je sklopil k zemi;
než král již vzhlédl v baldachýnu lemy
a pozoroval jaksi rozpačitě
hrot žezla drahého, jenž s pyšným skvěním
v té výši čouhal rudým nad třepením.

Po chvilce dále mluvil hněvný vládce:
"Ba přísahám, že tíhou krutých trestů
ty zaslepence zastihnu a zrádce,
je mocí vrátím na osvěty cestu.
Ve jménu vzdělanosti znesvěcené,
za ideály lidstva drahocenné
již rozviň, Bhandraguro, prapor boje
a seber bohatýrské vojsko moje;
až zítra slunce vzejde nad pralesem:
před blýskavicí mečů zbledne děsem,
před mrakem hrdinů, v jichž půjdu čele
do prachu svalit odbojníky smělé." - -

Teď, Muso, boje varyto mi dej
a zachvěj do strun křídlem nadšení
a písní důstojnou mi slavit přej,
co vykonali reci vznešení,
jak za královským hřmíce bohatýrem
les rozbouřili války děsným vírem.

Již seřaděn je pěších valný šik
a slunce, hledíc kradmo v lesní hloubi,
zří poděšeno hroty dlouhých pík
a pušek otvory jak sluje zhouby.
Zří s obdivem též uniformu sterou,
z nichž každá téměř barvou kvete čtverou,
že vypadá ten zástup opičáků
jak záhon valný nejpestřejší Flory,
malv, tulipánů, pivoněk a máků -
až zastínil by naše městské sbory.
A jsou tu kroje ze všech armád světa,
kam hledíš jen, vše zlatý třapec samý
a samá šňůra, hvězda, epoleta,
čák výběr a chocholy a kokardami
i grenadýrské rudé čepice,
jež pnou se do špičky jak hlavy račí
a pod jichž lemem zlatým opice
vstříc bitvě slavné hrdinsky se mračí.

A jaký teprv jízda lesk a třpyt,
že trudno zraku na ni popatřit!
Tu zlaté kyrysy na slunci hrají,
tu skví se přilbic divné hřebeny,
s nich žíní sáhodlouhé hřívy vlají
i palaš blýská z pochvy tasený.
Až po zemi se vlekou ostruhy
bot jízdeckých, jež pevně pod pažemi
jsou přivázány dvěma popruhy,
neb - volné příliš - svezly by se k zemi:
jen do půl holeni v nich noha sahá,
ač popruh téměř ke kyčlím je tahá.
A bujně skáčou dragounů těch oři,
jež z nedostatku koňstva opi tvoří.
Král s generálním štábem v čele temu
hrá duhou, krásy bohatýrské div;
na lesklé pásce v pouzdře vkusném jemu
po boku visí polní perspektiv -
ten kdysi z lóže stíhal nožky luzné,
teď zasvěcen je Marta službě hrůzné.

Jak mračno zkázonosné středem lesů
voj valí se: kol třepotá se v děsu
roj papoušků a prchá s pustým skřekem
před bubnů rachotem a polnic jekem.

Ač statně sobě vojsko vykračuje,
přec jde to zvolna; k rychlé chůzi rovné
až dosud opů noha nestačuje
a svízele jim zmáhat nevýslovné:
tu podrost hustý v pochodu jim brání,
tam šik se boří v bahna, plísní skrytá,
rve trní uniformy, přilby chytá
houšť úponek, jež nad cestu se sklání,
přes kořeny též mnozí klopýtají,
a nejvíc ti, kdož úkol ořů mají,
dragounů těžkých trpí od nákladu -
takž jízda zůstává za vojem vzadu.

I živočišstvo nepřátelské všade
armádu stíhá, osidla jí klade.
Tu obrovský roj mravenců jí v křídlo
vpad lítě, trýzní je jak steré šídlo,
pijavky hrozné na nohy se věsí,
tam zasyčení hada předvoj děsí
a zde voj bázní trne, že snad chová
zjev ještě strašnější houšť bambusová.

Když přešlo slunce půli dráhy denní,
v tom lesním okresu, dřív nepoznaném,
kdes táborem si lehli unaveni.
Král s generály pod vysokým stanem
(ten arci pouhým obrysem byl stanu,
jsa malován jen v jednu plátna stranu)
měl poradu o dalším války směru;
i sneseno: zde zůstat ku večeru,
pak nočním pochodem ve tlupě trojí
zbojníky sklíčit; pravé, levé křídlo
obejde tiše Vindragupty sídlo;
střed rovně půjde; pak se všichni spojí
kol nepřítele v řetěz neprostupný -
tak v léčce uvázne ten zloboh zpupný.

Co k noční chůzi spánkem voj se sílil,
král v dumách velkých bdící čelo chýlil;
to sláva, schýlená ku svému synu,
zvěst šeptala mu nesmrtelných činů
a jejích křídel bleskotavých vlání
se dotýkalo žhavě jeho skrání.
Tak ještě dlel, když noc se snesla shůry,
noh obrovský, a po pralese šírém
lakotně rozestlala peruť chmury.
Tu probudil se tábor bubnů vírem
a tři hned oddíly ve trojím směru
na pochod vydaly se v nočním šeru.

Střed s králem táhl rovnou cestou k cíli,
šel ostražitě, stanul každou chvíli
zvuk podezřelý zbádat bystrým sluchem
neb rozhlédnout se v lesním temnu hluchém.
A prales hrůznou tvářnost na se bral;
plášť temnoty své strašidelné cípy
střel kolkolem, a kam ve stromů val
luk měsíce slal stříbrné své šípy,
vše měnilo se v ruchu divotejném
jak oživeno nočních duchů hejnem:
ty listů vějíře a zdobné shluky,
teď postříbřeny skvostně luny svitem,
se zdály chvíti kyvem tajné ruky
a ve klenutí stromův obrovitém
rej stínů titanských se divně míhal,
suk - děsná tvář, k ní svlačec pustá brada,
i kořen křivolaký, změněn v hada,
leb ohyzdnou na hnusné šíji zdvíhal.
Kdes temnem svítí ohnivé dva zory -
to noční lezoun, číhající lori.
A můry veliké se vzduchem chvějí
i netopýři ve příšerném reji.
Šum, ševel, praskot vojsko leká časem
neb krev mu stydne dálných dravců hlasem.
Však mlčí-li ty zvuky zlověstící,
tu slyšet sotva kročej šelestící:
tak opatrně, beze všeho ruchu
voj táhne, roven karavaně duchů;
tu nezní zbraně zazvonění žádné,
vše tají dech a tlumí nohy šlapot,
a ticho hrobové nad vojem vládne,
jímž ozývá se jenom zubů klapot.

Hle, strom tu mocný nízko větve klene,
velkými plody tu tam obtížené;
jak svůdně visí s nich ta sladká tíha!
Již slina v ústech opičích se sbíhá
a předvoj chvátá ku slibnému stromu -
leč jak by náhle stižen ranou hromu,
ucouvnul, ztrnul, zděšen prchá, padá
a s pokřikem se trhá šiku řada:
neb ovoce, hu, v letouny se mění,
již visevše tu v opozdilém spánku
za nožky dráp, kol těla křídel blánku,
jak svislé plody byli k pohledění,
však nyní k divým nočním rejům šíří
nad vojskem šerá křídla netopýří - -

Ne, dále nechci líčit strasti různé
těch slavných pochodů, té noci hrůzné.
Chci jeviti teď věci, jež se dály
ve Vindragupty zlého hlavním staně,
to na titanské oné banyaně,
kde sídlil s lájí, která prchla králi.

Ji přijal Vindragupta plesnou řečí:
"Mnou stínové vám slavných předků vděčí
za velký čin. Již pozírali v hoři,
jak hubí vnuků ruka pohrdavá
jich svatý odkaz, cizotě se koří.
Však zvítězila mysl opů zdravá
a brzy bohdá vzejde krásný den,
kdy rod náš všechnu lidskou cetu smete,
jíž z choutky bláznovské byl ověšen,
a prales opět čirým opstvím zkvete.
Vás vítám, první posly doby lepší.
Nech roj náš volný v úponkách zas křepčí,
zas jezme, co les rodný chystá k snědku,
a lezme nazí mravem krásným předků.
Pryč s každým návykem a sledem cizím,
zas ve všem osvojte si opský mrav,
v mém opství pravém, netknutém a ryzím
před oči každý zrcadlo si stav,
v čistého opomilství vroucím žáru
svou bytost očisťte všech lidský škvárů."

Pod jeho dozorem hned příští den
řád opičí byl ve všem prováděn.
Po větvích, svlačcích lezli pilným cvikem,
noh, v botě ztrativších svůj bystrý hmat,
zas učili se hbitě užívat
a pronášet se správným opím kvikem,
tvář v nezkažených opích šklebech měnit
a v ryzím duchu opičím chrup cenit;
ba, ocas též si znova nalepili,
by ve všem praví, řádní opi byli.
Když padl některý do lidské role
a začal kroutit po švihácku bokem
neb advokátsky chytře mžourat okem,
básnicky usmívat se v sladkém bole,
hned soudruhové kárali ho štilci,
že taká věc jen sluší odrodilci.
Ba opství své tak do krajnosti vedli,
že po rukách jen lezli, nohou jedli.

Jak líbezně po celodenním cviku,
až po krk plni durianů, fíků,
pod hvězdnou klenbou nebeského dómu
na vonných větvích košatého stromu
v sen klesli, plný divné lahody,
na volných ňadrech matky přírody!

Leč z jitra všechny vyburcoval ze sna
křik, polnic hlahol, bubnů vřava děsná.
A v leknutí když popatřili dolů,
vstříc zasvítil jim hrozně v záři ranní,
jak obrovský had lesklý, v těsném kolu
je obmykaje, řetěz smrtných zbraní.
Kamkoli poděšeným spěli zorem,
pás peřestých se vlnil uniforem,
zřít bylo přilby, pušky, šavle, kopí
a bojechtivé obličeje opí.

Jen stěží Vindragupta uchlácholil
strach tlupy svojí. Zosnoval pak čile
plán obrany a zbraně vhodné volil -
byl věru důvtip barbarský v tom díle.
Fík indický, v němž zbojci měli skrýše,
kmen obšírný pjal do veliké výše
a spoustu silných větví, listí husté
v koš gigantický přeširoko stlal
a z dolních větví výhonky zas tlusté
jak pilíře a sloupy sesílal;
ty, v půdě kořenice, zase vzhůru
výstřelky slaly a tak vůkol pně
kořání vzdušné tkalo malebně
přemnohou divně propletenou šňůru
v houšť neprostupnou, po níž ještě kolem
směs úponek se pjala sličným stvolem.
Tak celý strom byl přirozenou tvrzí.
V té houšti, neviděni, zbojci hbitě
až k zemi sklouzli z výhonkové sítě
a s oblázky v koš vrátili se brzy,
k těm natrhali stromu plody rudé
a čekali, co dál se díti bude.

Na pokyn králův ztichly bubny, rohy,
a jeho hlas jen zahřměl na zlobohy:
"Ač smrti propadli jste podle práva,
přec milost má vám ještě volbu dává.
Hned sestupte a kajícně se vzdejte,
slib poslušnosti věčné vykonejte,
neb jisti buďte, až srub tento ztečem,
že zahynete všichni pomsty mečem!"

Leč zarputilý vůdce povstání
odmítnul milostivé vyzvání.
Jen mlčky odmít, zpola listím skryt;
leč odmít způsobem, že propuk hlasně
hněv hrdin dole a že nastínit
jen způsob ten je nedůstojno básně.
Ha, jak se rozlítil teď opů král,
jak zuby zaskřípěl, jak zor mu vzplál
a ku svým obrátil se prudkou řečí:
"Nuž, moji věrní, sáhněte již k meči!

V boj chrabrý sláva nesmrtelná kývá,
duch vzdělanosti naše zbraně světí,
dnes celá Evropa se na nás dívá.
Nuž hurrá! Na barbary! Kpředu, děti!"

Jak za příboje, když se moře zdýmá
kol výspy strmící, vln stádo valné
blíž valí se a tepe v boky skalné,
výš věží se a pěnou kypí, hřímá:
tak za rachotu bubnů, polnic vřesku,
za křiku hněvného a zbraní třesku
voj opů zevšad k banyaně bije.
Leč těžká strůj a k běhu slabé nohy
dost činí spoust: klopýtá pěšec mnohý
a přeseň jezdec klesá oři s šíje;
tlum zmotaný těl padlých zemi kryje
a z hromady té pestré sem tam čouhá
tu bota s ostruhou, tam píka dlouhá.

Než "dále!" kníže volat neustává
a blýskající šavlí upřed mává.
Jak sám bůh války strmí na svém oři,
tvář plane bojovně, zrak bleskem hoří,
chlup dlouhý rozcuchán vlá kolem čela,
skad rozruchem se svezla čáka skvělá.
A k stromu za ním chvátá v bouřném kruhu
voj zadní přes chomáče kleslých druhů.

Vtom z hustých listů ohromného fíku,
jak zhoubné krupobití z mračen tmavých,
sprch nenadále v davy útočníků
déšť oblázků a plodů červenavých.
Voj coufnul zmaten; s boulí, mukou vřeště,
op mnohý prchá z třeskutého deště.
A "raněn král!" se rozlehlo tou vřavou.
Plod banyany zasáh velitele
a rozplesknuv se na velebném čele
tek do zraků a tváře rudou štávou.

Vše prchá teď jak voda jarní strží,
nic pomatený útěk nezadrží;
až mimo dosah nepřátelských střel
voj rozbitý se znovu shromážděl.

Zde ku poradě vážné pod svůj stan
sbor vojevůdců svolal Hanuman
a tlumočil svůj zármutek i hněv:
"Ó, že jsme v lodi nenašli též prachu -
což jedním výstřelem jak hrstku plev
bych rozprášil to hejno kuřiplachů!
Než s píkou, šavlí kterak na ně jíti?
Zde spára v naší strategické síti."

"Vím radu, králi," Bhandragura vece.
"Zbraň, obtížný též oděv složme s plece
i břímě obuvi, jež poutá nohu;
pak vyhrňme se rázem k banyaně
a bleskurychle zlezme po lianě
tu vzdušnou pevnost; hlavou ručit mohu,
že přesnadno tam přemoc naše zhubí
ten hlouček pouhými jen pěstmi, zuby."

Král, vyslechnuv řeč jeho s temnou lící,
naň upřel pohled přísně kárající:
"Ó žel, že ze tvých, Bhandraguro, retů
mi slyšet návrh taký, na úkor
mé říše vzdělané a v posměch světu!
My nahých barbarů jdem trestat vzdor
a nazí sami vyhrnem se na ně?
Rci, k čemu jsou pak uniformy, zbraně?
A pátrej v lidstva historii celé,
zda v bojích plemen vzdělaných se stalo,
by pravidelné vojsko nepřítele
- ó hrůza! - uškrábalo, ukousalo!!
Že v zápětí trest nejde slovům tvým,
jen děkuj zásluhám svým dřívějším."

Pln studu Bhandragura v kout se plížil.
Rty jeho soudruhů strach dlouho klížil,
až posléz jiný z náčelníků řady
té odvážil se ostýchavé rady:
"Strom opanovat nelze a ti chámi
sestoupí sotva, by se střetli s námi,
jak zákon války osvícené žádá.
Nu, myslím, v takovémto stavu věcí
že v pochvu skryjí meč i lidští reci
a diplomacie své nitky spřádá.
Mním, kdybys po zánovním kalmuku
těm lotrům slíbil, bude po hluku,
a za některý z šarlatových fraků,
jež blýskají se zlatem ve tvé šatně,
sám Vindragupta - znal bych mluvku špatně! -
dá sobě srubnout ohon bez rozpaku -"

"Dost!" kníže zvolal. "Rada pěkná tuze.
Mám za vše pokořit se této luze!
Svou šatnu okrásti, tak dosti chudou!
A dám-li těmto zbojcům po kalmuce,
den každý vzplane nová revoluce
a za týden v mé šatně laty zbudou.
Ne, všecku chabou poddajnost si hnusím,
jen vítězem z té války vyjít musím.

Je dvojí vítězství: tož hmotné, mravné,
a toto víc než ono jesti slavné.
Je volím si. Než před každičkým činem
vždy třeba zkoumat, zdali tak se děje
či dálo v osvíceném státě jiném,
a velkým vzorům vstoupit do šlépěje,
vždy konat jen, co v Evropě se činí,
cest vystříhat se, po nichž nešli jiní.

Kdys Žižka, slavný vojevůdce slepý,
na Prahu zrádnou chystal krutý trest
a juž ji sklíčil puškami a cepy,
však zželelo se mu té kněžny měst
a krve bratrů; ztlumiv zlobné vření,
dlaň železnou jim podal ku smíření.
Jak Žižka ten - smím přirovnat se k němu -
i já chci připnout uzdu hněvu svému.
Nejkrasším vavřínem své skráně halím:
vítězstvím nad sebou! Mstu soucit plaší;
ti tam, ač zbloudilí, jsou bratři naši,
a bratrovraždou meč svůj nepokálím."
Hlas jeho chvěl se, v líce slzy tekly;
i vůdců rysy bohatýrské měkly.
I vyšel z houšti v důstojníků roji,
by zbojcům hlásal velkodušnost svoji.

Než Vindragupta hanou vítal jej:
"Jen dále znovu pro výprask si spěj!
Chceš zkusit po druhé, co hněv náš váží,
co síla volných, pravých opských paží?
A kdybys ved co písku takých sket,
byť ve zbrani šel s tebou celý svět,
a kdyby celý vesmír - -"

Hrůzou siný
vtom utichl, zrak upřel do houštiny
za vojskem královým. A stejným směrem
vzhléd tisícerý opí obličej -
Dvě strašné hvězdy svítily tam šerem -
Jak vylíčit mám příští chvilky děj?
Zřels častokrát, jak náhlá vichřice
zadula prudce na podzimním luhu
do spadlých listů, pírek směsice;
směs pestrá divě zatančila v kruhu;
s ní prachu mrak jak dýmu sloup se vznes;
vše vířivým pak vzlétlo kotoučem
a zalehlo do větví stromu kdes -
a dole jako umetena zem:
tak valná spousta královského voje,
pěšáci, jízda, různé stejnokroje,
vráz pomíšena jedním pestrým tlumem,
ve zmatku chumelíc se s jekem, šumem,
zbraň odhazujíc, přes dlouhaté boty
v úprku padajíc, přes pochev hroty,
vpřed k banyaně ochranné se hnala,
a po výhonkách svislých do vrchole
armáda celá mžikem vyšplhala.
Za chvilku bylo pusto, prázdno dole;
jen výzbroj všelikou tu zříti různo,
zde přilba plá, tam palaš svítí hrůzno,
bot hojně zříš tu, střapce, fábory
i bubny, polnice a prapory.
Však za to banyany vrchol širý
kol dokola se pestří bohatýry;
tu s větve splývá hrozen granátníků,
tam bez bot kyrysník na svlačci visí
lbí holou dolů; s lesklým listím fíku
třpyt epolet a chocholů se mísí
a zevšad hledí oči hrůzou sklené
na jedno místo lesa vytřeštěné.

Ztad nyní vyšel kníže indských šelem,
mohutný tygr, obraz hrůzné krásy
s tím ladně protaženým plavým tělem,
jímž ozdobně se vinou temné pásy;
příšerně zrakem topasovým blyště,
půvabných chodem bral se přes bojiště,
v zatáčkách lepých kroutě na vše strany
svůj ocas dlouhý temně proužkovaný.
Tak mimo strom se plížil v husté trávě,
vzhléd k opům jednou jen, jak pohrdavě,
pak zmizel opět v bambusovou šeř,
snad větře slibnější tam kdesi zvěř.

Však dlouho ještě, hrůzou ztrnulí,
na stromě opi strachem hynuli.
Ač teprve, když věstil dálný řev,
že opět bezpečno, do ztuhlých žil
zas vproudila se živná, hybná krev
a rozmysl se v čelo navrátil.
Vtom krále jásot zazněl s vrcholu,
kde seděl jízdmo na vyčouhlém suku:
"Tvrz dobyta!" "Hurrá!" křik jeho pluků
mu odvětil ve plesném hlaholu.
Hned na povstalce udeřil roj vzteklý,
jimž nepomohla nyní střelba plytká;
jen krátko zuřila ve větvích bitka
a přemožené zbojce dolů vlekli.

Byl jásot veliký, jak vojsku sluší
po takém vítězství! Leč slávy šum
mocnáři neopojil velkou duši:
trest prominul kajícným rebelům,
i Vindragupta přijat na milost,
byv jenom odsouzen ku chvostu ztrátě -
tak poslední kles ku barbarství most,
stín poslední v tom osvíceném státě.

Řeč lidská příliš chudobarvá jest,
by vhodně vylíčila slavný vjezd,
jímž král se vrátil sídelnímu městu:
jak spoustu kvítí sypaly mu v cestu
opičky vystrojené v oděv bílý;
jak před palmovou pyšnou slavobranou
purkmistr řečí pracně studovanou
všem způsobil slavnostní dlouhou chvíli;
jak mračny zvědavců se tměly střechy
a špalír v ulicích se pestřil cechy;
jak slávy voláním se země chvěla,
všem slza nadšení se v očích skvěla,
kdy vjížděl Hanuman a blahosklonně
na všechny strany rukou, hlavou kýval,
an přes plece až po kotníky koně
obrovský věnec bobkový mu splýval
i dvojí drahá stuha atlasová,
v nichž zlatem třpytila se chvály slova -
na jedné: "Božská Fiametto, dík!"
a na druhé: "Tvé nožky nevolník!"
Za králem hrdě bral se pestrý šik,
na přilbách zeleň palmového mlází,
květ orchidejí věnčil hroty pík
a pušky, hrozící jak sluje zkázy,
i prapory, v jichž středu vzácný plen
- chvost Vindragupty - k žerdi připevněn.
A téhož dne kotillonových řádů
déšť bohatý se snesl na armádu.

Vlastenští pěvci lyrou neúnavnou
čas dlouhý opěvali bitvu slavnou,
a pedagogů loyální zápal
rád, jako jinde, látky té se chápal,
by o vítězném králi do čítanky
cpal štědře vzletné básničky a články -
což opíčatům útlá prsa dětská
vždy rozvlnila pýcha vlastenecká,
když čítali, jak chrabrý mocnář jejich
s udatným vojskem bitvu krvavou,
jíž neshledá se rovné v lidstva dějích,
své jméno pokryl věčnou oslavou,
jak útokem, jenž zatřás širou nivou
a zděsil všechny tygry pralesa,
nad Vindragupty tvrzí přestrašlivou
svůj prapor hrdě vztyčil v nebesa!

VYSVĚTLIVKY:

s Vaňkem poradit se - utéci, ujet (lid.)
menčikov - druh dlouhého pánského svrchníku s páskem vzadu
Parabrama, Bráma, Síva a Krišna - nejvyšší božstva bramánského náboženství, případně vtělení nejvyšších božstev (Krišna je na př. vtělením Brámy)
Mars (lat., 2. pád Marta) - v římském bájesloví bůh války
lezoun - indická tvrdoploutevná ryba, žijící ve sladkých vodách; stěhuje se z jedné vody do druhé po suchu a šplhá i po stromech lori - druh mnohobarevného papouška
kotillon - odznak, řád, který připne tanečnice při volence svému tanečníku (z franc.)

Čtenářský deník	-	Adamité
	-	Hanuman, Hanuman (2)
	-	Jestřáb kontra Hrdlička, Jestřáb kontra Hrdlička (2), Jestřáb kontra Hrdlička (3), Jestřáb kontra Hrdlička (4), Jestřáb kontra Hrdlička (5)
	-	Kandidát nesmrtelnosti
	-	Lešetínský kovář
	-	Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století, Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (2), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (3), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (4), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (5), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (6), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (7), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (8), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (9), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (10), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (11), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (12), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (13), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (14)
	-	Petrklíče
	-	Písně otroka, Písně otroka (2)
	-	Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (2), Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (3)
	-	Václav z Michalovic
	-	Ve stínu lípy, Ve stínu lípy (2)

Čítanka	-	Čerkes
	-	Hanuman, Hanuman (2), Hanuman (3), Hanuman (4), Hanuman (5)
	-	Hanuman (celá kniha / e-book)
	-	Husita na Baltu
	-	Jitřní písně, Jitřní písně (2), Jitřní písně (3), Jitřní písně (4)
	-	Kost (Pestré cesty po Čechách)
	-	Lešetínský kovář, Lešetínský kovář (2), Lešetínský kovář (3), Lešetínský kovář (4), Lešetínský kovář (5)
	-	Na Valdštýně (Pestré cesty po Čechách)
	-	Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století, Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (2)
	-	Písně otroka, Písně otroka (2), Písně otroka (3), Písně otroka (4)
	-	Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (2), Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (3)
	-	Sekáči
	-	Slavie
	-	Ve stínu lípy, Ve stínu lípy (2), Ve stínu lípy (3)